Apassionata by Midori
Obsah:

Náš dětsky vyhlížející Honey zažil kdysi obrovské a zároveň první životní zklamání. Zanechalo to na jeho duši šrámy, které se nechtějí zacelit, byť se je snaží umlčel whiskey a tupým pozorováním tančících párů. Ovšem jen do té doby, nežli se před ním zhomotní ona osoba přímo spojená pupeční šňůrou s tou bolestnou vzpomínkou. Co potom asi Honey udělá?


Kategorie: Ouran HSHC
Postavy: [OC], Mitsukuni Haninozuka, Takashi Morinozuka
Žánr: Alternative Universe, Fantasy, Romantika
Upozornění: Alternative Universe
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 2613 Přečteno: 339
Publikováno: 17.02.14 | Aktualizováno: 17.02.14

1. Kapitola 1 by Midori

Kapitola 1 by Midori

Tma. Hlasitá, vibrující hudba. Blikotající barevná světla. Kouř a všudypřítomný odér nejrůznějších druhů parfémů mísících se s potem linoucím se ze svíjejících se těl. To vše se kolem mne nyní valilo v mohutných vlnách pořád a pořád dokola. Mě to ale nezajímalo ani v nejmenším. Místo toho všeho se soustředím na hudbu. Jen na hudbu? Vlastně na hudbu a na tanec, abych byla přesnější. Bože, jak já miluju tanec! Zvedla jsem pravou ruku a nacvičeným gestem projela prsty ofinu, abych ji přehodila na druhou stranu. Bylo to zbytečné gesto, protože se stejně hned vrátila zpět, ale neuměla jsem si pomoct. Prostě jsem to automaticky udělala a hotovo. Pak jsem ruku zase spustila a pokračovala v tanci. Dneska nepřestanu, dokud ze sebe všechno nedostanu. Buď to anebo padnu vyčerpáním přímo na hubu. Neumím totiž jinak vybíjet vztek a deprese.

Mladý muž se opíral zády o barový pult. Byl rozladěný a tím pádem protivný až hrůza, což bylo pro něho neobvyklé a zcela netypické. Nicméně byl loajální k těm, které miloval a respektoval. Hostitelský klub byl pro něho vlastně domovem a všichni jeho členové jako nejbližší rodina. Bylo sice všeobecně známým faktem, že Takashi Morinozuka alias Mori měl k němu asi nejblíže ze všech, ale ani on o něm nevěděl všechno. Vlastně neexistoval nikdo, kdo by si tohle mohl dovolit říci. „Lež. Lež? Lež! To je ta nejohromnější lež a ty to víš,“ promluvilo k němu jeho vlastní svědomí. „Sklapni!“ zavrčel Honey sám k sobě, ale víc neřekl. Místo toho poklepal třikrát prsty do desky pultu, o který se opíral, a objednal si další pití.

                „Tohle se ti ani v nejmenším nepodobá,“ zazněl vedle něho sytý hlas jeho nejlepšího přítele.

                „Tebe se to týká také,“ zavrčel blonďák.

                „Kdyby to byla margarita nebo jakýkoli jiný sladký patok, nedivil bych se. Proč ale zrovna tohle?“

                „Otupuje mi to smysly,“ odpověděl prostě Honey.

                „Whisky?“ podivil se Mori pěkně nahlas.

                „A co má jako být,“ zavrčel znovu.

                „Honey…“ stačil ho Mori pouze vyslovit. „Sklapni!“ procedil znovu mezi zuby oslovený tak temným hlasem, že to Takashi Morinozuka raději vzdal. Znal svého přítele dost na to, aby pochopil, kdy jsou řeči zbytečné. Obrátil se čelem k barmanovi a pokynutím ruky objednal další dávku pití. Jakmile mu muž na druhé straně pultu podal dvě sklenky se zlatavou tekutinou, posunul jednu po desce k příteli a druhou obrátil do sebe. Inu dobrá, když jinak nedá, tak se holt dneska v noci opijeme do bezvědomí.


Hudba mohutně duněla prostorem a Honey toho začínal mít akorát tak plné zuby. Dokonce ani whisky už nezabírala a jeho smysly se neotupovaly s rychlostí, kterou očekával a potřeboval. Pradávné křivdy se začínaly vynořovat z podvědomí, zatímco staré rány počínaly opět krvácet a tentokrát s novou, monumentálnější silou. Přesně si to všechno vybavoval a čím ostřeji to viděl, tím jasněji se mu v mysli formoval také obraz obličeje oné ženy. No, tehdy to byla spíše dívka, nežli žena. Vždyť jí bylo sotva šestnáct let. Jemu samotnému bylo o dva roky méně, ale ani tak se nikdy zcela nevyrovnal s tím, co se stalo. Bylo to vůbec odmítnutí nebo ne? Pracovala v jejich domě a on ji vídal prakticky denně, když uklízela. Pomáhala své tetě a přivydělávala si tak při studiu. Ne že by musela, prostě ji to bavilo, jak mu jednou řekla. Bavilo ji pracovat a být užitečná. Bavilo ji něco vytvářet anebo za sebou něco zanechávat, byť mlhavě kratičkou dobu. Honey zavřel oči a vzápětí si zamumlal: „To byl ten pravý důvod, proč jsem tě obdivoval. To a ještě jedna věc.“

                „Podívej se na ni, je úžasná,“ zavrněl muž nalevo.

Narušil tak jeho vzpomínání, ale co naplat. Chtěl něco odpovědět a tak se k němu obrátil obličejem. Ihned však pochopil, že ta slova nebyla určena přímo jemu osobně. Po jeho levici se o bar opírali dva muži, upíjeli z lahví piva a nad něčím jim zářily oči nadšením.

                „Máš recht,“ přitakal druhý z dvojice. „Radost pohledět. Taková krása, dokonalost a ladnost pohybu se jen tak nevidí. Jeden by se domníval, že má vlčí mlhu anebo že je to jenom fata morgána.“

Honey sledoval, jak se oba napili a sotva polkli, olízli si mlsně rty. Najednou mu to došlo. Oba muži si tu právě vyhlédli svou příští oběť. Honey usoudil podle jejich krvežíznivého pohledu lovce a chtíče, že by ani za nic na světě nechtěl být na místě oné ženy, až si ji tihle dva podají. Považoval za správně dotyčnou varovat, pokud měl tu možnost. Jeho oči se pohybovaly, dokud se nezastavily na osobě, kterou oni muži pozorovali. V příští vteřině si připadal, jakoby do něho uhodil hned několikrát blesk. Minulost se totiž právě před ním vlnila do rytmu hudby v celé své kráse.

                „Chou Asai,“ vydechl sotva slyšitelně její jméno, přesto dost nahlas na to, aby se k němu obrátily zvědavé oči obou mužů nalevo od něj.

                „Vy ji snad znáte?“ zeptal se ten světlovlasý a ani se nesnažil zamaskovat touhu, která jím zmítala, což Honeyho vytáčelo asi víc než samotný jeho dotaz nebo celá jejich předešlá konverzace.

                Chvíli si ho mlčky měřil a zvažoval, jestli mu vůbec stojí za odpověď, ale pak přeci jen promluvil. „Tohle je jiná liga, pánové. Stojíte-li o dobrou radu, pak by zněla jasně: Vycouvejte!“

                „Díky za varování, ale myslím, že si poradíme sami,“ kontroval nazpět světlovlasý muž kousavě a jeho škleb jasně Honeymu vypovídal, co si o jeho varování myslí. „Nevšiml jsem si, že by někde měla cedulku: Soukromý majetek, nesahat!“ doplnil ještě.

Jízlivost a sarkasmus posledních dvou vět jim mohl ještě prominout. Stejně tak mohl ponechat bez povšimnutí otevřenou výzvu. Co ale překousnout nedokázal, bylo skryté ryze mužské a navíc chtíčem podbarvené vnitřní prohlášení, které se jim během celého rozhovoru zračilo v očích. Honey si toho byl až moc dobře vědom, protože se také tak cítil a věděl, že je to na něm vidět. Celá jeho bytost, ale i osobnost doslova vibrovala vším tím napětím kolem. Práskl sklenicí do pultu a chystal se vystartovat jejich směrem, když vše přerušil mručivý hlas Moriho. Dočista na něho zapomněl.

                „Na vašem místě bych ho poslechl, pánové,“ ucedil Mori jen tak jakoby mimochodem. Jako by se nic nedělo a ono vlastně nedělo. Mori zdánlivě neúčastně sledoval dění kolem sebe a usrkával whisky, ale Honeymu neušlo, že oba muže pozoruje s mírně pozvednutým obočím a trpělivě vyčkává jejich příští reakce. Všiml si také, jak se přítel vnitřně celý napružil, byť nikdo jiný by si toho asi všimnout nedokázal.

                „Pojď pryč, nestojí to za to,“ promluvil náhle druhý neznámý k světlovlasému. Vzápětí odtáhl svého vzpouzejícího se kamaráda někam na druhou stranu sálu.

                „Moudrá volba, pánové,“ promluvil k jejich zádům Mori. Na to jim přikývl sklenkou a dál se věnoval své předchozí zábavě a sledoval taneční parket ostřížím pohledem.

Honey obdivně přítele chvíli pozoroval a usmíval se u toho. Najednou měl pocit, jakoby se právě probral z mrákot. Navzdory všemu tomu alkoholu, který prozatím pozřel, se cítil neskutečně svěží. Také jeho nálada se výrazně změnila. Z propasti nekončících depresí a vražedných myšlenek vystoupala najednou někam k oblakům euforie. Dost přesně věděl, co podnikne s načatým večerem a kam se budou ubírat jeho kroky. Svůj příští cíl už totiž upřeně pozorovat či spíše hypnotizoval. Odsunul sklenku pití a vykročil k parketu. Dříve nežli se jeho postava ponořila do barevných odlesků světelných efektů, kouřové clony a vlnících se těl tanečníků, promluvil ještě k Morimu. „Díky.“


Už chvíli jsem si připadala jako v jiném světě. Ve světě, kde mě nic nebolelo ani netrápilo. Ve světě, kde jsem mohla být zase sama sebou a dělat si co chci. Tak jsem se už dlouho necítila. Neuvěřitelné! Nohy mi sami od sebe kmitají v rytmu doznívající písně. Pořád si pamatuju všechny ty kroky, otočky a pohyby. Veškerá ta dřina kolem stále nese ovoce. Moc dobře vím, že jsem pozorována okolím se směsicí nejrůznějších pocitů. Cítím mezi nimi obdiv i nevraživost, touhu i závist, upřímnou lásku i prachsprostý chtíč a mnoho dalšího. To vše je mi ale jedno. Já si jen chci pořádně užít ten opojný pocit dokonalého tance. Kdysi sem byla víc než dobrá a měla sem před sebou možná kariéru mezi profesionálními tanečníky, ale to je minulost. Pořád sem dobrá a pořád dokáži prodat vše, co umím a mnohem lépe než většina kolem. Jen to už není ono. Zavlním zápěstím, ale i boky a naposledy se obrátím. Píseň utichne a já na vteřinu přemýšlím, že si půjdu dát něco k pití, když začíná hrát zremixovaná verze mé oblíbené písně od Stinga. Desert rose ve své taneční podobě má pro mne neopakovatelné kouzlo, jež mění veškeré mé plány. Ramena se mi začínají vlnit a chystám se to znovu rozjet, když ucítím, jak mne někdo uchopí za ruku. Slova „Smím prosit“ zaslechnu těsně u pravého ucha. Zašeptá je podmanivý mužský hlas, jež mě okamžitě probere. To nemůže být pravda, napadne mě ihned a obrátím se a vytřeštím na muže po svém boku oči úžasem.

Její šok vykouzlil na mé tváři úsměv. Prohlédnu si ji snad po sté od hlavy k patě a nazpátek. Černočervené koktejlové šaty s jednouchou krajkou vespod i na povrchu doplněné o stejně červené páskové boty na nepříliš vysokém podpatku. Vím jistě, že jsou to boty určené výhradně k tanci. Žádné šperky ani přehnaný make-up a líčení. Mlhavě si všimnu jen tenké černé linky na horním víčku, protože mou pozornost přitahují spíše její červená ústa. Rtěnka je o dobrých pár odstínů tmavší než její šaty. Nepůsobí vulgárně, ale naopak propůjčuje rtům hloubku i smyslnost. Tmavé vlasy má vyčesané do drdolu a na temeni přichycené jakousi stříbrnou vlasovou sponkou, jež vytváří iluzi motýlích křídel. Stačilo by natáhnout ruku a jediným pohybem uvolnit tu záplavu vlnících se pramínku s délkou po ramena. „Nepatří sem!“ zakřičí na mě mé vnitřní já. Nezbývá mi než s ním souhlasit. Polknu a dojde mi, že mám obrovskou chuť, ba přímo neskonalou, tančit. S ní. Tedˇ. Tady. Zopakuji proto svou předchozí žádost a s nataženou dlaní sleduji, jak se potýká s rozpaky a stále váhá. Pořád, i po té době mi nedůvěřuje. „No tak Chou, já přece nekoušu,“ prohlásím rychle. „Jen bych si s tebou rád zatancoval, nic víc. Vím, že máš tuhle hudbu ráda.“

Sotva jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, který mi jeho přítomnost způsobila, zasadil mi další ránu. On chce tancovat? Copak mu to tehdy nestačilo? Copak mi už neublížil dost? Otvírám ústa, abych mu řekla, co si o tom myslím, pak ale zahlédnu jeho výraz. Nevím, jak to přesně popsat, protože jediné, co mě napadne je Strach. Proboha, on se snad doopravdy bojí, že ho znovu odmítnu. Natáhnu pravou ruku a vložím ji do jeho dlaně. Přitáhne si mě blíž a pevně uchopí v pase. Ucítím závan charakteristické svěžesti a citrusů, ale i černý rybíz a santalové dřevo.  V mysli se mi rozsvítí nápis Lacoste Essential. Pořád používá tu stejnou vůni jako kdysi. Změnil se, ale používá stejnou toaletní vodu jako ve svých raně pubertálních létech. Je o mnoho vyšší než tehdy. Jeho zjev pořád působí andělským dojmem s nádechem dětské nevinnosti. Byly doby, kdy mu právě tato vizáž přisoudila v Ouran Highschool Host Clubu typové zařazení Loli-shōta.

                „Nechci přijít o svou oblíbenou píseň,“ odůvodňuji své rozhodnutí.

Zaslechnu smích, aby vše vzápětí přehlušila taneční hudba. Dynamika hudby rozechvívá naše srdce, stejně jako zrychluje náš dech. Těla se pohybují do rytmu. Oddalují a zpět přibližují k sobě. Jeho ruce se pohybují po mém těle a já skrz tenkou látku šatů cítím teplo proudící z jeho dlaní, stejně tak jemnost kůže a sílu jeho doteků. Ani si to nestačím uvědomit, ale hudba najednou končí. Poslední otočka. Poslední úkrok stranou. Poslední přitáhnutí a rozhodné uchopení v pase. Najednou stojíme a i v doznívajících tónech slyším, jak mu divoce buší srdce. Pod bříšky prstů pravé ruky cítím, jak se mu zvedá a zpátky klesá hrudník. Stále mě svírá, přestože je již ticho a polovina párů se odebrala pryč z parketu. Pohnu se, ale okamžitě ucítím, jak jeho stisk krapet zesílí. Rty se mi otře o čelo. Je to náhoda anebo úmysl? Zaváhám…

                „Děkuji.“

Zaznělo to od něho dřív, nežli jsem se stihla rozhodnout. Přešlápnu z pravé nohy na levou a vzmůžu se tak akorát na pouhopouhé přikývnutí. Prostor se ponořil do větší tmy a z reproduktorů se začíná linout výrazně pomalejší hudba. Prudce zvednu hlavu, abych se setkala s jeho zkoumajícím pohledem. V očích se mu odráží výzva, ale také něco mnohem dravějšího. Nezkoumám to, protože bych musela okamžitě vzít do zaječích.

                „Prosím.“

Další úpěnlivá žádost? „Copak nemá na práci nic víc, nežli tu se mnou tančit?“ ptám se sama sebe v duchu. Proč právě já? A proč až nyní? Otázky mi víří hlavou jedna za druhou a takovou naléhavostí, že hrozí exploze neodbytných myšlenek. „Ne!“ Zarazím své podvědomí rezolutně. Dnes chci tančit. Dnes si chci užít hudbu a volnost. Dnes si chci připadat znovu jako královna parketu, která oslňuje své okolí. Přede mnou je muž, jenž je překvapivě výborným tanečníkem a chce se mnou tančit. Víc vědět prozatím nepotřebuji, přestože jizva táhnoucí se mi přes celý levý bok začíná pálit, jakoby to bylo Šarlatové písmeno deroucí se na povrch. Již po druhé v krátkém okamžiku rezolutně umlčím své pochyby a místo toho se rozhodnu konečně odpovědět.

                „Dobrá, ale budeme JEN tančit. Nic víc!“

Následuje rychlý smích z jeho strany. Na to mne od sebe oddálí, aby mě mohl párkrát prudce protočit a znovu přitáhnout do svého náručí. Zmatenou, malátnou a bez vlastní vůle. Spojení slov „Ještě uvidíme.“ vnímám jakoby z dálavy. Parket se kolem mě stále točí a připomíná vlny rozbouřeného moře.

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=2261