Ale... jsem to já? by Akumakirei
Obsah:

Tak řekni... jsem to já? Anko a Kurenai. Ta drzá a Ta v pozadí.

Někdy věci úplně mění svoji podstatu; a pak jsou jiné, než chtějí být - nebo mají být. Dvě ženy, dva pohledy.


Kategorie: Naruto
Postavy: Anko Mitarashi, Kurenai Yuhi
Žánr: Psychologické, Romantika
Upozornění: Žádné
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 840 Přečteno: 464
Publikováno: 09.05.12 | Aktualizováno: 10.05.12

1. Ale... jsem to já? by Akumakirei

Ale... jsem to já? by Akumakirei

Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmatly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.
Třeba to, jak nesnáším bouřky. Vážně se jich bojím.
Jak dokážu ječet, když uvidím pavouka. Děsím se jejich nožiček a všech těch očí...
Nebo že se necítím dobře v prázdném bytě, ale...
Nikdy to ode mě neuslyšíš. Protože jsem Mitarashi Anko. Tvoje krásná, nebezpečná Amazonka.
Bouřkám se vysmívám, u minulé jsme spolu hráli karty. Pamatuješ si, jak to blízko udeřilo? Trhla jsem sebou a vylila na sebe vařící čaj... A pak se jen vymlouvala, že se mi zamotala noha do koberce, když jsem nesla konvici ke stolu.
Pavoukům nadávám, líbí se ti, jak dokážu vyvádět. Tohle vím. Před týdnem jsem v koupelně našla dalšího. Nadávala jsem, ale... vzpomínáš? To tys ho nesl ven...
Často tě někam posílají. Akorát se jen míjíme, vyměňujeme si prázdné zdi. Je mi dobře, když tu jsi, ale... Cítím se volnější, když ne.
Protože sebou můžu trhnout, když zahřmí.
Zakřičet, když uvidím pavouka, který stejně nic nedělá.
Schoulit se do klubíčka na prošlapaném koberci u zčernalé obrazovky televize...
Miloval bys mě stejně, kdybych ti to všechno řekla? Nechci o tebe přijít. I když musím hrát... Neříkám, že nejsem tvrdá, tvrdší než některé ženské... Ostrá; mám tu pusu trošku prořízlejší. A oblékám se na někoho dost odvážně, ale mně se to prostě líbí. Cítím se v tom dobře. A přece...
Někdy bych se jen tak ráda zabalila do velkého pláště, aby mi byla vidět jen hlava...
Někdy bych chtěla být jen tak zticha, poslouchat a nevědět, že se ode mě čeká peprná odpověď.
Někdy... ne vždycky. Jen někdy. Být slabá. Zranitelná. Abys mě mohl ochraňovat.
Tohle se ode mě nečeká... Ochráním se přece sama. Jsem to já.
Já.
Drzá.
Chvějící se.
Protřelá.
Bojácná.
Mrchoidní Anko.


Tak řekni...


Jsem to já?


Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmatly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.
Třeba to, že miluju bouřky. Líbí se mi, jak se blesky prohánějí po obloze.
Jak mi nevadí pavouci. Nejsou mi příjemní, ale dokážu na ně sáhnout a vynést je ven.
Nebo že někdy si prostě jen tak ráda sednu sama na balkóně s hrnkem čaje a pozoruju svět kolem. Ale...
Nikdy to ode mě neuslyšíš. Protože jsem Yuuhi Kurenai. Tvoje tichá, bojácná princezna.
U bouřek mě objímáš a říkáš, že to všechno bude dobrý. Já nejsem přece malé děcko! Pamatuješ si, jak jsem se dívala na ty černé mraky? Přišel jsi a zatáhl závěs, prý abych se nebála a neviděla je... Odešel jsi do koupelny a já ho zase odtáhla.
Jednou nám lezl v kuchyni po lince pavouk... Viděls ho první. A když ses na mě podíval, já zaječela. Ale vzpomínáš? Předtím jsem byla zticha... a natáhla se nad ním pro krabičku, abys ho mohl vynést ven.
Hokage už tě nechce nikam moc posílat, myslí si, že v mém stavu chci, abys byl u mě.
Samozřejmě že to chci!
Ale... někdy je mi prostě příjemnější jít ven a bavit se. Bez tebe...
Cítím se tak volnější.
Protože se můžu dívat na blesky, které se mi tak líbí.
Vymést pavouka ven a neničit si u toho hlasivky.
Tancovat a nebát se, že ti kazím iluzi tiché myšky...
Miloval bys mě stejně, kdybych ti to všechno řekla? Nechci o tebe přijít. I když musím hrát...
Neříkám, že se nebojím jako spousta žen... Ječím, vadí mi slimáci. A oblékám se dost střízlivě, ale mně je v tom fajn. Cítím se dobře. A přece...
Někdy bych z domu ráda vylezla třeba jen ve spodním prádle a kochala se pohoršenými pohledy ostatních...
Někdy bych chtěla jen tak do ticha vyprsknout nějaký vtípek a slyšet řev okolí.
Někdy... ne vždycky. Jen někdy. Být silná. Neohrožená. Abych stála před tebou.
Tohle se ode mě nečeká... Ochráníš mě přece ty. Ty jsem já.
Já.
Chvějící se.
Drzá.
Bojácná.
Protřelá.
Tichá Kurenai.


Tak řekni...

Jsem to já?

Poznámky na konec:

Už je to dlouho, co jsem tohle napsala, a přestože tenkrát jsem ji brala jako náhlé zatmění, postupem času jsem si k ní našla určitý vztah. Dávám ji sem jako krátkou oddechovku; třeba si k ní někdo z vás taky nějaký ten vztah najde :)

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=1888