Schylovalo se k večeru. Touhle dobou již většina obyvatel Funbary Inn buď odpočívala, nebo se šla bavit někam ven. Ale byly mezi nimi i výjimky. Yoh Asakura právě dokončil svých padesát koleček kolem domu, kde bydlel, a značně zmožený padl na nejbližší židli, na kterou doma narazil.

Přestože od událostí, které se odehrály během druhého kola turnaje šamanů, uběhl skoro týden a Yoh ani jeho přátelé dosud nedostali žádné zprávy, nehodlala Anna nijak polevit v jeho tréninku.

Tvrdila, že každou chvílí může rada ohlásit pokračování turnaje, a Yoh proto musí být stále ve formě.

„Ovšem dneska mě už čeká jen jediné, a to pořádná večeře,“ řekl s úsměvem kde seděla Anna a všichni jeho přátelé.

Po tom, co byla Dobie Village uzavřena, se všichni postupně vrátili k normálnímu životu. Morty se, nepříliš nadšeně, vrátil zpátky do školy. Trey a Pirika odjeli domů na sever, ale při mnoha příležitostech (jako třeba teď), poctili Yoha svojí návštěvou. Ryo je… zkrátka Ryo.

Večeře se pochopitelně neobešla bez drobných konfliktů ( napřed Anna odhalila, že Yoh s Mortym jaksi „zapomněli“ koupit jídlo, a tak se uchýlili k instantnímu, posléze se Renovi vysoce nezamlouval jeden z Chocolovových vtípků na jeho adresu, který měl za následek naštěstí [pro Choca] jen několik popadaných sklenic).

Trey chtěl napřed dodat nějakou poznámku, ale když uviděl Renův výraz, raději byl protentokrát zticha.

„Stejně to byl dneska fajn večer,“ pronesl Yoh na usmířenou.

„Ale teď bych řekl, že je nejvyšší čas jít spát.“

„To bys měl. Zítra tě čeká perný den.“ Dodala Anna.

„Dobrou kluci, dobrou Anno.“

„Dobrou noc, Yoh.“

Když se Yoh probudil, byla ještě noc. V kuchyni zaslechl nějaký šramot. Šel zjistit, kdo to asi může být, a uviděl Mortyho, jak něco píše do laptopu.

„Ty jsi ještě vzhůru?“ divil se.

„No, ano, nějak jsem nemohl usnout, tak jsem se pokoušel najít nějaké nové informace o turnaji.“

„Ale Morty, vždyť přece víš, že tohle nikde na internetu nenajdeš.“

„Já vím, byl to jen takovej pokus.“

„Měl by ses trochu prospat, zítra ti zas začíná škola.“

„Asi máš pravdu. „

„Tak dobrou,“ řekl Morty a s nepříliš nadšeným výrazem se vytratil.

Yoh se vrátil do ložnice. Opět ulehl a zavřel oči. Za chvíli již místo postele a teplé přikrývky ucítil pod nohama štěrk a trávu.

Pootevřel oči a zjistil, že se prochází po rozlehlé travnaté pláni. Přestože okolní krajina byla poměrně rovná, daleko nedohlédl. Všude kolem se vznášela hustá mlha, viděl jen několik kroků před sebe. Z mlhy se občas jako temné stíny vynořovaly podivné kamenné sloupy. Šel stále dál, aniž by vlastně věděl kam.

Je mi to tu povědomé, blesklo Yohovi hlavou. Mlhavě si uvědomoval, že tohle místo už někdy navštívil.

Po několika dalších krocích pohlédl před sebe a v dáli zahlédl v mlze vysoký sloup jasného světla. Konečně poznal, kde je. Tohle byla jiná dimenze.

Zarazil se. Na okamžik měl dojem, že zaslechl nějaký hlas.

„Haló, je tu někdo?“

Žádná odpověď. Nikde nebylo ani živáčka, ale přesto měl Yoh pocit, že není sám.

Přidal do kroku. Jakoby ho něco volalo přímo do středu Hvězdné svatyně. Opět zrychlil, teď už spíš běžel. Nikde nic, co by se ho pokusilo zastavit. Jak se blížil k cíli, okolní mlha se postupně rozptylovala.

Byl již téměř na místě.

„Jsem tady,“ zavolal a očekával odpověď.

Stále ticho.

Měl dojem, že je tu až nepřirozeně horko.

A pak zahlédl, jak se z mlhy vynořuje stín a blíží se k němu. Nebylo pochyb, byl to člověk. Ten žár přicházel z něj, nebo spíš něčeho, co držel v pravé ruce. Ze všeho nejvíc to připomínalo ohnivý meč.

A jak se neustále přibližoval a bledá záře postupně odhalovala jeho tvář, Yoh pochopil.

„Ty?“ vykřikl, ve tváři výraz údivu.

Hao napřed neříkal nic. Teprve, když byl na několik kroků od Yoha, konečně promluvil.

„Ano, už je čas.“

„Čas? Jak to myslíš?“

Místo odpovědi Hao jen pozdvihl ohnivý meč. Yoh instinktivně sáhl po své zbrani, ale uvědomil si, že žádnou nemá. Hao jeho počínání jen mlčky sledoval.

„Amidamaru!“ pokusil se Yoh zavolat svého ducha strážného.

„To je zbytečné bratře, nikdo tu není. Jen ty a já.“

Hao udělal krok směrem k Yohovi. Ten se pokusil uhnout a vzápětí byl sražen k zemi neviditelnou silou. Na okamžik se mu zatmělo před očima. V příští vteřině spatřil Haovu tvář, sklánějící se nad ním.

Nemohl se pohnout. Meč v Haově dlani zmizel a změnil se na světélkující, ohnivou auru. Ruka se přiblížila. Yoh ucítil na krku pálivou bolest. Před očima se mu dělaly mžitky. Okolí se ztrácelo. Všude byla jen tma. Z dálky k němu doléhal Haův hlas.

„Už brzy.“

Yoh otevřel oči a prudce se posadil. Několikrát zamrkal. Je ve svém domě. Všechno to byl jen sen.

Ale bylo to tak skutečné, pomyslel si vzápětí.

Bezděčně se dotkl místa, kde ho ve snu spálila Haova ruka. Ucítil palčivou bolest, zdaleka ne tak velkou ani ostrou jako ve snu, přesto ho to znervóznilo.

Yoh koutkem oka pohlédl na ostatní. Když se ujistil, že všichni ještě spí, vstal a potichu přešel ke dveřím.

Prošel kolem Mortyho, který něco nesrozumitelného mumlal ze spaní, a zamířil do koupelny. Když se podíval do zrcadla, uviděl na svém krku malou tmavou skvrnku, která silně připomínala spáleninu.

„Už jsi vzhůru Yoh?“ ozvalo se mu za zády.

Přitáhl si límec pyžama těsně ke krku a otočil se.

„Amidamaru?“

„Myslel jsem, že ještě spíš. Po tom dnešním tréninku jsi vypadal dost unaveně,“ konstatoval duch.

„Co? Jo, to jsem byl, měl jsem pocit, že nejmíň týden nevylezu z postele.“ Trochu se rozesmál, ale po chvilce zmlkl.

„Stalo se něco, Yoh?“

„No… vlastně, ne. Měl jsem trochu žízeň, tak jsem se šel napít. Ještě si půjdu na chvilku odpočinout,“ dodal a odešel.

Už ale neusnul. Pořád musel přemýšlet o tom snu.

Co asi mohla znamenat Haova slova: „Už brzy?“ Vždyť je mrtvý. A co to znamení na krku? Mělo to snad souvislost?

Měl bych o tom říct Anně a ostatním. Ale teď ne. Nebudu je budit, počkám, až sami vstanou. Ale vždyť jsem to mohl říct už Amidamarovi, proč jsem to neudělal rovnou?

Nejspíš proto, že by to nebyl nejlepší nápad. A kdo ví, třeba se jen špatně podíval. Možná to byla jen nějaká modřina. Konec konců, byl to jen sen, nic víc.

O dvě hodiny později:

Za okny začínalo svítat. Je až s podivem, že ten čas utekl tak rychle. Yoh zívl a protáhl ztuhlé tělo.

Protože dostal žízeň (tentokrát už doopravdy), rozhodl se dojít si pro něco k pití. Když procházel okolo otevřených dveří do koupelny, letmo pohlédl do zrcadla a zůstal stát na místě jako přibitý. Skvrna na jeho krku nejen že nezmizela, ani to nebyla modřina, naopak se zdála být větší než předtím.

Zvláštní, pomyslel si. Z vedlejšího pokoje zaslechl šramot a zívání - neklamné známky toho, že ostatní už se také probouzí.

Má jim říct o tom snu?

Ne, nejlepší bude ještě počkat.

Ve dveřích zahlédl Annu. Popřál jí dobré ráno a šel se převléknout. Mezitím zjistil, že se skvrna opět zvětšila.

„Yoh, ty ještě spíš? Pojď se nasnídat.“ Volala na něj netrpělivě Anna.

„Jo, hned tam budu,“ odpověděl. Přemýšlel. Musí to něčím zamaskovat. Napřed ho napadlo vzít svetr nebo něco takového, ale v tomhle období by to působilo trochu divně. Nakonec se rozhodl vypůjčit si jeden z Anniných šátků, pokud možno ten nejmíň nápadný. Ovázal si ho okolo krku a šel za ostatními do kuchyně.

„No to je milé, žes dorazil, myslela jsem, že tam zůstaneš do oběda.“ Přivítala ho jeho snoubenka.

Yoh její poznámku přešel mlčením. Měl v hlavě jiné myšlenky.

Dopoledne ve škole bylo stejné jako vždycky, snad možná jen o něco víc zdlouhavé, než obvykle.

„Mimochodem, dnes odpoledne trénink nebude,“ sdělila k Yohově radosti Anna, když se vrátil.

„Někdo musí jít nakoupit jídlo.“

Tím někým měla samozřejmě na mysli jeho.

„Tak dobře Anno.“ Odpověděl pohotově a chystal se k odchodu.

„Můžu jít s tebou?“ zeptal se Morty.

„Bohužel ne, pro tebe tu mám ještě nějakou práci, prcku,“ uzemnila ho Anna.

„Nejsem prcek,“ odpověděl vzdorovitě.

„Budu dělat, že jsem to neslyšela.“

Ne, že by nákupy byly Yohovým koníčkem, ale byl rád, že alespoň na chvíli nebyl ostatním na očích. Když zmizel z dohledu, sundal si šátek, aby zkontroloval znamení na krku. Opět bylo větší, navíc ho chvílemi nepříjemně pálilo.

Yoh z toho neměl příliš dobrý pocit, přesto se ani teď neodhodlal o svém snu s někým mluvit.

Na zpáteční cestě ho přepadla náhlá únava. Zastavil se a posadil na nejbližší lavičce. Chvíli jen tak pozoroval oblohu.

Yoh musel na chvíli usnout, protože venku se stmívalo. Nejraději by si tu lehl a spal dál. Stejně už je dost pozdě, říkal si. Ale při pomyšlení na Anninu reakci nápad raději zavrhl a vydal se zpátky k domovu..

„Kde jsi byl tak dlouho, ty a ostatní jste před chvílí měli začít s tréninkem, s Pirikou jsme pro vás připravily speciální nový program, abyste byli dokonale připravení, až bude znovu zahájen turnaj šamanů,“ přivítala ho chladně jeho snoubenka.

„Ale Anno, říkalas přece, že dneska se trénovat nebude!“ bránil se Yoh.

„Vážně? To jsem mluvila o odpoledni, o večeru nepadla ani zmínka.“

„Mimochodem Yoh, proč pořád nosíš ten šátek?“ obrátila náhle pozornost jiným směrem.

„Já totiž, no ráno mi nebylo moc dobře,“ odpověděl.

„Vážně?“ Anna přišla blíž. „Ukaž, podívám se na to.“

„Ale to nebude nutný, nic to není, vážně.“ Yoh o krok ustoupil.

„Ani bych neřekla,“ prohlásila Anna tónem, který naznačoval silné pochybnosti. „Na chvíli jsem měla dojem, že máš něco na krku.“

„Jenom mě trochu bolelo v krku, ale vlastně už to přešlo,“ pokusil se Yoh o odlehčený tón.

„Tak v tom případě ti nebude vadit, když se podívám.“ Natáhla ruku, aby mu sundala šátek. V tom se Yoh otočil… a k naprostému úžasu a překvapení všech vrazil své snoubence pořádnou facku. Pak beze slova odešel pryč. Všichni byli naprosto vyvedeni z míry Yohovým podivným chováním. Zírali na místo, kde ještě před chvílí stál jejich kamarád. Anna byla tak zaskočená, že se nezmohla na slovo. Sice jí připadalo, že se Yoh dneska chová trochu podivně, ale tohle by od něj nečekala. Čas ubíhal a Yoh stále nikde.

„Co budete dělat, slečno Anno?“ promluvil po chvíli mlčení Ryo. Byl stále ve střehu, očekávajíc nějakou tu ránu.

„Neměli bysme ho jít hledat?“ dodal Faust.

„Coby, počkám, až se Yoh vrátí,“ konstatovala Anna navenek klidným hlasem. „Bude mít co vysvětlovat,“ dodala téměř neslyšně. Yoh se do rána neukázal. Trey, Ren, Morty a Ryo se ho nakonec přece jen vydali hledat. Nakonec ho našli, jak spí na Památné hoře. Chtěli ho vzbudit, ale spal moc tvrdě. Rozhodli se, že počkají, až se probudí sám, jelikož do rána už moc času nezbývalo. Druhý den ráno Yoh otevřel oči a zlehka zívl.

„Dobré ráno,“ ozval se Morty.

„Co vy tu děláte?“ zeptal se překvapeně.

„Coby, hledali jsme tě,“ odpověděl Ren trochu podrážděně.

„Napřed ten incident doma, pak si zmizíš, nic neřekneš, měli jsme starost,“ pronesl Horohoro.

„Jo tohle, no asi jsem to trošku přehnal.“

„Poslyš, měli bychom se už vrátit domů, za chvíli bude snídaně.“ Yoh mlčky přikývl. Pak se zvedl a pomalu kráčel za svými přáteli. Z jeho návratu měli radost, ale všichni cítili, že se něco změnilo. Když se ho Anna ráno vyptávala, odpovídal vyhýbavě. Od té doby s ní nepromluvil. Vlastně po zbytek dne téměř vůbec nepromluvil. Většinu času trávil někde venku. Pomalu nastával večer a Yoh ležel pod stromem na zadním dvorku. Přemýšlel o uplynulých dnech. Samotného ho překvapilo, jak se zachoval k Anně. Proč jsem to vlastně udělal? Mohl jsem ji nechat, ať mi sundá šátek, a všechno jí říct. Měl jsem to udělat. Nemusel jsem přece lhát. Lehce si přejel rukou po spáleném místě. Bylo již tak velké, že ho šátek jen stěží zakrýval. Ne, ještě nebyl ten pravý čas. V mysli se mu vybavila Haova slova.
„Už brzy.“ Skvrna ho najednou opět začala pálit a bolest byla čím dál větší. Pocítil nával slabosti. Chtěl vstát, ale nemohl. Yohovo tělo bylo jako přibité k zemi. Na čele mu vyrazily krůpěje potu. Měl horečku. Zamrkal. Okolí, jako by se rozplývalo v mlze. Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl. Yoh cítil něčí přítomnost. Není sám, někdo tu je, a je velmi blízko. To, co se zdálo být mlhou, vycházelo ze znamení na Yohově krku. Kůže pálila čím dál víc. A pak horkost i bolest postupně odeznívaly, přímo před Yohem se zhmotňovala postava. Napřed to byl jen pouhý stín, ale postupně nabíral tvar i barvu. A když konečně Yoh rozpoznával Haa, stojícího kousek od něj, byla pryč. Zbyla jen ohromná slabost a únava. Yoh měl dojem, že se opět ocitl v nějakém snu.

„To se mi zdá?“ zašeptal, na víc se momentálně nezmohl.

„Ne, bratře, tentokrát ne. Tohle už je skutečnost,“ odpověděl mu Hao.

„Ale to není možné. Byl jsi přece mrtvý.“

„V tom máš pravdu, z části. Ano, byl jsem sice mrtvý, ale ne úplně. Vlastně jsem přežil díky tobě.“

Yoh nechápal. „Jak…?“

„Zapomínáš, že jsi mojí součástí,“ přerušil ho Hao. „Když jsem pohltil tvoji duši, malá má část zůstala uvnitř tebe a tak, i když jsi mě nakonec zabil, tahle moje část dál přežívala, ukrytá hluboko v tobě.“

„Ten sen před dvěma dny, to jsi způsobil ty?“

„Ano,“ řekl klidně. „Ptáš se proč? Jednoduše, dokud jsi byl příliš silný, byl jsem chycen jako ve vězení a nemohl se vrátit. Potřeboval jsem tě oslabit.“ Yohovi bylo najednou všechno jasné. To znamení na krku i jeho zvláštní chování. Hao se pousmál. „Ale teď už raději nechme vysvětlování. Ještě je před námi spousta práce.“

„Jaké… práce?“

„Musíme dokončit, co jsem začal.“

V tu samou dobu v Annině domě:

Horohoro se právě pokoušel ukrýt v koupelně, než ho najde jeho sestra. Na dnešek si pro něj přichystala běh v parku se závažím. Naneštěstí pro něj ale nestihl včas zavřít dveře a vzápětí byl odhalen.

„A teď dostaneš za trest dvojnásobek,“ prohlásila rozzlobeně Pirika. I když se mu vůbec nechtělo běhat, raději se rozhodl nepokoušet její trpělivost, a tak se váhavě šoural ke dveřím. Venku zahlédl Rena, který také trénoval, s tím rozdílem, že kolem něj se válela hromada třísek a zbytků terčů.

„Hele, nechtěl by sis dát taky pár koleček?“

„Tos uhodl. Já na rozdíl od tebe trénuju opravdový boj a v turnaji budu ten nejlepší.“

„Tak opravdový boj jo, s otepí slámy na tyči?“ To už se Ren neudržel a vyrazil za Treyem. Ten samozřejmě na nic nečekal a dal se na útěk. Když doběhli až na zadní dvorek, Ren se zastavil.

„Co to, není to Yoh?“ zavolal, když uviděl postavu ležící na zemi, napůl v bezvědomí a rozběhl se směrem k ní. Horohoro ho následoval. Yoh zvedl hlavu. Chtěl něco říct.

„Jsi ještě příliš slabý, ale to se změní,“ zaslechli oba až příliš povědomý hlas, když se pořádně podívali na strom, pod kterým ležel Yoh.

„To není možné, to nemůže být on!“ pronesli oba s pusou dokořán.

„Ale můžu,“ potvrdil jejich domněnku. „S vysvětlováním se zdržovat nebudu, momentálně mám na práci důležitější věci.“

„Ať je to jakkoliv, odsud se nehneš!“ vykřikl Ren.

„Bohužel ti dneska nevyhovím, teď na vás nemám čas.“ Trey i Ren se rozběhli ke stromu, aby byli vzápětí odhozeni zářící ohnivou bariérou. Když se rozptýlila, Hao i Yoh byli pryč. Jediné, co na místě zbylo, bylo pár drobných plamínků. Trey s Renem jen bezmocně zírali na lehce ožehlý strom. V hlavě jim vyvstala otázka.

„Co teď?“