A demon's fate by Midori
Obsah:

Kapitán 6. jednotky má pověst muže, který za všech okolností dodržuje pravidla a vždy se chová uvážlivě a odpovědně. Nikdo ho vlastně pořádně neviděl rozčíleného nebo překvapeného. Jenže každý z nás je jenom "člověk" a tak i náš milý Byakuya jednou narazí na neskutečné překvapení, které mu převrátí život vzhůru nohama.


Kategorie: Bleach
Postavy: [OC], Byakuya Kuchiki, Renji Abarai
Žánr: Alternative Universe, Dobrodružné, akční, Psychologické
Upozornění: Alternative Universe
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ne
Počet slov: 2847 Přečteno: 691
Publikováno: 26.09.12 | Aktualizováno: 26.09.12

1. Kapitola 1 by Midori

Kapitola 1 by Midori

„To stačí,“ zazněl prostorem autoritativní, ale jinak relativně tichý hlas kapitána 6. Jednotky.

Nicméně účinek to mělo přesně takový, jaký Byakuya Kuchiki vlastně očekával. Všichni jeho muži na místě ustrnuli ve svých činnostech a ohlédli se po něm v očekávání dalšího. Byakuya se klidně rozhlédl po rozlehlém prostoru největší tréninkové místnosti 6. Jednotky a došlo mu, že se tu opět odehrává to, co posledního půlroku prakticky ob den. Pořád a pořád. Dokola a dokola. Jako kolovrátek. Jeho muži se zřejmě nikdy dost nepoučí ze svých vlastních chyb. Hlavně tedy někteří speciálně. Jako kdyby Renjimu a všem ostatním neříkal neustále, že je toto jejich jednání pošetilé a zbytečné.  Jako kdyby je pokaždé za to nepotrestal, takže by si jeden myslel, že už je to přestane bavit. Svého zrzavého zástupce ostatně viděl přímo vprostřed dění. Stál v půlkruhu svlečený do půl těla a zrychleně dýchal. Byakuyu okamžitě napadlo, že i nyní dostal pěkně do těla. Kolikrát s ním asi byla vymetena podlaha tentokrát? Vzhledem k tomu, jak byl Renji Abarai zpocený a uštvaný, tu řádili už pěknou chvíli. Byakuya zamířil lenivě pohledem doprava k druhému hlavnímu aktérovi, o němž bezpečně věděl, že tam bude. Pěkně přímo v centru dění všeho tohoto chaosu. Klidný a nevzrušený, jako vždycky. Zdánlivě ztracený v davu velkých chlapů. Kuchikiho ocelově chladný pohled spočinul na viditelně menší postavě Renjiho protivníka.

Hakai stál rovně jako svíce, což nebylo u něj nic nového pod sluncem. Jeho černo-červené střapaté krátké vlasy zářily do okolí. Také on byl po vzoru Abaraie víceméně svlečený do půl těla. Pravda, oproti Renjimu toho měl tento mladík na sobě od pasu výše pořád podstatně více, ale i tak měla i v jeho případě uniforma dost daleko k předepsanému oděvu shinigamiho. Když tak nad tím v danou chvíli Byakuya zauvažoval, vzpomněl si, že tohoto zvláštního mladíka nikdy neviděl bez toho prapodivného bandážování, kterým měl omotán celá hrudník téměř až k pasu. Hakai působil na své okolí silně chlapeckým dojmem, ale pokud přišlo na lámání chleba, pak bylo kolikrát lepší se mu vyhnout obloukem. Když byl mladík před půlrokem přidělen do 6. Jednotky, byl Byakuya předem jasně upozorněn samotným hlavním kapitánem Yamamotem na skutečnost, že má očekávat problémy. Hoch mnoho nemluvil a ani nevyhledával společnost ostatních. Ze všeho nejraději trénoval anebo se držel stranou a četl si. Kuchikiho už nejednou napadalo, že mu Hakai zvláštním způsobem připomíná kapitána 13. Jednotky Ukitakeho anebo Kisuke Uraharu.

Jeho chování a přístup mu ale nebyl vesměs nic platný. Jakoby už jen jeho samotná podstata, stejně jako životní filozofie a přístup k boji vyvolávala v ostatních kolem něj neskonalou touhu poměřit s ním své síly. Obzvláště pak jeho houževnatý, temperamentní a prudký zástupce byl tím mladíkem přímo magicky přitahován. Byakuya to dokázal svým způsobem pochopit, protože i v něm samotném dokázal Hakai probudit a vyvléct na povrch to nejhorší, co pečlivě skrýval před všemi ostatními. Renji proto nevynechal sebemenší příležitost, která se mu naskytla, aby s ním bojoval. Byakuya naštěstí dokázal hned na počátku přísně nastavit pravidla pro tyto jejich půtky, pamětlivý slov hlavního kapitána. Díky tomu se mu dařilo držet své muže v rozumných mezích. Navíc Hakai vynikal v technikách Kidó obecně, ale jeho nejsilnější doménou, aspoň pokud měl Byakuya správné informace, byl soubor technik Hadó. Vzhledem k tomu, že měl jeho zanpakutó ohnivou podstatu, stejně jako celá jeho duševní existence, se tomu Kuchiki vlastně ani nedivil. Bylo to krapet neobvyklé a Byakuya musel uznat, že podobný pocit měl pouze dvakrát za život. Jednak když bojoval s tím nezdolným darebákem Ichigem Kurosakim. No a pak když se osobně setkal s kapkou uvolněného duševního tlaku kapitána Yamamota. Uposlechl proto jeho moudré rady a preventivně omezil půtky svých mužů pouze na fyzické souboje bez využití zanpakutó. Až doposud byl relativně klid, čímž ho trochu zmátli a ukolébali do podivného stavu dřímání a to ho nyní rozčilovalo dvakrát tolik.

Oproti vší zdravé logice a chladnému chování, které si neustále za všech okolností zachovával, v Byakuyovi vzkypěl hněv. „Předpokládám, že sem se vyjádřil dost jasně?“ zavrčel ke všem. Poté obrátil svou pozornost zpět na ústřední dvojici tohoto melodramatu. „Renji,“ pokračoval dál nahněvaně. „Řekl jsem ti, že nemá smysl bojovat s Hakaiem. Je jedno, jak moc jsi silný a co vše ovládáš, když u tebe ve výsledku převládne hloupost a zbrklé chování. Jsi prchlivý a proto tě Hakai vždycky porazí. Jednou tě to bude stát život a já budu – bohužel – u toho.“

 „Kapitáne…“ stačil tak akorát říci zrzavý shinigami.

„Ticho!“ zaburácel Byakuya a definitivně ho umlčel. „Na nic jsem se tě neptal.“ Pak se zaměřil na druhého výtečníka. „Hakaii, vím, že ty tyto konflikty nevyvoláš. Přesto jsi stejně vinen jako oni, když se necháš ve výsledku přeci jen vyprovokovat.“

Jedinou odpovědí z mladíkovy strany mu bylo pouze striktní a souhlasné přikývnutí. Byakuyouvi ale neunikl sotva znatelný pohyb chlapcových rukou, když zatínal pěsti. Všiml si dobře jeho paží, jejichž jemnou pokožku právě teď zbrázdilo několik naběhnutých žilek. Správné a pevné svaly přesně tam, kde být měly, a přesto působily jeho ruce poněkud delikátním dojmem. Hakai mu mnohem víc než kdokoli jiný koho znal, připomínal víc mladou ženu nežli bojovníka. Byakuyovi proto bylo záhadou, kde se v něm bere ta nevídaná síla, kterou disponuje. V duchu si pomyslel, že by alespoň jedinkrát chtěl zažít, jaký je to pocit, když se ten hoch rozzuří. Nějak si ho dost dobře neuměl představit rudého vzteky. Rezignovaně si povzdechl a dokončil své obvyklé „morální kázání“.

„Dobrá tedy to bychom měli,“ začal a pohledem těkal z jednoho na druhého. „Hakaii, ty máš jít za hlavním velitelem. Naproti tomu ty Renji bys měl nyní vyřizovat papíry, které jsem ti ráno svěřil. To už je máš hotové?“

Když však uviděl, jak jeho zástupce okamžitě nadskočil a zamračil se, bylo mu víc než jasné, že na ně ještě nesáhl. Abarai se natáhl pro košili a omluvil se mu s hlubokou úklonou. Byakuya ho propustil pouhým mávnutím levé ruky a dál zamyšleně sledoval vzdalující se postavu mladíka s černo-červenými vlasy. Když mu úplně zmizel ze zorného pole, sklopil zrak a vůbec poprvé ho napadlo, že se s ním samotným něco děje. Hakai ho svým osobitým způsobem přitahoval. Bylo v něm něco zvláštního a kapitán 6. Jednotky přemýšlel o tom, že by zatraceně rád věděl víc. O něm, ale i o jeho schopnostech. Když dospěl k poznání, že si bude muset promluvit co nejdříve s hlavním velitelem, zvláštním způsobem se mu ulevilo. Vrátilo ho to zpět do reality, takže si moc dobře všiml, že jej jeho muži pořád pozorují.

„Vy snad nemáte nic na práci?“ pronesl do ticha zamyšleně. Byl si dobře vědom toho, že tato jedna jediná věta spolehlivě donutí všechny ty zevlující tváře kolem, aby si šli po svém. Sám se vydal zpátky do kanceláře, kde chtěl zkontrolovat poslední zprávu od kapitána Kurotsuchiho. Když míjel vstupní dveře, narazil jeho nos na slaboulinký náznak pachu, který by tu být neměl, a tak se zarazil na místě. Palcem pravé ruky si přejel přes spodní ret, zavřel oči a znovu zhluboka nasál okolní vzduch. Skutečně se před chvílí nespletl, když ucítil krev. Někdo z nich se zranil. Obrátil se na místě a pečlivě sledoval podlahu a stěny v jinak již prázdné místnosti, ale nic nenašel. Ještě chvíli očima jen tak sledoval prostor kolem, než se znovu obrátil k odchodu. Byakuya věděl jistě, že se nespletl a skutečně tu cítil krev, jen prostě nikde nezůstala žádná viditelná stopa.

 

***** Později v kanceláři kapitána 6. Jednotky *****

„Kdo to byl?“ zeptal se kapitán Kuchiki svého zrzavého zástupce poté jakmile se vrátil zpět.

„Jenom Hanataró, pane, ale už je zase pryč,“ odpověděl bez většího zájmu druhý muž zpátky a znovu usedl ke svým papírům v rohu místnosti.

„Takže to byla tvoje krev?“ zeptal se ho Byakuya.

„Cože?“ vzhlédl zmateně od svého stolu Renji Abarai.

„Ptal jsem se tě, jestli tu byl Hanataró Yamada ze 4. Jednotky kvůli tomu tvému zranění z tréninku.“

„Nevím, o čem to mluvíte, kapitáne,“ zamumlal Renji. „Já se nezranil.“

Chvíli bylo v místnosti takové ticho, že byste slyšeli velmi jasně zvuk špendlíku dopadajícího na zem, a během toho momentu se Byakuyovi v hlavě rozsvítil obrovský varující nápis – PROBLÉMY NA OBZORU! Bylo víc než jasné, že kvůli Renjimu tu člen týmu podpory nebyl, což mu druhý muž vzápětí potvrdil.

„Hanataró přinesl něco od kapitánky Unohany pro Hakaie. Smrdělo to jako směs nějakých bylin nebo co.“

„To je jedno,“ snažil se to zahrát do ztracena tmavovlasý muž.

V duchu ale zpozorněl a jeho zvědavost mírně vzrostla, což se mu nestávalo moc často. Nebylo zrovna obvyklé, že by kapitánka 4. Jednotky osobně posílala někomu po jednom ze svých nejspolehlivějších lidí směs léčivých bylin. Byakuya si musel přiznat, že od té doby, co Yamamoto-dono přidělil k němu Hakaie, byl i jeho vlastní život po všech stránkách jaksi pestřejší a rozhodně živější než dříve. Ten hoch působil sice nemalé množství problémů, ale zároveň tento významný nedostatek kompenzoval svou živočišností a neskutečnou chutí do života. Dokonce i prudérní, strohý a konzervativní Byakuya Kuchiki, který se přísně řídil až doposud pouze pravidly a etiketou, vedle něho trochu pookřál. Kéž by tak jeho zesnulá žena Hisana měla alespoň polovičku dravosti a životaschopnosti jako Hakai, dost možná by tu ještě pořád byla s ním.

„Hakai už se vrátil?“ zeptal se jakoby mimochodem Abaraie.

Dřív nežli mu ten stihl odpovědět, zaslechl ale vrzavý zvuk vstupních dveří přes chodbu. Bylo nad slunce jasnější, že se osoba, o níž právě mluvili, vrátila. Nikdo jiný z jejich jednotky totiž nechodil kolem kanceláře tak potichu. Také nikdo jiný nevyužíval tak často služeb přilehlé knihovny k relaxaci. Vlastně tu místnost využíval v podstatě jen Hakai a Byakuya. Kapitán tu pobýval dříve poměrně často, dokonce tak často, že nechal upravit sousední místnost na menší odpočinkovo-společenský pokoj se sociálním zázemím. Byakuya marně vzpomínal, kdy měl naposledy dost volného času nato, aby se mohl v klidu natáhnout na jednu ze tří pohodlných lenošek a začíst se do dobré knihy.

„Myslím, že teď prošel kolem, kapitáne. Mám pro něho zajít do knihovny?“ zeptal se ho Renji s perem v ruce.

„Ne, to není potřeba,“ odvětil mu tmavovlasý muž nazpátek. Smotal svitky, zaklapl vedle ležící knihu a dopis od kapitána Kurotsuchiho uzamkl do stolu. „Zajdu za ním. Beztak potřebuji jednu knihu, tak to vyřídím najednou.“

Renji mu ale už nevěnoval pozornost a místo toho se zuřivým výrazem v obličeji luštil vlastní poznámky, jež před chvílí načmáral do zprávy podkapitánů.  Byakuya se musel pousmát tomu usilovnému snažení a v duchu ho napadlo, že má vlastně neskutečné štěstí na podřízené. Sice je to banda nevychovanců a pravidel porušujících živlů, kteří by se mnohem víc hodili do jednotky Kenpachimu, ale on věděl bezpečně, že se může spolehnout na každého jediného z nich. Obrátil se ke svému zástupci zády a odešel tiše z místnosti.

S netypickým úsměvem na rtech a grácií aristokrata prošel chodbou, aby vzápětí zahnul do dveří vedoucích do knihovny. Hakaie tam ale nikde nenašel. Býval by se obrátil k odchodu, kdyby ale znovu nezacítil onen dobře známý pach krve. V tu chvíli jasně věděl, že je chlapec ve vedlejší místnosti. Znovu se proto obrátil, prošel knihovnou a vzal za kliku u dveří.

„Hakaii,“ promluvil k mladíkovi v pokoji.

Hlava s černo-červenými vlasy se prudce napřímila a dotyčný doslova zdřevěněl na místě otočený zády ke kapitánovi. Z pravé ruky mu na zem odpadlo klubko odmotaných černo-bílých obvazů, které používal k bandážování hrudníku. Ani v jednom z nich by se v tu chvíli nejspíš nedořezal krve a upír by rozhodně umřel na podvýživu. Byakuya vůbec poprvé ve svém životě zíral před sebe s pusou otevřenou dokořán a vyvaleným pohledem. Jeho oči sice naprosto jasně vnímaly, nač se právě dívá, ale mozek prostě nebyl sto to pobrat a zpracovat. Pár centimetrů před ním totiž stál Hakai svlečený do půlky těla. Na tom by nebylo ještě nic divného, kdyby ovšem obnažená záda před ním na sto procent nepatřila mladé ženě. Byakuya nekonečně dlouhou dobu jenom tupě čuměl a vůbec nevěděl, co říct. Když se konečně aspoň trochu vzpamatoval, udělal jeden rychlý krok dovnitř a razantně za sebou zavřel dveře. Poté se o ně opřel plnou vahou pro případ, že by přeci jen někoho dalšího ještě napadlo vejít dovnitř.

„Jak je vůbec možné, že jsi nás všechny tak dlouhou dobu tahal za nos?“ zeptal se postavy před sebou zadumaně. Vůbec mu přitom nedošlo, že stále používá mužský rod namísto ženského. Holt, zvyk je železná košile, že?

Hakai sotva znatelně svěsila ramena víc dolů, ale jinak se vůbec nepohnula z místa. Byakuyovi připadalo, že snad v duchu musela počítat přinejmenším do sta, než otevřela pusu. „Díky mému chlapeckému vzhledu každý automaticky předpokládal, že jsem muž. Tak jsem vás v tom nechala. Nic víc. Yama-jii se navíc domníval, že mi to může jen pomoci.“

„V čem?“ zazněla prostá otázka z úst kapitána. Místností se pozvolna rozléval chlad, který doputoval i k Hakai. Naprosto jasně cítila, že Byakuya už zpátky nabyl svůj pověstný klid a rozvahu. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak, ale kapitán 6. Jednotky si dával zatraceně pozor na to, aby to zamaskoval už v zárodku.

„To nemohu říci,“ odvětila prostě.

Byakuya sledoval ostřížím zrakem, jak udělala dva kroky stranou a sebrala s přilehlého křesla plátěnou halenu. Přehodila si ji nejprve přes ramena a až pak protáhla rukávy ruce. Chvíli ji nejspíš upravovala, ale když se k němu obrátila čelem, zavazovala už pásek a vše bylo přesně na svém místě a přepečlivě zakryté zvědavým pohledům okolí. Skutečně nebylo těžké podlehnout myšlence, že jde o mladého chlapce a to na sobě neměla ani to směšné bandážování, jehož pravému významu porozuměl Byakuya až nyní. V skrytu duše byl rád, protože už se začínal domnívat, že se mu snad zalíbili mladíčci na prahu adolescence.

„A co tak krev,“ zeptal se jí bez obalu. „A ani se nepokoušej tvrdit mi, že nepatří tobě. Cítil jsem to v tělocvičně a stejný pach sem zaznamenal i v knihovně před chvílí.“ Krvelačný pohled, kterým ho vzápětí provrtala, by jí mohl závidět kdekterý Adjuchas. Byakuya až nyní naplno pocítil její ohnivou podstatu. Nápadně mu to připomínalo duševní tlak hlavního kapitána.

„Člověk by si pomyslel, že když jste byl ženatý, kapitáne, že vám některé věci jaksi dojdou automaticky,“ procedila Hakai mezi zuby syčivě. „No nevadí.“

Byakuya místo toho, aby jí odpověděl, právě bubnoval prsty pravé ruky o předloktí té druhé a čekal, co bude následovat. Zaregistroval, že se k němu opět obrátila zády. Došla k nedalekému stolku, kde měla položený svůj zanpakutó. Bubnování prstů ustalo a Byakuyu na zlomek vteřiny napadlo, že se do něj skutečně pustí. Místo toho, ale se svým mečem v ruce a škodolibým úsměvem na tváři prostě zmizela a on se ji vůbec nesnažil zastavit. Přesně věděl, kam má namířeno a také věděl, že se tam s ní znovu potká. A tentokrát to bude jiné, tím si byl jist, jako že jeho jméno je Byakuya Kuchiki. Odlepil se ze svého místa u dveří a rozhodl se dodělat ještě nějakou práci. Přeci jen do schůzky s hlavním kapitánem zbýval ještě nějaký ten čas, který on rozhodně vyplní prací a přípravou.

Poznámky na konec:

Děsně mne namíchlo, co s Byakuyou provedli v posledních mangách (kolem čísla 507) a tak sem si řekla, že si o něm aspoň napíšu povídečku. Naví mě lákala představat udělat z něj trochu víc obyčejného jedince se všemi typickými chybami, které může mít. Vždyt nikdo z nás není dokonalý, ne?

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=1986