Jeden z bratrů seděl na posteli a přemýšlel. Většinou tam s ním přemýšlel i jeho bratr - Hikaru. Ten starší, emocionálně nevyrovnaný. Ten, který po střední škole dostal šanci vycestovat za hranice Japonska. Ne že by to byl nějaký nezvyk, navštěvovat cizí země, stále se někam jezdilo.  Přeci jen, rodina Hitachiinu byla zámožná a stále někde žádaná. Jejich matka navrhovala modely, stejně jako jejich babička a jejich otec vedl softwarovou firmu. Sice by se zdálo, že byli stále v jednom kole, ale Kaoru se stále vracela myšlenka, že teď bude sám. A na dlouho. Věděl, že se to jednou musí stát, už v Hostitelském klubu se začaly rozdíly mezi nimi více objevovat. Stále to byli ale oni - nebyli sice jedno tělo, ale byli jedna duše. Byli si bližší než kdo jiný, samozřejmě, byla to dvojčata.

„Bože," lehnul si na záda, v ruce mačkal papír s těmi pár znaky, co oznamovaly, že má Hikaru odjet. Pro něj vstupenka do pekla, pro jeho bratra jízdenka za svobodou. Zakroutil hlavou, přemýšlel nad hloupostmi. Kdykoliv může bratra navštívit, můžou si volat. Navíc by to musela být špatná zkušenost, jaké to je asi bez bratra?

„Kaoru?" rozlétly se dveře. Stál v nich starší bratr a jeho pohled spočinul na bratříčkovi nataženém na posteli. Ten strčil zmuchlaný papír do kapsy a narychlo si otřel oči.

„Kaoru, spíš?" zajímal se jeho bratr. Kaoru neschopný slova jen zavrtěl hlavou. Teď, když slyšel jeho hlas, bylo to mnohem horší. Vždyť on měl být ten vyrovnaný, ten, co má být v klidu a přitom to bylo přesně naopak. Zakryl si oči dlaní.

„Stalo se něco?" vyzvídalo dál jeho dvojče. Kaoru se otočil na břicho, nechtěl, aby mu viděl do obličeje, to už by se asi opravdu rozbrečel.

„Nic," oznámil mu stroze.

„Kaoru, zapomněl jsi? Jsme dvojčata, takže mi neříkej, že se nic nestalo," posadil se vedle něj a pokoušel se ho otočit k sobě. Kaoru se otočil na bok s rukou stále na obličeji.

„No tak, Kaoru," sundal mu ruku z očí. Dalo mu to sice trochu práce, ale za tu chvíli se Kaoru přemluvil a uklidnil se.

„Máš úplně červené oči. Ty‘s brečel?"

Ne, ale neměl jsem od toho daleko.

„Ne, opravdu se nic neděje," ujišťoval svého bratříčka Kaoru, popotáhnul a pak se posadil.

„Hikaru," začal pomalu, „proč jsi mi to neřekl?"

„Co jsem ti neřekl?" nechápal Hikaru. Pak se na chvíli zamyslel. To? Že by myslel tamto? Nebylo přeci možné, aby se to Kaoru dozvěděl, když Hikaru všem přikázal, aby mu to neříkali.

„Víš, zapomněl jsi, že jsme dvojčata?" zasmál se Kaoru. Takhle to je? Nechce mu to říct, nebo mu to chtěl schválně zatajit? Objevil se mu na obličeji skleslý výraz.

„Chtěl jsem ti to říct," schoval se za ofinou.

„A kdy?" neodpustil si Kaoru. Odjíždí už večer, moc času mu tedy nezbývalo.

„Dnes večer."

„Dnes večer? Ale to odjíždíš ne? To jsi se se mnou chtěl jen rozloučit a pak si na pár let zmizet?" dodal kousavým hlasem Kaoru. Nebyla to asi nejlepší poznámka, protože Hikaru náhle vyskočil z postele a zaujal bojový postoj.

„Chtěl jsem ti to říct... A... A vůbec! Co je ti do toho?!" zakřičel. Kaoru s sebou škubnul, tohle nečekal.

„Je to můj život, nemusím ti snad říkat všechno, co chci udělat?" máchnul prudce rukou. Obličej mu celý hořel a oči se mu leskly. Kaoru měl otevřená ústa a žasnul. Co to do něj vjelo?

„Udělal jsem to, i když jsem věděl, že nás to oba bude bolet! Ale je na čase, abychom se rozdělili. I naši... I naši to říkali!" zaťal pěsti. Kaoru ještě více posmutněl. Takže to byla pravda, chtějí je rozdělit a on jim to ještě takhle ulehčuje. Takže to udělal z nátlaku rodičů.

„Sobci... Tedy, pokud to tak opravdu je... Tak sbohem," zvednul se z postele, s ledově chladným pohledem a rukou v kapse se odebral ke dveřím.

„Kaoru?" zamrkal Hikaru. Kaoru ale jeho volání nedbal a pokračoval dál ke dveřím.

„Kaoru!" křiknul. Marně, jeho ruka se dotkla kliky a už-už se chystala, že otevře. Tohle Hikaru nakoplo. Nenechá ho jen tak odejít, s tím se jen tak nesmíří. Ale... Tohle chtěl přeci udělat on jemu. Odejít hned, aby se nemuseli dlouho loučit. Aby to vůbec nebolelo.

„To jsem nedomyslel. Já blbec," zamumlal, otočil se a rozběhl se chodbou za odcházejícím bráškou. Nebyl tam.

„Kaoru?" šeptl.

„Kaoru!!" zaburácel jeho hlas domem.

„Debil, jsem takový debil," podlomila se mu kolena. Takhle to nemělo skončit.

* O *H *S *H *C *

„Mladý pane?" vyrušily ho služebné z přemýšlení.

„Ah, ano?" pousmál se.

„Dáte si krevety nebo krocana na whisky?" ptaly se dál. Kaoru se rozhlédl po stole. Musel ztratit pojem o čase, ještě před chvílí tu seděl s rozloženými učebnicemi. Upřímně, při pohledu na jídlo se mu dělalo špatně od žaludku. Aby to ale nebylo podezřelé, požádal o krevety. Sotva snědl pár soust, omluvil se od stolu a odešel do svého pokoje. Netrvalo dlouho a jako každý den už celé tři měsíce se odporoučel na toaletu. Vyhodil všechno, co za celý den snědl. Nebylo toho moc, ráno nějaké sladké rohlíky, protože mu šíleně kručelo v břiše, oběd vynechal a k večeři ty krevety.

„Klid, klid," uklidňoval své třesoucí se ruce.

„Půjdu si lehnout a bude to dobrý," promluvil sám k sobě třesoucím se hlasem. Postel byla vždy jediné řešení, jenže ne vždycky se to vyplatilo. První měsíc, co Hikaru odjel, Kaoru vůbec nespal. Nemohl se pak na nic soustředit a tak se raději vyhýbal společnosti a bloumal po zahradě jako duch. Rychle se opláchnul studenou vodou, navléknul na sebe košili, trenýrky a lehnul si do postele. Snažil se nad ničím nepřemýšlet, mít v hlavě prázdno, ale nešlo to. Ta pokrývka byla studená. Většinou byla zahřátá už od Hikaru, který se v ní spokojeně válel. Vybavilo se mu, jak se díval, jak spokojeně spí. Měl při tom krásně růžové tváře a vypadal více mírumilovně. Pak se ale vrátil do chvíle, kdy se oba loučili u auta, které mělo vzít Hikaru na letiště.

„Hikaru," sténal mladší bratr ze spaní. Ten sen - jejich pohledy v tom snu prozrazovaly, jak oba trpěli. Hlavně těmi pár slovy, které si vyměnili. Ale dalo se v nich najít i něco jako neděje, jako nevyřčený slib, že na sebe budou myslet, i když se rozešli ve zlém. Nakonec si jen podali ruku. Tenhle sen se mu zdál už dva měsíce, po tom, co se přinutil si každý den alespoň na chvíli lehnout. Sice měl Kaoru příležitost s Hikaru mluvit každý týden, kdy jednou zavolal, ale on se pokaždé nechal omluvit, že není doma nebo že nemůže.

„Hikaru!" probral se s šokem Kaoru, celý zpocený a udýchaný.

„Hikaru, Hikaru, Hikaru," rozvzlykal se. Píchlo ho u srdce. Nepřikládal tomu nijak velikou důležitost, až do chvíle, než se mu udělalo mdlo. Probudil se až u záchodové mísy. Rozpomínal se, jak se dostal do koupelny. Za boha si nemohl vzpomenout. Když si byl jistý, že už se mu nechce zvracet, opláchnul si obličej a vypláchnul si ústa. Málem se leknul i svého odrazu v zrcadle. Byl bílý jako stěna, možná ještě bělejší. Náhle se rozkašlal.

„Krev?" zděsil se. Vypotácel se z koupelny. Kolem postele se motaly jejich dvě služky.

„Mladý pane, vůbec nevypadáte dobře. Máme poslat pro doktora?" Kaoru sice slyšel, co říkaly, ale jeho stav mu nedovoloval ta slova pochopit. Skládal v hlavě nějakou odpověď, ale nedokázal ji vyslovit.

„Mladý pane!" ozvalo se za ním, ještě než se prostor uzavřel a on měl pocit, že padá někam do prázdnoty. Probudil se uprostřed temnoty, oblečený jen v košili. Zděšeně se rozhlédl po té černé tmě. Nikde nikdo. Snažil se volat o pomoc, rozhlížel se ještě rychleji. Počkat! Někdo tam byl! Otočil se zpátky.

„Hikaru?" konečně mohl promluvit.

„Hikaru?" optal se ještě naléhavějším hlasem. Zdálo se, že je to jeho milované dvojče, ale osoba před ním mlčela. Měla na sobě uniformu Ouranské akademie, obě ruce za zády a koukala někam do země.

Země? Kde se tu vzala?

„Hikaru!" dožadoval se jeho pozornosti. Znovu se rozhlédl, seděl na posteli s papírem v ruce. Byl to přesně ten papír, který mu nemilosrdně oznámil, že jeho Hikaru odjíždí pryč.

„Né, ne!" chytil se za hlavu.

„Chci se probudit!" kňoural.

„Kaoru."

„Ah?" zarazil se.

Čí je to hlas? Hikaru?

„Měl by pár dní ležet a nijak se nevysilovat," ozval se zase jiný hlas. Kaoru se začal pomalu probouzet, jeho sny a představy začalo pohlcovat tlumené světlo. Zamžoural směrem, ve kterém si myslel, že by mohl být ten hlas. Začaly se mu vyjasňovat obrysy místnosti a osob v ní.

„A co mu tedy je?" Tenhle hlas poznal. Byla to jeho matka. Automaticky ho přiřadil k obrysu, který seděl kousek od něj na posteli. Logicky pak vyvodil, že ta persóna vedle bude doktor a ty dvě postavy za ním jejich služebné.

„Mohl by to být nějaký sezonní virus, ale vzhledem k tomu, že nejí, pomalu ani nespí, zvrací a občas vykašlává krev, řekl bych, že to bude ze stresu a vyčerpání. Ostatně se tu za ním ještě zítra zastavím a pořádně ho prohlédnu," ukončil svůj proslov doktor a jeho silueta pak někam zmizela. Zavřel pootevřená víčka, chvíli čekal, než šum kolem něj utichne a pak oči znovu otevřel. Už viděl normálně. V místnosti nikdo nebyl, ve dveřích však zůstala škvíra.

„Ano, to by mohlo být ono. Hned jak budu moct, tak mu zavolám."

Další doktor? Jen to ne, budu v pořádku, matko. Jen ještě chvíli, ať mi krvácí srdce, ať se můžu poučit ze svých chyb...

,,Je mi na umření," stěžoval si pro sebe Kaoru. Navíc se k tomu celému přidala ještě rýma, která mu jeho stonání nijak nezpříjemňovala, měl nos jako rezavý vodovodní kohoutek. Vedle postele měl postavený nejen lavor, pokud by se mu udělalo špatně, ale také se tam válela hromada posmrkaných kapesníčků se vzorem růžových kytiček. Už to bylo pár dní, co ho navštívil doktor, který mu oznámil něco v tom smyslu, že si má na pár dní odpočinout, nic nedělat a zobat prášky, přesněji nějaká mírná antidepresiva, aby neměl nervy v kýblu. Sice se to o něco zlepšilo, ale úplně úžasné to nebylo. Nepřidával tomu ani fakt, že musel ležet v posteli, kde po většinu času nebylo co dělat. Stahování her a přepínání programů po čase nudilo tak, že se chtělo Kaoru prospat třeba celý den. Ovšem, kdyby mu to jeho sny povolily.

,,Mladý pane, neseme Vám oběd," ozvalo se ode dveří po zaklepání. Kaoru ležel zachumlaný pod dekou a raději se ani neotáčel. Obě služky mu totiž připomínaly bratra - všude chodí spolu a jsou jedna jako druhá.

,,Díky," zamručel zpod deky. Neměl v úmyslu jíst, ale pokud ho přijde zkontrolovat matka a uvidí, že nic nesnědl nebo že mu kručí v břiše, bude zase vzteky bez sebe. Pokaždé, když si urvala chvíli volna a na okamžik se u něj zastavila, mluvila o tom, že už jen pár dní a bude to v pořádku. Nechápal to, jak si může být tak jistá? Byla pravda, že od té doby, co byl izolovaný u sebe v pokoji, zapomněl sledovat, jestli Hikaru občas zavolá. Teď, když mu bylo o něco lépe, měl chuť s ním mluvit. Měl chuť mu říct tolik věcí. Možná by sebral ještě poslední zbytky síly, aby se alespoň po telefonním drátě mohl tvářit, že se nic neděje.

Zajímalo by mě... Jestli mu matka řekla, co se děje?

Většinu času vlastně trávil tím, že přemýšlel nad vším možným i nemožným. Tu a tam se vracel ke svým snům, snažil se v nich najít něco jiného, nového, něco nad čím by se dalo ještě víc zamyslet a diskutovat o tom, i když jen sám se sebou. Neměl tu potřebu své sny vykládat doktorovi, ještě by ho poslal ke psychologovi nebo k psychiatrovi, vždyť to bylo jedno, stejně by ho poslali pak do blázince. Strašilo ho jen pomyšlení na nějaký ústav pro duševně choré, byť se slabomyslným sám cítil a nemohl s tím nic dělat.

,,Pane?" z fantazírování ho vytrhla jedna ze služek.

,,Co se děje?" zajímal se.

,,Vaše matka dnes nepřijde, takže jsem Vás přišla zkontrolovat na její příkaz." Vešla do pokoje. Byla sama, to byl nezvyk. Kaoru byl tedy donucen z té dietní stravy něco sníst, i když jeho žaludek měl stále nějaké námitky.

,,Vaše léky, mladý pane," natáhla k němu ruce s táckem s prášky a sklenicí vody. Kaoru při pohledu na ně nervózně polknul. Moc se mu do toho nechtělo, ale jestliže jsou mu tyhle léky podávány na doporučení Ootoriho společnosti, není nad čím váhat. Vzal je, hodil do pusy, zapil a měl to za sebou.

,,Teď byste se měl prospat, mladý pane," podávala mu služka dál pokyny.

Tobě se to řekne.

,,Rozumím, pokusím se," zalhal Kaoru a plesknul s sebou zas do postele.

,,Přijdu Vás vzbudit tak za dvě hodiny. Máte povoleno projít se po zahradě."

,,Ah, rozumím," kývnul souhlasně Kaoru a opět se zavrtal pod deku. I přes jeho původní nevoli mu začala padat víčka a on pomalu usínal. Tedy, do té doby, než cvakly dveře, které ho spolehlivě probraly. Chvíli děkoval služebné, že neumí zavírat potichu, ale jakmile si zapnul televizi, zase se mu chtělo spát.

* O *H *S *H *C *

,,Zkusíte hádat tajenku, pane Hitachiine?" optala se paní za soutěžním pultem, na kterém blikala podivná světýlka všech barev.

,,Netroufnu si," odvětil jí po chvilce Kaoru.

,,Opravdu to ani nezkusíte? Dal jste vše vabank. Víte co by to pak znamenalo?" přemlouvala ho. Jakmile se na ní pořádně podíval, zjistil, že to není moderátorka, ale jejich služka.

,,Co ty tu děláš?" zamračil se na ní Kaoru. Za ní se vynořilo její dvojče a obě se tvářily přesně tak, jako vždycky - otráveně, když měly pro bratry něco udělat.

,,Alespoň Vy se mi nepleťte do snů!" křiknul jejich směrem.

,,Mladý pane," ozvala se jedna.

,,...opravdu chcete prohrát?" doplnila jí druhá.

,,O čem to ksakru mluvíte?" bouchnul pěstmi o stolek před ním. On se těch podivných snů snad nezbaví. Zdály se mu některé třeba dvakrát třikrát za noc, ale tenhle byl nový. Nevěděl, co má odpovědět. Ve starých snech už mě odpovědi vyzkoušené, všechny možnosti vyčerpané, ale tady musel dát opravdu vše všanc.

,,Přeci..." odmlčely se, ,,o Vašem bratrovi!" zvolaly současně. Kaoru s sebou škubnul. Chtěl na ně zakřičet pár hodně neslušných slov, ale náhle obraz před ním zmizel, jako když se vypne televize. Černo-šedé šumění pohltilo obě šklebící se služebné.

,,Můry jedny!" popotáhnul Kaoru.

,,Chci pryč! Pusť mě pryč!" zakřičel nahoru nad sebe do tmavého prostoru.

,,Pššš," konejšil ho něčí hlas. Kdosi ho objal ze zadu. Ty ruce... Poznával je, byly stejné jako jeho, byly totiž jeho dvojčete.

,,To bude dobrý," pokračoval v chlácholení hlas, nápadně podobný tomu bratrovo. Tělo Kaoru se poddalo teplu, které ho obklopilo. V té samé chvíli se probudil ze snu, v polospánku zamžoural před sebe. Připadal si jako v pohádce, když zjistil, že tvář před ním je Hikaru a tak se nebránil a zase usnul. Nezdálo se mu nic, jen občas měl pocit, jako s ním někdo hýbal, balil ho do deky nebo mu třel rukou záda, ve snaze ho zahřát. Začal se pomalu probouzet a s myšlenkou, že ho nic dobrého nečeká, se chtěl ještě chvíli jen tak válet. Zarazil se však v tom momentě, když vedle sebe někoho nahmatal. Nervózně otevřel jedno oko. Nemohl uvěřit tomu, že osoba před ním, je Hikaru. Ležel otočený k němu a usmíval se takovým lehkým láskyplným úsměvem. Rychle si promnul oči a štípl se do tváře, aby se ujistil, že nespí. Nadechl se, ale slova náhle zaskočily slzy, takže místo otázky zakňoural jako štěňátko, kterému někdo právě šlápnul na ocásek. Zabořil hlavu do jeho mikiny a začal brečet. Zjistil, že ne nadarmo se říká, že pláčem se ti uleví. Konečně, po půl hodině, se potoky slz ztratily a on nechal svého bratra promluvit.

,,Kaoru, promiň," sevřel ho silněji v náručí.

,,Ty za to nemůžeš," zašeptal.

,,Kdyby tě naši netlačili, neudělal bys to," popotáhnul.

,,Stejně jsem ti to měl říct dřív," omlouval se dál starší bratr.

Zůstaneš tu se mnou?

,,Zůstaneš tady?" odvážil se po chvíli Kaoru. Tajně doufal, z hloubi duše si přál, aby se jeho bratr vrátil domů, aby s ním zase spal v jedné posteli, jedl u jednoho stolu, aby dělali zase všechno spolu - třebaže to bylo pro okolí nadmíru divné.

,,Nejspíš." Tohle nebyla odpověď, kterou by Kaoru čekal a asi se tak patřičně zatvářil, protože Hikaru se hned pod tím pohledem začal ošívat.

,,To víš, že zůstanu," pohladil ho po vlasech. Kaoru si oddychnul.

,,Taky jsem měl nějaké problémy," brblal.

,,Cože?" podivil se Kaoru. Takže v tom nebyl sám. Znovu mu spadl kámen ze srdce. On byl ten vyrovnaný, protože měl vedle sebe bratra, který mu dokonale připomínal, že mezi sebou mají nějaké nepatrné rozdíly. Byl vyrovnaný, protože ho bratr doplňoval, nahrazoval jeho výbuchy vzteku nebo náhlé špatné nálady. Od toho jsou tedy dvojčata?

You didn't know that's why twins are born, right?

,,Hikaru~" začal Kaoru zase natahovat. Lehnul si břichem na Hikaru nataženého na zádech a přetáhnul přes ně deku. Nos mu zabořil pod bradu a nasál vůni jeho oblečení. Bylo mu tak krásně, už dlouho nezažil takový ten pocit, když se něčeho nemůžete nabažit. Nějakou dobu se ještě vrtěl, pak pevně stisknul jeho ruku a za poslouchání tlukotu jeho srdce oba usnuli. Probudil se do noci. Jen on sám. Zděšeně zapátral po posteli, ale nikoho vedle sebe nenašel. Zprudka se posadil a rozhlédl se po místnosti. Nic moc neviděl, jeho oči nebyly ještě zvyklé na tmu. I tak slezl z postele a rukou se snažil našmátrat vypínač lampičky. Jakmile se rozsvítila, prohlédl znovu celý pokoj.

,,Hikaru?" zavolal nesměle.

,,Kaoru," ozvalo se zpoza křesla otočeného k oknu.

,,Zhasni lampičku a pojď si sednout ke mně," pokynul mu. Kaoru se zamyslel. Chtěl mu říct, že nepůjde, ale nakonec světlo zhasnul a nejistě došel ke křeslu, načež ho jeho bratr stáhnul k sobě na klín. Navléknul na něj svou mikinu a pak ukázal prstem někam na okno.

,,Vidíš ty hvězdy?" Kaoru neodpovídal. Díval se na opěrku křesla, v tmavých tónech luštil její zdobení. Hikaru vlastně odpověď ani nečekal, byla to spíše řečnická otázka.

,,Když jsem řekl, že tu zůstanu," vzal jej za bradu a otočil si ho obličejem, aby na něj viděl.

,,Myslel jsem to smrtelně vážně," dodal nakonec.

,,Já vím," hlesl bráška a uhnul pohledem.

,,Tak nepřemýšlej nad kravinami," řekl docela nazlobeně Hikaru a bratra k jeho úžasu políbil. Málem vyletěli oba z kůže, když se kolem dveří prohnalo služebnictvo v jakémsi podivném záchvatu.

* O *H *S *H *C *

,,Dobré ráno," popřál jeden z bratrů tomu druhému.

,,Dobré," popřál ten druhý tomu prvnímu. Rozespalí leželi na boku proti sobě a usmívali se. Byli jako přes kopírák, jen Hikaru měl ofinu načesanou na levou stranu a Kaoru na pravou. Drželi se za ruku a nad něčím přemýšleli.

,,Dobré ráno, mladý pane," ozvalo se dvouhlasně. Dvojčata se rozmrzele podívala na dvě služky, co se nad nimi netrpělivě nakláněly. Měly stejně příjemný pohled, jako oni. A tak to mělo být, protože tak to bylo vždycky. Dvojčata se nasnídala, umyla a pak se na chvíli rozloučila. Hikaru musel vyřídit nějaké papírování a Kaoru si šel na chvíli lehnout. Jeho zdravotní stav se od té doby, co se Hikaru vrátil, jen zlepšoval. Občas se sice stalo, že ho popadla nějaká žaludeční nevolnost, ale nebyla tak strašná, jako ty předchozí. Natáhnul se sem tam na postel a jen tak koukal z okna a přemítal, co by kdyby. Pokaždé přišel jeho starší bráška a starostlivě se vyptával.

,,Kaoru, je ti dobře?"

,,Je mi fajn, Hikaru."

,,Opravdu?"

,,Opravdu," usmál se, sednul si a zády se opřel o ta jeho. Hlavu si položili na ramena a vymýšleli, co příště zase provedou za blbinu a komu.

,,Musím do jídelny," informoval po chvíli Kaoru.

,,Odnesu tě."

,,To přece," zasmál se nahlas Kaoru.

,,Tak pojď, vlez mi na záda," odvětil šibalským hlasem Hikaru. Kaoru se tou myšlenkou bavil.

Tak... Proč ne? Po dlouhé době bude sranda.

,,Fajn!" skočil mu na záda a rozběhli se po domě. Služtičky se div nezbláznily. Konečně, když je přestalo mladé pány pronásledovat a i je hra na honěnou omrzela, vyběhli ven na zahradu. Zastavili se pod jedním růžovým keřem, který jim oběma připomínal Tamakiho, který jako první narušil hranice jejich světa. Kaoru slezl Hikaru ze zad a dlouze ho objal.

,,Hikaru," šeptl mu vedle ucha.

,,Chtěl bych s tebou porušit jedno tabu," šeptal dál.

,,Přemýšlel jsem nad tím samým," pousmál se a políbil bratra za ucho.

,,Jsme dvojčata jak vyšitá," zařehtali se současně.