Společně a sami by Vertical
Obsah:

Jendou někdo něco najde, jednou někdo něco ztratí. A když už to ztratí jednou, nemůže to najít podruhé?
Příběh tak trochu o lásce, tak trochu o trápení a tak trochu o ztrátách a nálezech.
Může Kakashi najít to co už nemá?


Kategorie: Naruto
Postavy: Iruka Umino, Kakashi Hatake, T?etí Hokage
Žánr: Psychologické, Romantika, Tragédie / Darkfic / Depresivní
Upozornění: OOC, Shonen-ai, Smrt
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ne
Počet slov: 1660 Přečteno: 657
Publikováno: 31.07.10 | Aktualizováno: 31.07.10

1. Kapitola 1 by Vertical

Kapitola 1 by Vertical
Poznámky autora:

Dneska na Naruta.. Je to už dlouho, co jsem se vám, čtenářům, ozvala. Je mi to líto, ale měla jsem hodně práce. Přináším tedy novou kapitolovku na pár KakaIru..., který je můj asi nejoblíbenější.

Opravdu mám napsanou zatím pouze první kapitolu a ráda bych, kdyby jste mě trochu s tím psaním podporovali komenty. Tedy pokud si budete myslet, že má cenu psát dál. Mám nějaký spisovatelský blok a momentálně strašně spěchám, ale chci to sem ještě hodit než mě vyhodí z počítače. Takže užíjte si čtení..

P.S. obrovsky se omlouvám betareaderům a jiným, co schvalují povídky.. já čárky nepoznám a nečetla jsem to po sobě. Ještě jednou se omlouvám, pospíchám.. Pak mě zabíjte.. děkuju :)

Život je plný úskalí. Plný překážek. Občas jedete rovně, občas na vás čeká zatáčka, jindy se ztratíte ve slepé uličce, párkrát i objedete kruhový objezd, ale stále jste na cestě. Tu a tam se stane nějaká nehoda vaše nebo jen ve vedlejším pruhu, ale jste u toho a už víte, co dělat, aby se vám to nestalo. Bohužel je i doba, kdy narážíte přímo do protější zdi, nebo kdy se vrhnete do protisměru úplně bezhlavě. To jsou ty překážky, kterým se občas ani vyhnout nedá. Opravdu, někdy je lepší strhnout volant proti zdi, než nabourat do aut a všechny na cestě zdržet. Přemýšlejte...

***

Byl jako sen, co se mu zdál. Byl jako přelud včerejší noci, co se vznášel v jeho myšlenkách. Ty samé vlasy, ty samé oči, ta stejná vůně. Chtěl se ho dotknout, aby rozpoznal vlastní myšlenky. Třeba to nebyl sen, třeba to byla skutečnost?

„Dostanete fotografie svých nových studentů. Jsou tam i popisy jejich osob," zazněl hlas Hokageho na poradě pro rozdělení nováčků z akademie k dalšímu výcviku. A tehdy se to stalo, pomocný učitel, který, dá se říct, ty spratky vychoval, se k němu nahnul a položil před něj obálku s jeho žáky.

Ta vůně byla rozhodně omamující. Ne ten sprej, co použil, nebo kolínská či co to měl na sobě, toho si nevšímal, myslel tu vůni jeho potu. Jak krásně voněla na míle daleko, ale když se naklonil, bylo to jako mučení jeho čichových buněk. Jako by neměly dost té vůně. Představil si, jak se s ním vznáší s nosem vzhůru a pluje za jeho vůní. Opravdu jedinečnou, nenahraditelnou, stejně jako jeho stále více rozmazaný sen.

Zběžně prolistovával fotografie se třemi tvářemi. Dva chlapci a jedna dívka, pro něj nic zvláštního. Takhle to bylo každým rokem, vždycky dostal tři potencionální budoucí studenty, ale nikdy se nikdo nedostal tak daleko, aby ho učil. Ne, tohle nebylo pro něj. Byl schopen splnit misi, zabít, zachránit, doručit, ale starat se o tři spratky, to bylo opravdu nad jeho síly. Nebyl ten typ, co by chtěl předávat své vědomosti dál, dalším generacím. To přeci dělají jen starci, ne? A on se staře ještě necítil. Opravdu, ty fotografie byly nezajímavé, celkově tahle porada byla k ničemu. Jen si to odsedět, odtrpět, aby pak zase volně odešel. Nebavil se jako ostatní kolegové.  A přitom se snažil co nejvíce se zamýšlet nad popisky u jejich jmen. Jako by to bylo to nejzajímavější, co za poslední roky viděl, ale opak byl pravdou, i když se snažil na něj nezírat, stejně se to nedařilo. Navíc seděl tak blízko, až ho svrběly dlaně se ho nedotknout.

Byl jako sen. Matný, rozmazaný, jako sen ze včerejška, co si pořádně nepamatujete, co je jako by zakrytý poduškou mlhy, ale občas něco vykoukne. Přesně takhle to cítil. Ten naproti němu. To on byl jeho včerejší sen, co se mu do rána zdál. To proto nechtěl ráno vstát, proto se převaloval v posteli, chtěl sen nazpátek a teďka byl opravdu na dosah, ale přitom tak strašně daleko. Jako by se nedokázal natáhnout přes stůl a letmo se ho dotknout, aby si byl jistý. Bylo to horší, než být pověšený na mučidlech a čekat na smrt, na další dávku vyptávání od nepřítele. A přitom nesmíte nic říct, stejně jako teď se dotknout. Nenáviděl svou zbabělost, svou práci ninji.

Zbystřil. Něco se dělo, asi se moc zamyslel. Nedával pozor a rozhovor okolo se rozvířil jako v prachy v místnosti, když se poprvé po letech otevřelo okno ve starém přijímacím sále. Jako stará guma, zteřelá, co visela jako těsnění u okna. Pár se jich smálo, ale přirovnal by to k té gumě, tohle nebyl veselý smích, takový co se zasmějete automaticky, ani nemusíte přemýšlet nad významem, stejně jako kdyby se ta guma natáhla, nenatáhne se. A když by se přidalo na hlase, guma by praskla.

Odložil poprvé svůj štít, za který se schovával, a podívals e na něj. Usmíval se a sluneční paprsky mu osvěcovaly tvář. Jen jednu stranu, ale vypadalo to kouzelně. Odrážely se od lesklých tmavších vlasů, pevně vyčesaných vysoko a šimrajících ho na obličeji. Usmíval se rozhodně kouzelně, jeho sen. Jen jeho sen. Jeho tajný a nesplnitelný sen.

„Dnešek už můžeme podle mého úsudku ukončit. Zítra na vás bude Iruka-sensei určitě čekat s žáky ve škole. Za dnešek děkuju, informace jste obdrželi, nashle zítra," usmál se Hokage a mu přišlo, že se nesměje na ně, ale přímo na něj. Jako by věděl... Jako by tušil, že se snad opakuje historie? Že by to ten starej lišák podšitej čekal?

„HAJZL!" zavyl v duchu, když mu došla ta skutečnost. Proto tolik naléhal, aby zkusil ještě přijmout tenhle ročník pod svá křídla. On to na něj nalíčil!

Když se všichni rozešli, chtěl jít za ním. Chtěl jít za ním, rozmlátit mu hubu, zlomit pár žeber a něco rozbít. Měl nehoráznou chuť zuřit, ale přitom se zdál být vyrovnaný jako vždycky. Rázně vypochodoval poslední z místnosti a zabouchnul dveře. Neomylně šel ke dveřím Hokagovi pracovny. Už sahal na kliku, když se dveře rozrazily dřív a trefily ho do nosu. Zaskuhral. Byl tak vytočený, že ani nedával pozor na nějakou takovouhle triviálnost. Dveře se od jeho nosu zase lehce přivřely a kupa papírů, která si to původně směřovala ven, a která nic přes ten stoh nemohla vidět, se teď válela na druhé straně dveří na zemi. Papíry vyletěly až na chodbu a pokryly ji jako čerstvě napadaný sníh.

Kakashi zasténal a ohmatal si obličej, hlavně bolavý nos. Ale nic s ním neměl, možná lehce naražený, ale nic, co by nespravil lékařský ninja nebo nezakryla jeho maska. Ovšem dopálilo ho to úplně neskutečně. Nějaký debil!

Vstal a otevřel dveře, aby mohl dotyčného seřvat, jak se patří, ale zarazil se. Na zemi se válel jeho sen, snažil se posbírat papíry, co se sesunuly z jeho náruče na zem. Předtím perfektně poskládané dokumenty se nyní válely bez uspořádání na zemi. Zarazil se a pak se automaticky sehnul a pár papíru posbíral. Úplná automatika a možná taky to, že měl v hlavě chaos. A přitom nějaké nezvyklé ticho, které neznal. Jako by mu mozek vypojil a nehodlal naskočit. Byl rád, usmíval se jako pitomec a ten úsměv nešel dolů.

„Omlouvám se," uklonil se  mu hluboce jeho sen a s kajícíma očima pátral stále v předklonu po jeho obličeji, jestli se něco nestalo. „Šel jsem za Hokage-sama, měli jsme domluvenou schůzku, ale ještě nedorazil, asi zapomněl. Omlouvám se, přes ty dokumenty jsem vás neviděl, normálně nebývám tak roztržitý," rozhodil rukama a znovu pár listů vyklouzlo a rozletělo se pracovnou.

„Ne, v pořádku. Vždyť nos vlastně ani nepotřebuju," nadhodil. Ani nevěděl jestli žertem a nebo se zaskřípěním zubů. Takže zase Hokage, určitě tušil, že za ním půjde, a proto sem nalákal jeho. Ten starej parchant, ale třeba je to jen souhra náhod a opravdu za všechno nemůže.

„Jestli je tohle sen, pak se nechci probudit,"  blesklo mu hlavou.  

„Hatake Kakashi," natáhnul k němu ruku. Chtěl sevřít tu jeho a zjistit, jak hebké má ruce, jestli se mu potí, anebo jestli je klidný. Jestli jeho vůně ulpí na jeho dlani. To všechno chtěl poznat jen z toho podání. To všechno chtěl tak strašně sobecky pro sebe, až to nedávalo smysl.  

„Pardon, nějak jsem se zapomněl," omlouval se s úsměvem a jeho ruku přijal. „Umino Iruka, učím na akademii pro ninji."

Zapomněl, to slovo přivedlo málem Kakashiho na infarkt. Vzduch najednou nebyl cítit lechtivým nádechem smíchu a nádhernou vůní druhého muže v místnosti. Opravdu, teplota se změnila a klesla až snad na bod mrazu. Jeho výraz lehce ztvrdnul, ale nutil své mimické svaly, aby se rozpohybovaly a tvářil se stále neutrálně, a to i když snad držely v křeči.

„Stalo se něco? Nevypadáte dobře. Úplně jste zblednul," staral se Iruka a dotknul se jeho čela.

A tehdy poprvé si Kakashi vychutnal dotek svého snu. Tu ruku si napůl neuvědomoval, ale tenhle dotyk jeho dlaně. Ano, opravdu byly tak jemné, jak si myslel. I když se dotknul spíše vlasů než holé pokožky a ještě zavazela čelenka listové, i tak cítil to teplo, co z něj sálalo. I přes ty vrstvy se ho dotýkal a hladil tak, jako v jeho snech.

Sledoval ho,  jak se na něj usmíval, protože se mu vracela zase barva, protože křeče v tvářích povolily a zase se tvářil uvolněně. A ta ruka stále na jeho vlasech. Kdyby se pohnula. Kdyby ho pohladila tak, jak se mu zdálo, tak jak si to pamatoval, tak jak to chtěl. Ale tohle byla skutečnost, počká si zase na svůj sen, až se ho dotkne, protože tady se toho nikdy nedočká, na to jsou zákony moc pevné.

 

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=1342