Ledové srdce by Glacea
Obsah:

"V zimě, která je až příliš studená, mě už nedokáže zahřát nic… jen ty… Yao…"


Kategorie: Hetalia: Axis Powers
Postavy: Čína, Litva, Rusko
Žánr: Psychologické
Upozornění: Žádné
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ne
Počet slov: 2116 Přečteno: 246
Publikováno: 23.02.15 | Aktualizováno: 24.02.15
Poznámky k povídce:

Valentýnská povídka pro Yu-chan. Rozepsala jsem ji zhruba před rokem, ale teprve teď jsem dostala chuť ji dopsat. Well... asi je to trochu znát na kvalitě, navíc... Rochu mě poslední dobou už jaksi moc nezajímá, ale když už jsem jí Yu-chan tak dlouho slibovala… xDD Nechť se líbí~ ^^””

1. Kapitola 1 by Glacea

Kapitola 1 by Glacea

Buch, buch.

Buch, buch.

Buch, buch.

„Ehm… pane Branginski?“

Buch, buch.

Buch, buch.

Buch, buch.

„Ehm… nerad vás ruším, pane, ale už je pozdě…“

Buch, buch.

Buch, buch.

Buch, buch.

„Víte, velmi mě to mrzí, ale už budu muset jít domů…“

Buch, buch.

Buch, buch.

Buch, buch.

„Pane Braginski? Posloucháte mě vůbec?“

Ivan konečně zaregistruje, přítomnost hnědovlasého mladíka ve své pracovně. Sundá si z uší teleskop a zvědavě na něj pohlédne.

„Ano Torísku? Říkal jsi něco?“ věnuje mu přátelský úsměv, před kterým jeho host z neznámého důvodu ucouvne blíž ke dveřím. Taky to vypadá, jako by se potil. Ale v této zimě… to je absurdní, ne? Leda by se něčeho bál…

„P-pane Braginski, j-já…“ začne ze sebe pomalu soukat, příliš pomalu, aby to udrželo Ivanovu pozornost.

„Pojď, sem blíž a poslechni si to,“ vyzve ho Ivan stále se usmívaje a podá mu teleskop. Toris nervózně párkrát přejede očima, jak teleskop, tak Ivana, ale do rukou ho vezme teprve ve chvíli, kdy spatří v očích chladných jak sibiřské pláně náznak netrpělivosti. Nejspíš by ho nerad nechával čekat…

„Nasaď si je,“ přikáže mu Rusko, když spatří, jak nervózně jeho přítel svírá přístroj v rukou a sám mezitím přiloží jeho druhý konec tak jako před tím na svou hruď, „Slyšíš to? Taky to slyšíš, že?“ ptá se pln radosti a očekávání. Toris ovšem z nějakého neznámého důvodu jeho emoce nesdílí…

„A-a c-co mám s-slyšet, pane Braginski?“ zeptá se rozpačitě a uhne očima, aby nemusel hledět do těch jeho, ve kterých se nyní zračí překvapení z jeho nechápavosti.

„Co? Moje srdce, přeci… opravdu bije, není z ledu, je živé a bije!“ sdělí mu rázně, možná až trochu moc, jelikož Toris teleskop upustí a uskočí pár metrů stranou. A proč se pořád tváří tak vyděšeně?

„A-ano, pane Braginski!“ horlivě přikyvuje a pak s velkým odhodláním dodá, „m-mo… mohl bych jít teď už d-domů, pane Braginski?“

„Eh? Už? Vždyť je ještě brzy,“ prohlásí překvapeně Rusko, zase již úplně klidný a znova začne tiše přemítat, co jeho přítele asi trápí, že se stále tak zakoktává.

„Už je půlnoc, pane Braginski,“ řekne už o něco klidnějším hlasem Litva a pro potvrzení svých slov, mávne rukou směrem k hodinám.

„Vážně?“ nedůvěřivě si je Ivan prohlédne, „máš pravdu…,“ uzná zklamaně, když nástěnné hodiny nepřestávají ukazovat onu noční hodinu, nehledě na to jak moc se je snaží proklít pohledem, „A nechceš už zůstat u mě přes noc? Domů to máš daleko… a je pozdě…“ pohládne na něj s nadějí, ale to už Toris horlivě vrtí hlavou.

„J-je mi l-líto, pane Braginski, ale… já… no… z-zítra mám hodně práce… ano, přesně tak, takže bude lepší, když budu spát doma, navíc… nechci vás nijak zatěžovat,“ prohlásí omluvně a začne se nenápadně posouvat blíž ke dveřím.

„Ale mě bys nijak nezatěžoval, vážně,“ snaží se ho dál přesvědčit s neutuchající nadějí.

„Ještě jednou se vám omlouvám, pane Braginski, ale vážně…“

„Neříkej mi tak!“ skočí mu zničehonic Ivan prudce do řeči. Toris sebou vystrašeně škubne a ustane v nenápadném couvání.

„Pane Braginski?“ zahledí se na něho s otázkou v očích.

„Neříkej mi už tak! Jsme přeci přátelé, ne? Přestaň být pořád tak formální, já už nejsem tvůj nadřízený, ale přítel. Tak mi říkej Ivane… dobře? Vždyť jsme přeci přátelé…“ pokračuje dál Rusko znova s úsměvem ještě mnohem přátelštějším než před chvílí. Musí se přeci tvářit, co nejpřátelštěji, aby Litva pochopil, jak vážně to myslí. Chudáček, nejspíš už je mu zase zima, protože se zase začal tolik třást…

„S-samozřejmě, že ano, pane Bra-… pane… Ivane,“ vysouká ze sebe ztěžka, „Můžu už nyní jít, pane-… I-Ivane?“

„Můžeš…“ zašeptá tiše Ivan a sklopí oči. Když už je však znova zvedne, místnost je prázdná. To opravdu Toris tolik spěchal nebo… -zhluboka se nadechne, aby měl dostatek síly na to vůbec pomyslet- …nebo se ho skutečně tolik bojí. Opravdu jeho pozvání sem přijal jen ze strachu, opravdu s ním trávil většinu odpoledne jen ze strachu, opravdu tvrdil, že je jeho přítel… jen… jen protože se bál?

„Proč… proč se mě bojí?“ zeptá se tiše sám sebe, zatímco se mu pomalu svírají útroby, „vždyť mé srdce bije úplně jako ta jejich tak,“ do očí se mu začnou drát slzy, „proč nikdo nechce bít můj přítel?“ Pomalu přejede očima po místnosti. Naprosté ticho doplněné jen o tikání hodin mu odmítá odpovědět. Sklesle svěsí hlavu.

Všichni, všichni, které sem zval, všichni ti se kterýma dřív žil, všichni, které pokládal za přátele, všechny je sem pozval. A každý mu nakonec řekl to samé, ale… ale nikdo ne upřímně.  Ale takhle to dopadalo vždycky… ať se snažil sebevíc, vždy mu všechno odkývali a při nejbližší možné příležitosti utekli pryč. Vždyť on jim nic nechtěl udělat, chtěl jen přátele, nic víc, tak proč… proč to pořád nechápali. Kde zas udělal chybu? Všechno udělal správně tak…

Zavrtí hlavou a zvedne se. Takhle nic nevyřeší. At si bude lámat hlavu sebevíc, zase se v tom akorát ztratí a propadne další depresi. Nedokáže přijít na to, kde se zase stala chyba… alespoň on sám ne…

 

****

 

„Yao, musíš mi pomoc!“ vyklopí ze sebe Ivan, sotva mu překvapený Yao, stačí otevřít a bez vyzvání proklouzne dovnitř.

„Aiyá, co tu děláš? Víš vůbec kolik je?“ oboří se na něj Čína jen, co se vzpamatuje z prvotního šoku. Pak si ale povzdechne a dodá již o něco smířlivěji, „co vlastně potřebuješ, aru?“

„Tvá rada vůbec nefungovala,“ sdělí mu plačtivě, možná dokonce i s kapkou výčitek a naléhavě na něj pohládne, což u Yaa akorát vyvolá další povzdech.

„Dobře, tak si běž někam sednout, aru, já se půjdu do něčeho oblíknout,“ pokyne mu rukou dále do svého domu a sám, s lehkou červení na tváři, zamíří do ložnice, aby se převlékl z pyžama a svázal si přeleželé vlasy do svého obvyklého copu, který si na noc rozpouští… Chjo, to jsou taky nápady, tahat ho v tuhle dobu z postele…

Rusko se za ním chvíli zvědavě dívá, pak si ale zuje boty a vydá se bez delšího rozmýšlení do Yaovi kuchyně, kde se usadí na svém obvyklém místě. Poslední dobou se za ním stavuje totiž docela často, i když většinou v o něco příznivější hodinu… Snad na něj nebude Yao příliš naštvaný, že ho takhle vzbudil, protože by mu to bylo líto, kdyby na něj byl kvůli tomu naštvaný… alespoň myslí, že by byl…

Netrvá dlouho a Yao se vrátí, vypadaje snad o něco lépe, i když pořád se stejnou ospalostí někoho, kdo byl právě vytažen proti své vůli z postele. Automaticky, jak to mívá ve zvyku, postaví vodu na čaj a usedne naproti Ivanovi, který z něj dosud nespouští oči.

„Co se tedy stalo, aru?“ zeptá se odevzdaně Čína, pohled upřený k vařící se vodě a podepře si rukou hlavu.

„Pamatuješ si ještě, jak jsem se tě ptal, jak si mám najít přátele? A jak jsi říkal, že k nim musím zkusit být milejší a že jim musím dokázat, že nemám místo srdce jen kus ledu? Já to zkoušel a nefungovalo to…“ sdělí se stejně smutným podtónem v hlase a zamyšleně položí ruce na stůl, jako by nyní začal na svých rukavicích náhle shledávat něco náramně fascinujícího.

„A co přesně, že jsi zkoušel, aru?“ ptá se dál Yao nezaujatě.

„Eh? Není to jasné? Ukázal jsem jim, že moje srdce bije normálně, stejně jako ostatní,“ prohlásí Rusko a mírně nakloní hlavu, opět upírajíce svůj zrak ke svému hostiteli, který se na něj po pronesení těchto slov poněkud nedůvěřivě zadívá.

„Ty jsi… co?“ překvapeně pozvedne obě obočí, jako by byl v šoku z toho, co mu právě řekl. Rusko se nad tím avšak tváří pořád stejně nechápavě. Zvláštní, vždyť přesně tohle mu poradil…

„Dal jsem jim teleskop, aby si to mohli poslechnout. Že mám srdce. A že bije. Ale oni se mě stejně bojí…“ vysvětlí prostě.

„Aiyá! Jak hloupý jsi, aru? Já to myslel obecně, ne doslovně!“ plácne se Yao do čela. Ivan svraští obočí a mírně nakloní hlavu.

„Ale když Yao říkal, že…“

„Já vím, co jsem říkal, aru,“ zamračí se Čína a založí si ruce, „ale byl to slovní obrat. Samozřejmě, že vědí, že máš bijící srdce. Nemyslel jsem, že jim ho máš dát poslechnout.

„A cos tím tedy myslel?“ táže se se vší zvědavostí Rusko. Yao si povzdechne.

„Myslel jsem tím, že… ah, vydržíš chvilku, aru? Voda je už hotová…“ vyskočí uprostřed věty, když se mu na chvíli stočí pohled k vařiči a vydá se jim oběma udělat čaj. Ivan ho mezitím fascinovaně pozoruje a přemítá. Takže… obrazně? Hm… tím, je myšleno, že jim ho má ještě vyfotografovat nebo, že to byl slovní obrat. Ani to druhé… ale stejnak se na to svého přítele ještě vyptá. Pro jistotu.

„Tady,“ Čína před ním s úsměvem postaví drobný kalíšek, ze kterého se kouřilo naplněný čajem. Stejný donese i sobě. Pak teprve opět usedne naproti němu. „Takže,“ začne, „Zpět k tématu,“ usrkne trochu horkého čaje, „když si chceš najít přátele, měl bys ostatním dokázat, že… hm… nejsi tak… děsivý a chladný, jak vypadáš. Ukázat jim své lepší stránky, chápeš? Nejdřív musíš všem dokázat, že nejsi tak nebezpečný, jak se zdáš a že jen…“

„Proč?“ skočí mu zničehonic Rusko do řeči s jakýmsi neidentifikovatelným podrážděným pohledem. Čína sebou cukne.

„Co myslíš, tím proč…?“

„Proč bych měl všem dokazovat, že nejsem nebezpečný? Kdyby mě za něj nepokládali, nemohl bych pak dobře ochránit své přátele!“ vysvětlí s vážným výrazem. Yao na něj nejistě upře oči, jak by hodnotil, zda to míní naprosto vážně, či nikoliv.

„Ale pak si ani nenajdeš přátele, které bys mohl chránit, aru…“ povzdechne si nakonec a chápavě se na něj pousměje. Ivan znejistí.

„Musím být silný a hrozivý, abych mohl všechny ochránit,“ praví tvrdohlavě, jak malé dítě, „musím, aby jim nikdo neubližoval, ale… opravdu se mě proto všichni děsí? N-nemám přátele, jelikož je chci chránit?“ začínal se v tom ztrácet. Konečně začínal chápat, ale zároveň mu to přestávalo dávat smysl. Jak by mohl být něčí přítel, když ho nebude moc ochránit? A chránit bude někoho stěží, když se ho nebudou nepřátelé bát. Jenže takhle zatím děsí mnohem víc své přátele. Do očí se mu začaly drát slzy. V zoufalství se zadívá Na Čínu s nadějí, že on mu nějakou z jeho otázek zodpoví.

„Máš… nu, vážně zajímavé priority, aru“ pokyvuje zadumaně hlavou bez složitější odezvy. Rusko na něj dál hledí.

„Yao… a proč nemůžu mít nějaké přátele, aniž bych něco měnil. Proč mě nikdo nechápe?“ sevře ruce v pěst a zaryje nehty do dlaně. Složí čelo na stůl.

„Aiyá, dávej pozor!! Rozliješ si čaj, aru,“ vyskočí hbitě Yao ze svého místa a raději dá jeho čaj stranou. Pak se bezradně zadívá na Rusko – tu bezradnou hromádku neštěstí přímo před ním. „Možná jen špatně hledáš, aru. Najdi si přátele, kteří tě pochopí,“ usměje se. Ivan k němu zvedne hlavu se zbytky lesknoucích se slz v očích.

„Yao?“

„Ano, aru?“

„My jsme přátelé, že jo…?“

 

„Jo… jsme.“

Poznámky na konec:

Komentáře či připomínky vítány~~ ^^

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=2399