Když už máš to nejhorší za sebou, jako totálnì víš, že už to bude jen lepší!! by Glacea
Obsah:

Nevěděl, co se s jeho přítelem celou tu dobu dělo. Tušil pouze, že to bylo něco hrozného....


Kategorie: Hetalia: Axis Powers
Postavy: Litva, Polsko
Žánr: Psychologické
Upozornění: Žádné
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 1208 Přečteno: 243
Publikováno: 20.03.15 | Aktualizováno: 21.03.15
Poznámky k povídce:

Povídka věnovaná Edwwi :)

PS:Dobředu se omlouvám, za jakékolov historické nesrovnalosti. Netvrdím, že tam jsou, jen že můj výzkum byl velice povrchní....~ ^^""

1. Kapitola 1 by Glacea

Kapitola 1 by Glacea

Toris chtěl být u toho. Prosil Ivana, aby se mohl taky zúčastnit, aby mohl pomoci… ale on jeho záměry samozřejmě prokoukl. A považoval za velmi zábavné mu to právě kvůli jeho touze být toho svědkem to znemožnit. Zakázat. Že prý má hezky zůstat doma. Že stále není úplně zdraví. Že se má šetřit…

A že za žádnou cenu nemá chodit za ním.

Byl to přímý příkaz, který se nedal nijak obejít a ze kterého se nedalo jen tak vymluvit. Kdyby se za ním vypravil, znamenalo by to přímé porušení Ivanova zákazu. A on moc dobře ví, co by za to mohl očekávat. Nebo vlastně neví… Ivanovi tresty jsou totiž dost kruté, i když se jedná o sebemenší maličkost, ale za tohle… netroufá si hádat. Nicméně se to asi brzy dozví.

Proč? Inu… Už byl u něj asi tři čtvrtě roku. Od května minulého roku, kdy ho Braginski tak milostivě „zachránil“ z věznění Beilschmidta. Ale bylo to jak z bláta do louže. Opět byl pod jeho správou. Jen kus území, které si zabral, protože prostě mohl. Vše co vybudoval po První světové jako by přišlo vniveč, jelikož Opět byl nucen čelit Rusově nadvládě. Ovšem… kromě nesvobody ho tentokrát trápily i jiné věci.

On chvíle co přišel k Ivanovi, neslyšel ani slovo o něm. Naposled snad někdy v srpnu, když se ve Varšavě ten naivní blázen pokusil o povstání. To bylo potlačeno. Ale rozhodně Ludwiga nepotěšilo. Vždy jednal tak bezmyšlenkově… idiot, čeho si myslel, že tím dosáhne? Co si tím chtěl dokázat? Na to Toris odpověď neznal… a tak moc se bál, že zeptat se už nebude mít příležitost…

Vyptával se, co se co se s ním stalo poté, ale Ivan to buď také nevěděl nebo možná jen nechtěl říct. Vždyť to vlastně vyšlo nastejno… Nicméně to vše se stalo v srpnu. Teď se blížil konec ledna. A on pořád nic nevěděl.

Kromě toho, že Ruská armáda se vydala osvobodit… či spíše také „osvobodit“ další země. I jeho. Ale Toris měl zakázáno jít s ním. A tím se vracel k původní myšlence – že za porušení tohoto zákazu, ho čeká trest. A není pochyb, že jaký trest to je se již brzy dozví, jelikož zákaz nezákaz, tohle mlčení už nesnese ani o minutu déle. Musí zjistit, co se s ním stalo. Znovu se s ním vidět. Vědět, že je v pořádku… či spíše, že aspoň žije.

„Feliksi…“

 ***

„Feliksi!!“ zvolá ihned, co spatří lehce povědomě vyhlížející postavu stojící na kraji louky… či spíše čehosi, co dříve loukou bývalo. Kde jen pár staletí zpátky oba společně pracovali, skládali seno – vršili ho do obrovských kupek a poté sváželi pryč. A oba i přes celoroční tvrdou dřinu na společném soustátí se tomu smáli a bavili se… Především Feliks se vždy s oblibou schoval někam do sena a zničehonic na svého nic netušícího přítele vybafnul. Rád na ty časy vzpomíná…

Avšak nyní mu louka pro jednou nic nostalgicky nepřipomínala. Byl to jen kus vypálené půdy na kraji zborceného města. Kus půdy nasáklý smrtí a pomalu stravující mrtvá těla, která byla na sebe navršená, jak ta kupka sena. Až těžko uvěřit, že toto místo prosycené smrtí a bolestí odpovídá tomu z jeho vzpomínek…

„Feliksi…“ znova váhavě osloví dotyčného před ním, ovšem s o něco menší jistotou. Jelikož tohle… to přeci nemůže být jeho přítel, nehledě na to, jak moc se mu podobá. Nevidí toho vysmátého vždy optimistického a bezstarostného mladíka s vlasy barvou dozrálých klasů a očima, jak tráva po dešti, plného nekončící energie nerozvážně se vrhaje kupředu, aniž by tušil, co tam na něj čeká. Váhavě se zastaví.

„Feliksi?“ tiše ho osloví, setrvávaje tři krok za ním. Za cizincem s prořídlými chuchvalci šedivých vlasů, opírajíce o berle, ve špinavých smradlavých hadrech nasáklých potem, krví a těmi nejděsivějšími děsy, které můžou někoho potkat. Cizinec se k němu otočí a ukáže mu svůj mrtvolně bledý vyhublý obličej s očividně nemocnými rysi. A pak se rozesměje.

„Tori!! Ty jo, kdybys tak mohl vidět, jak se tváříš. Pffahahá, tos viděl ducha, že tak zíráš? Tvůj výraz je jako totálně k smíchu!!“ zašklebí se na něj Feliks. Má kruhy pod očima a znaveně je mhouří přesto však… přesto však v nich vidí i tu jiskru nepoddajného mladíka, který je odhodlán vždy bojovat až do posledního dechu, znovu povstat z popela a neotáčet se za minulostí.

„Feliksi, ty idiote!“ Toris se konečně vzpamatuje ze svého šoku a usměje se. V očích se mu zalesknou slzy úlevy a štěstí ze znovushledání se svým přítelem. „Co teprve, jak vypadáš ty… neměl bys tady být, měl by ses léčit.“ Polský národ nad tím však jen mávne rukou.

„To nic není,“ ušklíbne se, „Chtěl jsem navíc jen-…“ chytá se nejspíš ještě něco dodat, ale to už po něm jeho přítel zničehonic prakticky skočí a obejme ho. Zaboří mu do ramene hlavu a již naplno se rozpláče nad jejich opětovným shledáním. Nad tím, že i když vypadá takhle pořád je to ten starý dobrý Feliks – živý a stále ještě pořád pln svého osobitého humoru.

„H-hej…“ snaží se ho od sebe poodstrčit, „pusť mě už, nebo mě jako rozmačkáš…“ zasměje se. Toris ho ihned pustí a poodstoupí od něj. Neměl se nechat tak unést, neměl ho tak tisknout, když je i tak v dosti mizerném stavu…

„Promiň… jen tě rád vidím,“ zašklebí se na něj.

„Jo… já tebe taky!!“ opětuje mu Feliks úsměv a s rošťáckým výrazem udělá krok k němu, ale nejspíš až moc zbrkle, jelikož se mu podlomí nohy a nebýt rychlého zásahu jeho přítele, už by se válel na zemi.

„Vážně by ses měl vrátit, tam odkud jsi přišel… nevypadáš, že bys zvládl nějaké větší túry,“ mírně se zamračí Toris, když si přehodí jednu jeho ruku přes rameno a podepře ho. Feliks s povzdechem přikývne.

„Nejspíš… ale nedalo mi to. Chtěl jsem se kouknout, jak moc špatně na tom á země je…“ prohlásí tiše a až děsivě vážně. Pro něj tak nepřirozeně. Litevský národ na něj smutně pohlédne.

„Já vím, že je to zlé, ale…“ snaží se najít slova útěchy, ale Feliks jej očividně ignoruje a přeruší ho opět svým uvolněným smíchem.

„Jsem na tom tááák bídně. Ale jedna věc je na tom fajn…“ důvěřivě vzhlédne k nebi, „teď, když už jsem si prošel peklem, vím, že už to může být jenom lepší.“

„Myslíš?“

 

„Jsem si tím jako totálně jist!!“

Poznámky na konec:

Názory, nápady a připomínky vítány. Merci~~ ^^

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=2409