Eine Liebe, zwei gebrochene Herzen by Glacea
Obsah:

Když se dva zamilují je běžně, že někomu třetímu to zlomí srdce. Nebo i čtvrtému, či kolika lidem je zrovna potřeba.

 

!!Alternative universe!! 


Kategorie: Hetalia: Axis Powers
Postavy: Prusko, Rakousko, Švýcarsko
Žánr: Psychologické, Romantika
Upozornění: Alternative Universe
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 1095 Přečteno: 266
Publikováno: 12.12.14 | Aktualizováno: 13.12.14
Poznámky k povídce:

Když už jsem po dlouhé době něco konečně napsala, tak si říkám, že bych to sem i mohla hodit. Nehledě na to, jak moc je to krátké. A že je to AU, což někteří lidé nemají úplně v lásce. A taky je to jen zamilovaná slátanina a...uhm... pokud jsem vás jěště neodradila, můžete se pustit do čtení~~ ^^""

1. Kapitola 1 by Glacea

Kapitola 1 by Glacea

„Co…?“ zeptal se Vash ještě jednou, se skelným pohledem v očích, jako by tomu poprvé nerozuměl už tak dost dobře. Bolestně dobře.

Promiň…“ dostane se mu odpovědi v podobě smutného úsměvu a kapky lítosti v těch sytě modrých očích, jak rozbouřené nebe. I kdyby slova lhala, pohled mluvil jasně. Tohle je konec. Konec jako opravdu konec. Jedna z jeho rukou zajede do kapsy, těch co ho vždycky tak jemně laskaly a jejichž dotek ho pokaždé ještě dlouho hřál na pokožce… A vytáhne krabičku. Drobnou… modrou… obyčejnou… však její obsah byl zřejmý. Drobný prsten jako symbol závazku. Prsten, který však jemu určen není…

„Požádám Elizaveth o ruku. Dnes večer, už je vše připravené. Hodlám si ji vzít,“ potvrdí Roderych a přesto, že žádné z těch slov není pro Vashe nijak překvapující, stejně to působí jako rána to břicha, po které se již každým okamžikem musí objevit i tupá bolest.

„Říkal jsi, že se s ní rozejdeš… pořád jsi to opakoval, že ji kvůli mně opustíš, avšak teď…?“ slabě se ušklíbne Vash a s pohledem plným předstírané hrdosti a pohrdání se mu zadívá do tváře. Tváře, kvůli které se odjakživa byl schopen donutit vykouzlit jeden ze svých výjimečných úsměvů.

„Já vím…“ odvětí na jeho výčitky prostě, „jsem si toho vědom. Promiň. Mrzí mě to,“ sdělí mu prakticky bez emocí a urovná si brýle na nose. Brýle, které v sobě mají zasazené jen obyčejné sklo, které nosí jen, aby mu dodaly větší eleganci a odlišily ho od davu. Aby mu pomohli na ní zapůsobit. Bez nich vypadal líp… Krabičku s drobným kroužkem příslibu uvnitř, mezitím schová zpět do kapsy. Ani mu nedopřeje pohled na něj. Na ten kus kovu obtěžkávající prsty… kus kovu, o který i teď, když se jeho srdce tříštilo na miliony kousků pořád někde hluboko uvnitř tak moc stál…

„Tak tedy sbohem,“ prohlásí Vash, když je již zjevné, že zde není co říct.

„Sbohem,“ přikývne Roderych a podá ruku na rozloučenou. Jak chladné to rozloučení, tak typické k trpkému konci, kterého se jim dostává.

Sbohem. Nic víc nikdo neřekl. Po tomto prostém slově se k sobě prostě otočili zády…

 

Bar… ne to zní moc nóbl… hospoda? Hm.. taky ne, pořád to dodává pocit, že podnik má aspoň nějakou úroveň… Co zapadlej pajzl? Jo, to už je celkem výstižný…

Výstižný pojmenování místa, kde zapíjel dnešní hořkost.

Seděl sám u stolu s již druhou a skoro prázdnou sklenicí kalného nažloutlého nápoje, který se zde odvažovali vydávat za pivo. Bylo mu to jedno, chutnalo to sice hnusně, ale on sem nepřišel kvůli chuti. Ne, jen zapít hořkost konce něčím stejně hořkým a kvůli tomu přece nemusel utrácet jmění v lepším podniku. Kocovina bude stejná nehledě na značku, kvalitu, či zbarvení…

Ne, to jen bolest bude každým dalším douškem aspoň na chvíli slábnout…

Nebo tím si aspoň dodával odvahy, když do sebe obracel dalších pár loků.

„Kesesese, stalo se snad něco, mein Freund?” přitáhne si židli k jeho stolu bez pozvání jeden jeho… ne přítel rozhodně ne… prostě… známý. Nebo spíš známý jeho známých. Nikdo komu by někdy věnoval pozornost. A nehodlá ani teď. Velmi okázale se zadívá jiným směrem, než kde otravný albín sedí a znova si lokne piva. Toho to však očividně nijak moc netrápí.

„Hej, nech mě hádat… zlomené srdce?“ Vash na něj letmo mrkne pohledem. Spatří jeho vědoucný úšklebek. „Ha, věděl jsem to!!“ prohlásí vítězoslavně, jako by rozluštil smysl života a ne jen tak očividně zjevnou věc. Proč by se tu jinak takhle sám opíjel…?

„Jako bys snad zrovna ty o tom mohl něco vědět…“ pohrdavě si odfrkne a dopije ten zbytek žlutavého kalu pokrývající už pouze dno dříve plné sklenice. Jeho společník se tomu však opět jen zasměje.

„Naopak, mein Freund, víc než si vůbec můžeš představit,“ v očích se mu zableskne, „copak snad netrpíme oba dva kvůli tomu samému pitomci?“

„Co tím myslíš?“ Vash nechápavě svraští obočí. Copak… proč mu to vyznívá jako by nejen, že něco málo o něm a Rodrychovi věděl, ale právě mu vykládá i něco, že jemu srdce zlomil také? To zní tak absurdně až…

„Kesese~ klid, mein Freund, ten ustrašený výraz není na místě o Roddyho ti nestojím. Teda… ne, že by na tom záleželo, jelikož ani ty u něj jaksi taksi žádné šance nemáš,“ nepřestává se šklebit jako by pořád ještě shledával situaci vtipnou. Vskutku vtipné… skoro tak, jako je snadné zajet rukou pod kabát… kde má svou prozatím legálně drženou zbraň…

„Hej, neškareď se hned tak!“ stáhne svůj škleb do přijatelné velikosti, jako by snad uměl číst myšlenky. „Pojď, pozvu tě ještě na jedno… pokud chceš?“ dopije skoro polovinu svého půllitru na ex, vezme jeho a tázavě se na něj zadívá. Vash ihned přikývne. Pokud mu to ušetří dalších pár korun, tak snese přítomnost kohokoliv. I tohohle zatraceného albína. Ten mu chvíli zmizí k baru, ale v mžiku je zpět a staví před něj opět plnou sklenice.

„Elizavetha… tak se jmenuje. Ta děvka, kterou ten hajzl právě žádá o ruku,“ naváže na předchozí konverzaci a aniž by očekával jakoukoliv reakci, pokračuje, „Je to mrcha. A já ji miluju. Avšak – jak ses již možná dovtípil, odkopla mě pro toho tvýho pitomýho aristokrata,“ řekne věcně a dopřeje si pořádného loku piva.  Vash si ho chvíli přeměřuje pohledem.

„Tak to mě mrzí…“ rozhodne se nakonec pronést s nezájmem a sjede pohledem radši ke své sklenici. Albín se uchechtne.

„Mělo by… kdyby se s ním totiž nepotkala, mohl teď Roddy s tou pitomou cetkou klečet před tebou.“ Nad tím se musí pro změnu pousmát Vash.

„Pokud jsem pro něj vůbec kdy tolik znamenal…“ rovněž trošku upije.

„Pokud…“ přisvědčí jeho společník a napřáhne k němu ruku, „jsem Gilbert Beilschmidt, mimochodem… kdyby sis už nepamatoval.“ Potřese mu rukou.

„Vash Zwingli…“

Poznámky na konec:

Komentáře a připomínky vítány s otevřenou náručí... =w= *hug*

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=2372