Přežití by Wayka
Obsah:

Naše rozhodnutí ovlivňují detaily. Věděl, že to přijde, ale kdyby se to stalo jinak, možná i jeho rozhodnutí by bylo jiné.


Kategorie: Hetalia: Axis Powers
Postavy: Dánsko, Norsko
Žánr: Psychologické, Tragédie / Darkfic / Depresivní
Upozornění: Krev
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 1566 Přečteno: 624
Publikováno: 27.07.10 | Aktualizováno: 27.07.10
Poznámky k povídce:

Tak mě to napadlo, ale co se dá dělat. Ta představa se mi tak líbila, až jsem to napsala. V hlavě jsem měla jen tu jednu scénu, takže zakončení je takové... no trochu nesmyslné, i když, jak se nad tím tak zamýšlím, nějaký smysl v tom je.
Mno snad se vám bude slátaninka bude líbit ;)
(Pokud si to vůbec někdo přečte - píšu dlouhé poznámky, protože doufám, že už jejich čtení čtenáře odradí)
(A až se mi to v hlavě rozleží, tak to zase smažu :D)

1. Kapitola 1 by Wayka

Kapitola 1 by Wayka

Přišli časně z rána. Nevzbudili ho, celou noc nespal. Měl strach. Důležité bylo nedat to najevo. A tak před nimi stál, tvrdě se jim díval do očí a jeho výraz zůstával stejný. Mířili na něj. Nepoznal, o jakou zbraň se konkrétně jedná. Poznal německé uniformy. Podlaha ho studila do nohou. Všichni mlčeli.

Jak dlouho to bude trvat? napadlo ho a sám nevěděl, co tím přesně myslí. Ti vojáci tam jen stáli a mlčeli. Zbraně namířené na něj, možná měli rozkaz střílet, kdyby udělal něco nepatřičného. A tak nic nedělal.

Na někoho čekali. Věděl, na koho. Bez hnutí sledoval dveře. Otevřou se a on nebude vypadat překvapeně, protože už teď ví, kdo se v nich objeví. Anebo…?

Chladná logika mu málem podlomila kolena. Ale zůstal stát. Proč čekal? Kdyby to bylo tak jednoduché, nemusel by čekat. Obcházel ho strach – nepříjemný pocit očekávání, vědomí, že chystané překvapení nebude pěkné.

Slyšel blížící se kroky. Nebyl to jeden člověk, ale kolik jich přesně bylo, to nepoznal. Pak se otevřely dveře, a on vskutku nebyl překvapen pohledem na vysokého blonďatého muže. Dokonce ani na toho bělovláska s ním. Překvapili ho, že s sebou něco táhnout. Ne, ne něco, ale někoho.

Sklopil oči. Nedal na sobě znát své překvapení nebo úděs, který v tu chvíli pocítil. Důležité bylo zachovat klid.

Kongeriget Danmark. Klečel na koberci mezi Němcem a Prusem. Ruce měl svázané za zády. Oblečení potrhané a špinavé. Obličej pomlácený a od krve. Díval se na něj a všechno to viděl – ránu na spánku, monokl pod pravým okem, oděrky na líci, ret roztržený na několika místech, odranou bradu, přeražený nos i další rány. Drobné kapičky krve v pravidelném rytmu odkapávaly z jeho tváře na jeho koberec. Nepřestávaly, takže rány musely být hluboké. Kap, kap. Krev se vpíjela do koberce.

„Zničíte mi koberec,“ podotkl chladně. Stejný chlad mu svíral srdce, které bilo, jako by mělo každou chvíli vypovědět službu.

„Tak to se omlouvám,“ odpověděl stejně chladně Německo. „Pokud všechno půjde podle plánu, koupíme ti nový.“

„A pokud to podle plánu nepůjde?“ zeptal se. Nebál se bojovat, ale byl neozbrojen, tedy ve velké nevýhodě. Bylo jich aspoň sedm a jeho jediná zbraň byla v aspoň pět kroků vzdáleném stole. Než by se ke zbrani dostal, byl by z něho ementál.

„Tak už žádný koberec potřebovat nebudeš,“ řekl Prusko jízlivě.

„Vzdej se,“ poradil mu Německo.

Sklopil oči k Dánsku. Ten se pokusil pootevřít oči, pravé neotevřel a na levé přes krev neviděl, pak zavrtěl hlavou, jen jemně, jako by mu to činilo potíže. Nemá se vzdávat, má bojovat. Ale jak?

Obrátil pohled k Německu. Možná dopadne stejně jako Dánsko. Možná se stane zázrak a oni odejdou. A když se vzdá… co to bude znamenat? Vzdát se bylo nepříjemné sloveso.

Německo, očividně roztrpčený jeho zatvrzelým přístupem, kývl k Prusku. „Udělej to.“

Prusko vytáhl svou zbraň, s tichým lupnutím ji odjistil a pak přiložil hlaveň ke krvavému spánku Dánska. Proč ho nenapadlo, že nebudou hrát fér?

„Vzdej se,“ zopakoval Německo, tentokrát už to nebylo doporučení, tentokrát to byl rozkaz. O to víc to bylo děsivější, o to méně se mu to líbilo. Cítil se, jako v Křiku Edvarda Muncha. Jen nekřičel, dokonce zachoval tentýž výraz. Ale křičel by, prosil by. Proč? Představa, že by mu měl Dánsko umřít před očima, byla hrozná. Obvyklá výmluva by byla, že by ho nejraději zabil sám, ale to teď nefungovalo. Prostě nechtěl, aby Dánsko zemřel, zmizel ze světa. Nevěděl o této své slabosti, opravdu to nevěděl. Jak to mohli vědět oni?  

Pomalu zvedl ruce do úrovně hlavy. „Dobře.“

„Výborně.“ Německo mávl rukou na Prusko, aby sklonil zbraň. Ten tak udělal, ponechal si ji však v ruce, zřejmě mu nevěřil. „Půjdeš s námi.“

„Postarám se o něj a pak přijdu,“ kývl směrem k Dánsku. Německo se zamračil. Jeho nesouhlasný výraz mluvil za vše. Ale on už to nemohl déle vydržet, jen tak stát a tvářit se, jako by nic, bylo náročné. „Prosím,“ vydal ze sebe nakonec.

„Deset minut,“ řekl Německo přísně a informativně se podíval na hodiny na stěně. „Jen deset,“ zopakoval. Pak ještě kývl k Prusku. „On tady zůstane.“

Přikývl. Rozuměl. Už neměl na vybranou. Počkal, až Německo se svými vojáky vyjde ven z jeho domu. Pak pomalým krokem došel až k Dánsku. Sehnul se, aby mu uvolnil svázané ruce.

„Nemůžeš nás nechat o samotě?“

„Počkám za dveřma,“ souhlasil Prusko. „Měls jít hned, stejně by ses hned dostal zpátky domů.“

Jakmile dveře zaklaply, Dánsko se sesul na zem. „Norge…“

„Buď zticha, pitomče.“ Roztřesenými prsty se mu pokusil setřít krev z obličeje. Nešlo to, rozmazávalo se to. Za chvíli měl krev všude a to jí ani nebylo tak moc. „Musím… Potřebuju něco, čím to utřít,“ řekl tiše. Chtěl odejít, ale Dánsko ho nepustil – chytil jej za ruku a stáhl ho zpátky k sobě na koberec ozdobený jeho vlastní krví. Objal ho, pevně jej sevřel v náručí.

„Norge,“ zašeptal vystrašeně, „měl jsem o tebe takový strach.“

Norsko svěsil ruce podél těla. „Já se o sebe umím postarat.“

Sevření zesílilo. „Norge…“ Nebylo to slovo, byl to vzlyk. Ucítil jemný alkoholový odér, jako závan starých časů. Asi jim netrvalo dlouho, než Dánsko dostali. Stejně jako snadno dostali i ho. Staré časy…

Vyprostil se z jeho sevření a ve svém provizorním útočišti – jen malém, nuzně vybaveném bytě – našel čistou utěrku. Namočil její cíp do vody a rychle přispěchal zpátky. Jemně stíral stůžky krve. Bolelo to oba. Zvláštní setkání. Proč ho tolik oddalovali?

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal Dánsko a pousmál se, jako by bylo nad čím se usmívat. Ne, jemu tady nic úsměvného nepřipadalo. Proto poznámku Dánka přešel bez poznámky, přestože měl co říct. „Slyšel jsi o Finsku?“ Přikývl. Kdo to ještě neslyšel? Na pracovním stole mu možná ta žádost o pomoc ještě ležela. Nepomohl. Bál se o svou neutralitu, teď už to stejně bylo jedno.

Neutralita. Celá ta invaze mu připadala jako brutální znásilnění panny.

„Nevěděli, kde bydlíš,“ pokračoval Dánsko naléhavým tónem. Co chtěl? Odpuštění? Vděk? „Nechtěl jsem jim to říct.“

„Ale nakonec řekl.“

„Ne, našli si adresu v adresáři.“

V adresáři. Proto se musel skrývat. Ale dělal to už předtím, Německo nebyl jediný, kdo po něm pátral. A tenhle malý byt… Jak ho objevili? Nikdo o něm nevěděl.

Dánsko vzal jeho obličej do dlaní. V obličeji měl zvláštní výraz, mívával takový… kdysi dávno. Když byli ještě malí. Pamatoval si – jednou zakopl a odřel si koleno. A tenkrát … Tenkrát měl stejný výraz. Kdo tu byl vlastně zraněný?

Ozvalo se zaklepání. Čas vypršel.

„Počkej tady.“

„Ne!“

„Aspoň než se vrátím.“

Dán se na něj smutně podíval. „Nespolupracuj s nima, jsou to hajzlové!“

„Neboj se.“ Co měl dělat? Plivnout Německu do obličeje? Ne, jsou i jiné způsoby boje, než čelit někomu čelem a hrdě. Guerrilová válka. Nebyl to styl, kterým by se on, bývalý hrdý Viking, mohl chlubit. Ale Němci taky nehráli fér.

Vyšel ze dveří a tiše je za sebou zavřel.

„Víš,“ ozval se vedle něj Prusko, „když budeš spolupracovat, vyhneš se tomu nejhoršímu.“

„Budu spolupracovat,“ ujistil ho Norsko a klidným krokem vyrazil kupředu. Mohl říkat: Obětoval jsem se, abych zachránil Dánsko. Ale byla by to lež. Skončil by stejně tak jako tak. Byl jen rád, že při tom mohl udělat i něco víc, než se jen vzdát.

Posadili ho do auta. Bylo německé, samozřejmě, a osobní. Rozjeli se neznámo kam, oni mluvili a on je neposlouchal. Sledoval ubíhající krajinu – domy a ulice, které tak důvěrně znal. Nevzdal by se jich. Miloval je. I vše, co se v těch domech nacházelo.

„Zůstane u mě,“ pronesl.

„Dánsko?“ zeptal se Německo.

Přikývl. „Zůstane se mnou, nebude dělat problémy.“

„Nechám vás hlídat.“

Pokrčil rameny. Bylo mu to jedno.

Narvik. Okupace. Krev. Všechno to bylo o přežití.

Postará se o Dánsko. Nenechá ho odejít do jeho země, aspoň ne teď. Znal toho idiota, pral by se, skončil by ještě hůř. Byl staromódní – kdo by vytahoval válečnou sekeru proti nepřítelovu válečnému tanku? Bylo třeba si zachovat chladnou hlavu. Přežít, o to šlo.

Nic jiného ho nezajímalo.

 

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=1338