Just a morning.... by Glacea
Obsah:

Další trapné a nepříjemné ráno "po té". Nebo, že by snad tentokrát ne tak docela....?


Kategorie: Hetalia: Axis Powers
Postavy: Anglie, Francie
Žánr: Romantika
Upozornění: Žádné
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 1123 Přečteno: 265
Publikováno: 08.04.15 | Aktualizováno: 09.04.15
Poznámky k povídce:

Jelikož je dnes 111 výročí Entente Codiale - což si Hetalisti přeberali jako Fruk day, nemůžu nic nepřidat xDD

Jen krátké, oddechové fluff... =w=

1. Pařížské ráno~~ by Glacea

Pařížské ráno~~ by Glacea

            Arthurovi proběhne po tváři prvních pár slunečních paprsků. Nevrle si sám pro sebe něco zamručí, otočí se na druhý bok a zavrtá se o něco hlouběji do hedvábného jemně modrého povlečení, aby mohl spát dál. Nic. Po chvíli převalování ze strany na stranu, vzdá své pokusy o to se znovu ponořit do hlubin sladkého spánku a neochotně otevře očí chladného Pařížského rána. Výhled na Eiffelovku je nezaměnitelný. Povzdechne si.


            Už ho to ani nijak nepřekvapuje. Mírná bolest hlavy a vůně růží linoucí se všude po pokoji mluví za své. Je to prostě další z těch nepříjemných „ran po té“. Rozhlédne se kolem sebe. Zelenkavě natřená zeď pokrytá spoustou obrazů a fotek francouzského venkova, hnědý koberec, dřevěná ručně vyřezávaná skříň, noční stolek, dveře na balkón a dveře do vedlejšího pokoje a samozřejmě postel, v níž ležel, která je pro jednoho moc velké pro dva moc malá. Znovu si povzdechne a znova se ponoří do peřin. Věděl, kde je.


            Tenhle malý pařížský byt znal už celkem dobře, nejednou v něm skončil, když se přespříliš opil a podlehl svádění jednoho svého dávného nepřítele. Nebo se už za tu dobu stali spíš přáteli? Kdo ví, on se jejich složitým vztahem nikdy moc nezabýval a ani to nemá v blízké době v plánu, protože někdy je nejlepší nechat některé věci nevyřešené. Obzvláště věci tohoto rázu.


            Otočí hlavu směrem k oknu. Slunce, které se teprve před chvílí vyhouplo na oblohu, ozařuje svými paprsku Eiffelovu věž a dělá z ní jen nejasnou siluetu v podzimním ránu. Nejen z ní, ale i z postavy, která na balkóně stojí s cigaretou v ruce a nejspíš fascinovaně sleduje, jak se hlavní město jeho milované země pomalu probouzí. Jak se zdá Francis se vzbudil jen chvíli před ním.


            Brit se posadí a prohrábne si vlasy. Možná by měl taky na chvilku zajít ven, aby se na čerstvém vzduchu trochu probral, pokud se tedy dá ovzduší v Paříži označit za čerstvé. Mechanicky na sebe navlékne kalhoty a košili a váhavě zamíří ke dveřím ven. Nejistě je otevře a do tváře ho uhodí osvěžující větřík. Pousměje se.


            „Dobré ráno,“ prohodí směrem k Francisovi a opře se vedle něj o zábradlí. Ten jen zamyšleně hledí na panorama před sebou, zatímco mu vítr jemně pročesává jeho blonďaté vlnité vlasy a cigareta v jeho ruce se nepovšimnuta, čím dál víc zkracuje. Stojí tam jen v polo rozepnuté košili a kalhotách, nemá ani boty, ale nevypadá, že by mu podzimní chlad spolu se studenými dlaždičkami nějak vadil.


            „Dobré…“ pronese Francouz nepřítomně a dál zasněně hledí před sebe. To je u něj docela neobvyklé většinou bývá mnohem víc výřečný a pořád mele nějaké nesmysly o lásce a podobně, takže vidět ho tu jen tak v klidu a tichosti stát je celkem překvapivé. Takhle totiž vypadá dokonce jako někdo s kým by se dal trávit čas, ne že by o to Arthur stál nebo tak, na to ho zná až příliš dobře.


            „Kouříš? Myslel jsem, že už jsi přestal…“ prohodí po chvíli tíživého ticha Brit, které věnuje studování kouře, jenž se spirálovitě kroutí k modrému nebi, které teprve před chvílí nabralo své barvy a zbavilo se noční černi. Francis, který až teď začal naplno vnímat jeho přítomnost a přestal bádat o bůhvíčem, se na svého společníka zamyšleně podívá, pak pohlédne na už skoro dohořelou cigaretu a nějakou dobu ji studuje.


            „Jenom, když nad něčím přemýšlím,“ odpoví nakonec jednoduše, přesto jak dlouho nad tím musel přemýšlet a zamáčkne nedopalek o zábradlí a pak ho naprosto automaticky odhodí dolů na chodník, jako to dělá většina obyvatel města.


            „Tak to tedy není moc často,“ neodpustí si Brit jízlivě poznamenat.


            „Ach, to bolelo, mon cher, vůbec netušíš, kolik komplikovaných myšlenek se mi honí hlavou,“ nasadí Francis velice bolestivý výraz, i přes lehce patrně poškubávání koutků pobavení nad typickým sarkastickým humorem jeho nejoblíbenějšího nočního hosta.


            „Nedokážu si představit, že myslíš taky na něco jiného než na sex, víno a růže,“ mávne Arthur s odfrknutím rukou a odvrátí od něj pohled, který raději směřuje, kamsi neurčito na město.


            „No dovol, to je urážka, zapomněl jsi na jídlo,“ lehce pohodí vlasy a zatváří se ještě o něco vážněji.


            „No, to musí být hodně komplikované…“ protočí Brit oči v sloup.


            „V tvém podání ano,“ ušklíbne se na něj Francis a vrhne po něm pohled, kterým mu jasně naznačuje, že jakákoliv další argumentace, s níž by se pokoušel obhájit své kulinářské umění je naprosto zbytečná. Arthur po něm vrhne velice uražení pohled a to, jak moc je momentálně nad věcí se mu rozhodne dát najevo povýšeným mlčením, za které si však vyslouží akorát tak tiché uchichtnutí.


            A tak mezi nimi na chvíli zavládne ticho, i když… již nikoliv to neurčitě napjaté, ale spíš uvolněné, ne-li přímo přátelské. Zatímco Paříž o sobě dává čím dál hlasitěji vědět, že se již probouzí k rušnému životu a sluce zažíná namísto příjemného lechtání slabých paprsků nutit přivírat oči.


            „Paříž je takhle na podzim krásná,“ konstatuje nakonec skoro neslyšně Arthur s lehkým úsměvem na tváři.


            „Paříž je vždycky krásná,“ i Francis se usměje a velkolepě rozmáchne rukou před sebe, pln národní hrdosti a pýchy. Brit zavrtí hlavou.


            „Londýn je hezčí…“ nedokáže nedodat s věčnou potřebou mu oponovat.


            „Oh, tak to ani omylem, mon cher!“ ohradí se Francouz a opět se naoko zatváří uraženě očekávaje další protesty. Avšak nedočká se jich a Arthur ku podivu ani nevypadá, že by se chystal vůbec něco dodat. Jen dál mlčky hledí před sebe, kochá se probouzejícím městem a občas-ne-až-tak-nepříjemné společnosti dávného nepřítele.


            „Arthure?“


            „Hm?“


            „Nemyslíš, že je občas hezké si taky užít nějaké to klidné ráno?“


            „Jo, asi jo…“

Poznámky na konec:

Komentáře, námitky i připomínky vřele vítány~~ =w=

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=2414