„Ať tě to ani nenapadne,“ zahuláká rozhněvaný mužský hlas. „Přece to teď nevzdáš. Slyšíš mě, Utau?“
BUM! PLESK!
No paráda, pomyslím si nakvašeně. Tak po tomto úderu budu mít rozhodně dost dlouho pěkně ošklivou modřinu snad přes půlku hrudníku, ne-li hůř. Hrudní koš se mi ovšem vzápětí znovu prohne dovnitř a ucítím tlak něčí dlaně na mém těle.
„Utau!“ zařve opětovně ten muž a znovu praští osobu před sebou na zemi pěkně silně do prsou sevřenou pěstí. A zas a znovu, pěkně pořád dokola. Náhle zničehonic ucítí pod rukama slaboulinký záchvěv nitkovitého pulzu. To se nepravidelně a sotva znatelně právě pohnulo její srdce. „To je ono,“ zvolá zrzavý shinigami a čelo mu, stejně jako do pasu obnažené zpocené tetované tělo, zaleje náhlá vlna euforie, která ale netrvá moc dlouho. Bohužel stejně rychle, jako se předtím onen nepatrný pohyb srdečního svalu objevil, teď nenávratně mizí a s ním i další sotva znatelná naděje. „Zatraceně, tak přece bojuj! Ne, tohle ti prostě nedovolím!“ zavřískne naštvaně Renji a rukama se znovu zuřivě opře o ženin hrudník. Snad posté ho stlačí dovnitř tak silně až to v tom ochabujícím tělíčku na zemi pod jeho dlaněmi silně zakřupe. To jí jen povolilo zřejmě nějaké to žebro, ale to se vyřeší později. Hlavně musí přežít!
Tentokrát přidá k první pomoci také určitou dávku svého duševního tlaku. Ví moc dobře, že pokud nepatří k 4. Divizi, nebudou jeho případné schopnosti v léčitelství nejspíš co platné, ale i přesto to udělá. Přece se nebude jen tak dívat jak mu odchází před očima. V koutku očí ho něco začíná pálit, ale Renji tomu nevěnuje pozornost. Jenže ten pocit značně sílí každou vteřinou. Štípe to jako čert a ke všemu mu pot začíná vadit v jasném vidění. Teprve po chvíli si uvědomí, že to není tak, jak si myslel. To, co se mu právě svižně valí po tvářích, nejsou kapičky potu nýbrž slzy. Tak to byl ten intenzivní pocit pálení před chvílí, uvědomí si okamžitě. Myslí mu projede jako šíp jediná zřetelná vzpomínka na období, kdy byl ještě dítě a kdy také naposledy plakal. Od té doby vlastně nevěděl, co jsou slzy a k čemu jsou dobré. Ostatně shinigami přeci nevystavují na odiv slabost. Na chvíli zavře obě oči a snaží se uklidnit, poté je zase otevře a soustředí se na jedinou podstatnou věc tady. Ta přitom stále leží na zemi a vede nejtěžší bitvu svého dosavadního shinigami života.
„Zástupce kapitána Abaraii, dovolíte?“ ozve se vyplašený hlásek těsně vedle něho.
„Hanatarou,“ přivítá udiveně Renji menšího muže. Cvak! Náhle mu to sepne rychlostí blesku a začne ze sebe chrlit kvapem jedno slovo za druhým. „To je dost, že se 4. Divize probudila. Musíš jí zachránit, Hanatarou, prostě musíš. Společenství Duší ji potřebuje…“
„Nebojte se, pomůžu jí,“ nenechal ho mladík domluvit. Snažil se ho uklidnit, zatímco z jeho rukou pozvolna začala proudit energie ven. „Kapitánka Unohana mne instruovala, že velící kapitán Yamamoto vydal prohlášení, kde se jasně praví, že její záchrana je nyní top prioritou číslo jedna. Její zanpakutó sdílí vlastnosti velmi neocenitelné až nepostradatelné pro celé Společenství Duší. Ona jeho prostřednictvím získává tak důležité bojové schopnosti, že jí to zaručuje postavení bezmála jako celebritě nejvyššího řádu.“
Renji sjel po těchto slovech pohledem k ženině pravé ruce. Stále v ní třímala svůj meč. Pravdou je, že jemu samotnému trvalo celkem dlouho, než si na tento zanpakutó zvykl, ale hlavně proto, že jej z počátku značně podceňoval. Až moc ho vizuálně srovnával s jeho vlastním Zabimarem, což bylo totálně špatně. Zabimaru měl daleko mohutnější tvar a byl také o dost těžší než zbraň, kterou disponovala Utau. Na druhou stranu měl Zabimaru nepopiratelné limity, které jej i jeho shinigamiho ve výsledku mnohdy omezovaly. Naproti tomu její zanpakutó nevyvolával ani ve své klasické formě nějak přehnané obavy či strach. Utau Tori totiž vlastnila meč v podobě wakizashi, jehož čepel byla dlouhá necelých 50 centimetrů a jeho celková délka pak nepřesáhla 67 centimetrů. Váha zbraně se pohybovala kolem 600 gramů. Dokonce ani ve své shikai či bankai formě nebyl děsivý. Mnohem víc než kterákoli jiná shinigami zbraň působil roztomile, tedy až na ty účinky. Ty měl totiž doslova zdrcující. Její Hachidori skutečně byl unikátní a jeho vlastnosti právem rozsévaly mezi nepřáteli obavy a strach. Vždyť který jiný zanpakutó dokázal svým jediným zásahem oslabit nebo narušit protivníkův duševní tlak? Renjiho však mnohem víc děsilo to, že Hachidori mohl takto působit prakticky na neomezený počet protivníků a v dost rozsáhlé oblasti, byť jen po určitou dobu. Utau jen stačilo namířit zbraň zvoleným směrem a vyvolat ho. Rozsah způsobené škody poté záležel na množství duševního tlaku, kterým právě disponovala. Pokud byla vyčerpána předchozím bojem, nedokázala pokrýt víc než jednoho či dva protivníky ve své bezprostřední blízkosti, ale Bůh vás chraň, když jste na ni narazili na počátku boje, kdy byla v plné síle.
„Proboha, co se tu dělo?“ zeptal se Hanatarou zděšeně.
„Proč?“ ozval se zcela automaticky Renji nazpět, ale poněkud zaraženě. Jako by už dopředu tušil, že tahle otázka s sebou nenese naprosto nic dobrého.
„Ona je doslova na hranici,“ koktal vyděšeně Hanatarou. „Vypadá to, jako by dočista sama pobila menší skupinku Arrancarů nebo armádu Hollows.“
Zrzavý shinigami si v duchu pomyslel, že není vlastně tak daleko od pravdy. Ve skutečnosti byli vysláni v čele s kapitánem Kuchikim, aby prozkoumali navýsost neobvyklý jev v podobě nejrůznějších existencí vyskytujících se normálně v Lese Menosů. To by nebylo samo o sobě tak neobvyklé. Jenže oni se objevovali naprosto nahodile v různých distriktech Rukongaie a dokonce byli spatřeni v samotném Seireitei, což bylo přímo neslýchané. Jednou to byli Hollows, pak Menosové nebo Adjuchas anebo dokonce v různých kombinacích pěkně pohromadě. Zdaleka nejhorší na tom všem bylo ale to, že vždy útočili zásadně na své okolí. Nikdy ne na sebe navzájem! Nikdo v Seireitei to nechápal. Dokonce i kapitán Kurotsuchi byl doslova rudý vzteky, když nedokázal přijít na příčinu tohoto jejich chování. Prostě to šlo proti veškeré jejich přirozenosti, ať jste se na to dívali, jak jste chtěli.
„Zatraceně!“ ozvalo se náhle.
Renji se trochu překvapeně obrátil za oním hlasem. Patřil Hanatarovi a to bylo na tom právě to divné. Yamada Hanatarou totiž nikdy nenadával. Po pravdě si Renji donedávna myslel, že snad ani žádnou nadávku nemůže znát. Byl to zřejmě ten neslušnější, nejpokornější a nejuctivější člověk, kterého vlastně znal. A nejen on sám. No a právě proto ho Hanatarovo chování tolik vyděsilo. „Co se děje?“ vyrazil ze sebe a už předem se bál odpovědi.
„Podkapitáne, já… já… vlastně,“ koktal namáhavě drobný tmavovlasý mladík.
„Tak už hergot mluv!“ zařval na něho zpátky Renji naštvaně. Jeho mozku totiž pomaličku začínalo samovolně docházet, co mu chce asi říct.
Dotyčný namáhavě polknul a konečně dokončil nevyřčené. „Nedokážu ji zachránit.“
Prostá věta, která ovšem Renjimu obrátila dosavadní život vzhůru nohama. Nemohlo to trvat déle než pár vteřin, ale jemu doslova proletěl před očima celičký jeho život. Náročné dětství. Studium v akademii. Rukiina adopce klanem Kuchiki. Jeho přidělení do jednotky kapitána Kuchikiho. Pronásledování Rukie do světa lidí. Její následné uvěznění. Renjiho velmi blízké seznámení s Ichigem. Jejich společný trénink kvůli ovládnutí bankai. Boj za Rukiinu záchranu a mnoho dalšího. Podvědomí se mu zastavilo na posledním snímku z doby nedávno minulé a jeho oči sjeli k ležícímu tělu před ním. Natáhl po ní ruku, ale těsně předtím než se jí dotkl prsty, se zarazil. Tohle není možné. Její síla a pocit odpovědnosti za druhé byl tak silný, že se bez zaváhání postavila jakémukoli nepříteli a v jakémkoli počtu. Popravdě, nebýt Utau a jejích schopností, tak by tu nyní stál jen on a kapitán Kuchiki a možná že ani to ne. Jak je tedy možné, aby takto silná osobnost prostě zmizela? To není spravedlivé. V žádném případě! Renjiho ovládl hněv a krev se mu znovu nebezpečně začínala vařit. Zvedl levou ruku a pevně stiskl Hanatarovi oděv těsně pod krkem. Věděl, že mu tím působí bolest, ale nedokázal si pomoct.
„Ty ji prostě musíš zachránit. Slyšíš mě?“ cedil skrz pevně stisknuté čelisti opatrně. „Koneckonců je to rozkaz, takže ho splň.“
Mladík pracně sevřel jeho ruku a snažil se uvolnit z železného sevření. Po chvilce to ale vzdal a místo toho se jej rozhodl přesvědčit svými slovy. „Ještě existuje jedna možnost. Nezachrání jí to, ale získáme dost času, než dorazí kapitánka Unohana.“
„Tak dělej,“ pronesl trochu uvolněněji Renji a okamžitě ho pustil. „Jestli něco potřebuješ, tak řekni. Udělám pro ni cokoli. Naprosto cokoliv!“
„Potřebuju někoho se silnějším duševním tlakem,“ zašeptal vyplašeně Hanatarou a protože na něj Renji nechápavě dál zíral, tak doplnil. „Musím si prostě půjčit něčí sílu. To je celé.“
Zrzavý unavený shinigami okamžitě natáhl své dlaně jeho směrem. „Dělej,“ štěkl na něho. „Vezmi si, kolik potřebuješ, abys ji zachránil.“
„Při vší úctě, podkapitáne,“ zablekotal Hanatarou. „Potřebuji někoho s mnohem vyšší úrovní než je ta vaše. Je to dost náročné, vyčerpávající a pro mne i nebezpečné. Jedině tak budu mít jistotu, že budu mít dostatek síly, abych to vůbec dokončil.“
Renjimu se pranic nelíbil pohled, který upřel někam za jeho záda. Věděl moc dobře, kdo je tam, daleko dřív nežli se jeho duševní tlak rozlil dokola kolem. Renji nasucho polkl a postavil se zpět na nohy. Zavřel oči a v duchu se připravoval na další krok. Ne, nebude ho prosit o pomoc. To dřív v pekle začnou ďáblové hrát podle pravidel. Prudce se obrátil ke svému kapitánovi a pravou rukou svíral svůj zanpakutó.
„Nedovolím, abyste na ni sáhl právě vy, kapitáne Kuchiki,“ pronesl rozhodným hlasem.
Byakuya se zastavil v půli dalšího kroku. Vlastně se tomuto jeho prohlášení ani nedivil, i když to byla z jeho strany neskutečná drzost. Oba dva moc dobře věděli, jak to celé dopadne, pokud se spolu dají do boje, ale ani to Renjimu nezabránilo v tom, aby se mu nepostavil. Pokud šlo o tuto ženu, neznal evidentně hranici, kde by se měl zastavit. Dlouhovlasého kapitána 6. Divize to vlastně ani příliš nepřekvapilo. Ta žena stála za veškeré možné potíže a nebezpečí, ať by měl jeden zaplatit jakkoli vysokou cenu. Koneckonců nebylo to tak dávno, co spolu vlastně soupeřili o její přízeň. A tentokrát zvítězil na celé čáře jeho podkapitán. Jak se totiž ukázalo, jaksi si dokázal najít cestu do jejího srdce a jí se to podařilo pěkně dlouho tajit před každým v Seireitei. Byakuya věděl velmi dobře, že by ji mohl vcelku snadno přinutit, kdyby využil svého vlivu a postavení, ale to bylo asi tak vše. Samotná Utau měla v tomto naprosto jasno a oplývala překvapivě nezdolnou silou vzdorovat mu, ať se snažil sebevíc. Dala vcelku jasně najevo, co cítí a ke komu, takže nebylo dál o čem diskutovat. Jestli si něčeho Byakuya dokázal vážit u druhých, pokud to tak můžeme v jeho případě nazvat, byla to nezlomná vůle a čest. Obé dokázala Utau projevit v plné míře.
„To pro tebe tak málo znamená?“ zeptal se muže naproti sobě Byakuya. „Doopravdy ji necháš raději zemřít, než abys mi dovolil na ni sáhnout?“
Renjim zmítalo tolik emocí najednou, že si připadal jak na horské dráze. Na zlomek sekundy se obrátil, aby ji uviděl, ale jediné co spatřil, byl Hanatarou a jeho totálně strhaný obličej. Snažil se sice, jak mohl, aby splnil udělený rozkaz, ale bylo nad slunce jasnější, že na to sám nestačí. Tohle dokázal pochopit dokonce i Renji. Svěsil ruce podél těla a ustoupil trochu stranou, aby mu nestál v cestě. Nicméně si neodpustil poslední poznámku, když ho míjela stejně vysoká postava jeho kapitána.
„Pamatuj si jedno,“ promluvil k němu Renji a ani nevnímal, jak familiárně a naprosto nepatřičně s ním právě mluví. „Ona si vybrala a své přání dala jasně najevo. Víš to stejně dobře jako já, tak na to nezapomínej.“ Poté dodal podstatně uctivějším hlasem: „Prosím, kapitáne Kuchiki“ a sklonil hlavu v pozdravu jasně vyjadřujícím postavení obou mužů. Ani na okamžik ale nesklopil pokorně oči a nespouštěl ho ze zorného pole. A Byakuyu vůbec poprvé napadlo, jak nebezpečný a obávaný protivník z něj v budoucnu bude, jakmile jednou dozraje do postavení kapitána.
***** Později v břiše zanpakutó kapitánky Unohany *****
Bože to strašlivě bolí, napadlo mne. Namáhavě jsem si odkašlala, ale bolelo to pořád stejně. Tohle bude asi můj konec, ale třeba to ještě zvládnu. Kacířskou myšlenku, jež se mi právě usadila v mysli, vyhnal teplý dotek dlaně, který jsem ucítila. Rty se mi podvědomě zvlnili do úsměvu, protože jsem poznala, o koho se jedná. Poznala bych ho kdekoli a kdykoli i po slepu, natož pak podle jeho charakteristického doteku, kterým mi bříšky svých prstů delikátně přejížděl po těle.
„Renji,“ vypravila sem ze sebe namáhavě. Můj hlas zněl jako nakřápnutý hrnec, ale byla sem ráda, že vůbec dokážu promluvit. „Tak jsme to přece jen zvládli, což znamená, že sem to přeci jen dokázala.“
„Nemluv, šetři síly,“ umlčel mě okamžitě nazpátek. „Ovšem jinak máš pravdu. Dokázals to a všechny si zachránila.“
Usmála jsem se znovu a ze srdce mi spadla doslova celá tíha světa.
„Moc se nesměj,“ řekl Renji trochu naštvaným hlasem a stiskl mi palcem a ukazovákem jemně špičku nosu. „Jestli to budeš chtít někdy zopakovat, tak si mě nepřej.“
Odmítavě jsem pohnula hlavou zprava doleva, ale okamžitě jsem toho zalitovala. Měla jsem pocit, že mi někdo amputoval půlku hlavy, jak mě bolela. Ten intenzívní pocit bolesti byl doslova hmatatelný. Spolkla jsem pocit nevolnosti, který se mi hrdlem dral vzhůru, a místo toho jsem radši promluvila. „Přísahám, že než projdu patřičným tréninkem, abych byla schopná to ovládnout a správně použít, že to už nepoužiju.“
„Ty se prostě nikdy nezměníš, že?“ dolehl mi k uším jeho smích. Povzbudivě mi stiskl ruku a ještě dodal. „Koneckonců jsi to ty, takže čemu se vůbec ještě divím.“
Náhle jsem na levém rameni ucítila dotek jiné ruky. Byla chladná a prsty se mi zdánlivě lenivým pohybem posunovali až ke krční tepně. Jeden přesně mířený stisk a dřív než mi vůbec mohlo dojít, kdo to asi tak je, propadla jsem se do toho nejhlubšího možného spánku, který vůbec existuje.