„Mami,“ osloví mě až moc dospěle ten milovaný hlas. „Mami, posloucháš mě vůbec?“ ozve se znovu a já se konečně obrátím tím směrem tak prudce, že mi vzápětí lupne za krkem. Nakloním hlavu trochu do strany, pravou ruku natáhnu a sáhnu přes levé rameno dozadu, kde zmáčknu silně prsty aktuálně nejvíc namožené svaly. Trochu to pomůže, ale ne na dlouho, což vím. Fyzicky mi bude úplně dobře až pozítří, ale to nevadí. Ten mizivý okamžik, kdy budeme zase spolu, za tohle vše stojí. Nevyměnila bych to za nic na světě. Zježí se mi chlupy na krku přesně ve stejnou chvíli, kdy ucítím tu známou, omamnou a tolik milovanou vůni tabáku. Oči mi mimoděk zabloudí k jediné fotografii, kterou v místnosti mám. Jsme na ní spolu a nad hlavami se nám tyčí vstupní štít s výmluvným nápisem: „Tanabata“.  On se tam usmívá a září mu oči, zatímco já jsem celá rudá. Tehdy jsem mu to řekla a strašlivě jsem se u toho styděla. Vztáhnu ruku a pomyslně mu ukazováčkem přejedu po tváři. Najednou jasně cítím, že On už je tu také a zpovzdálí nás pozoruje. Obrátím se čelem k našemu dítěti a konečně odpovím. „Co potřebuješ?“

„Mami, co je to Tanabata?“ zeptá se mě najednou velmi dětsky a zranitelně.

Vím, že odpovím stejně jako loni a všechny ty předcházející roky. Ostatně je to už takový náš malý rituál. V duchu spočítám všechna ta léta a přemýšlím nad tím, kolikrát už jsem odpovídala na tu samou otázku. Zrovna jako dnes. „Tanabata je den tvého narození, miláčku. Je to den, kdy se slaví tvé narozeniny, ale to přeci víš.“

„Tohle slyšet nechci,“ odpoví mi okamžitě. „Víš to!“

Má pravdu. Vím, co chce slyšet, zároveň také vím, že si bude muset ještě počkat. Nikdy nedokážu tak dobře vypovědět legendu o setkání hvězdných milenců, jako to dokáže Asuma. On sám ji slýchal od svého otce pravidelně, už když byl malé dítě, a naučil se ji stejně poutavě a nenahraditelně předávat dál. Nadechnu se a chci odpovědět, že ji budeme vyprávět až zítra během festivalu, ale najednou ucítím na pravém rameni jakoby silný stisk. „Kurenai“ zazní mi naléhavě za zády sytý mužský hlas, ale ten vnímám pouze já. Zaslechnu také nepatrné zacinkaní. To když se mu sveze po zápěstí náramek a cestou zavadí o mou náušnici. Zmlknu. Zavřu oči a dovolím svým schopnostem vzdát se na ten mizivý okamžik nadvlády nad mou materiální schránkou. Vnímám každičkým pórem, jak mi jeho duševní podstata prostupuje pozvolna všemi buňkami v těle, až dokud mne zcela neopanuje. Orihime a Hikoboshi jsou po roce zase spolu. Vida, k čemu všemu může být mistrovství v genjutsu vhodné, napadne mě okamžitě. Přestože jsem to oproti všem nepsaným pravidlům dovolila o pár hodin dříve, nevadí mi to. Dokonce ani, když je mi nad slunce jasnější, že mi to vyčerpá veškerou dostupnou chakru. Zítra před půlnocí mi bude pěkně zle a dost možná omdlím, ale to nevadí. Na obnovu budu mít zase celičký rok. Beztak nic jiného už na práci nemám.

Hodně zhluboka se nadechnu předtím, než otevřu oči místo ní. Hledím teď jejíma očima do tváře svého dítěte a nestačím se divit, jak se za tu dobu změnilo. Dobrotivé nebe! Koutky úst mi nepatrně zacukají a z oka vyklouzne první slza. Setřu ji hřbetem její ruky a namísto Kurenai promluvím jejími rty, ale sytějším hlasem.       „Tanabata je den, kdy se na obloze k sobě konečně znovu přiblíží dvě hvězdy, Altair a Vega, ale mi jim raději říkáme pasáček Hikoboshi a nebeská přadlenka Orihime. Provází je příběh o hvězdných milencích, kteří se smí setkat vždy jen jednou za rok. Poznali se náhodou, zamilovali se do sebe a vzali se. Jak byli do sebe zamilovaní, trávili veškerý čas spolu a zapomínali na práci. Nakonec tím rozhněvali Nebeského vládce a ten povolal Orihime zpět na nebesa a milence rozdělil Mléčnou dráhou. Hikoboshimu se po ženě stýskalo a osamělá Orihime usedavě plakala.  Když Nebeský vládce uviděl, jak oba trpí, smiloval se nad nimi. Jednou za rok se tak smí setkat na jediný den a to vždy 7. Dne 7. Měsíce v roce.“

Dovyprávěl jsem příběh, počkal, až se náš potomek vzdálí, a teprve pak jsem promluvil se sepnutými dlaněmi. „Dovol mi konečně prožít ten den, Kurenai. Vím, že to dokážeš, protože každý rok vnímám ty drobné střípky změn, jimiž projdeš. Obdivuhodně jsi za ty roky zesílila a skutečnost, že se misím vyhýbáš, nic nemění na tom, jak jsi silná nebo co dokážeš.“ Je pořád ticho. Kurenai, mlčí a mě nezbývá než čekat anebo krapet přitlačit. Rozhodnu se pro to druhé a vím, že mi bude k tomu stačit jedno jediné slovíčko. „Prosím.“

Okamžitě pocítím, jak její poctivě budovaná hradba padá a přede mnou se otevírá v plné kráse ten den, kdy Kurenai přivedla na svět naše dítě. Konečně! Po všech těch letech budu moci konečně na vlastní kůži prožít vše, co tehdy vnímala ona. Vím, že to vše je jen velmi silné genjutsu v kombinaci s jejími vlastními vzpomínkami, ale pro mě je to i tak skutečné. Jsem sice jen stín bez vlastního fyzického těla, ale to je přeci jedno. Chci to prožít. Musím to prožít! Celé a jejím prostřednictvím s jejími pocity a emocemi. Konečně chci být u toho, vždy jsem chtěl, a neexistuje nic, co by mi v tom dokázalo zabránit.

***** Před dlouhou dobou ve vesnici během probíhajícího festivalu Tanabata ******

Je dopoledne 7. července a vesnice se plně ponořila do oslav. Vím to a vidím to všude kolem sebe. Já místo toho ale zvednu pravou ruku a podívám se na ni. Doširoka roztáhnu prsty a všechny si je přepečlivě prohlížím. Působí totiž tak křehce a žensky. Jakby také ne, vždyť patří jí. Po líci se mi skutálí slza. Vztáhnu ruku ke rtům a dotknu se jich bříšky prstů. Mohl bych v tu chvíli odpřisáhnout, že jsem zaslechl vzdech, který jí unikl ústy. Spodní ret se zachvěje pod mým dotekem a ve stejný okamžik ucítím nebývale prudký pohyb vůbec nepodobný nakopnutí. Málem z toho dostanu infarkt a najednou se mi chce děsně na malou. Rozhlédnu se rychle kolem sebe, zatímco mi ruka samovolně sjede dolů na vzduté břicho. Zase ten rychlý pohyb a mě konečně dochází, co to je. Moje dítě mě pravé pěkně zostra nakoplo, byť jejím prostřednictvím. Kašlu na dekórum, říkám si, a brečím už naplno. Jsem jako malý kluk, jak patetické. „Kurenai,“ zašeptám zasněně skrze rozpraskané rty a nepřestávám dokola hladit to stejné místo, „dala jsi mi mnohem víc, nežli sem vůbec doufal…“

            „Děje se něco?“ ozve se těsně vedle mě a přeruší mi monolog.

Otočím rychle hlavu po hlase. Z  předklonu ke mně shlíží Shikamaru. Dívám se na svého studenta a nestačím se divit, jaká se s ním odehrála změna. Je o něco málo vyšší, než jak si ho pamatuji. Také působí dospěleji. „Pořád hraješ Shougi?“ zeptám se automaticky. Povytáhne v údivu obočí, ale mlčí. Chtěl bych vidět také Ino a Choujiho, ale kdo ví, kolik mám vlastně času. Z čista jasna si uvědomím, že jsem v předklonu a rukama objímám břicho. Dojde mi, jak to působí komicky a tak se narovnám, byť s obtížemi.

            „Je ti dobře?“ ozve se znovu Shikamaru.

Neujde mi ten familiární a velice osobní tón, ale zahlédnu v jeho očích upřímné obavy a tak se zdržím připomínek. Navíc se mi podařilo spatřit v jeho očích ještě něco jiného. Bylo to temné a plné zloby a zlosti a pranic se mi to nelíbilo. Ten pocit moc dobře znám a doufal sem, že se tomu vyhne. „Zatraceně, co se s ním stalo?“ vytane mi na mysli. Místo jakékoli otázky ale vnímám, jak souhlasně přikyvuji a s hlasitým zafuněním se narovnávám. „Uklidni ho, že jen dítě zlobí, nebo se to zbytečně zkomplikuje. Vždyť ho znáš,“ zaslechnu uvnitř hlavy její hlas. Nejdříve nepochopím, že jsou to jen další její vzpomínky a že se to vše nyní valí i mou vlastní myslí, ale jakmile mi to dojde, zavřu pusu. Vztáhnu ruku a dlaní se mu opřu o rameno. „To nic není, Shikamaru. Pouze dneska o něco víc zlobí než obvykle.“ Ramena mu mírně poklesla a postoj se celkově uvolnil. Zřejmě ho to uklidnilo. V pravé ruce svírá něco stříbrného a dokola si s tím hraje. Koutky úst mi zacukají, když si uvědomím, že je to můj vlastní zapalovač.

            „Hoj, flákači, nech ji být a pojď s námi slavit,“ zaslechneme zavrčení kus před námi. Zvednu hlavu a vidím tým Kurenai, jak se k nám blíží. Shino Aburane, Hinata Hyuuga a Kiba Inuzuka společně s Akamaruem se vzápětí zastaví přímo před námi. Všichni mě pozdraví kývnutím hlavy a Hinata se navíc nesměle a s uzarděním usměje.

            „Já zapomněl,“ odpoví mu Shikamaru. „Dneska vlastně slavíš dvojnásob, co?“

            „Hm. Holt je Tanabata, co naděláš,“ vrčí s rukama v kapsách Kiba. „Narozeniny nezastavíš.“

            „Sensei, pojďte s námi,“ promluví rozechvěle nesmělým hlasem Hinata a s propojenými prsty vyčkává.

Nač vlastně? Aha, už vím, pozvala mě, abych šla s nimi. Vztáhnu ruku a položím ji na její hlavu. „Ne, děkuji, jsi hodná,“ řeknu prostě. „Raději se tu někde posadím a něco si dám. Yakisoba by mohla pro začátek stačit.“ Všichni čtyři na mě hledí dost udiveně.

            „Těhotenské chutě nikdy nepochopím,“ zamručí nakonec Kiba, který se vzchopil jako první. Jaká to ironie, co? „Vždy jsem si myslel, že vy máte nejraději o festivalu Takoyaki. Nudle miloval spíš Sensei Asu… Auvajs! Co děláš?“ štěkne na Shina, který ho právě dost nevybíravě dloubl do žeber. Shikamaru se omezil na to, že jej provrtával pohledem, zatímco Hinata nevěřícně kroutila hlavou.

Došlo mi to vzápětí a také jsem si uvědomil, jak moc Kurenai scházím. Dokonce začala jíst po mé smrti má oblíbená jídla, aby si mne připomněla. Chtěl sem zavřít oči, nicméně pocit toho, že mne rvou ve dví, mě srazil na kolena. Téměř doslova. Nebýt toho, že Shikamaru přiskočil a zadržel mě, určitě bych padl k zemi. Co to je? Bolí to jako čert a sotva lapám po dechu. Jakoby toho nebylo málo, mám najednou nohy celé mokré, stejně jako oblečení, jak ponižující.

            „Kibo, Shino, pomozte mi,“ zavelí Shikamaru. „Odvedeme ji do nemocnice. Ino má akorát službu, což se hodí.“ Na nechápavý výraz Inuzuki jen dodává přes rameno „Řekl bych, že začíná rodit. Chceš snad, aby se to stalo tady?“

***** O pár hodin později ****

Je něco málo před půlnocí, ale to není podstatné. Jsem v nemocničním pokoji a očima Kurenai pozoruji naše dítě, jak se zavrtí. Je staré sotva pár minut, ale i tak je překrásné.

            „Tanabata už nikdy nebude mít větší kouzlo než dnes, že, Sensei Kurenai?“ zaslechnu hlas Ino.

Obrátím k ní pohled a usměju se. Unaveně, rozbolavěle a vyčerpaně, ale přesto neskutečně šťastně. „Máš pravdu,“ zadrmolím přerývaně. „Myslím, že Orihime a Hikeboshi dnes překročili Mléčnou dráhu natrvalo, alespoň pokud jde o mne.“

Pravá ruka mi dlaní spočívá jemně na tom drobounkém hrudníčku, zatímco levá opatrně svírá hlavičku dítěte. Palcem přejíždím po čelíčku a vím, že bych bez milosti zabil každého, kdo by se pokusil zkřivit na ní jediný vlásek. Začínám cítit, jak se mé pohyby stávají čím dál vláčnější a rozvleklejší. Vše kolem je najednou rozmazané a neurčité. Vím, proč tomu tak je a chtěl bych to zastavit, ale to nejde. Vážně uběhl celý den? Naposled se očima vpíjím do té pokojné tvářičky a snažím se ji vtisknout co nejvíce do paměti.  Vše kolem pohltí najednou tma a já jí padám neznámo kam s jedinými dvěma slovy na rtech: „Děkuji, Kurenai.“