V síti by Vertical
Oceněné povídkyObsah:

Edward se domnívá, že konečně našel s bratrem trochu štěstí, ale jak jim to dlouho vydrží? Osud si dělá co chce a ten kdo ho hlídá, nechává věcem volný průběh. Jak to tedy bude pokud se Edward dostane jinam, než to zná?

Bude muset žít podle nových pravidel a přizpůsobit se životu studentva, který je o dost drsnější než by se asi mohlo jen zdát na první pohled...


Kategorie: Fullmetal Alchemist
Postavy: Alphonse Elric, Edward Elric, Envy, Roy Mustang
Žánr: Dobrodružné, akční, Sci-fi, Tragédie / Darkfic / Depresivní
Upozornění: OOC, Shonen-ai, Vulgární výrazy
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: V Síti
Kapitoly: 35 Dokončeno: Ano
Počet slov: 50099 Přečteno: 58159
Publikováno: 28.08.08 | Aktualizováno: 14.03.10

1. Kapitola 1 by Vertical

2. Kapitola 2 by Vertical

3. Kapitola 3 by Vertical

4. Kapitola 4 by Vertical

5. Kapitola 5 by Vertical

6. Kapitola 6 by Vertical

7. Kapitola 7 by Vertical

8. Kapitola 8 by Vertical

9. Kapitola 9 by Vertical

10. Kapitola 10 by Vertical

11. Kapitola 11 by Vertical

12. Kapitola 12 by Vertical

13. Kapitola 13 by Vertical

14. Kapitola 14 by Vertical

15. Kapitola 15 by Vertical

16. Kapitola 16 by Vertical

17. Kapitola 17 by Vertical

18. Kapitola 18 by Vertical

19. Kapitola 19 by Vertical

20. Kapitola 20 by Vertical

21. Kapitola 21 by Vertical

22. Kapitola 22 by Vertical

23. Kapitola 23 by Vertical

24. Kapitola 24 by Vertical

25. Kapitola 25 by Vertical

26. Kapitola 26 by Vertical

27. Kapitola 27 by Vertical

28. Kapitola 28 by Vertical

29. Kapitola 29 by Vertical

30. Kapitola 30 by Vertical

31. Kapitola 31 by Vertical

32. Kapitola 32 by Vertical

33. Kapitola 33 by Vertical

34. Kapitola 34 by Vertical

35. Kapitola 35 by Vertical

Kapitola 1 by Vertical

Sítě osudu jsou spletité. Možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A duše lidí jsou v obrovských oceánech, které nazýváme světy. Jen jedna osoba může bdít nad mořem a hlídat tak své rybičky a tím je Bůh. Ač si smrtelníci ze světů myslí, že je Bůh jedna z největších možných bytostí, která se o vše stará a vše má svůj význam, není to pravda. Bůh je jen dalším hráčem u stolu s figurkami, který posunuje jejich životem a tokem času u některých dříve než by mělo jít.

***

„Ale sakra co to děláš?“ otíral se Edward papírovým ubrouskem. Pod jeho nohama se stále válely potrhané plakáty s obličejem Adolfa Hitlera. Jeho vláda padla a tak se Evropa a Asie mohla dávat znovu do kupy a připojit se do světa bez války.

„Skočím si pro novou a promiň bráško,“ zazubil se Alphonse. Bratři Elricové znovu spolu.

„Zajdu tam já!“ mávnul nad tím rukou Ed a vyšel do protější cukrárny.

„EDÉÉÉÉÉÉ!“ uprostřed silnice se otočil. Alphonse máchal rukama a ukazoval na…a potom byla tma.

„Bože! Edwarde! Ede! Ede!“ přiběhnul Al a začal s tělem svého bratra třást, ale nic se nestalo. „POMOC! Potřebujeme pomoc!“ a zaťal ruce v pěst, protože tady byl stejně k ničemu. Tohle měla v rukou už jen vyšší moc.

***

Sítě osudu jsou spletité. Možná víc než by se na první pohled mohlo zdát. A duše lidí jsou v obrovských oceánech, které nazýváme světy. Pokud duše v jednom z moří zemře, musí se přenést do jiného světa. Bez vzpomínek na minulý život. Ovšem stane se jednou velice nečekaně, že síť nepovolí a namísto proplutí do dalšího života se duše ocitne úplně jinde. Jinde na místě, kde nebyla a v čase, který nezažila.

***

Ucítil bolest vystřelující mu z břicha. Hlasy a další zvuky a také nesnesitelný pach, který ho i hned probral. Posadil se, nebo spíš se pokusil.

„Zmizneme!“ Někdo utíkal na konec tmavé uličky. Zloději!

Edward sprostě zaklel a konečně se posadil. Bolelo ho celé tělo a z koutku úst mu stékal pramínek krve. Ještě k tomu nepoznával nic okolo sebe. Vypadalo to jinak než v jeho světě plném alchymie, dokonce i jinak než ve světě, kde žil se svým bratrem a kde skončila Druhá světová válka, jak ji lidé trefně pojmenovali. Tady i přes tmavou noc nešly vidět na nebi hvězdy a všude okolo svítily zvláštní tabule. Některé blikaly, další jen svítily.

A tolik lidí, doslova hlava na hlavě. Na chodnících postávaly dámy spoře oděné a nabízely svá těla projíždějícím strojům. Automobily to byly. Jen jiné, o dost vyspělejší než ty, které viděl.

Opřel se o zeď a zhluboka oddechoval, ti zloději ho pořádně zmlátili. Chytil se zdi a pomalu se belhal od uličky, kde se probral. Nezamlouvalo se mu to.

Další rozdíl, který poznal byla vyspělejší letadla. Malá letadýlka připomínající ty automobily jezdící po zemi. Tyhle, ale křižovali nebe nad jejich hlavami.

Ozvala se siréna policie. Jak to vypadalo, některé věci se nezměnily ani tady. „STÁT! Prosím opřete se rukama o stěnu za vámi a vyčkejte, dokud vás náš skener nezařadí.“ Na chvíli hlas ustal a Edward stále stál s rukama na stěně a nehýbal se.  Koutkem oka zaregistroval jak letadýlko sjelo k zemi a nějaký člověk vyšel přímo k němu.

„Jste zatčen! A budete odveden na policejní stanici, kde se rozhodne co se s vámi stane!“

Najednou seděl Edward na lavičce plné potetovaných mužů i žen, dokonce několika chlapců. Všichni měli tetování na pravé části krku, několik čárek připomínajících čárové kódy. Měli je i policisté, kteří ho sem přivedli. Vlastně všichni jen ne on.

Edovi stačilo několik pohledů a zjistil, že nezapadá. Všichni měli zvláštní oblečení. Žádné pláště nebo kabáty. Ani nenosily rukavice jako on. Měli volnější oblečení a dost jich tu smrdělo.

„Fajn! Zase ten grázl?“ rozkřikl se někdo z jedné vyšetřovací místnosti.

„Jo!“ zahučel někdo další. Edward si ještě všiml jak se těch pár chlapců ušklíblo.

„Mustangu! Je snad den, abys neskončil tady se svou partičkou?“ ozvala se rána, jak něco narazilo do dřeva.

„Hmmm.“

Ed poslouchal dál. Mustang, to jméno v něm vyvolávalo vzpomínky z jeho světa. Kapitán Roy Mustang, který jen podlízal ostatním a ač se nezdálo tak chtěl jen dosáhnout jednoho, něčeho většího než získat velkou kancelář a vyšší plat státního alchymisty. Bylo by možné, aby stejný Roy Mustang byl i tady v tomhle světě?

„VYPADNI A ODTÁHNI SI I TU PARTIČKU TVÝCH POVEDENÝCH POSKOKŮ!“ zahřměl znovu hlas po tišším rozhovoru, který Edovy uši nezaznamenaly. Chlapci ač se předtím tvářili sebejistě a usmívali se od ucha k uchu, teď jim úsměv trochu zamrzl při nařknutí, že jsou jen poskoci.

Dveře se otevřely a z nich opravdu vyšel mladík s tmavými vlasy a obličejem Roye Mustanga, bývalého nadřízeného Kovového alchymisty. Ale i když měl stejné jméno, i když vypadal stejně nebyl to on. Tenhle měl na sobě roztrhané kalhoty a v nich zabodnutých několik sicherhajsek  a dalších kovových cvočků. Vypadal celkem odpudivě, navíc s tím tričkem IRONMAN, které mělo i podezřelý obrázek. Vlasy měl na pravé straně vyholené jen na ježka a na druhé straně delší, navíc měl ve vlasech přidanou modrou barvu a uši probodané velikými kruhy.

Edward se nejen pozastavil nad jeho vzhledem, ale i nad chováním. Žádný pokus o vybrané chování, úplně z něj sršela lhostejnost. Došel ke své partičce a jedním kývnutím hlavy jim dal jasně říct, že můžou vypadnout.

Chvíli ještě seděl na lavečce a čekal než na něj přijde řada. Občas někdo ubyl, potom zase přibyl.

„Vstávej! Půjdeš za šéfem!“ chytil ho za paži jeden z těch chlápků a odtáhnul ho do místnosti bez oken, naproti němu seděl jiný ve středním věku s jasnou obezitou a zubil se na něj tím nejslizčím úsměvem, snad co dokázal udělat.

„Takže KDO JSI!?“ zahřměl chlápek.

„Edward Elric!“ odpověděl prostě. Z něho neměl strach, potkal daleko horší lidi i nelidi, kteří ho děsili víc než tenhle.

„Jak to že nemáš legitimaci?“

„Co?“

„Nemáš legitimační číslo! Jak je to možné?“ ukázal si na čárový kód na krku. „Ani nejsi nikde ve spisech. Neexistuješ!“

Ed pokrčil rameny. Bylo to tím, že je z jiného světa a tam nic takového neměli, ale tomuhle to vykládat nebude.

Vypadalo to, že ztrácí nervy. „Věk!“

„18!“

„Takovejhle prcek?!“

„COŽE? KDO JE TADY PRCEK, HM?“ rozeřval se Elric, ale když viděl, že to nemá cenu zklidnil se. Nesnášel, když o něm někdo mluvil, že je malý. Jak to mohli říct?

„A jak to, že nemáš legitimaci?“ zeptal se znovu.

„Co já vím?“

„Nemám jinou možnost než ti udělat legitimaci z toho co z tebe vytáhnu. Půjdeš na prohlídku a tam zjistíme o tobě zbytek,“ řekl nevzrušeně. „Jsi další bez značky!“ a neuniklo mu jak zakýval ztrápeně hlavou.

Ed se víc opřel do křesla.

„A taky máš kde bydlet?“

„Ne!“

„Fajn strčíme tě do školy a budeš bydlet v jejích zdech. Je to jedna z nejlepších škol široko daleko, tak se snaž!“ ušklíbnul se pro sebe a zaklapl nějaké desky.

„PADEJ!“ pokrčil ještě policajt rameny a Edward se neochotně zvedl a vyšel zase ven na chodbu.

Kapitola 2 by Vertical

Edwarda odvezli do školy, kde měl strávit několik let jako student. Dozvěděl se, že teď mu to zaplatí vláda a potom on bude muset pro vládu pracovat, aby splatil svůj dluh. Přišlo mu to fér. Taková správná výměna, něco dáš a něco získáš.

Dostal dokonce i ten kód, díky kterému byla vláda schopna identifikovat jeho osobu. A v neposlední řadě i peníze, aby chudák neumřel hlady a mohl si pořídit co potřebuje, samozřejmě měl účet limitovaný a mohl z něj vybírat jen nějakou směšnou částku. Když chtěl víc, musel by pracovat.

„Dostaneš i spolubydlícího,“ rozkašlal se na chodbě domovník ubytovny. Byl to starý pán, určitě už přes osmdesát, ale vypadal mile a přátelsky. „Danny je správný kluk, není s ním problém, je to míšenec,“ dodal a trochu si odfrknul. „A ty jsi taky?“ přejel ho pohledem.

Edward nechápal co je tím myšleno. Míšenec jako z více rodů? „Ne.“

„Hmm,“ zabručel něco a konečně mu otevřel dveře. Jeho spolubydlící nejspíš spal a nebo vůbec nebyl doma, protože to vypadalo strašně opuštěně. Nikde nic.

„Dobrou noc,“ otočil se na patě domovník a Ed si hnedka udělal poznámku, že asi až tak milý a přátelský nebude.

„Ty seš?“ kývnul hlavou mladík ode dveří na Eda. Edwardovi málem přestalo bušit srdce, vůbec si nevšimnul, že tam někdo stojí.

„Ed! Ty jseš Danny?“ připadal si jako pitomec. Ten domovník říkal, že má bydlet s Dannym, ale tak nějak konverzaci začít musí.

„Jo ty troubo... Kdo jinej?!“

Tak ten taky nebude příjemnej.

„Jsem tu už dva roky a nečekal jsem, že by mi semka hodili někoho navíc. Tady máš postel,“ kopnul do palandy. „A už jsem slyšel, že seš přistěhovalec.“

„Co?“

„Toš jako že nejsi z Tokia 5...“

„Z Tokia 5?...... Co se stalo se 4?“ zeptal se se smíchem.

„Jó? Ty to nevíš? Nechápu jak jsi mohl žít tak dlouho mimo. 4 se propadlo do země a 3 se zničila při tisícileté válce, kdy se používali nukleární zbraně.“

Ed jen zíral.

„Co zas?“

„Co je za rok?“

„Mno 3989…jsi něco požil?“ otočil se na bok a pokoušel se usnout.

Edwardovi se zastavilo srdce. Alphonse musí být už dávno po smrti. Vlastně nikdo z jeho blízkých už neexistuje. Schoulil se do rohu postele a nad svými úvahami pak i nakonec usnul.

***

Ráno bylo zvláštní. A dost šokující. Jen co otevřel oči všimnul si zamlženého pohledu svého spolubydlícího. Ten klečel u postele, podepíral si hlavu a doslova zíral na rozespalého Edwarda.

„Co je?“ zavrčel naštvaně a otočil se na břicho. Edovi se nikdy nelíbila rána, kdy ho někdo budil. Ostatně kdo měl rád, něco podobného?

„Měl by si vstávat je středa a je škola. Asi za 10 minut bude volná koupelna, ale můžeme jít klidně oba dva...“ uculoval se.

Edovi zaskočilo v hrdle. Oba? Spolu? Sakra!

„Ne dík... radši si počkám,“ zakryl se víc peřinou, aby nebylo vidět jak se červená. Asi by normálně vyletěl, ale teďka ho to strašně zaskočilo. Nebyl schopen nic kloudného říct a natož ho tak ještě seřvat.

Slyšel jak se pustila voda a jak si Danny potichu brouká nějakou melodii. Donutilo ho to k úsměvu, netušil proč, ale Danny byl zvláštní. Byl vysoký asi o hlavu, možná o hlavu a půl než Edward, byl svalnatý, měl snědou pleť a strašně upřímné oči. Jenže komu se v tomhle světě dá věřit?

Rovnou si zakázal snažit s nějak kontaktovat toho kluka co vypadal jako Roy Mustang. I když něco by z jeho povahy mohl mít. A mohli by se stát opět jakš takš přáteli a vycházet spolu. Zakroutil hlavou, připadla si hloupě. Ráno se mu nabízí kluk jako by se nic nedělo, navíc si vůbec nic nepamatuje ze včerejška potom co odešel z vyšetřovací místnosti až do doby co se dostal do nového pokoje.

Vylezl z postele a dost ho udivilo, že má na sobě stále to co včera než usnul. Ale byl fakt, že se neměl do čeho převléknout. Cestoval holt nalehko. Měl štěstí, že se v tomhle světě nezjevil nahý.

„Máš volno! A v tamtý skříni,“ kývnul hlavou do prázdné kuchyně, „je uniforma a všechno co budeš potřebovat. Však to znáš! Počkat máte to vůbec venku? Rád bych slyšel co je za bránou,“ usmíval se Danny.

„Já jdu…..do tý sprchy,“ vysvětlil Ed.

***

„Hele takže přijdeš ke skříni… víš co, koukej se.“ Danny přešel ke skříni, nastavil krk a jemný červený paprsek přejel čárový kód. „Teďka to skenuje můj kód a vybere mi to správnou velikost oblečení,“ vysvětloval dál. A opravdu po chvilce se skříň otevřela a vyjelo oblečení. Školní uniforma. „Jako studenti máme nárok na troje šaty. Na uniformu, montérky-jako pracovní oblek a potom ještě společenský, kdyby byla nějaká akce… Ale neboj to nebývá. Jen si to oblečeš až dostaneš diplom, žes tu skončil.“

„Zkus to!“ vybídnul ho Danny, když si  všimnul jeho překvapenému až nevěřícímu pohledu.

Edward se tedy postavil ke skříni a odhrnul si vlasy z krku, aby mohla čtečka přejet jeho kód. Cítil lehké teplo jak mu paprsek přejel přes tetování. Potom se skříň otevřela a vyjela pro něj uniforma.

„A máme tak 20 minut tak dělej!“

„JO!“

„A ještě jedna rada. Kdyby ses mi nelíbil, vůbec bych to neříkal, ale že seš takovej sympaťák, tak ti rovnou říkám nepleť se SEKÁČŮM pod nohy. Jsou to kingové naší školy. A ty jsi bezvýznamnej a novej. Pozor na pusu a nikde nevyčuhuj. Nebo jim padneš v nemilost a to není dobrý. Každej se bojí sekáčů.“

„Aha…“ zaryl si do paměti, žádní sekáči. Stejně si myslel, že to nemůže být tak strašný. Vždycky se někdo někoho bojí. Ale řekl si že s radši, aspoň ze začátku, bude držet Dannyho rady.

„A poslední věc. Ne že bych se nechtěl ukazovat, ale ve škole se mi dva neznáme. Když mě potkáš nemluv na mě, ani po mě nekoukej. Bude to pro nás oba lepší.“

Edward pokrčil ledabyle rameny. Všechno se nějak zmákne.

„Jo tak jde se...“ popadl nějakou tašku a Ed ihned vzal tu svoji. „A neznáme se!“ dodal ještě a zmizel v houfu studentů, kteří všichni pospíchaly na hodiny a tlačili se k východu.

***

S „nadšením“ si prohlédnul rozvrh. Skoro nic mu to neříkalo. Práva, fyzika, chemie, ekonomika a podobné hovadiny. Měl jasno už teď nesnáší školu.

Ztěží si našel nějakou učebnu, která se jmenovala J jako práva a posadil se někam do hloučku studentstva. Někteří vypadaly taky nově a dost zaraženě, ale jiní jako by tam seděli už věčnost, povídali si se sousedy.

Po pár minutách přišel profesor a dovykládal výklad, kdy si všichni dělaly poznámky do kovových krabiček a nebo čmáraly na papír jako Ed.

Takhle to šlo asi dalších 5 hodin v kuse. Ed našel učebnu posadil se, poslechl si výklad, udělal poznámky a šel dál. A potom najednou zrada, na papíře bylo napsáno oběd. To asi znamenalo hodinovou přestávku před jedním dalším předmětem. Ale problém byl, kde je oběd?

Sledoval tedy skupinku děvčat a dostal se do jídelny. Koupit oběd a najít si místo bylo zase lehké.

„Ehem, ehem...“ odkašlal si někdo. Edward vzhlédl, za ním stál černoch a vypadal, že něco chce.

„Hm?“

„Ty jsi ten novej. Novej z venku? Jsem André a se chci se na pár věcí zeptat,“ a mlel tak rychle, že měl Elric co dělat aby stačil stíhat co to do něj valí. „Tak je pravda, že se  tam nedá žít? Protože jediné místo na světě, kde se dá žít je Tokio 5. Jak si to tak dlouho přežil? A jak ses dostal přes brány dovnitř? Byl si na prohlídce? Slyšel jsem, žes neměl ani identifikační známku,“ a sáhnul si na tetování na pravé straně krku.

„Ehe…“ vysoukal ze sebe Ed. Ten kluk ho úplně dostal mlel tak, že mu nebylo pomalu rozumět. Vetřel se vedle něj a furt něco říkal. „Jsem Ed a jsem z venku,“ vlastně byl z venku, nebyl z Tokia 5. Jen z trochu jiného venku, kde nebylo tolik smogu a byla vidět obloha, v noci se daly počítat hvězdy a kde byl každý stále stejný. Tady byl každý jiný. Nejdřív se zdají přátelští a potom klidně vraždí vlastní rodiny. Byla to samá přetvářka a faleš.

„A všimnul jsem si, že nemáš notebook, střelím ti ho za slušnou cenu. Za 9000 kreditů. Co ty na to? Plná cena je 15000 kreditů, ale ty si tu novej a určitě nemáš práci. Budu na tebe milej. Tak říkej, bereš?“

Ed se zatvářil znovu překvapeně. Notebook, myslel tu kovovou hračku co měli ostatní na přednáškách?

„Tak teda se slevou, dám ti ještě slevu, dám ti ho za 9800 kreditů. Hm dobrá nabídka, viď!“

„Tak jo,“ pokrčil nejistě rameny.

„Udělal si správně, je to skvělá věc nechápu, jak bez ní někteří vydrží. Jinak kdybys něco chtěl stačí zavolat Andrého a ten ti přijde na pomoc. Jo?“ a než něco stihl Ed říct na stole měl krabičku s tou mašinkou a ten černoch byl v čudu.

Kapitola 3 by Vertical

Po obědě zbývala už jen poslední přednáška. Ed našel učebnu rychle, protože dneska v už se stejným profesorem měl jednou ekonomiku. Přišel skoro poslední a tak to rovnou vzal spodním vchodem, protože dopředu se moc lidí nehrnulo. Ale jak to vypadalo, bylo plno skoro všude. A bylo tam o dost víc studentů, než viděl za celý den ve všech třídách, kde zatím byl.

Došoural se pomalu k třetí lavici a zakotvil asi třetí místo zkraje. Bylo tam ticho, strašné ticho, nikdo nemluvil a vypadali jako by byli strašně nervózní. Ani skupinka děvčat, jediné dívky snad na škole, neklábosily jen rovně seděly a koukaly před sebe.

„Ed? Viď? Jsi Ed!“ posadil se vedle André. I ten černoch byl dost tichý a jen se diskrétně natahoval k Edovi blíž.

„Co se děje, že jsou všichni tak potichu?“ staral se Elric.

„Kvůli Sekáčům. Opakují taky matiku. Mason se jich snad jako jediný nebojí. Nechal je opakovat už podruhé. I já opakuju, ale teprve poprvé,“ poškrábal se na hlavě.

„Aha... A ti sekáči jsou kdo?“

André vykulil oči. „Ty je neznáš? Neznáš kingy školy? Sedí vzadu,“ kývnul neznatelně hlavou k zadním lavicím. Edovi samozřejmě hnedka hlava nabrala směr, který chtěl mozek vidět. „Né, neotáčej se!“ napomenul ho André.

Ed si povzdechl, takže neví komu se vyhnout. Ale stejně se po očku povídal, kdo tam sedí. Viděl tři chlapce, co skončili stejně jako on na policejní stanici. Takže to znamenalo…

„Ten nejvíc nalevo je Shin, vedle něho jeho bratr Xuan. Oba jsou synové pravé ruky bosse Mafie. Pak ten běloch, no ten blonďák je Ivo. Na toho taky pozor. Vypadá neškodně, ale je to strašná svině,“ jestli šeptal, tak to o té svini musel Ed přímo říct z jeho rtů. Vážně si dával pozor na pusu. „A poslední z nich, jejich hlavník je Roy Mustang. Takovej černovlasej. Je to míšenec.“

„Míšenec?“

„Shin, Juan a Ivo mají vlivné rodiče, protože jsou čistí. Mají čistou krev. Jen Roy je míšenec. Je napůl evropan, napůl asiat. Prý když byla válka, tak jeho praprapradědeček jel do Asie, do Japonska a už tam zůstal. Založil si rodinu.  Navíc jeho babička měla za muže černocha.“

„A ty... ty jsi taky míšenec?“

„Já? Taky. Moje oba rodiče jsou běloši, ale já jsem jedinej černej. Nějak přeskočily geny a tak jsem se narodil černej,“ pokrčil rameny. „Protože kdo je čistokrevnej může se přidat k Mafii. Kdo nemá rodokmen, tak se většinou stane jen poskokem nebo tak nečím.“

„A co ta Mafie?“

André si povzdechnul. „Mafie to ovládá celé. Když byla ve dvacátém prvním století 3. a nebo už 4. světová válka, tak se používali zbraně, které zničili všechno okolo. Proto se nedá venku žít a vzniklo Tokio 2. Je to vlastně jediná možná základna na Zemi, kde se dá žít…..Nikdo nechápe, kde se bere tolik lidí bez kódu. Nevíme jak jste mohli žít venku, když tam není ani vzduch.“ André se na něj zkoumavě podíval. Edward si nebyl ničím jistý, od doby co tu byl to bylo samé ne a neměl by si a nedělej to. Bylo to na něj moc příkazů, ale zase na druhou stanu nejraději by se vrátil do světa, kde žil. Jenže to nešlo. Navíc začal zjišťovat, že mu vzpomínání na domov dělá větší a větší problémy. Určitě by už nevyjmenoval koho všechno potkal a co zažil.

„Vlastně nevím...“ zatřepal hlavou poraženecky Ed. Už pomalu nevěděl co je jen výmysl a co byla pravda. Žít ve třech světech naráz bylo dost obtížné.

„Jistě že nevíš a do pár dnů nebudeš vědět vůbec nic. Přejeli ti mozek, když si byl na prohlídce, kvůli tetování identity…..Něco ti zmizí. Některé důležité věci zůstanou napořád, ale jiné přebytečné zmizí. Většinou to trvá tak 48 hodin a tělo přijde o přebytečná data, která si uchovávala…Nápad Mafie.“

„Já to nechápu, co tím získají, když si nebudu nic pamatovat? Navíc všechno to je zvláštní. Ty kódy bez, kterých si pomalu ani nedojdeš na záchod a pak tahle ta škola.“

„Všechno je to záměr Mafie. Když si nebudeš nic pamatovat, tak se budeš moct líp orientovat na nový život, který si tu zvolíš. Budeš prostě jiný člověk. Oni neví co je venku, ale říká se že se tam nedá žít. A kdyby vás venku bylo hodně a vy chtěli zničit tohle město, tak si na to už nevzpomenete, vymažou vám paměť. A zároveň získají dalšího pracanta. Je to od nich chytrý tah, to musíš uznat,“ Ed přikývl.

Chvíli sledoval učitele, který zrovna psal nějaký příklad na tabuli. Jen to přeletěl pohledem a v rychlosti vypočítal výsledek. Primitivní, takže ani matematika se za ta staletí nezměnila. Nějaké pozitivum pro něj.

„A ta škola?“

„jo tak…Sakra co to zase píše na tu tabuli, vůbec nevím co s tím…Škola je taky nábor. Musíš mít školu to je vládní pravidlo. A do 30 let smíš dělat školu. Potom si najdeš práci a nebo ti sami nabídnou práci. Část odchází k Mafii-„

„Neříkals, že k Mafii můžou jen čistokrevní?“

„No...berou hlavně je, ale i když jsi jasně smíšenej, tak tě můžou vzít stačí být v něčem dost dobrý a máš to v kapse….Teďka se už ani pořádně nedá brát čistokrevnost, je dost málo lidí a skoro žádné ženy…takže jsou snad všichni míšenci….Jak jsem říkal Shin, Xuan a Ivo mají vysoko postaveného otce, proto jsou jasně čistokrevní….Sice se na tom dost zakládá, ale už se to tolik nebere.“

„Pane Jade! Pane Elricu!“ osopil se profesor se čtečkou v ruce. „Vás nezajímá náš problém na tabuli? Pokud jste si nevšimli, tak probíráme jisté věci, ale pokud chcete můžete si to dovyprávět do konce školního roku a potom opakovat ročníky jako jiní,“ dost jeho hlas zhrubnul a zašilhal na Sekáče. „A pane Jade..vy mou třídou taky procházíte po druhé, nemýlím-li se. Nerad bych, aby se i další rok zaplnila tato třída více než je zbytečné,“ a celou dobu jeho oči provrtávaly čtyřku vzadu.

Zaskřípala židle, jak ji někdo rychle odsunul. „Ty bastard-“

„XUAN!“ zarazil ho Roy, kterého snad jako jediného nevytočilo učitelovo chování. Jeho kumpán se znovu posadil a založil si naštvaně ruce na prsa.

„Takže pane Elricu víte správný výsledek?“ spravil si něco podobného brýlím na nose než promluvil.

„y=3x-11, x náleží R,“ odpověděl klidně.

Profesor vypadal překvapeně, ale zamaskoval to odkašláním. „Ano správně. Jak vidím všichni tu nejsou tak zabednění a umí vypočítat takové primitivní rovnice.“

André vypadal taky zaskočeně, ale to bylo Edovi jedno. Neměl náladu dělat ze sebe machra a taky měl pocit, že by to jen situaci pro něj zhoršovalo. Protože ne všichni se tvářili nadšeně jako profesor. Hlavně ne skupinka vzadu.

„jak je to s tou prací?“

„Jak jsme říkal buď ve městě a nebo u mafie. Pracuješ 150 let a potom máš nárok na odpočinek.“

„150?“ Ed to málem zařval.

„Jasně. Člověk žije tak průměr 190 let. A 30 let školy, 150 práce, kdy splatíš dluh státu a nakonec asi 10 let důchodu. Co koukáš?“

„já jen myslel jsem, že stačí 100 a konec,“ Ed byl zaraženém ještě víc než předtím. Žijí déle a o hodně déle než kdy on, Al, Roy a ostatní.

„100 to bylo kdysi. Však v pravěku se dožili tak 27 a šlus!“

„Jo to je taky pravda! A ještě..“

„Co zás?“ vypadal už otráveně. „Vím, že nic nevíš, ale co zkusit třeba nějakou informační budku? Snažím se neproletět z matiky jako minulej rok. Tobě to jde a tak nechej i mě to pochopit.“

„Hmm..“

„Tak jo jsem dobrota sama. Slyšíš dobrota sama. Tak se ptej!“ protočil očima.

Ed se zakřehnil. „Říkal’s, že má Mafie všechno pod hákem, ale taky si říkal, že je tu vláda. Jak to mezi nima je?“

„Se tlačíš do politiky nebo co?“

Ed se zasmál. On a politik, jasně. To spíš bude hlavní boss Mafie.

„prostě je Mafie ta má nad vším dohled. Má i přívržence v politice, ale sama ji nechce ovládat. Taky Mafie má všechny kluby, tuhle školu, skoro všechny učitelé. Každý druhý na ulici jim donáší a nebo je jejich poskok. A taky Mafie má i ty super slečny u chodníků,“ zasnil se André. Edward opravdu měl co dělat, aby nebuchnul smíchem.

„Nech si to, jó!?  Náhodou taková slečna Sabrina,“ zazubil se.

„Fajn, fajn už mlčím!“ bránil se Ed.

„Tak a končíme!“ ukázal na několik lidí jak se zvedají. Znamenalo to že už Sekáči odešli a tak může skončit hodina.

„Jo a já letím……a na další info si sežeň budku. Jinak kdyby něco.. zavolej Andrého,“ ukázal na sebe a zakýval hlavou.

Ed vyprsknul. Tenhle věčně ukecaný André byl strašně zábavný a vypadalo to že i dost informovaný. Toho se bude muset držet.

Kapitola 4 by Vertical

„Ha ty jsi už doma?“ prohrábnul si vlasy Danny.

„Co, jdu nevhod?“ zvednul obočí Ed. Danny měl na sobě jen spodky a k tomu obráceně než by měl. Taky si rychle prohrábnul vlasy aby nešlo vidět, že byl rozcuchaný. A byl taky zpocený. Ed nebyl hlupák a kdo to tvrdil, ten ho neznal a nebo to byl ignorant. Hnedka mu došlo co tak asi bylo předtím než přišel. Otázkou zůstávalo jestli tu někoho měl.

I když po tom Edwardovi nic nebylo byl celkem zvědavý, v jeho době se nikdy nemluvilo a mužích, kteří by si užívali s muži. Ale tady to bylo jiné. Dost zajímavé, ale zajímavostí tu bylo více než dost.

„Nene... nééé,“ zamáchal rukou. „Měl by ses převléct a pak si s tebou promluvím…teďka se skoč třeba osprchovat, znám to ve škole…. hrůza,“ máchnul rukou a snažil se ho odstrkat co nejdál od dveří do pokoje.

„Jo jasně...dám si sprchu,“ kývnul chápavě Ed.

„Díky...“ zašeptal a znovu do něj strčil, aby už šel do té koupelny. „Nijak nespěchej...“

***

Asi po dvou minutách už slyšel jak Danny volá, že už může ven.

„Díky…vážně díky... Ale musíme se nějak domluvit s...“ Danny očividně naznačil, že se mu tohle překvapení nelíbilo.

„Jo jasně chápu…“

„Podívej... já budu respektovat tvoje soukromí, když ty moje... chceš tu mít návštěvu...pánskou, dámskou...je mi to fuk, ale prostě nějak musíme udělat signál, že teďka něco jeden z nás má. Tak třeba já každou středu...ehem,“ zrudnul. „Chápeš, že jo...“

„Jo…chápu. A souhlasím. Každá středa je tvoje.“

„Díky… A jak jsem mluvil o těch vlastních soukromích, co kdybychom měli nějaké soukromí spolu?“ přisunul se víc k Edovi.

„Co?“ zajíkl se. Tohle se mu už nelíbilo.

„Neříkej, že si neměl nabídky. Máš strašně krásný obličej a určitě svůdné tělo, vím, že tě každý druhý chce mít a já tě mám tak na dosah ruky,“ to už byl Ed v rohu pokoje a poplašeně se rozhlížel ze strany na stranu. Snad nechce…

Danny ho svým tělem držel v šachu a o dost zmenšil jeho životní prostor.

„Hele kroť se…“ vypálil ze sebe ostře Elric. Ta blízkost se mu nelíbila. Danny vypadal správně, ale mít něco s mužem a navíc s mužem, kterého vlastně vůbec nezná.. Sevřelo se mu hrdlo, když jeho pokusy vyšly v niveč.

„Měl si vůbec někdy nějakého muže?“ zašeptal kousek od jeho ucha Dan.

Ed vykulil oči tak, že to vypadalo, že mu asi brzo vypadnou.

„Tak jak víš, že by se ti to nelíbilo?“ dorážel dál. Ed cítil jak mu naskočila husí kůže, když se Dannyho teplý dech dotknul Edova krku. „Mohli bysme to zkusit,“ přitisknul svoje tělo na to jeho a přisál se mu rty ke krku.

Edovi se udělalo špatně. Tohle bylo i na něho moc. Předtím celý ochromený šokem neudělal nic, ale teďka když bylo to nebezpečí doslova cítit na jeho kůži, tak se probral a konečně mohl zasáhnout. Vsunul ruce mezi jejich těla a co s největší silou odstrčil svého spolubydlícího od sebe. Ten to nečekal a zapackl o svou tašku, takže se hroutil až na postel.

„Jdeš na to nějak rychle,“ usmál se.

Ed začal pěnit. Tenhle týpek mu lezl na nervy. Co si to dovoloval?

„Fajn, vidím, že zájem nemáš...už to dělat nebudu. Kdybys chtěl, tak stačí přijít… A co škola?“

„Co?“ zařval Ed. „Ty se mě nejdřív pokusíš znásilnit a potom se zeptáš co škola? To je jako kdybych zabil tvoji rodinu před tvýma očima a pak se tě zeptal, tak co jak jde život...“ měl co dělat, aby si nezaťukal na čelo.

Danny na posteli vyprskl smíchy. „Hehe…prý jak jde život…“

„Jsi mentální a nebo momentální?“

„Nechtěl jsem tě znásilnit, kdybych chtěl, tak bych to udělal,“ pokrčil rameny. „Co ta škola? Problémy se Sekáči?“

„Ne!“

„A něco nového?“

„Mám… not-te-“

„Myslíš notebook?“ Ed přikývnul. Vlastně ať se Danny pokoušel o co chtěl, tak znásilnění to opravdu nebylo. Nedal by mu možnost nějak ho odstrčit, prostě nic, ale tohle…spíš si ho oťukal, aby věděl jestli má cenu se snažit…. Taky jak si předtím myslel, Danny byl správnej kluk, možná dost ujetej, ale v tomhle světě měl holt každý něco.

„Už máš práci?“

„Bohužel,“ pokrčil rameny. „Můžu s zeptat na tu skříň? Musel jsem o ní přemýšlet. Jak pozná co chci na sebe? A co když budu chtít třeba pyžamo?“

Danny se poškrábal na hlavě. „Ty jsi do tý skříně úplně udělanej, jak vidím! No... když chceš něco jiného na sebe tak to uděláš úplně stejně, necháš si přečíst kód….a když si skříň přečte tetování na tvým krku, tak to dá povel čipu v mozku, a mozek už ví co chce na sebe. Takže skříň udělá co chce mozek pomocí toho čipu,“ usmíval se. „Jsi technickej typ? Já dělám automechanika u Barkyho, občas něco spravujeme i mimo auta….Jo a platí celkem solidně. Vezmu tě tam v pátek….teda pokud máš zájem.“

„Jo…rád,“ usmál se Ed. Potom co přišel o několik kreditů díky notebooku, tak nemá skoro nic a do dalšího měsíce by nevyžil. „Ta skříň je stejně skvělá,“ dumal nad tím.

Danny se jen smál a vždycky, když z něj něco nahlas vypadlo dostal záchvat smíchu a válel se po posteli.

„Rád bych se naučil s tím notebookem,“ vytáhnul kovový strojček z tašky.

„Jo to není problém. Připojím tě do sítě a potom už jen dáš hlasový kód a máš to. Hele,“ vzal notebook na klín a několika kliknutími se připojil. „A je to…“

„Díky... A za to předtím se omlouvám…nenapadlo mě, že…“

Danny se opět zasmál. „Ty si ale legrační. Normálně ani bych ti netipoval 18, jsem četl tvoji kartu,“ dodal, když viděl jeho pohled. „Jsi prcek!“

„COŽE? NEŘÍKEJ MI PRCEK….JÁ TI UKÁŽU….,“ vyjel po něm Ed a skočil mu na záda a párkrát ho podupal.

„Výbušnej…“

„Pche,“ odfrknul si Ed. A začal se prodírat v možnostech internetu, který mu ta hračka od Andrého dávala. Našel všechno, celou historii od doby, kdy skončila druhá světová válka. Takže si mohl přečíst co se stalo, většinu věcí už tušil, ale i tak bylo lepší vědět toho víc. Edward četl asi do doby než mu zakručelo v břiše a než Danny znovu propukl v smích. „Hej…měl si vůbec něco od včerejška? Jako když jsem sem nastoupil já, to mi bylo, myslím 24…tak jsem nejedl skoro dva dny. Nemohl jsem najít jídelnu...je to tu holt velký.“

„Jedl jsem, ale nevečeřel.“

„No vidíš, najíme se spolu.“

„Tak jo,“ zazubil se mile Ed.

„Co si dáme?“ nakouknul do špajsky, která se mu otevřela až po přejetí kódu.

„Co máme?“ houknul Ed.

„Samý rychlovky, nic jiného nekupuju. Špagety?...Tak co třeba Lasagne?...Koprovka?... Fajn,  já si dám... Já si dám rýži… Jako dneska tě zvu, protože nemáš práci, ale příště zveš ty mě...“

Ed se usmál. „Díky!“

„Teďka se nezeptáš jak to funguje?“

„Myslím, že to už chápu...“ plácnul do stolu Ed.

Kapitola 5 by Vertical

Je lehké zapomenou na špatnosti. Je lehké nemluvit o svých hříchách, ale i tak se stále ve tmě schovávají a brousí si zuby.

Někdy je lehké zapomenout…jindy se staré rány otevřou, když je to nejméně vhodné a potom krvavé jizvy pálí a nutí si je vzpomenout na to, co mělo být snad možná raději zapomenuto...

 ***

Sjel po mokrých kachličkách do sedu. Jen bezduše koukal před sebe a dokonce se trochu pohupoval dopředu-dozadu. Vypadal ztraceně.

Jeho oči byly doširoka otevřené, ale nebyl v nich lesk a smích jako vždycky, odrážela se v nich bolest a utrpení.

Ed byl silný člověk, pokud ne fyzicky tak psychicky, ale i přesto všechno…

„Proč? Ale proč? Proč jsem tady?“ zabušil rukou do zdi a sklopil hlavu. Po tvářích mu tekly slzy a nebo to byla jen voda?

Zadíval se na svou paži... přišlo mu tak směšné mít ji kovovou, ale bez ní by nebyl….Byla by z něho neschopná troska. Možná že vždycky byl troska jen si to nepřiznal.. Ta paže a noha mu nedovolily ztratit hlavu.

Vždycky se za něčím hnal. Vždycky měl cíl, jasnou cestu kam jít a co dělat. Dokonce věděl co si i myslet. Měl přátelé... opravdu měl? Všechno mu splývalo do jednoho a on přestal vidět tu cestu, která tam vždycky byla. Možná že se rozplynula jako jeho existence. Zůstal tu sám…sám na pospas výčitkám. 

„Ztratil jsem se a potřebuju najít cestu domů,“ zvednul oči a prosebně se podíval na osvětlený strop. „Prosím,“ zašeptal.

„Ede? Už budeš?“ zaklepal Danny na dveře. Ed sebou trhnul a opatrně se postavil opět na nohy.

„Už jdu...“

„Jseš v pohodě?“ staral se Dan, když viděl jeho prázdný pohled.

„Jo,“ brouknul nezúčastněně a vytrhnul se mu ze sevření. „Jdu spát...Tak doboru!“ Ani nevěděl jak, ale skončil v posteli, ještě celý zabalený v županu usnul.

***

Pomalu otevřel oči a první co uviděl...

„Áááá… Sakra Danny to musíš takhle...tohle... a zrovna mě?“ vyrazil ze sebe leknutím Ed, ještě v ospalosti se mu pletl jazyk a zavíraly pomalu znovu oči.

„Vstáváme, Šípková Růženko!“

„Mě se ještě nechce,“ a otočil se na druhý bok, přičemž se mu trochu svezl z ramene župan.

„Hmmhmmhmm,“ zahučel zálibně Danny. Postel se trochu prohnula, když na matračku vlezl i Dan a přitisknul se k Edovi. „Né Růženka, ale spíš...“ nedopověděl a políbil ho na rameno, pak zatáhnul víc za župan a políbil další místo, když se odhalila holá kůže a stále se jeho rty posouvaly níž.

„Ehem!“ ozval se Ed a rovnou se naštvaně otočil pohledem na Dannyho.

„Hups!...Odpusť...“

****

Ed se znovu prodíral mezi studenty, kteří se chtěly dostat na oběd, ale několik z nich ho vystrčilo z hlavní chodby do postranní uličky. Ed chtěl znovu vlézt mezi dav, ale někdo jiný mu zatarasil cestu.

„Co?... Uhněte!“ strčil do jednoho co ho měl přímo před sebou.

„Drž hubu, skunku. Chce s tebou mluvit pán.“

„Pán?“ obočí mu vylezlo někam až do vlasů.

„První dveře vpravo,“ ukázala ta gorila směrem za něj. A potom na důkaz, že ho ani nepustí a ani se s ním nechtějí vybavovat se otočili zády k němu.

„Hmmph.“ Edovi stejně nezbilo nic jiného než se vydat kam mu ukázali, protože přes ně by se nedostal a nebo by se dostal, ale proč se s nima rvát…

Kriticky, ale zhodnotil inteligenci gorily. V chodbičce byly jen dvoje dveře a oboje na pravé straně. Vydal se tedy dopředu. Zastavil se těsně před nimi, uvnitř bylo ticho. A na dveřích bylo napsáno: Nepovolaným vstup zakázán. Ed se musel zasmát. Tohle je klubovna malých dětí? Potom vlezl dovnitř do starého nepoužívaného kabinetu. Ani nemusel namáhat mozek, aby si vzpomněl na Sekáče. Bylo to oni a byli tu všichni čtyři. A ještě lepší věc on tam byl sám, bez alchymie, bez dostatečných dat o těch čtyřech klucích co se rozvalovali buď v křesle a nebo na sedačce.

„To je von!“ ukázal žalujícím prstem Ivo na Eda. Ed jen zvednul obočí.

„Nebojíš se a nebo se nebojíš, protože nevíš?“ přimhouřil oči „Pán“. „Něco potřebuju!“

„A co?“ vypálil Ed.

„Potřebuju tebe…nebo spíš tvůj mozek. Zkopíruju ti vědomosti a vezmu si je!“ pokrčil rameny jako by se bavili o tom, že rozlil mlíko.

„Cože?“

„Ber to jako dobrý skutek a popravdě moc možností nemáš…jsi inteligentní, jsi tu nový...určitě nikoho neznáš…nikdo tě hledat nebude….bereš tedy mou nabídku?“ usmál se jízlivě Roy, který vlastně vůbec nebyl Roy. Možná měl jeho podobu, možná, že i jméno a hlas, ale nebyl to on.

„Nabídka?“ zasmál se Edward. Přišlo mu to vážně směšné. „Nabídka je, že něco nabídneš za něco... a ty jen chceš…“

Roy si mlasknul a znuděně poklepával prsty na opěradlo polstrovaného křesla, skoro jako trůnu.

„Víš s kým se bavíš?“ vyjel jeden z nich.

„XUAN!“ napomenul ho ze zvyku Roy. „Když nechce, ať nechá tak, ale bude toho strašně litovat,“ a jeho úděsný úsměv se protáhnul ještě víc. „Teď vypadni... a můžeš si to rozmyslet!“

Chvíli stál uvnitř a potom najednou na chodbě a civěl na zavřené dveře s nápisem nepovolaným vstup zakázán. Znovu mu to zvedlo koutky úst. Slyšel ještě z kabinetu jak si Xuan stěžuje, proč se s ním tolik párá, že je jen přistěhovalec a kdesi cosi. Dál, ale už Ed neslyšel, sbalil se a odkráčel na oběd.

Posadil se k jednomu stolu a spokojeně začal hodoval na jídle. Po chvilce si všiml změny, ostatní zmlkli a to znamenalo, že se zároveň dusí nějakým kouskem co jim zaskočil a nebo přišli Sekáči. Uměl už poznat, kdy se něco děje, tedy spíš, kdy se blíží Sekáči. Všichni zmlkli a sklopili pohled a nebo se aspoň nejmíň ztišili na minimum.

Na stůl někdo vrhnul stín. Ed cítil, že stojí za ním a že se něco chystá. Popravdě se mu to vůbec nelíbilo a lidem u jeho stolu taky ne. Rychle popadli svoje tácky a zmizeli z dosahu.

„Už sis to rozmyslel?“ ozvala se postava za ním. A on si musel připomenout, že to není tak jak kdysi, že teďka nemůže myslet na Mustanga jako na svého nadřízeného, i když kdyby se to bralo trochu jinak i tenhle Mustang byl jeho nadřízený, ale on by se mu nikdy nepoklonil, na to měl moc hrdosti. Někdo by spíš řekl, že má moc tvrdou hlavu.

„Netrpělivý, nezdá se vám? Teďka jsme domluvili a už somrujete zase...“

„Cože? Ty malej...“ stín se pohnul a tím pohybem ruky umlčel tolik výbušného Xuana.

„Vypadá to, že to asi jinak nepůjde…víš…rád bych se ti podíval do hlavy, třeba bych tam našel něco, co ještě neznám...“

„Myslím, že bys tam našel samé věci, co ještě neznáš...hlavně když by ses koukal ty!“ odsekl bezmyšlenkovitě Ed. I když tohle byla hrozba školy a těžko říct, kdo se před Sekáči ještě plazil ve špíně a prachu, tak si Elric nemohl pomoci. Nutilo ho to mluvit s ním normálně jako rovný k rovnému. Jako ke strarému Mustangovi, co ho znával.

Uslyšel uchechtnutí. „Jsi vtipálek,“ a stín se pohnul ještě blíž k němu, zvětšil se….

Kapitola 6 by Vertical
Poznámky autora:

Autorka se omlouvá všem nedočkavým čtenářům, pokud tu takový jsou..bohužel (nechce strašit své čtenáře, ale pravda je krutá) zítra začíná škola a já už bych měla začít něco konečně dělat...přece jen nejsem nejmladší a nebude dlouho trvat a skončím se smetákem na ulici... *povzdech* prosím, doufám, že chápete, že kapitoly asi budou přibývat pomaleji..o hodně pomaleji...

 

Edward dávno odložil vidličku vedle talíře a naslouchal tomu zhrublému hlasu. Věděl, že se naštval. Teďka viselo ve vzduchu co se stane... Mohl se na Eda vrhnout a zmlátit ho do krve, mohl Eda zabít a přitom vůbec nemusel útočit on sám. Měl tolik svých goril, že jen těžko by si mohl tipnout, kdo s Royem nesouhlasí a kdo by mu prdel neutřel. Oddanost nadevše, tady to platilo dvojnásob a hlavní modlou byl právě Roy.

Co byl Ed ve srovnání s všemocným a velkým kingem školy? A i tak Edovi pusa jela bez zastávky, i když tušil, že si přidělává jen větších průserů.

Stín se zvětšil, znamenalo to jediné, pohnul se. Byl to okamžik, ale Ed stačil shodit tácek ze stolu. Odrazil se, udělal přes stůl kotoul a nakonec se vyšvihnul do stoje, aby mohl stát tváří v tvář Royovi. Netušíc co udělá, se vpíjel pohledem do jeho tvrdých očí.

„Hm,“ brouknul. Ed neodpovídal, tedy snažil se nechtít odpovídat. Všechno ostatní vyslovené by bylo jako jasná přihrávka pro soupeře. Protože nenávist a zlost jsou dva hodně silné stimulanty.

„Vypadá to, že po dobrém nepůjdeš...“

Ed zarytě mlčel. Měl co říct, tolik peprných odpovědí ho svědilo na jazyku, přesto však mlčel. Připadal si hloupě. Edward Elric mlčící a čekající na první ránu svého soupeře, znělo to směšně, ale byla to pravda.

„Ani odpovědět neumíš a nebo sis spolknul jazyk?“ hodil hlavou po svých přívržencích a jídelna se začala vyprazdňovat. I několik profesorů neváhalo a i hned odešli s ostatními. Ti co váhali byli stejně odtlačeni gorilami.

„Jsme tu sami... ach, to je ale romantika...“ povzdechl si a posadil se k jednomu stolu. „Z tebe asi nic nevydoluju. Takže ještě jednou...chci tvůj mozek!“ dost dbal, aby to slovo chci řekl pořádně.

„Já chci věcí,“ protočil očima Elric. To že se tenhle Roy posadil a nebyl tak blízko ho dost potěšilo a uklidnilo zároveň.

„To se se mnou chceš rvát? A nebo tě mám prosit na kolenou?“

„Proč ho chceš?“

„Tak hele... chci jen ty data... bude to chvilka... a můžeš bejt rád, že se tě vůbec ptám... mohl jsem si tě nechat chytit, svázat a udělat to bez toho, že bys to věděl...“

„Tak proč?“

„Ty jsi ale otravnej spratek!...Proto!“ pokrčil rameny.

Eda to namíchlo, zase další kdo měl něco proti jeho výšce. „Proč si je všechny vyhodil?“

„Chtěl jsem s tebou zůstat sám…“ usmál se slizce. „Tak jak? Pokud nesvolíš, tak to stejně dostanu a nebo se můžeme poprat…“ rozhodil rukama do prostoru na důkaz, že místa je tam habaděj.

Ed vstal z tureckého sedu a oprášil si uniformu. Jeho pravá ruka žádala o boj, kov šílel po pranici. Mysl mu zahulákala jasný příkaz musíš a tomu se nedalo říct ne. Jendou už se naučil žít jako armádní pes, tak teďka se toho nezbaví. Bohužel pro sebe netušil co umí jeho soupeř, proto musel ostražitý, ostražitější než kdykoli předtím byl. Neměl alchymii a byl tu sám, navíc za dveřmi čekala přesila, která by ho dostala. Tenhle boj neměl cenu, ale Ed nechtěl ukázat, že je zbabělec. Přikývnul tedy na souhlas boje.

 I Roy vstal. „Abys neřekl...“ a hodil mu vysunovací nůž. „Pěkně jeden na jednoho a nemusíme vůbec pospíchat,“ rovnou si svlíknul košili a postavil se do pozice, aby měl co nejlepší možnost udeřit. Ed musel uznat, že tohle nebude jeho první souboj. Za prvé ten sebevědomý postoj, nekrčil se, stál zpříma. I on se chtěl rvát.

Ed si pro sebe povzdechnul, ale široce se usmál, aby ten druhý nic nepoznal. Při boji o sobě nesmíš pochybovat, ten druhý by to vycítil.

Popadl nůž a skočil přímo k němu. Roy mu dal ránu do břicha pěstí, ale Ed částečně odskočil a tak dostal o polovinu jemnější ránu než by se mohlo zdát. I hned vykopnul nohou a zarazil tak podrážku své boty do Mustangového ramene. Ten se samozřejmě nenechal a rovnou po něm vyjel se zbraní. Zásah. Ed musel odskočil pomocí několika stojek o kus dál. Sice to nebylo hluboké, ale přesto ho bok bolel nesnesitelně. Přitisknul si ruku na ránu a odhrnul několik vlasů, co mu padalo do očí.

„Ještě nemáš dost?“ pohazoval si zvesela Roy nožem a sledoval krvácejícího soupeře. Na rozdíl od Eda neměl žádnou řeznou ránu a nepociťoval ani únavu a ani slabost.

V Edovi se zase rozjiskřil plamen zlosti a vyrazil rovnou proti Mustangovi s nožem před sebou, ale potom uhnul na stranu, aby se vyhnul ráně, rovnou se mu pokusil podkopnout nohy, ale Roy jen povyskočil a tak neskončil na zemi. Ed se chystal k další ráně loktem na solar, ale Roy už měl vlastní taktiku a tak nakonec Ed zabořil svou kovovou ruku do Mustangovy spodní čelisti.

„Jsi dobrej!“ vyplyvnul trochu krve a vyrazil teď on. Jendou rukou chytil Edovu ruku a nůž mu z ruky vypáčil, až někam daleko dopadl a slyšeli jen jak kov klouže po podlaze směrem dveře. Mustang dál na nic nečekal pořádně ho chytil a praštil s ním o zem. Edward zůstal ležet a zíral do očí Mustangovi.

„Né dost dobrej! Myslím, že teďka bych si mohl vzít ty data…prosím?“ vydechl těžce.

Ed sebou škubl, slyšel prosím? Byla tam ta nepatrná otázka a nebo má už slyšiny a nic podobného vyřčeno nebylo?

Roy vytáhnul dvě tyčinky, které vypadali jako propisky, nejdřív je k sobě připojil a potom dlouze táhnul od sebe. Mezi nimi se vytvořilo průsvitné něco, které by Ed přirovnal potravinářské fólii, ale vypadalo to o dost tvrdčeji a zářilo to modrým světlem.

„Nesmíš sebou cukat,“ rovnou se mu posadil na břicho a svými koleny mu chytil i ruce, aby se nemohl bránit. Ed sice sebou škubal, ale na to Mustang nic nedělal. Vzal tu fólii a přiložil mu ji na čelo.

Zatmělo se mu před očima a začalo krásně ulehčovat, jakoby snad nic necítil. Bylo mu krásně, přesně takhle si představoval létání. Něco jako plavání, kdy se vodní hladina zavře nad tvým tělem a ty volně pluješ a voda ti klouže po těle. Kdy nemyslíš a nevnímáš. Přesně jako pohlazení.

Chvíli si plul v nesmyslné chvilce štěstí a poté na konci jeho odbočky z pomyslného ráje svítilo zelené světlo. Trvalo to než se k němu dostal a dotknul se ho. Tak jasně zářilo a bylo teplé, jako hrnek s právě uvařeným čajem. Ani nepálil, ani nechladil. Něco ho jakoby postrčilo ještě dál….prošel. Z krásného pocitu ale nastala zase krutá realita, všechno se vrátilo. Barva, chutě, bolesti, strasti, smutek i obličej Mustanga, který nebyl Mustang. I tak ale Ed doufal, že je to on.

Hlavu měl jako jeden velký střep a nemohl si vzpomenout co se stalo než skončil na zemi. Taky se mu začaly klížit oči a cítil jak mu stéká z koutku úst krev. Chtěl si ji setřít, ale nemohl pohnout rukama a stále viděl to jasné zelené světlo, které dávno zmizelo jako to sladce opojné vrtkavé štěstí.

Mustang vstal a tak se mohl Ed zhluboka nadechnout a otočil se na bok, aby to vydýchal.

„Bude ti nějakou dobu blbě, ale kdyby si šel dobrovolně bylo by to lepší….však sis vybral sám,“ nenechal ho vydechnout kousavý hlas.

Ed ještě zahlédl jak dal propisky k sobě a strčil to celé do kapsy své košile, kterou si bůhví kdy nasadil.

„Elric viď? To si budu pamatovat,“ a dveře se zaklaply. Ed si olíznul krev na rtech a v koutku úst. Kde už taky byla skoro zaschlá. Přísahal by, že nebyla jeho, jenže na to byl moc unavený, nedokázal už  pořádně přemýšlel, proč má rty od krve, zatímco sám má jen pořezaný bok.

Kapitola 7 by Vertical

Líně se protáhnul, zamžoural do osvětleného pokoje a přitáhnul si pokrývku víc. Bylo mu tak dobře. Tak uvolněně. Nechtělo se mu vstávat. Ta peřina tak krásně voněla….a v místnosti se větralo, takže ranní, čerstvý vzduch rovnou znovu kolébal Eda ke spánku.

Zazíval do nového dne. „Dobré,“ řekl do tichého pokoje.

„Dobré!“ odhrnul se závěs, rozdělující pokoj s kuchyňkou.

„Bóóže!“ vyjekl zaraženě Ed. První, co udělal, bylo, že se posunul blíž do rohu a ještě se víc přikryl.

„Tak mi můžeš taky říkat!“ pokýval uznale hlavou Roy, ještě se zubním kartáčkem v puse a vlasy každým na jinou stranu.

„Sakra, co tady děláš?“ rozhlídnul se po pokoji.

„Jak já? Máš se ptát, co tady děláš ty sám...“

„Co tady...có?“

Pomalu mu začalo docházet, co se děje. Co se stalo. Jak se včera poprali a jak skončil na zemi, kdy na něj použil tu zvláštní fólii. Taky na svůj bok, když jím projelo ostří nože. Bolelo to. Bok!! Shrnul ze sebe pokrývku a začal zkoumat neexistující ránu.

„Eh?“ vydal ze sebe zmateně, když nenašel ani otevřenou díru v mase, ani stopu po něčem podobném, co by připomínalo řeznou ránu. Nechápal to.

Střelil pohledem na Mustanga, ale ten už zase nestál ve dveřích, ale byl někde úplně jinde.

„Héj!“

„Neřvi na mě hej….jsem Bůh…sám si to řekl!“ mrknul na něj, když se zase objevil mezi dveřmi napůl nahý. Edovi málem spadla čelist, samozřejmě ji v poslední možnosti zachytil a nechal tak pusu zavřenou.

„Kde mám...“ Ed znovu chytil peřinu a stáhnul ji dolů, potom začal vyhrnovat tričko.

„Klíd…teďka na tohle nemám čas…a navíc tu není ani hudba, abych z toho něco pořádného měl. Kdybys měl čas večer, tak se můžeme domluvit,“ znovu na něj mrknul. Ed seděl a čuměl na Roye jako na strašného idiota. Nakonec se zmohl na dlouhý povzdech, když mu konečně došlo čeho se Royova narážka týkala.

„Prase!“ vyjel zostra.

„No neříkej, že bys nechtěl…bys mě urazil…taky sis začal sám...já tě nenutil!“ Šlo na něm vidět, jak si to užívá. Ed stále seděl, rukou si držel lem trička a chtěl ho povytáhnout, aby ukázal, že tam nic není. A místo toho je znovu sexuálně obtěžován jistými podezřelými narážkami.

„Sakra…chtěl jsem se zeptat na včejšek!“ vyskočil na nohy Ed.

„Fakt se nic nestalo...takovou krásnou blondýnku bych si pamatoval,“ zvednul ruce v obranném gestu.

Ed ho odstrčil, když šel okolo něj. Tenhle Mustang měl až moc velkou víru ve své ego, takže se vlastně vůbec nelišil od starého Roye, kterého Ed znal dost dobře. Přesto ho však dost ponižovaly tyhle odpovědi.

Rovnou přešel ke skříni a nechal si vyhledat správnou velikost uniformy. Ani se nepozastavoval nad tím, že ho velice „nenápadně“ pozoruje skrz závěs v pokoji Roy. Edward tedy sbalil věci a odešel se převléct do koupelny.

„Héj!“ zaúpěl poraženě Roy, když zjistil, že se i zamknul. „To není fér!“ bědoval za dveřmi a občas do nich bouchnul pěstí.

Když se Ed převlékal, ještě si kontroloval poraněný bok, který pořád nevykazoval známky poranění či poškození. Zakroutil nad tím hlavou, stejně se od toho vola nic nedozví.

Slyšel, jak venku naříká Mustang a mluví cosi o včerejšku.

„Nechal jsem tě semka donést, do mého pokoje…dal ti postel, přikryl tě, ošetřil…převlíkl.“ V Edovi hrklo.

„Jo, to by vysvětlovalo, proč mám poslintaný pyžamo,“ prohodil žertem Ed.

„Heh!“

Ed se rozesmál. Naházel na sebe zbytek věcí a vypadl z koupelny. „A staral ses o mě, protože jsi mi to i udělal,“ propaloval ho pohledem.

„Já a že bych ti to i udělal?“ zamyslel se Roy. Ed zrudnul.

„Tak jsem to…“ vyrazil ze sebe.

Po chvilce se konečně uklidnil a začal zase myslet. Ed sice cosi stále mlel, jenže ho Ed okázale ignoroval. Ho nemělo cenu poslouchat.

„Měl bych jít na svůj pokoj!“ A rovnou se sbalil a vypadl ven z jeho pokoje. Roy jen pokrčil rameny a vytáhnul si ze špajzky misku s vločkami a mlíkem.

***

Když dorazil Ed do svého pokoje, co měli s Dannym napůl, tak jeho spolubydlící ještě spal. Vlastně to bylo poprvé, co ho viděl jinak než vzhůru. Musel uznat, že vypadal uvolněněji. Dokonce se i ze spánku vrtěl a objímal svou deku na přikrytí.

Edwardovi to vytvořilo na rtech zvláštní úsměv. Vzpomněl si, jak se takhle kdysi díval na Ala, na svého malého brášku. Maminka mu jednou říkala, že to dělá taky, ale to Ed samozřejmě vědět nemohl.

Rozhodl si dát dlouhou sprchu a vytřást z hlavy to podivné ráno u Mustanga. Stejně to bylo zvláštní…na jednu stranu chtěl být co nejdál od něj a nevidět ho, nevšímat si ho...ale ta druhá strana by ho chtěla mít stále u sebe. Ed zatřepal hlavou, jak bylo vidno, sprcha nepomohla.

Elric toužil mít co ztratil, když se zde objevil. Chyběli mu přátelé, osoby kterým mohl za každou cenu důvěřovat a svěřovat se. Někdo stejně nemotorný jako on sám, kdo se tu také nevyznal. Ed si nerad připadl jako blbec. Bohužel ho tu stále něco překvapovalo a dohánělo k šokům. Dost toho, že po něm slintali hnedka dva kluci. Muži!

Praštil hlavou o stůl. „Proč já?“

„Co proč ty?“ objaly ho čísi ruce. Ed sice nechtěl, párkrát sebou i zacukal, ale ten dotyk, ten pocit, že je s ním ještě někdo, nechal se obejmout. „A dobré ráno,“ sklonil se Dan a líbnul na tvář Eda.

Edward se samozřejmě hnedka vytrhnul Dannymu a posadil se na jinou židli. „Dobré,“ pozdravil drsněji trochu se zpožděním.

„Slyšel jsem, že tě dostal jeden ze Sekáčů...včera jsem se nic nedozvěděl, jak nás vyhodili z jídelny...“

„Eh?“ ujelo Edovi.

„Co se včera stalo?“ V Dannyho očích si jasně mohl přečíst obavu. Měl o něj vážně strach.

„No...Včera jak jsem šel na oběd,“ rozvykládal se Ed. „Tak mě chytili poskoci Sekáčů a dotáhli mě k leaderovi. Ten po mě chtěl moje data v mozku…jenže já odmítl…a asi jsem to vážně neměl dělat. Jinak by tolik potom nevyšilovali  v té jídelně….Vlastně se ani nic nestalo. Mluvili jsme spolu potom co všechny vyhodil a poprali jsme se o ty data-“

„Vážně si se rval s Mustangem?“ vykulil oči Danny a potom pokynul, aby Ed mohl pokračovat, ale taky aby zakryl jak ho to překvapilo.

„Vlastně si toho moc nepamatuju. Skončil jsem na zemi s pořezaným bokem….a ty vzpomínky si stejně zkopíroval...takovou divnou fólií…a potom jsem ho viděl jak odchází a to je všechno,“ rozhodil rukama Ed a pokrčil rameny.

„Nekecej!“ přimhouřil oči Dan. V Edovi hrklo, nic spolu nemají a stejně se choval jak po 20ti letech manželství. Byl dost rád, že spolu sdíleli jen pokoj a nic víc.

„Tak proč nás nepustili do jídelny, drželi nás všechny venku i potom, co sám boss odešel?“

„Snažili se mě nechat vykrvácet,“ zažertoval Ed. Vlastně on taky nevěděl co se stalo. A ani nemusel dlouho dumat nad tím jestli by to vůbec chtěl vědět. Snad raději ani ne.

Danny na jeho odpověď zvednul jedno obočí. „Potom jsi už v té jídelně nebyl. A tady jsi taky nebyl. Nemohl jsem se vyptávat, protože by to bylo moc podezřelý, navíc ani nevím koho bych se mohl tak zeptat. Sekáčů vůbec ne….Ale doneslo se mi, že si tě některý z těch 4 donesl k sobě,“ Dan nakrčil nos.

„E-eh-e?“ vykoktal Ed.

„E?“ přitlačil na pilu Danny a víc se k němu naklonil.

„Probral jsem se u Mustanga….on si zrovna čistil zuby a já měl ránu zahojenou. Jsem se převlíkl a odešel jsem...“ pokrčil rameny se skloněnou hlavou. Jen tak nenápadně zvedl oči, aby viděl jak se tvářil on.

Dannyho tvář se vyjasnila a rozšířil se mu úsměv. „Takže nic nebylo!“ povídal si pro sebe a spokojeně se šklebil.

„HUH?!“ vytřeštil oči Elric.

„Takže budu jeho první já!“ Ozvala se rána, jak Ed spadnul ze židle a jen se mu občas zacukala noha…

Kapitola 8 by Vertical

„Ha! Ede!“ křiknul André, když Ed procházel kolem nástěnky s rozvrhem a různými absencemi nebo změnami při hodinách. Rovnou se podíval na svůj rozvrh a musel si gratulovat, dneska samá matematika. Pan Vi onemocněl a za něj dostal supl Mason. Navíc s tímhle profesorem měli hnedka čtvrtou i pátou, takže o zábavu bylo postaráno. Matematika a ekonomika…možná by mohl dělat v účtárně.

Začínal si na tenhle řád školy zvykat. Vlastně to bylo fajn. Lidi ve stejném věku, pak možnost uplatňovat se ve škole, studovat, po večerech si občas něco přivydělat. Krásný život studenta.

Dneska byl dokonce pozván ke stolu za Dannym. Prý, že proberou pár věcí než se připraví na start do autoopravny. Dost se těšil.

„Edé! Edéé! Edé!“ zamáchal André rukou zamyšlenému Elricovi.

„Co?“ vykulil oči, když si všimnul, že se na něj někteří divně dívají. „Ježiši André!“ chytil se za srdce, protože černoch do něj dloubnul prstem.

„Mám s tebou matematiku.. vynechám teďka dvě hodiny, abych mohl být na matice…sedím s tebou!“ houknul a byl pryč.

„Jó,“ mávnul rukou Ed a ještě něco študoval na nástěnce.

***

Začínala přednáška a nebo spíš hodina pro debili a spol. Probírali tu věci jako prváčci na základní škole a stejně to mnozí nechápali.

Rozrazili se zadní dveře a dovnitř se vší parádou, jen potlesk chyběl, vešli Sekáči. Všichni ztichli a Ed se nemusel ani otáčet, bylo mu to jasné.

„Slyšel jsem..“ přiblížil se k němu André, „že ses včera porval s Mustangem!“ přimhouřil oči. „Je to pravda?“

„Jo je.. ale úplně mě odrovnal!“ potřásl hlavou.

„To je přece jasné. On je nejlepší...přepere každého a má styky u mafie…navíc dělá pro svý lidi maximum takže i oni mu to vrací…neotáčí proti němu. Je vlastně dobrej kluk, ale stejně z něho mám strach.“

Ed si vzpomněl jak se s ním vybavoval. Kdyby on měl z něj strach, musel se začít potichu chechtat.

„Nesměj se mi!“ okřiknul André Eda, ale nemyslel to vážně spíš jen tak to řekl, aby se neřeklo. Edward byl jeho kamarád a taky uměl dobře matematiku. André doufal, že od něj něco pochytí, možná že se přiučí. Matematika byla pro něj Tokíjská ulička.

Profesor napsal jednu rovnici na tabuli a začal pěkně od začátku vysvětlovat postup při počítání a potom krok za krokem ukazoval řešení jednoduchých rovnic jako byla ta na tabuli. Edward se ušklíbnul. Přišlo mu to tak primitivní.

Přejel pohledem ostatní studenty, dost jich bylo starších než on, ale to nevadilo. Spíš ho zaráželo proč nikdo neuměl matematiku, bez ní se přece nedá přežít! Umět poznávat písmenka je stejně důležité jako číslice. Taky je důležité vypočítat si plat a umět zacházet s penězi. To přece ví i to malé dítě.

Profesor se snažil do roztrhání těla, procházel i po lavicích a vysvětloval individuálně čemu kdo nerozumí. Nakonec dvouhodinovka skončila a Ed se rozloučil s Andrém, který chudák ještě teďka nemohl přijít jak se jmenuje ta číslovka co přijde po čísle 999 999.

Ed se už moc nesmál. Tušil, že se zase něco semele, ale nechtěl na to myslet na to byl moc hezký den. Celou další hodinu koukal z okna, jen občas si zaznačil nějakou drobnost do notebooku.

Takhle nějak mimo provoz byl Ed až do oběda, kdy si ho zatáhnul Dan někam daleko od ostatních a dělal, že tam není.

„Umíš udržet tajemství?“ ukázal na něj hůlkami a s plnu pusou ho poprskal.

Ed si znechuceně otřel obličej a přikývnul.

„Promiň. A chceš furt jít se mnou na tu práci? Budeme tam celý pátek i sobotu a až v neděli se vrátíme,“ ukazoval na něj dál těma hůlkama.

„Jo chci jít...“ přikývnul Ed bez rozmyslu.

„Tak….uvidíme co nám nechystali…Víš celý týden se tam dávají věci a opravu a my potom spravujeme o víkendech co tam dají. Dobře platí a zase se moc nenadřeš…“

***

Ed stál u jednoho starého skladiště a prohlížel si jeden ten létající stroj, ve kterém ho vezla ta jejich policie. Vlastně si ho předtím nemohl pořádně prohlédnout, ale věděl komu by se tohle všechno líbilo. Winry by byla v sedmém nebi a ještě i výš. Prošmejdil to okolo a prohlížel si i vybavení interiéru. Nádherné kožené sedačky, skvělá rukojeť volantu a ty sladěné barvy.

„To je bourák, co?“ přidal se k jeho prohlídce Dan. Ed jen němě přikývnul.

„Tak se koukneme na jádro!“ Ed ho následoval. Danny zvednul kapotu a Ed rozpoznal jakýsi ovál modře světélkující. „Tak to je jádro! Nejnovější hit!“ zubil se Danny, který vypadal ve svém živlu a hnedka si vzal do ruky násadu na šroubovák.

Elric se je koukal co vlastně Dan dělá. Ta násada byla univerzální..pokud jste chtěli šroubovák, z násady vylezl šroubovák, který jste potřebovali. Potřebovali jste pilník, vylezl pilník a tak dále.

„Na co to jezdí?“ zeptal se po chvíli.

„Na nečistoty... je to dost chytrý. Lapá to všechen bordel ve vzduchu. Takže zaprvé do toho nic neliješ jak kdysi..žádná ropa, žádný jiný sračky…prostě jede to na vzduch,“ pohladil motor, tedy vlastně jádro, které zlehka zfialovělo. „A je to!“ prohlásil pyšně.

„Ale když je tu tolik aut, tak jak to může ještě chytat ty škodliviny?“ vyptával se dál zaujatě Ed.

„Mno...to je taky chytře vymyšlený. Když se do výroby a potom na trh nasadily tyhle typy tak za chvilku vyprchalo to co v tom vzduchu špatný bylo…proto se každý den na určitý čas otevírají tunely..něco jako okna ven z města, abychom nabrali další prostředky. Přes tunely to ještě odfiltruje ty nebezpečný zplodiny a pak to jde do města…je to výhodný jak pro nás tak to i zlepšuje životní prostředí..máme nejčistší vzduch, kterého můžeme dosáhnout. Proto tu je taky třeba modrá obloha a nemusíme se bát, že by nás sežehlo slunce!“

„Týýýjo!“ 

„Taky to vymyslet trvalo vážně dlouho…muselo se toho hodně postavit a hodně vymyslet, abychom tohohle dosáhli. Byla to dlouhá cesta vzhůru!“

Ed si pomyslel, že venku musí být opravdu příšerné podmínky. „Co víš o tom venku?“

Danny se dost zmateně podíval. A potom mu asi něco docvaklo. „No jo, vždyť tobě to vlastně smazali,“ plácnul se do čela. „Venku je nic. Jen pustila. Nesvítí tam slunce a když by náhodou, jeho svit by zabil všechno co by ještě žilo. Navíc po různých válkách, zkoušení zbraní a různých technologií je to tam stejně neobyvatelné…já vím, že odtamtud nejsi…tam by nikdo nemohl žít. Viděl jsem fotky ze sondy. Jediné co tam žije jsou netvoři..zmutovaní jedinci, ale ty na ně nevypadáš,“ hlas mu dost zhrubl a chytil ho silně za zápěstí.

V Edovi hrklo. Danny začínal být hodně nebezpečný. A Edovi začalo být jasnější a jasnější, že má i druhou tvář. Nebyl to přece jen totální vůl, ale jen dobře vypočítavá liška, která se schovávala, aby mohla v čas udeřit.

Kapitola 9 by Vertical

Danny stále svíral Edovi ruku, ale potom ji pustil a přátelsky se na něj zazubil. „Ty nejsi typ na SM?“ (raději podotýkám, že jde o sado-maso)

„SM?...Sádra…Malta?“ zkusil to Ed.

Danny dostal výtlem a složil se do kapoty toho vozidla, co teďka tak úspěšně opravil. „Prý sádra, malta!“ Chvíli se ještě pochichtával, ale nakonec se uklidnil a kývnul na Eda, aby šel dovnitř.

„Normálně tu býváme 3…takže aspoň budeme líp stíhat...za chvilku by měl dorazit Jack a Winki tady někde spí. Až přijde, tak zjistíme, co máme za práci, takhle můžeme jen šoupat nohama,“ pokrčil rameny.

Dlouho to netrvalo a opravdu vešel do skladiště další člověk. Edward to tipoval na toho Jacka. Byl vysoký, ještě víc než Danny, takže Ed se na něj díval ze spodu se zakloněnou hlavou.

„Jsem Jack,“ usmál se přátelsky obr a podal svou tlapu Edovi.

„Edward!“

„Winka jste nebudili? A ví mladej pravidla?“

„Heh...na to jsem zapomněl. Takže Ede…Wink je chlap, ale vypadá jako ženská...mno pokud mu to řekneš, tak skončíš v nemocnici. Žádné narážky na jeho vzhled. Prostě nic...“ Ed se zatvářil jako totální idiot, ale zakýval na ano.

„Wink byl zkušební králík a tak dopadl takhle. Jinak mu to tady patří a pokud nechceš zůstat na dlažbě a žít jen ze žoldu, co ti dají, tak-“

„Já vím, tak nesmím mluvit o tom, že vypadá jako holka,“ skočil mu do toho. Když se to tak vzalo tak i Eda mohli považovat za dívku. Kdyby měl rozpuštěné vlasy a na sobě něco jiného tak by to byla ženská. Začínal s Winkem soucítit.

„Než se vzbudí…zatím můžete opravit ty tři auta, co jsem s nima sem teďka dojel.“

„Jasně šéfe,“ zasalutoval mu Danny a Ed šel s ním.

***

Práce sice nebyla Edova silná stránka, vždycky se jen rýpal v knížkách, ale tohle bylo něco jiného. Bavilo ho to. Možná to bylo tím, že tohle bylo vážně zvláštní, jakoby ty stroje měli i duši. Pokud bylo jádro modré nebo bílé, znamenalo to nemoc. Vlastně něco jakoby člověk u doktora zakašlal.

Bylo t tak zvláštní. Edovi to šlo skoro od ruky. Musel si gratulovat, uměl i něco jiného než dělat státního alchymistu. Ale to bylo kdysi.

Připadalo u to strašně dávno co si s Alem pobíhali venku a tropili si žerty z ostatních. Sejně tak si teď nemohl představit, jak vypadal jejich rodný dům. Dlouze si povzdechnul ve snaze zahnat staré vzpomínky, k nim se stejně už může jen vracet ve své paměti. Už je nikdy na živo neuvidí.

„Danny! Máš návštěvu!“ kývnul dozadu Jack.

„Heh…Edíku…teďka to tady dodělej...jsem hnedka zpátky!“ mrknul na něj koketně a zmizel uvnitř skladiště.

„Blb,“ ulevil si Ed a dodělal poslední auto. Jenže Danny se stále nevracel a Ed neměl do na práci. Bylo mu blbé otravovat toho kluka co byl uvnitř, ale na druhou stranu zase nechtěl být už od začátku považován za flákače.

„Chjó,“ kopnul si znuděně do kamínku a potěžkal si svou kovovou ruku. Trošku to chrastilo. Možná dotáhnout nějaký šroubeček nebo vyměnit nějakou podložku. To kdyby tady byla Winry, ta by se mu na to podívala. Postarala by se o jeho umělou končetinu.

Sundal si mikinu i s košilí a vypařil se ještě víc za skladiště. Nepotřeboval, aby lidi věděli, že nemá ruku a nohu. Sice mu to bylo fuk, jenže i tak netušil co by na to v tomhle světě řekli. Pokud věděl tak ji zatím nikdo neviděl. I když podezříval Mustanga. Ten ale žádné připomínky neměl.

Vzal šroubovák a pokusil si utáhnout jeden šroubeček v zápěstí. Vlastně netušil pořádně co dělá. Jen kdysi viděl jak jeho mechanik přitahoval tenhle šroub. Asi byl moc náchylný na poničení. Tak doufal, že to dělá dobře. Jenže kov mu v ruce zavrzal, když utáhnul šroub ještě víc a připojení k nervům mu rozvibrovalo každé místečko v těle.

„Děláš to špatně,“ ozval se pro něj tak známý hlas. Ozval se hlas Winry.

„Winry?“ zvednul hlavu a podíval se na blondýnku s vlasy do culíku a pár náušnicemi v uchu.

„Winky! A ty jsi kdo?“ opírala se, tedy vlastně opíral se o zeď skladiště a pokuřoval z nějaké tyčinky, která čoudila. Občas se z ní vyvalil šedý kouř, občas červený.

„Edward...přišel jsem s Dannym,“ usmál se přátelsky a od srdce Ed. Další koho znal. Jen Winry byla holka, když tady byla kluk. Nebo spíš byl to kluk. Ale vypadal úplně stejně. Nechápal jak si můžou být tak podobní, vlastně úplně stejní, i když teda byli každý jiného pohlaví.

„Jojo…já už vím. Ty tu teďka budeš makat s náma,“ natáhnul ruku k Edovi. „jsem Winky,“ zamumlal přes tu tyčinku Winky a potřásl si s ním rukou. „Fakticky mě těší...a vidím, že tě seznámili s pravidly, která se mě týkají,“ uchechtnul se.

„Jo…říkali mi to,“ přiznal Ed. Stejně to byla pravda a Edward neviděl jediný důvod proč to tajit. Wink mu byl sympatický. Vlastně byl Winry jen v podání mužském, ale nevědět to stejně by to byla Winry, i když Winky. Znělo to popleteně, ale potom co potkal i Mustanga a strávil taky nějakou dobu ve druhé světové válce, tak si zvyknul na potkávání známých tváří. Známých, přesto jiných.

„Podívám se ti na tu ruku,“ rovnou chytil jeho paži a začal ji dost zkoumavě prohlížet. „Tohle jsem ještě neviděl. Je to krásná práce, odlehčená, ale i tak dost pevná.Krásná práce,“ mumlal si pod nosem a přejížděl prsty po kovu. „Prostě nádhera,“ rozplýval  se dál. „Tohle je poprvé co vidím něco podobného…nikdo nic takového nemá. Opravím ti to.“

„Děkuji,“ ozval se nesměle Ed.

Vlastně to byla chvilka, skoro nezaznamenal, že by Winky něco s jeho rukou prováděl. Prostě mistr.

„Děkuji,“ ozval se znovu Ed.

Winky protočil očima a chytil jeho obličej do dvou prstů. „Nemusíš furt děkovat….máš strašně krásný obličej,“ sledoval dál jeho tvář.

„Ehe...“ vypadlo z Elrica. „Asi bych měl jít zas něco dělat a za tu ruku děkuju...“ odstrčil ho od sebe. Navlíknul na sebe znovu oblečení a poprvé se zaposlouchal do zvuků okolo. Nechápal jak si předtím nemohl všimnout. Přišlo mu to dost trapné. Danny si s někým užíval v pokoji pod oknem, kde seděl. I hned zrudl jako rajče.

Samozřejmě se mu Winky začal smát. „To je normální...toho si nevšímej... a jinak já mám pokoj úplně vzadu,“ mrknul na něj. Potom pomalu začal odcházet a odhodil oharek z tyčinky.

***

Pro Eda nebyla nakonec práce, protože nevěděl co dělat s jednou mašinkou, kterou jim tam donesli. Nohy měl spuštěné a mírně s nimi pohupoval. Taky poslouchal a sledoval dění dole. Celkem nuda, ale lepší než se jim tam plést pod nohy.

Danny stále nevylezl. Začínal být nervózní, protože Danny byl pryč, Jack byl ostražitý jako ostříž, což mu nepřišlo moc normální. Cítil, že je to kvůli němu. A potom poslední který zůstával, Winky ho provrtával každou vteřinku pohledem a mírně se usmíval a nebo pomrkával. Což se taky Jackovi nelíbilo.

Otevřely se dveře a vyšel Danny a za ním ten policista, kterého nazývaly šéfem. Ten mužík s obezitou ve středním věku co ho vyslýchal. Edovi zatrnulo, ale jen po očku sledoval jak odchází. Rovnou si nakázal do toho nestrkat prsty. Tohle bylo Dannyho věcí…

„Hej mladej, makej dolů…jinak se nic nenaučíš,“ houknul Jack.

„Už jdu,“ vyskočil na nohy Ed.

Kapitola 10 by Vertical
Poznámky autora:

*uhýbá pohledem* ehem...ehe *koktá*

mno tohle byl můj pokus o....ani nevím o co...*nahlas polknula* tak se prosím nelekněte...

Život je těžký, neříká se to tak? Pokud je opravdu něco těžkého tak je to jen to co si připravíš do budoucnosti. Vždyť se říká, jak si kdo ustele, tak si také lehne.
Pro Eda začalo něco nového. Bohužel pro něj nikdo zatím netušil jak to může dopadnout. Bude Edův úděl lehký a nebo naopak těžký a stáhne ho až na dno jeho duše? Možná, že by mu mohl hodit někdo lano a pomoct mu zase nahoru, ale najde se tam někdo takový?

***

Zrovna poobědvali. Edward o čemsi zapáleně diskutoval s Winkym. Perfektně si rozuměli. Jako dva bratři, ale nic víc v tom nebylo.

„Tak Ede půjdeme, ne?“ zvednul se z ničehož nic Danny. Edwardovi neuniklo jak se choval. Sice stále střelený, přitom tolik jiný. Snažil se to ukrýt v sobě a nedávat na obdiv, ale Ed cítil jeho změnu. Bolest schovanou v očích.

Jen stroze přikývnul a hodil na sebe kabát. „Můžeme,“ vlastně se ani nepokusil odmlouvat, Danny se na něj zašklebil.

„Ty se nějak těšíš…..do postele,“ loupnul do něj očkem.

Winky vyprskl, protože rozuměl. Navíc pokud to pochopil, tak Ed neměl zájem o muže a nebo ho zatím jen neprojevil.

„Jasně že těším...“ všichni zbledli a zůstali čumět. „Ale ne s tebou,“ dokončil po odmlce. Winky se znovu zasmál i Jack, který vypadal, že mu vadí Edova přítomnost se musel pousmát. Ten kluk byl číslo. S ním byla legrace i na víkendové směně. Dokonce Winky vypadal uvolněněji než dřív, dost ho ta nemoc zmáhala.

„Tak další víkend,“ mávnul rychle Danny, protože Ed zatím už zmizel ven.

„přiveď i mladého,“ brouknul Jack a potom si šel zase po své práci.

***

Ležel v posteli a koukal do stropu. Sice byl utahaný jako kočka, přesto nemohl usnout. Skrz záclony a žaluzie do pokoje proudilo světlo z nočního provozu, to se odráželo na stěnách a vytvářelo světelné obrazce. Skoro jako vlnky vody. Připomnělo mu to jak se učil plavat. Byl tam i s Alem a s Winry. Smutně se pousmál do tmy a oči se mu zaleskly slzami. Chyběli mu.

„Sakra,“ otřel si tváře a otočil se a bok.

Pokusil se to zaspat, ale spánek nepřicházel. Vůbec se nechtěl dostavit a Ed začínal šílet. Počítal ovečky a s tíhou na prsou se pokoušel nemyslet na svůj pravý domov. Jenže vzpomínky se mu vracely rychleji než světlo a probíhali mu hlavou jako vysoký elektrický proud.

Netrvalo dlouho a rozvzlykal se. Sice se říká: jsi chlap tak nebul, ale i tak to nevydržel a ramena se mu otřásala v pláči. Nakonec pláčem a vyčerpáním z práce usnul. „Mami,“ zasténal do noci.

Danny sebou na posteli škubnul. Nespal, i když se tak tvářil. Přešel k Edově posteli a pořádně ho přikryl. „Mami,“ zopakoval Ed.

***

„Vstávej! Hola hou..dneska je ráno…dneska je škola,“ začal zvesela Dan.

Ed si odfrknul. Takové aktivistu dlouho neviděl. Ten byl, ale zapálený do školy. „Já mám ještě noc!“

„Přišli ty peníze za tu práci u Winka...

„Proč se to jmenuje u Barkyho, když to patří Winkovi?“ zajímal se Ed. Nijak mu to neleželo v žaludku, ale chtěl stočil konverzaci jinam, aby mohl zase usnout.

„Jack je Barky a jeho děda založil s Winkem autoopravnu,“ pokrčil rameny.

„S Winkem? Kolik mu proboha je?“

„Nějakých 293…myslím, že mu tenhle rok bude 294…..no počkat to si musím ještě zjistit ať mu nepošlu špatný blahopřání.“

„Cože? To není možný!?“

Ed vystřelil z postele a posadil se za stůl, kde už měl míchaná vajíčka. Dan věděl co si chtěl dát.

„Winky...on není jako my. Je to jeden starý pokus. Dokonce má na zádech kód jednoho zařízení, kde ho stvořili,“ Edovi vypadla vidlička. Danny s očividně tentokrát srandu nedělal. Jenže jak mohl Winky, který vypadal jak 16tiletá Winry mít skoro 300? Slyšel, že se tu lidé dožívají vyššího věku, dokonce až 200 let, ale Winky tohohle limitu už dávno dosáhl. Taky nevypadal jako stará zšedivělá troska. Žádný důchodce.

„vejral jsem stejně jako ty,“ zasmál se Edovi. „Je to masoidní, viď!“ posadil se vedle a rovnou se přisunul k Edovi blíž.

Elric se na něj škaredě podíval. Čekal další pokus o obtěžování, nakonec si změřil nenávistně i tu vidličku.

„Neznám tě moc dlouho.. a to že si uchyl jsem poznal hned, ale tohle je moje jídlo,“ odtáhnul si talíř dál a zakryl ho vlastním tělem.

„Tak to ne,“ chytnul Eda za paže a odtáhnul ho. „Stejně mě máš pozvat na jídlo...teda spokojil bych se i s něčím jiným,“ pootočil Edovi hlavu. A protože ten držel talíř oběma rukama a majetnicky ho kolíbal v náručí, tak nebyl problém mu tu hlavu otočit až k Dannymu.

„S čím?“ zeptal se Ed. Sice bylo jasné s čím, chtěl jeho. Tedy spíše jeho tělo.

„Nechám ti snídani, když mě políbíš,“ přimhouřil oči Dan. Ed vykulil oči. Čekal to, ale mohlo to být něco víc. Teda...začal uvažovat. Když ho políbí bude chtít příště něco víc a to příště by bylo otázkou pár minut, hodin. Jenže on mělo pravdu velký hlad, takže tohle bylo dilema jak pro nějaký román. A když by ta vajíčka jedli oba, tak by se nenajedl ani jeden.

Ed se na něj podíval štěněčím pohledem a mírně se u toho mračil, takže vypadal vlastně strašně roztomile.

„Hele ptáček,“ ukázal ke dveřím Ed.

„Co?“ otočil se Danny a potom bylo slyšet jen mlaskání a škrkání vidličky o talíř.

„Skvělá snídaně…jdu do sprchy,“ mávnul Elric.

„Parchante,“ zasmál se. „A pohni chci jít taky!“

Ed si pustil sprchu. Potřeboval to jako sůl. Za ten víkend snad ztuhly i ty svaly, co nemá. Druhá polovina co nebyla ztuhlá, byla natáhnutá, tudíž ho dost bolela. Připustil si víc teplé vody a pokoušel se ty svaly trochu rozpohybovat. Ale moc velký účinek to nemělo. I když nohy se mu zdály být lepší.

Naučeně hmátnul po ručníku, ale nic. Vykouknul zpoza plenty a musel si gratulovat. Nikde žádný ručník, utěrka, deka. Navíc svoje věci hodil do roury, která byla spojena s prádelnou a třídičem do skříní. Takže si neměl co na sebe obléct.

„Ehem...Danny?“ přicupital ke dveřím a začal mile. „Nemohl by si mi donést ručník? Nechal jsem ho u sebe na posteli a nevzal si jiný,“ Ed cítil jak rudne. Tato situace se mu vůbec nezamlouvala.

„Jo...“ byl to okamžik Danny letěl pro ručník až se mu za patama prášilo, protože vycítil velikou šanci dostat Eda. Pak byl zčista jasna u sprchy a slintal na zem.

„Díky,“ natáhnul se Ed pro ručník, ale stále se schovával za dveřmi.

„Tak prrr,“ rozevřel ručník. Ed pochopil, že ho osuší. Jenže to se mu taky moc nelíbilo. Těžko říct jak by to dopadlo, kdyby náhodou se o něco Danny pokusil. „Nebo ho nechceš?“ uhnul s ním. Potom ho znovu roztáhnul a uhnul hlavou na bok.

Ed dost neochotně vlezl do ručníku. Chtěl se Dannym vytrhnout, ale to se mu už nepodařilo. Dan k sobě přitisknul Eda a klouzal ručníkem po jeho zádech.

„Hej stačí,“ zkusil to Edward, svázaný v ručníku, natisknutý na Dannyho, ale tahle pozice mu moc na hlase nepřidávala. Bál se.

„Hmm,“ mlasknul si Dan. Ručníkem začal osušovat Elricovo tělo a jel pěkně pomalu. „Máš kovovou ruku!?“ vypadlo z něj překvapeně, ale když neviděl u Eda odezvu pokračoval dál na hruď. Hladil jeho vlhkou pokožku a snažil se odolat a nedotknout se ho.

Ed nechtěl, aby tohle Danny dělal. Ed nechtěl, aby ho takhle někdo osušoval. Ed nechtěl být tak blízko Dannyho, který teďka měl moc nad jeho tělem. Ani to, že přišel na jeho umělou končetinu ho nijak nerozházelo. Ed sice asi nechtěl, ale přitom stál na místě a nechal ho. Vlastně se mu to i líbilo. Nikdy nic podobného nezažil a tak si vychutnával těch doteků co mu ty ruce dávaly. Konečně pochopil co mu možná tolik chybělo, ale tohle zjištění se mu vytratilo zase z hlavy.

Cítil jeho ruce už skoro u třísel a mírně musel zaklonit hlavu a rychleji oddechovat. Tohle bylo tak…tak…

Kapitola 11 by Vertical
Poznámky autora:

Omlouvám se za dlouhou absenci...bohužel jsem neměla nějak čas(chuť) s touto povídkou pohnout. Tak doufám jen, že to čekání stálo za to..

A jak řekla Wayka:..já vím, že ty yaoi(slash) nenapíšeš... a já s ní souhlasím...

 

Danny už to nemohl vydržet, klečel před Edem a pod rukama měl jeho chvějící se tělo. Strašně ho to vzrušovalo. Chtěl ho hladit rukama, dotknout se, polaskat ústy. Z jeho pohledu si to Edova kůže úplně zasluhovala. Možná že i němě prosila o víc pozornosti.

„A-aaah,“ vyjekl Edward. Danny totiž sjel už zase o kus níž a osuškou kroužil po Edově mužství.

„D-d…anny,“ vyslovil celkem zřetelně Ed.

„Už dost,“ vyrazil ze sebe a odtáhnul se co nejvíc na stěnu. Podařilo se mu i vytrhnout ručník z jeho rukou a přikryl se tak aby Dan nic neviděl.

„Promiň,“ odběhnul Edward do pokoje a vylezl teprve po tom, co uslyšel sprchu.

***

Zrovna koukal do rozvrhu a říkal si proč zrovna já. Dneska měl před sebou strašně dlouhý a dost namáhavý den. A konec byl někde v nedohlednu.

Svěsil hlavu dneska to obzvlášť špatně začalo. Ráno s Dannym, kdy se nechal, protože.. proč? Potřeboval si snad Ed něco dokazovat? Nebo v tom bylo něco víc? Snažil se to dostat z hlavy pryč. Bohužel to jaksi nešlo jak si představovat. A nakonec zdrhnul jako nějaký zbabělec. Vzal prostě nohy na ramena a raději vypadl do školy dřív než měl, aby se mu vyhnul. Připadal si hloupě, jenže v té chvíli si nevěděl rady. Bál se slyšet co Danny řekne, co si o něm myslí. Nechtěl to vědět.

„Lesnictví?“ zvednul obočí, když si všimnul, že něco takového vůbec existuje a ještě k tomu je to připsané na změnách pro jeho třídu.

„Přednáška je volně přístupná všem,“ pokrčil rameny. Kdo by na takovou kravinu chodil? V lese jsou stromy a pár kytek, který do sebe strkají, aby měli trošku slunka. Prostě nic zajímavého.

„Kravina,“ neodpustil si komentář k tématu.

„Vidíš.. na to musíme jít… slyšíš… v jednu?“ ukazovala skupinka kluků na dvouhodinovou přednášku o lese.

Ed pokrčil rameny, tomu se říká šprťáctví a nebo aspoň aktivita. V tomhle případě debilita. Edward z nějakého nepochopitelného důvodu si ani les v téhle době neuměl představit, přesto z těch hodin byl každý na větvi.

***

Zvonilo na obědovou. A protože byl Edward zbabělec a pitomec, tak si nenachystal svačinu doma. Proto mu už od začátku školy každý nadával ať krotí svoje tělesné f-ce. Přesto to ale nešlo a žaludek se hnusně kroutil a loudil příšerné zvuky ze svého nitra.

„Sláva,“ hlesnul, když si dal první sousto do úst. Měl hlad jako vlk a ten oběd  mu prostě přišel jako vysvobození.  

„Ale.. Ale… koho to tu máme?“ ozvalo se mu za zády.

„Nevychovance, který nenechá ostatní se v klidu najíst,“ zavrčel Ed. Cítil problém, spíš problémy.

„Cos říkal?“ vyjel Xuan.

„Xuan,“ napomenul ho leader nevzrušeně. Ed se sice neotáčel, ale zaznamenal v hlase pobavení.

„Co chcete?.. Když to tak vezmu, nemám vám co už dát… peníze nemám.. pokoj máte svůj.. mozek jste si už zkopírovali.. o mou osobu zájem nikterak nemáte… ne v kladném,“ přejel pohledem přes talíř, „…a já bych tak rád navázal hlubší citové vztahy,“ zafňukal ironicky Ed a dál se ládoval jídlem.

„Chci něco vědět…“ vložil se do monologu Mustang, „to co jsem viděl byla všechno pravda?“

Ed se zarazil se lžičkou v puse. Pomalu se prkenně otočil na Roye. Co měla být ta pravda? Propaloval ho pohledem, trošku přimhouřeným, trošku plným zloby, kde se někde vzadu leskla mírná naděje. Ale šlo jen o jiskřičku, tak nepatrnou, že to snad nemělo ani cenu, si jí všímat.

„Je to všechno pravda.. to co jsem viděl ve tvých vzpomínkách?.... to všechno?“ zopakoval stále stejným hlasem, ale díval se na něj tvrdě a nekompromisně. Jinak než když byly spolu sami. Jinak než když to byl ten starý Roy Mustang, kterého Ed znal a i když se to nezdálo, choval k němu jisté sympatie. Samozřejmě pouze jako ke svému nadřízenému.

„Je to pravda,“ uhnul pohledem Ed. Sice netušil co takový Mustang mohl v jeho ubohém mozečku najít. Přesto se však bál, že všechny jeho hříchy byly viděny. Protože i ty nevyřčené hříchy existovaly… a ty vyřčené nebyli nikterak oprávněny na rozdíl od těch druhých nevyřčených.

„Myslím, že jsem viděl dost… rozhodl jsem se, že tě potřebujeme.. my Sekáči… tě chceme přijat do své party,“ oči mu ztvrdly jako dva diamanty. Eda to dost vyděsilo, přesto to nedal na sobě vědět.

Lidi si začali šeptat, ale spíš to šlo vidět než něco zaslechnout. Někteří v šoku před sebe zírali. Jeden kluk dokonce pustil vidličku a ta cinkla o zem. I to bylo slyšet v tom tichu. V dusivém tichu, kdy Xuan rudnul vzteky a měl asi chuť všem okolo utrhat hlavy.

„TO NEMYSLÍŠ SNAD VÁŽNĚ!“ rozječel se jako hysterka Xuan, když už nemohl víc vydržet. Dokonce si poprskal Shina, který se jen znechuceně utřel obličej. Na rozdíl do Xuana byli Shin i Ivo jasně za Royovým rozhodnutím.

„ZKLAPNI!“ okřiknul ho Roy.

Edward zíral před sebe. Oči se mu sami rozevřely v úžas. A srdce možná mírně zrychlilo temp, nemluvě o žaludku, který si začal procvičovat základní cvik-kotoul. Zdálo se mu to a nebo mu tento Mustang, obávaný vládce školy a manipulátor okolního světa nabídnul příležitost, po které by každý první skočil? Proč tedy váhal? Háček. Ed si uvědomoval moc dobře, že všechno má háček. Jenže co by mohlo být tím háčkem tady.

„Co si viděl?“ řekl Ed bez výrazu a od podlahy dloubnul očima do Mustanga. Možná to řekl o dost tvrději než chtěl, ale přeci jen jeho hříchy byly tajemstvím. A on sám se do nich naboural, čistě z rozmaru.

Xuan sebou trhnul, vlastně všichni sebou trhnuli pod Edwardovým hlasem.

Roy se sklonil a přiblížil svou hlavu k Edově uchu. „Viděl jsem všechno, co jsi kdy udělal a dokázal.. vím, že máš na rukou krev.. dost krve.. a já tě potřebuju,“ naklonil se k Elricovi diskrétně Mustang a všechno mu šeptal, aby to nikdo neslyšel.

Krev. Tohle je ten háček. On ho potřebuje. Znovu.

Přitisknul se k němu co nejúžeji to šlo. „Chápeš, že já se neodmítám? Tohle je výměnný obchod. Ty dostaneš postavení a co budeš chtít a já budu mít taky co chci,“ dýchal mu do ucha.

Eda přejel mráz od konečků prstů po kořínky vlasů a kdyby měl kratší vlasy tak mu snad i stojí zděšením nahoře.

„Kde bereš to jistotu, že jsem s tvým obchodem spokojený?“ usmíval se a sám mu šeptal do ucha. Ostatní nehnutě poslouchali a snažili se zachytit kapku rozhovoru. Ovšem bezúspěšně.

„Reklamaci přijímám.. pouze do 24 hodin,“ zvednul se a postavil zase ke svým kumpánům. Všichni stáli v pozoru a sledovali Edwarda jak se rozhodne.

„Fajn,“ otočil se a začal zase jíst.

„Beru to oficiálně,“ otočil se Roy a odešel.

Kapitola 12 by Vertical

Ed chvíli němě zíral do talíře, po tom co se Sekáči sbalili a vypařili se jako voda. Vlastně nekoukal sám, dost dalších spolužáků a učitelů si ho zkoumavě prohlíželo.

Elric zjistil, že svatý klid mít už asi v blízké době nebude. Tak odnesl podnos s blivajzem a rovnou se loudal chodbou k učebně.

Zjistil, že se tu zprávy šíří rychlostí světla. Jindy by se chodbou prodíral, teďka mu lidi sami ustupovali z cesty.

„Grr,“ zavrčel podrážděně. Několik spolužáků couvlo. „Hmm,“ protočil očima. Dnešní den se prostě nedařil. Štěstí jako by ho snad opustilo po tom co se dostal do tohoto podezřelého světa s nejasnými pravidly, která se měnila dnes a denně a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Po tom co se zde ocitnul vlastně jen padal z jednoho průšvihu do druhého a neměl možnosti volby. A ani teď to spřátelení se Sekáči mu nedávalo pocit, že by to mohlo dopadnout jinak. Něco se nad ním stahovalo a přinášelo to sebou neblahé tušení.

Dlouze si povzdychnul a vešel do učebny. Nějak ho přešla chuť na ten studentský život, o kterém tak předtím nadšeně přemítal.

„Skvělé,“ pronesl ironicky. Jestli se domníval, že tu nalezne azyl, tak se opravdu spletl. Asi si zapomněl uvědomit jednu důležitou věc a tím byla schopnost šířit drby. Zírali na něj všichni co seděli i stáli okolo. Dokonce někdo začal cosi mumlat, Ed moc neslyšel jen něco, že on je ten novej co se přidal k Sekáčům.

Edovi se do obličeje vkrádal zklamaný možná až skoro zdrcený výraz. Bylo mu líto, že ostatní to berou takhle. Ne že by s nimi někdy mluvil, taky tady v tomhle světě byl necelý týden, ale i tak mu to bylo strašně líto. Předtím ho ignorovali a netušili, že vůbec existuje, ale teďka se ho báli. Ani jedna možnost se mu pořádně nezamlouvala.

„Paráda,“ zašvitořil si pro sebe a zabral první volné místo, na které narazil. To mělo ovšem za následek, že ti co seděli okolo se sbalili a zdrhnuli do co nejvzdálenějšího místa od něj.

Ed si položil hlavu do dlaní. Tenhle den byl, jak se to říká, nejhorší v jeho životě? Možná ne úplně, ale nelíbilo se mu to jak ho ostatní sledují. Jak si o něm povídají a jak posílají dál lži co si někdo vymyslel, jen aby měli o čem mluvit.

„Ede,“ odsunula se vedle něj židle. Ed střelil okem po tom dotyčném co si přisedl. Mustang!

„Hm?“ složil se zase unaveně na ruce.

„Ale no tak.. myslím, že jsi teďka jedna nejpopulárnějších postav v celé škole. Vlastně všude!“ mrknul na něj. Ed přemýšlel, jestli se ho snaží povzbudit a nebo naštvat. Tenhle Mustang ho štval. Byl tak podobný tomu starému, ale přesto byl povahově jiný. Dalo by se říct že tělo Mustanga duše ďábla. Nejhorší možná kombinace.

„Neřekl jsi mně na to mě potřebuješ..“ rozhodl se zase navázat rozhovor.

„Mám prostě svoje důvody a po těch ti nic nemusí být,“ zavrčel na něj, ale to ostatní poznat nemohli, mluvil potichu. A v jeho obličeji se nehnula ani vráska, prostě nic co by nasvědčovalo tomu, že se ho pokouší zastrašit.

Edward chápal rychle. Byl natvrdlý ohledně některých věcí, ale kdo nebyl v něčem pomalejší.. Naopak dokázal bezproblémově pochopit co a jak mu Mustang teďka říká. Dlouze se na něj podíval. Z něj opravdu strach neměl. Bál se jiných věcí, jiných nočních můr a Mustang v nich opravdu nefiguroval.

„Jasně,“ šeptnul mu nazpátek Ed. „A kde máš nohsledy?“ rozhlídnul se, ale nikde jeho skupinku přívrženců nezaznamenal.

Royovy vystřelily koutky úst navrch. Potom se ale zamračil, samozřejmě aby se neřeklo, ale bylo na výsost jasné, že se mu to oslovení jeho kumpánů líbí. Nejspíš je tak i doopravdy bral. Jen jako ty, které může použít a smět s nimi manipulovat. Asi jim dával jistou volnost, aby si je držel u těla, ale jinak aniž by to oni sami věděli měl je v kapse. „Jsme jedna parta. Jsme Sekáči a ty jsi teďka jeden z nás aby si věděl. Chováme se k sobě mile,“ ušklíbnul se u posledního slova.

Edovi to nedalo a málem se neudržel, aby neprotočil nad jeho proslovem, panenky.

„Jinak pokud jsi to nezaznamenal tak se Xuanovi moc nelíbíš. Asi si myslí, že máš někoho nahradit,“ podíval se skrz něj. Edovi přejel mráz po zádech, ten pohled ho vyděsil. Ale ne dost na to, aby sebou škubnul nebo tak. „Měl by sis na něj dát pozor,“ usmál se. Bohužel vůbec ne přátelsky, vůbec ne mile, spíš jen strojeně a trochu víc to protáhnout je to slizký úsměv.

„Jasně chápu. A když už jsme u toho..mám ti nějak říkat.. jako dávat najevo, že jsem ti podřízený? Něco jako Dobré ráno pane. Nebo dobré můj lorde. Možná králi.. co myslíš?“ nakrčil čelo a v jeho hlase vyznívalo tolik sarkasmu a ironie, až by se pomalu daly prodávat.

Mustang dělal, že přemýšlí. „Myslím, že na tom oslovení musíš ještě zapracovat..chtělo by to něco aby šlo poznat jak moc si mě vážíš. Něco brilantního co mě vystihuje.“

Edwardovi málem spadla brada. On neslyšel ten tón se kterým na něj mluvil? Opravdu se ho snažil vyprovokovat? Dařilo se mu to, ale nechtěl mu to přiznat. Snažil se držet na uzdě. Neudělat žádný špatný krok.

„Jinak ty si prvňáček… víš, že máš i takovou výšku..máš povinný lesy viď? Mě to třeba ohromně zajímá jak to napravit a zvýšit tak lesnatost naší krajiny,“ i když Ed málem po něm teďka vážně už doopravdy skočil, potom ho to zarazilo. Mustang se změnil, jako by vedle sebe měl někoho jiného. Ten hlas a ten upřený pohled na jednu z návěsných tabulí před sebou. Prostě s musel uklidnit a začít přemýšlet. Mustang. Tolik vzpomínek, které se k němu vlastně nevztahovaly. Proč  mu byl Mustang tak blízko. Vždycky byl vlastně s ním. Jako jeho věrný pes. Nikdy nebyl pokořený, ale kalkuloval a jednal sám za sebe. Přesto Mustang.. Právě on i když to Ed nevěděl uměl s ním tak manipulovat, že dokázal udělat všechno proto, aby se Ed nemohl rozhodnout jinak a udělal to poslušně jak měl. Dělal všechno tak, aby nikdo nepoznal, že není jiná cesta. Tohle měli oba Royové stejné. Byli to svině!

***

Ed se nakonec zhroutil na postel a zůstal mrtvě ležet. Dnešek byl příšerným dnem. A to to teprve začne. Zítra už má vystupovat jako Mustangův nohsled. Tedy jako jeho partner v otázkách jiných než intimních. Zařadit se mezi ně a nedat na sobě znát jak ho to všechno štve a jak se drží jen tak tak, aby někomu něco neudělal jak je rozzuřený. Teďka byl ale však unavený, po těch všech pohledech, ještě stále po tom víkendu, kdy jen makal, po tom ránu co s Dannym…Ed zrudnul a posadil se na posteli.

„Sakra!“ zaklel sprostě. Vypustil to. A to se to teprve stalo ráno. A co bylo nejhorší byla to jen jeho chyba. Všechno byla jeho chyba….kdyby to nechal dojít tak daleko. Kdyby si vzal ten debilní ručník. Kdyby se nepřidal k Sekáčům, neměl s nimi žádné potyčky. Kdyby nebyl vůbec s Dannym na pokoji.. kdyby..

„Sakra!“ zanadával znovu, ale hlasitěji.

„Ahoj jsem doma,“ rozrazili se zvesela dveře do pokoje. Danny si to rázoval nadšeně rovnou za Edem do vedlejšího pokoje, který fungoval jako ložnice.

„Eh.. Ahoj,“ zapípal Ed. Nevěděl jak se choval. Danny nevypadal jinak než jindy, ale Elric si prostě nebyl jistý. Raději se snažil udržet si odstup. Prozatím.

„Tak co škola?“ skočil na postel Dan a rozvalil se pohodlně do rohu, aby dobře viděl na Eda.

„Nic..“ pokrčil rameny. „Co ty?“

„Taky nic..Já to slyšel,“ upozornil a podíval se na něj. „Ty a Sekáč?“ úsměv mu zmiznul, ale oči byli stejně milé jako vždycky.

„Jo já a Sekáč,“ ušklíbnul se Ed. Teďka mu to přišlo jako jeden z nejblbějších vtipů. On je Sekáč.. Odteď a nejspíš navždy.

Kapitola 13 by Vertical
Poznámky autora:

Děkuju všem, kteří se těší na novou kapitolu k této povídce. Popravdě kdyby nebylo včerejška a Kagome-Kurama tak bych se asi ani neodhodlala něco napsat. Chtěl bych jí tedy tuhle kapitolu věnovat.

Jinak se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo, ale měla jsem zásek v tvorbě a ještě stále jej mám...tohle je jak to nazvat haluz? Ano nazvěme to haluzí. Snad vás tahle kapitola nezklame..

Ráno bylo šokující. Aspoň pro Eda, když ne pro nikoho dalšího. Před dveřmi mu postávali gorily, co se ho kdysi snažili dotlačit k Mustangovi, ale teďka na něj čekali a pomalu Elric očekával, že budou rozhazovat okvětní plátky. Bohužel nestalo se.

Taky mu neušlo, že to několik lidí sleduje ze dveří, většinou tedy spíš kukátkem. Přece jen…každý asi netušil, kdo je ten Elric, co se přidal k Sekáčům. Takže podívaná století. Bylo to stejné jako sledovat opice v zoo, ale teďka byl Ed pod lupou. Mírně se ošil, ale šel poslušně a mlčky za nimi.

***

„Jdeme oslavovat,“ vyhrknul nadšeně Ivo a hnal se s řevem k Edovi.

Z něj vypadlo jen zaražené: „Co?“

Ale asi nikdo neměl čas mu odpovědět, protože ani se nenadál a místo školy se šlo za školu. Vlastně když začal vnímat, poté co mu to pořádně došlo už seděl někdo v tmavé místnosti a v ruce měl nějakou skleničku s divným obsahem. Vonělo to jako alkohol a zubní pasta, ale barvu to mělo jako zkalená kaluž.

„Tohle je naše provizorní ...ehem…tamto….jakže se to jmenuje?“ koulel Ivo očima a luskal, popocházel, ale vhodné slovo neměl.

„Myslíš bar?“ ozvalo se suše z jednoho křesla. Edovy oči si už částečně zvykly na příšeří v pokoji, navíc ten hlas byl nezaměnitelný, patřil Mustangovi.

„Jo bar!“ výsknul si vesele Ivo.

Xuan házel kolem nasupené pohledy, které jasně říkaly, že jediné co nechce je tu být s tím nováčkem. Možná proto o každých 5 sekund jedno jeho oko provrtávalo až do morku kostí. Edovi se z toho ježil zátylek, ale stále měl stejný nic neříkající pohled.

„Možná bychom si mohli promluvit,“ kývnul hlavou Roy nějakým dveřím. Ed odložil skleničku a pokorně odešel. Ivo je pohledem pronásledoval dokud se nezavřely dveře.

„A nebojíš se tu se mnou sám?“ uchechtnul se Mustang.  Ed protočil očima, sice bylo opravdu riziko zůstat zavřený s Royem sám, ale bát se? Bát se ho? Nikdy!

„A ty?“ zvednul obočí.

„S tebou?..Spíš leda tak o tebe,“ zalesknulo se mu v očích. Edovi k tomuhle chyběl už jen perverzní protáhnutý škleb. I když lepší by bylo kdyby si olíznul rty, to by Elrica dostalo snad i do kolen.

„No..dost keců..chtěl jsem mluvit o něčem jiném,“ pokýval s vážným pohledem. „Nevím jestli si to uvědomuješ, ale teďka si součástí našeho týmu, proto ti musím vysvětlit pár pravidel…Tak třeba já to vedu-“

„To bych nepoznal,“ sjel ho kritickým pohledem Ed.

„Neposloucháš…Vedu jen ty, kteří mi patří.“

V Edovi hrklo. Patří?

„To snad víš ne? Každý tu patří někomu. Ty teď například patříš mně,“ řekl suše, ale bylo jasné, že to myslí vážně. „Stejně tak já patřím škole, škola městu…město vládě a vládu má pod rukama mafie,“ poučoval ho Mustang. „Neříkej, žes to netušil...“ protáhnul škleb Roy.

„Počkej! To přece není možný... a co demokracie? Každý má právo svobodného myšlení..!?“

„Kdo ti řekl, že tu vládne demokracie?“ mávnul ledabyle, aby se znovu posadil. „Vylítáváš kvůli hloupostem jako čertík z krabičky-“

„Ale-“

„Žádné ale...je to tak. Nevím jak si žijete venku,“ ztlumil hlas, „ale tady se řídíme takhle.“

„Jenže to…“

„TICHO!“ zahučel rozladěně Mustang. „Dejme tomu, že teď jsi můj…což opravdu jsi!“

Ed si opřel hlavu o opěrku za sebou. Sakra, prodal se? Daroval? Co je tohle za svět, kdy je každý někoho a nikomu to nepřijde zvláštní? Co je to za kravinu žít si podle toho jak to někomu nad vámi vyhovuje? Proč to vlastně vždycky schytá Ed?

Roy se rozesmál. „Hej kdyby ses viděl..ksichtíš se jako…to je fuk.“

„Ještě něco co bych měl vědět pane?“ neodpustil si tu ledovost a ironii v hlase. Protože někomu patřit jaká absurdita. Jaká potupa pro známého Edwarda Elrica, sic ne v tomto světě, ale jinde ano.. Propaloval ho nevěřícným pohledem tak jako se mu Roy vysmíval do tváře. Od něj by mohl čekat jen nůž do zad. Možná proto chtěl, aby se k němu přidal.

„Klidně mě oslovuj Royi nebo Mustangu, možná časem zlato,“ mrknul na něj.

„Velkorysá nabídka… Mustangu.“

„Xuan tě nemá rád…cítí z tebe problémy. A já mu navýsost důvěřuji, má šestý smysl na některé věci. Navíc má dobré styky a pokud Bůh dá stanu se jeho mužem. Ale teď on pracuje pode mnou a na to y neměl zapomínat,“ stisknul zuby k sobě.

„Jo všim jsem si,“ nahodil Ed. To o muži a pod sebou raději nechtěl rozebírat. Protože už teďka je zavázán Mustangovi a být ještě pod ním při…ehem…eeeeee….nikdy! „Viděl…viděl ještě někdo kromě tebe ty moje vzpomínky?“

„Jak jsi věděl… Jak jsi věděl, že jsem ti nezkopíroval jen vědomosti?....Ne nikdo to neviděl. Možná proto mě to utvrdilo v tom nechat si tě blízko sebe. Protože přátele si drž u těla, ale nepřátele-“

„Ty ještě blíž,“ dokončil Ed. Je pro něj nepřítel?

„Na spojenectví?“ zvednul misku s kulatými tabletkami. Polovina byla černá jako noc a druhá bílá jako den. Celkově to tvořilo znak jing-jang, vyrovnanosti a přes něj vyryto MS.

Mustang si zatím sám nabídnul a přisunul misku po stole k Edovi.

„MS?“

„Drogy…“ přimhouřil oči.

„Otráví tělo i mysl,“ řekl bezvýrazně Ed.

„Spíš je to návyková látka. Ale pokud něco opravdu stojí za život je to MS-mimo sebe. Mimo ducha, mimo tělo. Je to jed, který tě na nějakou dobu zabije…“ Roy si pilulku strčil do pusy a polknul.

Edovi se to dvakrát nelíbilo, ale musel. Tohle byla situace, kdy si člověk vybírat nemohl. Prostě musel ho následovat, ukázat vlastní dominantu. Sáhnul si taky pro prášek a rychle ho do sebe hodil. Chvíli ho povaloval v ústech, jako by si to chtěl rozmyslet, ale Royův upřený pohled a rozpouštění se té hořké pilulky v ústech ho dovedlo k polknutí.

„Bude to trvat jen chvíli,“ usmál se Roy. „Je to nezapomenutelný zážitek,“ sáhnul si do pusy, aby si vytáhnul zbytek prášku. „Budeš v ráji..“ ale to už Ed neslyšel, černalo mu před očima a srdce bilo pomaleji, ale tak klidně. Chtělo se mu spát. Ani nevěděl jak a všechno se mu vyčistilo, ještě nikdy se takhle necítit. Tak povznešeně. Tak volně. Jako by se vznášel. Jako by byl mrtvý?!

Srdce se mu zastavilo a mozek pomalu přestával fungovat.

Světlo. Tak čistě bílé jako první sníh, který napadne. Takový sníh mívali doma. A to světlo se přibližovalo, smál se. Proč se smál když vlastně neměl čemu? Ale samota nerozhodnost, odhodlanost, jistota i všechno ostatní se vznášelo na kilometry od něj a on se musel smát. A když už se mohl dotknout světla uslyšel hlas. Volal ho k sobě a on šel za ním. Stále do toho světla jako můra, která si sedne na lampu. Znal ten hlas?

 

Kapitola 14 by Vertical
Poznámky autora:

toto zase trvalo....prosím berte tuhle kapitolu s rezervou jako všechyn ostatní. Potřebuju pohnout nějak s dějem, jinak by to bylo jinak....i když je na vás jak to vezmete..někdy není všechno tak jak to vypadá?

*klaní se* děkuju všem čtenářům, za to žeto stále čtete.. arigato...

 

Edovo tělo leželo bezvládně bez života. Ale jeho mysl ještě byla. Byla čilá a už přecházela pomyslný okraj mezi světem, kde byl a kam se teprve dostane. Hranici života a smrti.

Viděl dlouhou chodbu a popocházel bez myšlení za tím světlem, kterého lákalo k sobě. Lákalo, aby mohla být ukončena jeho existence. A bylo by to lepší?

V žilách začala tuhnout krev, kterou už nic nenutilo kolovat v jeho těle. Mozek pomalu odcházel a tím i dýchání se stalo slabším a slabším. Až se zastavilo úplně se všemi funkcemi v těle. Byl konec.

„Není čas,“ šeptal svůdně hlas, který i přes to co říkal a to co Ed rozhodně nechtěl slyšet, jej hnal kupředu do zářivé nejistoty. Ale přeci si byl jist, že na něj čeká něco krásného.

„Není čas...Ještě nenadešel tvůj čas Ede,“ ucítil letmý dotyk na své tváři.

„Mami?“ vydechl ztěžka, protože ho něco bilo do prsou.

„Sakra! Sakra! Sakra!“

„Mami?“ otáčel se dokola Ed, ale světlo zmizelo a obklopila ho tma. Děsivá tma a nohy se mu strachem podlomily. Navíc ta palčivá bolest. Bolest…

***

Když s probral tělo měl těžké a oči ho nepředstavitelně pálily. Navíc měl pocit, že mu někdo sedí na hrudníku jak se mu špatně dýchalo. Viděl trochu i rozmazaně, ale to se dalo těžko poznat když sledoval strop. Zkusil otočit hlavu a trhaně se položil na bok.

„Hmm…Sakra,“ zanadával a přivřel oči, aby se zbavil aspoň nějaké bolesti.

„Jak se cítíš?“ ozval se Mustang.

„Jak se cítí zešrotovaná veverka?“ zvednul obočí, ale snažil se co nejvíc uvolnit.

„Proč se nechala veverka sešrotovat?“ dotíral.

„Protože ji někdo ukecal…a pak už to šlo samo. Chudák veverka to přežila,“ ušklíbnul se Ed. „Počítal ten někdo s tím, že to veverka přežije?“ zatvářil se nijak a donutil se otevřít aspoň jedno oko.

Roy se typicky tvářil se sebejistým výrazem v mírném šklebu. Eda až překvapovala jeho ledovost, jeho vypočítavost. Nedalo se z něj vyčíst ani ň. Bylo to až strašidelné.

„Hele veverko…nemáš hlad?“ otočil se na podpatku a odešel do vedlejší místnosti, kde Ed věděl, že je kuchyňka.

Vypotácel se z postele a opatrně došel do kuchyně. Cesta způsobovala jisté problémy všem unaveným svalům, které jako by měl v křeči. Občas se musel něčeho přichytit, ale bez větších obtíží se dobelhal ke stolu a složil se na židli.

„Veverka by neměla flámovat,“ poznamenal Roy.

„Přestaň s tou veverkou,“ položil si hlavu na stůl. Bolela jak střep. „Sakra co se stalo?“

„Opil ses a dost. Měl bys vědět, kde je tvůj limit.“

Ed koukal před sebe. Zapadalo to. Nikdy nepil a když pil tak to nebylo nic moc, jen pár doušků a tak málo, že i tak skončil přiopilí a Al ho musel dotáhnout do postele. Vlastně je dost možné, že se zpil do němoty a potom sebou ještě třeba třísknul.

„Hej Mustangu,“ vhodil do sebe skleničku s aspirinem, co měl před sebou. „Co je za den?“

„Středa,“ pokrčil rameny. „Středa odpoledne...problém?“

„Né...vůbec. Pohoda,“ pokrčil rameny. Teďka nemůže k sobě. Danny tam někoho má a nerad by, aby potom skončil na posteli místo někoho jiného s Dannym. Stačilo to ráno. Sakra!

„Hm?...Nechceš se sem rovnou nastěhovat? Stejně tu vždycky skončíš,“ provrtával Eda pohledem. Ten se zlehka zachvěl. S Mustangem? S tím prasetem? Nikdy! Ani kdyby mu měli platit.

„NE díky. Svýho spolubydlícího už mám a vycházím s ním celkem dobře,“ ujistil ho Ed s vynuceným úsměvem na tváři.

„Jen aby. Já jsem vždycky k dispozici. Naše parta si musí pomáhat….pamatuješ si včerejší rozhovor?“ sjel ho s očima ledovým jako kámen.

„Jasně,“ přikývnul značně nervózně.

„Teďka si musím jít něco vyřídit. Tak tu moc nezlob,“ natáhnul se přes stůl a nečekaně se přisál k Edovým ústům. Ten jen vytřeštil oči a zíral na něj. Trvalo to sice chvilku, Roy se odtrhnul a beze slov za sebou prásknul dveřmi, ale Elric tušil, že z toho bude mít doživotní trauma. Několikrát dezorientovaně zamrkal a přinutil se zase vstát.

Stále se cítil malátný, raději si lehnul a usnul.

***

Přišlo mu to jako chvilička a už s ním někdo třásl, že je čas vstávat. Nesnášel dny plné nucení a ranních vstávání. Ale jak hned vzápětí zjistil moc ráno nebylo. Byla noc.

„Co je?“ protáhnul se. Sice cítil ještě jisté napětí v různých svalech, ale bylo to tisíckrát lepší než ráno. Mohl si jen blahopřát, že bude moct chodit.

„Někam tě musím vzít…půjdeme do ringu,“ přimhouřil oči Mustang. „Speciálně jsem to rezervoval. Bude tam dost lidí…je to tradice,“ protočil očima, ale stále měl výraz- šutr! „Oficiálně tě představíme a součástí jsou hry v ringu. Bude to zábava. Otec Xuana mi poslal dáreček,“ tenhle škleb se Edovi nelíbil vůbec. Sice měl z Roye respekt, ale tohle bylo jako varování, když už do vás někdo bodne. „Tak  dělej, dělej..,“ popoháněl ho. Dokonce mu strčil do ruky nějaký plastový pytlík neznámého obsahu. „Čekám,“ vystrčil ho z pokoje a posadil se na postel.

Ed se vydal do koupelny a strhnul ze sebe školní uniformu, která byla celá pokrčená jak v ní spal. I dost zaváněla jeho potem. Otevřel pytlík a uvnitř našel černé oblečení. Taková klasika řekl by. Černé kalhoty, přesně jeho velikost. Ani se nepokoušel přemýšlet jak mohl Mustang zjistit jeho velikost. Raději je lepší nepátrat. Ještě tam bylo tričko bez rukávů. Když to na sebe hodil musel uznat, že vypadá líp. Nechal si vlasy rozpuštěné, aby to více podtrhovalo jeho nebezpečnou image, kterou zatím postrádal.

Když tak sledoval svůj odraz něco se mu na sobě nezdálo. Vypadal tak jinak, ale v čem byla změna? V té kupě černé, co kontrastovala s jeho světlými vlasy? A nebo v tom bylo něco jiného?

„Dělej!“ zahučel naštvaně Mustang a raději zaklepal i na dveře. Asi se bál, že by ho neslyšel. Ed na to protočil očima, ale nehodlal říkat nic.

„Jooo,“ nechal věci na zemi jak je ze sebe shodil a vylítnul ven. Mustang ho sjel kritickým pohledem od hlavy až k patě a strčil mu do ruky světle hnědý kožený pásek. Ed raději ani neřeklo slovo a připnul si to. Roy ho pohledem sjel znovu a přikývnul si sám sobě.

„Jdeme,“ zavelel a Edovi nezbylo než jít za ním.

***

Vešli do místnosti. Nejspíš další učebna, ale poněkud zvláštní. Už jen tím, že byla o hodně níž než všechny, byla ve sklepě. (X_x *zbožňuje sklepy* však někteří ví...) Sešli dolů po schodech až k oplocené časti úplně v popředí u katedry. Část s plotem nebyla nijak velká na šířku leda tak 4 metry.

Podíval se zmateně po Royovi, ale ten na to nereagoval. Posadil se vepředu a pohodlně se opřel. Ed celý nesvůj, že po něm zase tolik kouká seděl s rukama v klíně a neodvážil s pomalu nadechnout, natož se opřít jako Mustang.

„O co jde?“

„Budou hry.. Brzy přijdou hlavní účastníci,“ zaplálo mu něco v očích, ale co to Ed netušil. Něco jako pomsta, radost, ale více identifikovat to nemohl.

„A pak?“ vyzvídal dál Elric.

„Bude boj... Samozřejmě kdysi byli lepší, teďka už to není ono. Navíc tady na škole si nemůžeme dovolit nějakého mazlíka, aby si s ním pohrál, což uznáš je to větší zábava.“

Ed tak úplně nerozuměl. Občas váhavě přikývnul a nebo jen rozpačitě zvednul koutky, ale opravdu neměl tucha co to ten Mustang žvaní.  Jaký mazlík?

„Aha,“ vysoukal ze sebe.

Jediný, který přišel ze Sekáčů se přidat byl Xuan. Když uviděl Eda sjel ho nenávistným pohledem. Ed mu jen vzdorovitě hleděl do očí a nenechal se tím pohledem vytočit. Nakonec to Xuan vzdal a cosi pošeptal Royovi, ten se krátce zasmál a potom se kouknul na mě. Zakýval rychle hlavou a Xuan nahodil otrávený výraz. Posadil se vedle Eda z druhé strany než Roy a koukal skrz plot.

„Začínáme!“

Světla na povel zhasnula a všichni utichli. Občas někdo něco špitnul, ale jinak bylo ticho. Dole zavrzaly dveře a někoho hodili dovnitř. Muž, lehce po čtyřicítce, celkem drahý oblek a zlehka prošedivělé vlasy. Vypadal celkem vyděšeně a Ed znovu kouknul na Roye, který jen vypadal, že si to užívá.

„Kdo to je?“ zamračil se na Roye. Aréna, boj…dárek? Teďka to Edovi docházelo.

„Jedna osoba co už v podstatě neexistuje.“

Znovu neotevřely dveře a strčili dovnitř dalšího chlapíka. Ten měl určitě tak 90. Měl skoro plešatou hlavu a to co mu tam zbylo bylo úplně bílé. Na rukách měl už jaterní skvrny a kůže mu vysela. Navíc když s ním praštili o zem skoro nevstal.

Oba muži se nenávistně prohlíželi. A potom po sobě vzájemně skočili. Ten mladší v obleku chytil pod krkem stařečka a začal ho škrtit. Druhý se sice snažil ho kopnout nebo povolit stisk jeho rukou na svém krku, ale to se mu moc nedařilo. Za chviličku začal modrat, jak měl nedostatek vzduchu. Tělo samo od sebe sebou začalo škubat.

„Mustangu?“ vytřeštil oči Ed. „MUSTANGU!“ zahřměl. Na to se světla rozsvítila a všichni sledovali jejich počínání. Ty dva v kleci už dávno nevnímali. I když tělo toho staršího dávno ochablo.

„Co tohle sakra je?“ zavřeštěl a začal rozhazovat rukama kolem sebe. Přišlo mu to absurdní. Takováhle nenormálnost. Neměl proto slovo. Nehumánní chování. Zavřít do pomyslné klece dva a nechat je tam tak dlouho dokud se vzájemně nezabijí. Tohle bylo možná ve středověku, ale teď? V téhle době, kdy auta létala a vzduch byl čistější než v tom největších lese…. Absurdní. Nepochopitelné.

„To jsou naše hry!“ ušklíbnul se. Potom se k němu naklonil, „Jsi můj na to nezapomeň,“ zašeptal mu do ucha.

„Bastarde!“ zvednul se nakvašeně Ed a odešel.

„Zpátky k hrám, nebudeme se přece zbytečně otravovat zbytečnostmi….Vidím, že už máme vítěze,“ podval se do arény, kde zběsile kopal ten mladší do mrtvého těla toho druhého. „Myslím, že bychom měli vítězi popřát hodně štěstí a předat mu cenu,“ usmál se slizce Roy.

Znovu zaskřípaly dveře, kterými ty dva prostrčili dovnitř. Vešel tam jeden chlápek s puškou v ruce. Když to vítěz v ringu viděl, rozevřel ještě víc oči v šoku a pokusil se dostat co nejdál.

„Zabít!“ řekl bez větších emocí Roy a chlap střelil.

Ed už se snažil dostat co nejdál, zrovna vycházel schody, když zaslechnul výstřel. Došlo mu co se stalo..

 

Kapitola 15 by Vertical
Poznámky autora:

Dneska je to kratší.. a jsem ráda za vaše komentáře *zrudla* děkuju..

 

Zuřil! A co bylo nejhorší zuřil sám na sebe. Na svou vlastní zbabělost. „Kurva!“ kopnul do prvního sloupu, který mu stál v cestě. Vlastně mu přišel vhod, mohl si na něm vybít svůj vztek. Několikrát svou nohou nakopnul kámen, ale ani tak mu to nepomáhalo.

Tížilo ho něco o čem se už léta nepokoušel zjišťovat, zda-li to má. Bylo to svědomí, tichý hlásek v jeho nitru co mu říkal, že tentokrát to posral.

Když se dostatečně uklidnil, šel na pokoj. Vůbec se nestaral o to, že když rozrazil dveře Danny na něho tupě zíral. Ale neřekl ani slovo, jako by věděl, že to tak bude lepší.

Ed kolem proletěl, jen sebral ručník, pro jistotu, a zalezl do koupelny. Přišlo mu to jako jediné útočiště, kde to mlže zvládnout.

Pustil si sprchu a schoulil se ve vaně. Sledoval jak voda mizí v odtoku. Pevněji si sevřel kolena a pozoroval ten malý vodní vír, který se tvořil jak použitá voda šla pryč do kanalizace.

***

Ráno se vzbudil s dobrou náladou, ale když si vzpomněl na včerejšek, na tu zábavu, které se poddávali kdysi ve starověku, ne teď v civilizované zemi, zase spadla na bod nula.

Danny spal. Vlastně to bylo snad poprvé co spal. Vždycky se Ed budil poslední, tentokrát to bylo jinak.

„Že by ho ten včerejšek tolik zmohl?“ zvednul obočí a přejel pohledem jeho tvář. Vypadal vlastně hezky. Ed zrudnul, řekl teďka, že jeho spolubydlící, vypadá hezky? Vždyť je to chlap. Párkrát se bouchnul do hlavy, aby ty myšlenky vytěsnil z hlavy. Stejně vypadal hezky, to si Ed nemohl nalhávat. Pak mu svitlo a s chichotem odcupital do kuchyně. Celkem litoval, že nemají lihovku, ale když ho nic jiného nenapadlo, tak vytáhnul hořčici a zase po špičkách došel do pokoje. „To bude umělecké dílo,“ ušklíbnul se zlomyslně a vypnul budíka. Pak už jen namočil prst..

Ed si skočil dát sprchu a z hlavy úplně vytěsnil co se stalo včera. Sice to tam kořenilo a vytvářelo to tak neproniknutelný keř nenávisti, který rostl jen kvůli jedné osobě. Ale teďka neměl čas si tolik hrát.. V klidu se nasnídal a podíval se na hodiny. Za 6 minut, mělo začít vyučování. „Čas se převléct,“ přešel ke skříni a nechal si přejet kód na krku.  Teďka mu to už nepřišlo cizí. Úplně přehlížel těch pár černých čárek.

„Raději později než dřív,“  kouknul ještě na hodiny. 4 minuty. Posadil se na židli a sledoval jak nabíhají vteřiny na digitálních hodinách. Trochu znuděně si ťukal prstem do stolu. Jenže čím míň byl zaměstnaný, tím více měl možnost přemýšlet. Když sem přišel, nebo se zde spíš objevil, tak mu vtloukali tolik věcí do hlavy a doteď neví jestli jsou pravdou a nebo ne. Sice už to byl týden a nějaký ten den, ale i tak.. jak si může někdo tak rychle zvyknout na nový život? Kdyby byl v tom největším luxusu.

Zazvonilo, to Eda probralo z přemýšlení jak se sem dostal a co tu má dělat. Protože i ty nevyřčené otázky stále zůstávají otázkami a kdy dostane odpověď to nikdo netušil.

„Sakra! Zapomněl jsem na čas,“ bouchnul do stolu. I Danny se začal probírat. Když mu došlo, že budík funguje a nedělá si kozy, tak málem vyletěl z kůže.

„KURVA!“

„Kde?“ zeptal se Ed s mírným úšklebkem.

„Nech si ty blbý vtipy….Proč si mě nevzbudil? Víš kolik je?“  plácnul se do čela. Edovi zatrnulo a vyrazil ke dveřím, zatímco si Danny prohlížel žlutou ruku. Pak si k ní čichnul a nakonec olíznul.

Ed se rychle sehnul pro boty a už otevíral, když po něm Danny hodil hnusný pohled. „Počkej!“

Ale Elric vzal nohy na ramena a s nenazutýma botama letěl do školy, kam se stejně řítil už pozdě. V rychlosti přejel pohledem nástěnku, kde byl vyvěšený rozvrh na dnešní den. Protočil očima. Práva, fyzika, lesy dvě hodiny a potom ještě cosi. Nejraději by se na práva vyfláknul, ale za školu se chodí líp ve dvojici. Jinak je nuda. Taky tam byl včera, takže to podle něj měl vybrané až moc dopředu.

Zapadl do třídy, ale vyučující nikde. Sednul si na první volné místo, stejně jich tam bylo ještě asi takových 50. Moc lidí sem nechodilo. Možná to bylo profesorem., strašný bručoun s uspávajícím hlasem. Navíc mlel o kravinách a Edovi to nedávalo dvě a dvě dohromady. Měl raději matematiku, méně slov více činů. Trochu matika představovala Edwarda. Ten raději konal než kecal, ale když mluvil tak ne vždy z cesty. Rád se vychloubal, ale jen když na to byl ten správný okamžik. Poznal správný okamžik je taky strašně těžké.

Když ani po 10 minutách co tam Ed seděl nedošel profesor, tak odešel. Sice několik lidí se zvedlo už i předtím, ale Ed raději zůstal o trochu déle.

Jen co vyšel ven, chytil ho někdo za rameno a táhnul ho za roh. „Doufám, že to máš rád za rohem,“ zasmál se někdo. Vykulil na to oči, pak zrudnul, protože mu to došlo, ale nakonec mu mozek začal pracovat a spojil si to.

„Danny pusť mě!“

„Chjó, měl sem víc zhrubit hlas? Chtěl si ti to vrátit za ráno.. Nemá cenu jít na první hodinu..“ otočil se na něj jeho spolubydlící. Hořčici už na obličeji neměl. Sjel ho od hlavy až k patě, Edovi zatrnulo jak ho pátravým pohledem zkoumal.

„Co je?“ vyjeknul Ed. Danny ho totiž chytil za bradu a natočil jeho hlavu víc ke světlu.

„Víš říká se, že smrt každého změní.“ Edovi zatrnulo. To nemohl vědět a změní? Jako i na něm? „Jak ti chutnala MS?“

„Ale….jak to víš?“ Jak mohl Danny vědět, že Ed měl MS? Že by někdo ze Sekáčů žvanil? Ne, co by z toho měli!

„To oči tě prozradily…,“ dal hlavu do dlaní, „ Ach jo co si jen počnu? Vždyť já jsem na malý blonďatý, hnědooký chlapečky. Co budu jen dělat?“ začal plačtivě.

„HAHAHAHA,“ dostal ze sebe Ed. „Strašně vtipný.“

„Díky,“ prohrábnul si vlasy.

„Myslel jsem to ironicky a mluvil jsem o tvým výstupu a ne o tobě,“ zamračil se, ale přišlo mu to vtipný.

„Eéé?“ pak se zatvářil tajemně. „Asi budu muset změnit vkus. Zelenoocí jsou taky sexy.“

Ed zíral, potom zrudnul pod upřeným pohledem a nakonec si přejel po tváři.

„Víš mě tolik na barvě očí nezáleží,“ pokračoval dál Danny a objal Edwarda.

„Hej pusť. Co tvoje až budeš chtít tak si přijď? Vůbec to nedodržuješ!!“

„To jsem řekl?“ poškrábal se na bradě. „to jsem jen plácnul..“ A víc sevřel Eda.

„Chjó...“

„Jakýpak chjó? Máš být rád za každou možnost. Jsem totiž nejpopulárnější a nejšarmantnější tady ze všech. Je to pro tebe pocta, že moje bystré očko spočinulo na tobě,“ zasmál se a pak Eda pustil.

„Aha,“ brouknul Ed.

Danny trošku poodstoupil a rozpřáhnul ruce. „Pojď k tatínkovi,“ nahodil zářivý úsměv.

Ed se taky zářivě usmál a vykročil k Dannymu. Jenže kousek před ním se k němu otočil zády.

„Sorry, ale já byl spíš maminčin chlapeček,“ vyprsknul smíchy a odcházel.

Danny stál s rukama roztaženýma a se zamrzlým úsměvem.

Kapitola 16 by Vertical
Poznámky autora:

Omlouvám se.. vím, že mi to trvá stále déle než něco sepíšu... *omlouvá se*...napsla jsem to trošku delší, ale asi ne vtipné... promiňte, ale jsem tady na roztrhání a není čas si to po sobě přečíst, tak příjemné čtení ..:)

„Měl by sis zvykat,“ zamračil se za ním Danny. V jídelně se pomalu uvolňovala atmosféra a všichni se vraceli ke svému jídlu.

„Po-“ podíval se Edward na svého spolubydlícího. Ten mu jedním škaredým pohledem dal jasně najevo, že nemá zájem jakkoli se stýkat veřejně s jeho osobou.

„To nejde si jedním z nich,“ pohodil hlavou ke stolu, kde seděli Sekáči. Edwardovi přišlo celkem líto jak se k němu Dan choval. Byl strašně odměřený a když vezme to ráno jak si jeden ze druhého dělali srandu... Doufal, že je to jen v téhle situaci, že se jinak nic nezměnilo.

Ještě nenápadně otočil hlavu na Dannyho, který se na něj mírně usmál, aby mu dodal odvahy. Ed teda vykročil za „svými“.

Xuan ho měl na očích a co krok to vražedný pohled, který kdyby mohl, zabil by všechny okolo. Shin se vrtal v obědu a nijak nedával na jevo, že tam je, zato Roy se s Ivem smáli na všechna kola. Povzdechl si a zaplnil poslední prázdné místo.

„Ha...Hoj Edíku,“ pocuchal mu vlasy Roy.

„Zdar,“ zatvářil s nijak a začal se věnovat jídlu. Snažil se zhltat polívku, ale stejně tušil, že mu to nepomůže.

Mustang už se viditelně nadechoval, že něco pronese, ale sedl si zase zpátky a Ivo se mu pověsil kolem krku. „klííd,“ slyšel jak mu Ivo říká. Ignoroval to. Ignoroval je a všechno. Nikdy nikdo neřekl, že nemůže dělat něco podobného. Ano stýkat se se Sekáči, ano být jejich poskokem a přetrpět jejich výstřelky. Ano sloužit jim, pomáhat a držet nad nimi i ochranou ruku, ale proč se zbytečně snažit s nimi vycházet? Byli jiní. Zvednul hlavu a přísně se zadíval na Mustanga, ne on byl jiný.

Zakroutil nad sebou hlavou, tohle se zamotávalo a on mohl jen mlčky přihlížet… Možná už byl v pasti úplně, obmotaný samými lži a ukrytý v tmavém koutu nedůvěry, kde vypočítavost držela stráž nad jeho celou. Tak aby nikdy neunikl a choval se jako loutka. Přesně! Přišel si tak, jako loutka plnící příkazy a pro koho? Pro vyšší dobro? Nebyl tak naivní, možná, že nebyl naivní ani předtím…

Jídlo mu zhořklo v ústech a udělalo se mu nevolno, když si vzpomněl na ten večer. Na tu provizorní arénu, na tu atmosféru, kdy se jen čekalo na smrt. Na vítěze, který stejně skončil mrtví na podlaze bez větších emocí, které by přeběhly přes Mustangovu tvář. Z výčitek sama sebe se uchýlil k dalšímu stádiu a to k obviňování někoho jiného.

Edward nikdy nepopíral, že na jeho rukou není krev. Bylo jí tam na jeho věk až požehnaně, předtím sice netušil pravý důvod jak se tam dostala a co tam dělala, ale všechno má svůj smysl. Možná se už jeho myšlení zvrhnulo natolik, že… Zabořil hlavu do dlaní. Tyhle myšlenky, tyhle úvahy. Chtělo se mu ukázat, že nemusí být vedený na provázkách, ale netroufal si ukázat se.

Poslouchal co se děje. Vedle u stolu někdo strašně srkal. Ivo začal Mustangovi šuškat do ucha nějaké návrhy a Roy se u toho vždy štěkavě zasmál. Edward pěnil. Snažil se to neslyšet, ale čím víc se snažil tím víc to na něj dopadalo. Každé zavrzání židle, bouchnutí do stolu, každý hlas. Přišlo mu to jako nejhorší mučení, zatnul pěsti a skousnul čelist, aby to překonal. Chtěl vstát a utéct pryč.

„Ha…Shine?“ ozval se Xuan. Eda to donutilo zvednout hlavu. Shin zvednul tácek a šel ho odnést. Xuan se podíval s obavami na svého bratra, potom si vyměnil pohled s ověšeným Royem a naposledy stočil oči na Elrica. Tentokrát nebyly tak vraždící, ale nevraživost z nich stále sálala.

Ivo sebral tác, pochopil, že si Roy chce promluvit s Edem. Jen co se se Xuanem vzdálili, jako by to z Eda spadlo a zase se cítil normálně. Tyhle stavy šílenství nemíval.

„Co tě žere?“ podepřel si bradu a přisunul si židli víc k Edovi.

„Eéé?“ málem vyskočil. Potom až srdce uklidnil, tak si nahodil svůj cool pohled, „Nic,“ pokrčil rameny.

„Tak se podle toho i chovej,“ přivřel naštvaně oči Mustang.

„Proč jsi.. jste včera..tamto…to bylo..“

„Měl jsi to brát jako uvítací večírek, zbytečně si vyšiloval a nebylo proč. Byla to zábava.“

„CO NA  TOM BYLO ZÁBAVNÝHO!!?“ rozeřval se na všechny strany. „BYLO TO PŘÍŠERNÝ…,“ donutil se silou vůle, kterou našel bůh-ví-kde, uklidnit. Ale vevnitř to bublalo varem a něco ho popohánělo po něm skočit a zakroutit mu krkem. Snad stále v tom uvěznění  toho chvilkového šílenství, se mu oči rudě zaleskly. Sám se vytáhnul na nohy. Tělem mu probíhalo tolik impulsů, že nevěděl co udělat první. Svrběli ho dlaně a prsty se mírně klepaly. Navíc měl strašnou chuť se začít nekontrolovatelně smát a přitom držet Mustanga pod krkem. Jako šelma, která číhá, čekal on sám na nejlepší příležitost. Počítal jeho výdechy a nádechy…

Chňapla po něm dlaň a pořádně mu sevřela rameno. V tom okamžiku se probral. „Myslím, že bysme mohli dneska někam zajít,“ promluvil tiše, přesto dost autoritativně Shin. To bylo snad poprvé co ho Ed slyšel mluvit.

Roy na to uznale pokýval hlavou. „Konečně nějaký pořádný nápad,“ mrknul na Eda. Sám vzal svůj podnos a zmizel od stolu.

Shin se k Edovi naklonil, „Měl by ses ovládat,“ pak ho plácnul po zádech a nechal ho tam postávat.

„Dík,“ vyrazil ze sebe bez rozmýšlení Ed. Shin se na něj smutně usmál a s rukama zaraženýma hluboko v kapsách se přiřadil k Sekáčům. Ti měli už pohov, ale Ed ještě poslední hodinu. Bylo to přesně to nezáživné cosi co ho vůbec nelákalo. Ale zvednul se a odcválal do třídy.

***

Mustang ho s širokým úsměvem donutil znovu navléct do toho černého úboru. Dnešek, že prý bude sranda. Ed to nekomentoval, jeho smysl pro humor už viděl. Teďka se jen klepal, který ubožák skončí s kudlou v zádech.

Chvíli se jen tak loudali městem. Většinou lidi s mírným pokýváním hlavy dali najevo, že Sekáčům prokazují úctu. Občas se někde zastavili a Xuan s Mustangem zmizeli na několik minut v obchodu nebo v nějakém domě. Trvalo to ale jen chvilku.

„Tak a jsme konečně tady,“ rozpřáhnul ruce Ivo a uculoval se na Roye.

Ed to nekomentoval, i když bylo zajímavé vidět jak se Ivo snaží a Roye to nechává chladným. Občas to bylo až směšné, a nikdo si nedovolil smát.

„Tak Ede pojď jdeme,“ chytil se ho Roy a táhnul ho do baru nebo či co to bylo. Ten se zmohl jen na jakýsi neidentifikovatelný zvuk, když mu stisknul jeho ruku a vlekl ho vší silou dovnitř.

Uvnitř byla tma, páchlo to vším možným , hlavně dýmem z cigaret. Edovi se trošku zamotala hlava a zabolely ho oči. Poslední dobou ho bolely často, ale na druhou stranu viděl lépe než před MS. Paradox..

Posadili se před bar. Edovi hnedka něco přistálo před rukama. Ani se neobtěžoval rozhlídnout a kopnul to do sebe.

Všimnul si jak ho Roy sleduje chlípným pohledem. Jenže kdo ne? Trochu se nahnul, aby se podíval po Shinovi. Ten seděl úplně na konci, takže na druhé straně než Ed a cosi čmrkal na nějaký papírek. Ivo se samozřejmě pokoušel upoutat Royovu pozornost, ale netřeba ani říkat, že se mu to moc nedařilo. Ed se podíval znovu po Shinovi a ten mu rychle pohled opětoval. Když viděl jak se zarazil ukázal na místo vedle sebe. Ed neváhal a se skleničkou přešel za ním.

„Ahoj,“ nakouknul přes jeho rameno na papír. Stejně nic neviděl.

Shin ho sjel pobaveným pohledem.

Vlastně ani to netrvalo dlouho a Shin s Edem mleli a mleli a čas ubíhal. Ed si konečně pomyslel, že přece jen někdo od těch Sekáčů není na palici a rozvykládal se. A taky že měl celkem dost napito tak začal historkami. Shin mu skoro nerozuměl, ale většinou se smál s ním.

„…pak jsem řekl Mustangovi-“

„Mustangovi?“ zachytil to Shin a zbystřil i sám Roy. Ed se chytil za pusu a zakoulel očima.

„A sakra,“ kníkl. „Myslel jsem Alovi,“ mávnul ledabyle rukou a pokračoval….

 

Kapitola 17 by Vertical
Poznámky autora:

Omlouvám se za určité nesrovnalosti, ke kterým by mohlo dojít...jenže jsem slíbila(byla donucena) přidat tuhlekapitolu co nejdřív.. a řekněme si to narovinu stejně bych to po sobě nechtěla číst... :) Tak ať se líbí..

Vyjímečně bych chtěla tuto kapitolu věnovat a to všem čtenářům,kteří to se mnou vydrželi až sem.. děkuju a v neposlední řadě Kagome-Kurama(té zlotřilé osobě co mě nutila... ano to ONA!!)

Pěkné Vánoční svátky..

Ed si moc z toho čtvrtečního večera nepamatoval, ale měl divné tušení, které se snažil zuby nehty přebít. Pátek raději nešel na oběd do jídelny, ale stejně se Sekáčům nevyhnul.  Když mu končilo vyučování čekal si na něho v ústraní Shin. Odevzdaně odhopkal za ním.

„Ty teda vypadáš,“ sjel ho přísným pohledem.

„Taky zdravím,“ opřel se vedle něho o zeď.

„Včera-“

Ale Ed mu skočil do řeči, „Sem byl strašně na mol a mlel jsem blbosti,“ ač se jednalo o co chtělo tak se snažil držet tvář.

„myslel jsem spíš jaksi málem skočil po Mustangovi,“ promluvil tiše, ale stále autoritativně. „Dávej si na takovýhle chvilky pozor,“ přivřel zlostně oči.

„Al-e jak víš…jak si poznal, teda..“ Ed vypadal zmateně, vlastně byl zmatený. Stál jako tvrdý Y.

„Mám na takovýhle věci čuch,“ chytil ho za jeho nos a pořádně zmáčknul.

„Auu.“

„Kňučíš jako Ivo,“ ušklíbnul se na něho. „V tom případě pozor na mýho bráchu a na Mustanga, ale u něj sis už všimnul, že po tobě slintá,“ zatřepal hlavou.

Ed na něho zaraženě hleděl. „CO? To každej po mně jede nebo co?“ začal histerčit.

„hej hej klid!“ zasmál se Shin a poplácal ho po ramenu. „Vlastně i mně se dost líbíš,“ prohrábnul mu jeho rozpuštěné vlasy. Ed ztuhnul a zase začal pěnit. Jak tohle nesnášel, no a co, že byl malý? Proto si na něj dovolovali? Ale takhle to nebude.

„Už si se zase naštval,“ poznamenal Shin.

„Co?“ zamrkal překvapeně a popošel od Shina. „Jak?“ Vždyť na sobě nedal nic vidět.

„Silnější emoce lidí kolem sebe vycítím. Ber to jako šestý smysl,“ mrknul na něj. „A ne neboj nevím co si myslíš,“ Edward vytřeštil oči na novo.

Shin se zasmál. „Jen jsem tušil co se ti honí v hlavě..“ už pomalu odcházel, „Jo a ještě něco… Mustang tě chtěl odchytnout na obědě, ale ty ses neukázal. Měl by ses víc zapojovat do těch společných kravin. Bude to tak lepší.. Jo a ten Mustang.. V neděli sraz tady ve škole. Tuší, že máš práci, tak aby ses ukázal kolem 6 večer,“ na to se otočil a odešel.

„Víš, že jsi strašněj parchant?“ zahulákal za ním ještě v rychlosti Ed.

***

A protože byl pátek Ed pustil všechno z hlavy a s Dannym šli za prací. Těšil se. Ano Ed se těšil až vypadne ze školy. Až mu dají Sekáči a podobná havěť dá pokoj. Možná se svým způsobem těšil na Winka. Vypadal jako Winry..až moc si byli podobní. Oba ujetí na opravy a jinou mechaniku. Navíc si byli totožně podobní. I když Wink byl chlap, teda říkalo se to o něm. Taková ženská chodící mumie.

„hej a žádný narážky na Winka,“ připomněl mu Danny když stáli před skladištěm.

„Ale to já přece vím,“ pousmál se Ed.

„jen tito připomínám, pro pořádek,“ pokýval hlavou Dan a pokusil se o úsměv, ale byl to chabý pokus. Ed z něho vycítil napětí. Co se dělo?

„Myslím, že toho nebude moc..“

Společně odtáhly dveře a vlezli do skladiště součástek. Ed vepředu viděl Jendově auta a asi další dva spotřebiče, jinak tam bylo vymeteno. A nikde ani noha ani ruka.

„Co se tváříš jako na pohřbu?“ dloubnul do něj Danny.

„Jen nepřijde ti to tady jako v nějaký hrobce?“

„Moc koukáš na filmy,“ mávnul rukou.  „HÉÉJ WINKY!!“ rozeřval se Dan. „PŘIŠLI JSME MAKAT!“

„Už jdu,“ píplo něco vzadu za závěsem, kde ležíval Wink. Nejdřív vylezl Jack a upravoval si košili a za ním se širokým úsměvem Wink.  Ed na to zrudnul a hledal bod kam zapíchnout oči aby se uklidnil. Bylo to jasný jako facka. Ještě že za ten závěs nešel, to by ho mohlo stát život.

„Danny, Ede,“ rozpřáhnul do stran ruce a málem vypíchnul oko Jackovi. Ten něco zamručel a pak si šel po práci.

Ed se toho chopil, protože viděl jak se k němu Winky začal přibližovat a to se mu taky moc nelíbilo. Raději posbíral odvahu a letěl za Jackem, který ho sice moc po chuti neměl, ale Edovi moc nevadil.

„Ahoj Jacku,“ vetřel se vedle něho. Ještě si stihnul všimnout jak Danny zvednul obočí.

„Hmm,“ zabručel na pozdrav automechanik. Ed se na něj zaculil.

„Tak co máme dneska na práci?“ pokusil se navázat konverzaci.

„Ty dvě káry tady a pak ještě jednu starou rozpadlou almaru. Jako moc teho není,“ začal.

„Jasný, jasný,“ zamyslel se Ed.

„Edééé-chan,“ objal ho Winky kolem ramen. „Jak se máš?“ usmíval se na všechny strany. Ed rezignovala nechal se objímat.

„Skvěle...“

„Večer bysme mohli něco podniknout, práce tu teďka není. Všechno jde na skládky, rozdávaj se novinky..“

„Cože se dělá?“ podivil se až moc nahlas.

„Mno ti nahoře kdysi vymysleli, že se nebude vymýšlet něco Nového…žádný kraviny, jen co je nutný…víc nevynalézaj,“ pokrčil rameny. „Občas něco zdokonalí, tím to starý jde na skládku,“ začal vysvětlovat rychle Danny. Ed si v některých chvilkách přišel jako totální idiot.

„Ustrnuli ve vývoji?“ vyhrkl nakonec. „Ale proč?“

„Kdysi se tak usnesla jedna komise. Něco se životním prostředí, že se prostě shromažďují různé druhy problémů na Zemi a že se s tím musí něco udělat. Takže…časem se jak říkáš ustrnulo ve vývoji protože došli jistý suroviny. Třeba jako odešla skoro všechna voda a nebyli lesy, tím málo kyslíku..zemní plyn v čudu a co já vím co všechno…Taky ta válka.“

„Takže vlastně nic nevyrábíte…a rozdáváte ty vylepšený spotřebiče.. A to se jim vyplatí?“ začal kalkulovat.

Jack vyprsknul smíchy. „Jestli nebudeš mít kde pracovat tak tě bereme sem.“

„Jasně že vyplatí.. to co rozdají…jak dlouho si myslíš, že to vydrží?“ zeptal se Danny. Ed na otázkou pokrčil rameny. „Mno dlouho ne.. jestli vůbec měsíc. Potom mají smůlu, protože to dostali a musí si to koupit a nebo si nechat opravit svoje starý krámy. Takže za měsíc to tu bude praskat ve švech.“

„Takže se to vyplatí až moc,“ zazářil Ed.

„Je to rozený obchodník,“ ¨poznamenal obdivně Jack.

„Spíš podvodník,“ propálil ho pohledem Danny. Ed na něj vypláznul jazyk. Byl ráda, že Danny je zase Danny a není to ten co s ním nemluví, ten co ho ignoruje, ten co má tak špatnou náladu a vypadá jako někdo úplně jiný.

„Takže Ede ty můžeš začít nějakou tu rachotinou,“ nakázal Winky.

„Já si ještě něco zařídím,“uhnul pohledem Dan. Winky zakýval hlavou. Jack se raději zvednul a někam zmizel. Edward zase nechápal. Jen na to pokrčil rameny, stejně mu nic nezbylo a šel si po své práci, zatím co Dan vyšel ze skladiště a postával venku. Měl takový pocit, že jeho spolubydlící má nějaké tajemství. Jenže kdo nějaké nemá? Třeba on má svoje vzpomínky, které by měli být zapomenuté. A dokud se to nikdo nepovolaný nedozví tak bude jen dobře….

 

Kapitola 18 by Vertical
Poznámky autora:

Dneska zase trochu praštěněji....X-D nějak nevím co mě chytalo za nálady, když jsem to psala...

„BAF!“ objal Wink Eda kolem ramen. Ten sebou škubl a vyděšeně rozevřel oči.

„V-Vů...bec jsem si t.tě nevšiml,“ zahučel ještě vystrašeně a chytal se za srdce.

„Taky jak jsi mohl, když si se skláněl nad autem a opravoval motor,“ plácnul ho hravě po zadku. Ed vyjekl a posunul se stranou od něj. A hlavně obličejem k němu.

Winky se strašně rozesmál. A Ed zrůžověl.

„Čekal bych, že si tě Danny už vycvičil, ale jak vidno tak nejspíš ještě ne,“ zajiskřilo mu v očích a Edward jen ztěží hádal co to za jiskření bylo. Ovšem pravdou bylo, že se mu to nelíbilo. „To se dá samozřejmě napravit,“ fouknul mu do tváře a vesele nechal Eda za sebou jak tupě kouká do prázdna.

„Právě po mě vyjela Winry,“ zamumlal a sklonil se zase k autu. A vůbec se mu to nelíbilo. Možná kdyby to byla opravdu Winry tak budiž, ale tohle byl Wink a Wink byl chlap. A když by jednou Ed ukázal jednomu slabost ten druhý a potom i ti další by toho využili, potom těžko říct jak by to dopadlo. Ed se málem zhroutil při představě jak leze z jedné postele do druhé. Možná to bylo tím, že těch postelí by se ve škole našlo až moc. Tedy spíš majitelů, kteří by si ho tam dotáhli. Zatřepal hlavou aby se těch vtíravých myšlenek zbavil. Pak se konečně zase ponořil do práce.

„Hmm. Hmm. Hmmm,“ zahučel někdo zálibně zprava. Ed stále skloněný v autě jen vytočil hlavu z pod kapoty a naštvaným pohledem si změřil Winka, který ho propaloval svým drzým pohledem. Dokonce si zamyšleně naklonil na stranu hlavu.

„Co je?“ zahulákal Ed jeho směrem.

„Moc se s tím sereš,“ odpověděl mu v zápětí blonďák. „A zbytečně,“ dodal ještě, když se Ed podíval přiblble na motor a hnedka potom zase na Winka.

„Stejně nemám co dělat,“ zabručel naštvaně Ed. Netušil sice proč ho začal sledoval a proč si spokojeně seděl s nohou přes nohu a koukal na něj, ale nelíbilo se mu to. Dneska byl asi jeho špatný den a neměl veselou náladu. Jenže přitom ten den tak krásně začínal. Domníval se, že si odpočine a teďka měl na krku Winkyho.

Ed se zas ponořil do práce a snažil se co nejvíc ignorovat svého zaměstnavatele jak ho propaluje pohledy. Bylo to snad i poprvé co si uvědomil, že by tu chtěl Jacka. Jenže ten se někam zašil a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Tak si raději přestal hrát a zprovoznil do pár minut ten křáp co se mu pomalu rozpadal pod rukama.

Když to bylo hotovo, Ed uklidil co vytáhnul a celkem drze si dotáhnul židli až k Winkovi a posadil se pár centimetrů od něj. Tupě zíral na zeď před sebou, jak to dělal blonďák.

Wink to bral asi jako výzvu a začal úplně propalovat zeď očima jako by měl laserový pohled. Ed se tomu jen ušklíbnul a mírně se zamračil, aby se mu pohled víc zostřil. A tak nahýbali hlavy co nejvíc ke stěně před sebou a občas si i poposunuli židli blíž, aby bylo jasné kdo má teďka převahu.

Edward natáhnul co nevíce krk, takže vypadal jako divná želva a civěl na zeď. Wink po něm šlehl pohledem a potom rychle sebral židli a utíkal s ní ke stěně. „VYHRÁL!“ zasmál se.

I Elric se začal smát. „Chováš se jako dítě,“ vytknul mu Ed se slzami na krajíčku.

„Ty máš co říkat,“ zakroutil nad jeho dětinským chováním hlavu.“Stejně sem vyhrál!“ Přimhouřil spokojeně oči a opájel se ve vlastním vítězství. „Jsem prostě nejlepší!!“

„Fůůj, co to smrdí?“ nahodil Ed vážnou tvář a začal si před obličejem mávat rukou.

„Co?“ zbystřil Wink a začal čichat. Pak pokrčil rameny, protože nic necítil.

„Tvoje sebechvála,“ zasmál se krátce Ed.

Wink protočil očima. Ale jedno uznat musel s Edem nebyla nuda a mít ho tu díl tak to vypadá hnedka jinak. Bylo by to tady veselejší a všechno by to ožilo.

Na druhou stranu by to neslo nebezpečí, že by si ho do svýho brlohu odtáhnul. To by se určitě Edovi nelíbilo, vlastně ani ne Jackovi. Když trochu popřemýšlel došel k závěru, že by si ho Danny podal, kdyby na Eda vztáhnul ruku. Dlouze si povzdechl, čehož si všiml i Ed, který se zatím rozvaloval na židli.

„Néé…nic nic nic,“ usmál se na něj Wink odpověděl na jeho pohled.

„Co budeme dělat?“

„No opravený je už všechno. Tu skříň nechej Jackovi….už se s ní pral a řval na ni, že chce pomstu a že ji zdolá,“ začal se zase smát. Edovo obočí vyletělo do závratných výšin, kde ani nebylo vidět.

„Jack není takovej morous, jen si špatně zvyká na cizí lidi co nezná. Řek bych že potřebuje trochu času…pak to bude fajn,“ pokýval na důkaz svých slov hlavou. Ed krátce přikývnul a začal si v hlavě dávat zatím získané informace dohromady.

Wink zase koukal na Eda.  Elric se začal ošívat. „Co je?“ vyjel, protože mu to nebylo moc příjemné. A taky netušil pořádně co je Wink zač, takže lepší byl odstup, který si stejně pořádně nedokázal udržet, protože v něm viděl Winry. Tu blonďatou holku co znal odmalička. Měli podobný jméno, tohle nemohla být jen náhoda. Muselo to přece taky něco znamenat!?

Ed se bál chyb. Bál se že si k tělu pustí někoho dalšího, kdo by mu mohl ublížit. Jeho duše byla zraněná a zmatená z toho nového a nepoznaného, ale taky z toho co už bylo. Nelehce se mu opouštěla jeho minulost, jeho bratr, jeho život. Všechno to nechal za sebou a objevil se v jiném světě, i když tam vypadali jako v tom jeho, nebyli to oni. To si Ed až bolestně uvědomoval. Někdy si to zažil i na vlastní kůži, jejich opovrhování ho bolelo. Jenže aby toho nebylo v jeho zatím celkem krátkém životě dost, tak se přehoupnul z toho světa do ještě jiného. Či spíš snad do budoucnosti, kde měl trpět narážky a pošklebování.

Nikdy nevěděl komu  by mohl věřit. A ten kdo se zdál byl věrohodný, by klidně mohl být nepřítelem a čekat na správnou chvíli.

Udělal hodně chyb. Třeba si špatně hlídal záda. Přidal se k člověku, který nebyl stejný jak ho znal. Taky si ho dost pustil k tělu a teď toho mohl jen litovat.

„Chtěl bych se podívat na tu ruku,“ přiznal se Wink.

„Tos mohl říct dřív,“ pousmál se Ed, ze kterého zas nervozita opadala.

„Přišlo mi to divné ptát se na to…přece jen je to tvoje ruka a…jsem unesen tím designem, tou odlehčenou konstrukcí. Je to práce opravdového mistra. Taková umělá paže, to nikde neexistuje. Ale je to dokonalé,“ rozplýval se. Ed to chápal znal někoho podobného, stejně vyšinutého po takovýchhle věcech. A první co Winry vždycky zajímalo bylo tak co ruka?

„Znal jsem holku Winry, ta na tom byla stejně jako ty. Šílenec do všeho kde byl šroubek. No ona mi dělal tu ruku a nohu, joo...“ povzdechl si smutně Edward. Nějak ho přepadla vlna vzpomínání a přišlo u líto, že tu nikoho z nich nemá.

„A co se stalo? Kde je?“

„Už není, nejspíš.“ V podstatě měl pravdu. Pokud v jednom světě někdo umře přenese se do jiného. A pokud byl Wink Winry, jak se domníval a nejspíš správně, pravá Winry se musela posunout ze svého světa do tohohle.

„To je mi líto, áále…slyšel jsem něco o noze?“ rozšířil se mu úsměv až od ucha k uchu.

„Jo, mám i kovovou nohu,“ přiznal barvu Ed a zvednul ji.

„Pravá ruka levá noha…jak si k tomu přišel? Nebo spíš odešel?“ uculil se přiblble Wink, aby se Ed trochu rozveselil. Dával si vinu za to, že ho uváděl do rozpaků a teďka ho hnal do vzpomínek. Wink se zastavil. Vzpomínek? Podezřívavě se na Eda podíval.

„Jak si pamatuješ, že ta holka…promiň špatně si pamatuju jména, že...vždyť si nemůžeš nic pamatovat,“ zamračil se na něj. „To není možný. Vymazali ti to... Museli, každému se maže paměť. A Danny říkal, že tu jsi od minulého úterý. To nedává smysl,“ mračil se čím dál víc a mírně zesílil hlas asi si toho ani nebyl vědom.

Ve předu zavrzaly vrata. „Tak jsem táády,“ ušklíbnul se Danny jak to občas dělával.

Ed si uvědomil vlastní hloupost, ale na to bylo už pozdě.

„Děje se něco?“ popošel ke dvojici Dan a sledoval naštvaného Winka a zaskočeného Eda.

 

Kapitola 19 by Vertical

Ed ztuhle seděl na židli. Očima těkal z Winka na Dannyho a od Dannyho k Winkovi. Připadal si jako totální trotl, takhle se pitomě prokecnout. Debil, debil, debil to to vystihovalo. Hlavně že se to nikdo nedozví a na místo toho to z něj vyletělo rychlostí blesku.

„Co je?“ vyptával se Danny. Tahle situace se mu moc nezamlouvala. Měl za to, že Wink si Eda ač to vypadalo nepředstavitelně, oblíbil. Dokonce když mu ve čtvrtek volá, aby se dohodli tak se vyptával na Eda. Skoro jako by nad ním začal držet ochranitelskou ruku. Jenže nejspíš to nebyla zase taková pravda, protože Wink vypadal, že začne každou vteřinou vrčet. Sršely z něj blesky a kolem se vznášela vražedná atmosféra. Dan aniž by to věděl mírně zblednul, což na jeho snědé kůži šlo až moc dobře vidět. I Elric si všimnul, že Dannyho přešla jeho nikdy nekončící optimistická nálada založená na sexuálním obtěžováním všeho okolo. Divil se, že je Dan schopen obtěžovat i starou rezavou plechovku jen aby nevyšel ze cviku.

„Rád bych si promluvil jen s Edem,“ zahřměl Wink. Edovi málem spadla podruhé čelist, protože Winka vůbec nepoznával.

„Neměl bych tu radši…zůstat?“ strachoval se Dan.

„Ne chci mluvit jen s ním,“ propaloval ho dál pohledem a na Dannyho se ani nehodlal podívat. Danny nerad, velice nerad se pomalu otočil s mírným povzbudivým úsměvem a šel si pomalu po svém.

Eda zaplavila panika, když viděl jen jak se vzdalují záda jeho spolubydlícího. A když Dan zašel za těžká vrata a s vrzáním je zavřel na sucho polknul a snažil se udržet pohledem na Winkovi.

„Kdo tě poslal?“ zamračil se.

„C-co?“ lekl se Ed.

„KDO TĚ SEM POSLAL?“ zopakoval, ale hlas zesílil. Ed měl pocit, že se na židli zmenšuje.

„Nikdo. Kdo by mě posílal?“  zamračil se nazpátek a mírně si poposedl.

„Poslala tě komise, že jo?“

Ed sledoval Winka, nerozuměl tomu co říkal. Kdo by ho měl posílat. Ale Wink vypadla špatně zblednul tak stokrát víc než Danny, skoro zprůsvitněl. Vypadal příšerně a Ed měl o něj opravdu strach.

„Winky?“ ani nevěděl jak stál na nohou. „Co je?“

„Proč mě nenecháte na pokoji? PROČ?“ zařval poslední otázku a teďka se Ed vážně bál, že mu omdlí před očima. Wink těkal kolem očima, kolena se mu klepala. „Proč?“ chytil si obličej do dlaní a začal tiše vzlykat. „Slíbili to.. slíbili to...slíbili to...“ opakoval dokolečka. Ed stejně vysoký možná o centimetr menší než Wink stál a sledoval jak se ztrácí sám sobě.

„Winku!“ zařval Ed, když se mu podlomila kolena a začal padat k zemi. Stihnul ho chytit a posadil ho raději na židli. „Co se děje? O čem to mluvíš?“

„Proč mi to děláš?.....Já už tam nechci!“ snažil se uklidnit, ale hlas mu vypovídal službu v jednu chvíli nešel slyšet podruhé spíš pištěl.

„Uklidni se,“ zkusil s ním zatřást.

Winkova ramena se přestala tolik chvět, ale stále vypadal špatně. Ed si nevěděl rady. Chtěl, aby někdo přišel a něco s ním udělal, ale nikde nikdo nebyl.

„Co mám dělat?“ rozhlížel se Ed kolem sebe.

„Slíbili mi to…“ zašeptal zlomeně a přitisknul se k Edovi co nejblíže to šlo. „Bojím se,“ zabořil obličej do oblečení Eda.

„T-to bude dobrý,“ pokusil se ze sebe něco dostat. Velice nejistě a pomalu pohladil Winka po vlasech. Dlouho nikoho neutěšoval a nejspíš ztratil tu pořádnou lidskost, která v něm kdysi dřímala. Teďka byla někde uvnitř schovaná. Ed si povzdech a zamyšleně hladil Winka po vlasech.

„Omlouvám se,“ zamumlal Wink Edovi do montérek co nosil sem do práce.

„Vůbec nemáš za co. Vím jak se asi cítíš,“ blekotal. Něco málo pravdy na tom bylo. Život se s Edem nemazlil. Přišel matku a na všechno zůstal jen s bratrem. Nikdy nelitoval, možná na to mezi honěním Alova těla a pracováním pro armádu nebyl čas. Třeba toho nelitoval, protože i když něco skončilo něco jiného, nového zase začalo.

Wink mu připomněl sama sebe jak byl ztracený a utápěl se v žalu. V každém světě to fungovalo stejně. Smrt mu brala jeho nejbližší a smutek nezmizel jen se schovával.

„Promiň vážně se omlouvám neměl jsem tolik vyjet….jen je to všechno zvláštní….Máš vzpomínky na předchozí život?“ posadil se celkem rovně Wink. Oči měl ještě slzavé a na tvářích se mu leskly jasné stopy po slzách.

„Já to nevím..zapomínal jsem, ale všechno to mám v hlavě,“ zapřemýšlel Ed. „nejspíš je to kvůli tomu scanu hlavy….Chtěli po mě všechno co mám v hlavě, ale připojili se na moje vzpomínky a možná to tím oživili, nevím,“ pokrčil Ed rameny.

„Amatéři,“ zvednul koutek úst Wink. Ale moc zvesela to nebylo to zakrýt nedokázal. V očích se mu mihl stín a Ed nepochyboval o tom, že když předvedl takovouhle scénu tak to muselo být způsobené nějakým traumatem. Nechtěl se vyptávat, ale zase mu to nedalo a potřeboval zjistit co se opravdu děje. Chtěl vědět víc o Winkovi o všech a o všem. Něco se mu nelíbilo, protože přestože tohle byl ráj tak chybělo peklo. Chybějící článek dokládal Wink. A teď bylo pro Eda důležité nestresovat ho více.

„Taky si myslím,“ odfrknul si Ed.  „Tohle se ti stává často?“ pohodil hlavou Ed, aby naznačil scénu co se stala předtím.

Wink zakroutil hlavou. „Ani ne,…poslední dobou mi to všechno naskakuje. Nějak se toho nedokážu zbavit. Jsme paranoidní a myslím si, že mi stojí za zády. Připomíná mi to každá malichernost. Stačí třeba jen tón hlasu a já se klepu jako osika… omlouvám se nechtěl jsem.. nedokážu to ovládat.“

„Ne...ne...jen…nerozumím tomu. Jsem..teda spíš chtěl bych ti pomoct,“ zkusil to Ed.

„Neříkej to Jackovi ten to nesmí vědět…a…ani neříkej nic Danovi,“ počkal až Edward přikývnul na souhlas. „Dávej si na něj pozor,“ podíval se mu do očí. „není takový jak se zdá.. ale takových je víc,“ Wink viděl u blonďáka jistou nedůvěru v jeho slova. Dan byl Dan byl úchylný, ale přátelský i když svým způsobem podivínský.  Jestli z někoho neměl strach byl to Danny. Jenže pokud tu někomu věřil byl to zase Wink, takže se vněm praly pocity a názory.

„Musíme jít něco dělat,“ otřel si oči. „Vlastně my nemáme co dělat,“ došlo mu a plesknul se do čela. „Tak teda něco vymyslíme,“ mrknul na něj.

„Hm?“ zamračil se mírně Ed. Wink na něm visel očima. „Co je?“

„Hehehe už jsme si našel práci,“ vytáhnul si šroubovák a úsměv se mu maximálně roztáhnul po obličeji. Elric na sucho polknul.

***

Uteklo to rychle. Celý pátek sobota a neděle se taky moc nevlekla. Práce nebyla, ale i tak Ed zůstal s Dannym v opravně.

Nakonec se pomalu blížil čas, aby se Ed vydal za svými. Nadšení bylo „maximální“ a proto stále přemýšlel jak by se z toho dostal. Bohužel pro sebe to bral jako povinnost. A on se povinnostem nevyhýbal. Jen je občas odsunul na jinou kolej.

„Hoj Edíku,“ objal ho Roy před školou. Ed to nechal být a čekal něž ho pustí. Jenže ten se k tomu moc neměl.

„Zdar!“

„Ale no tak neškleb se tolik,“ zapíchnul mu prst do tváře.

„Kam půjdeme?“ podíval se po Shinovi. Ten stál trochu vzadu a částečně byl schovaný za Ivem, který moc nadšený z Royové aktivity nebyl.

„Jen něco vyřídit a pak se napít, bereš?“

„Co jiného mi zbývá?“

Roy se na to krátce zasmál jako by to byl vtip a tak šli..

 

Poznámky na konec:

vím, že je to příšerná kapitola, ale nic lepšího se mu nepodařilo..:)

Kapitola 20 by Vertical
Poznámky autora:

Věnováno Starvation-mému slunci za mraky...děkuju, že si mě k tomu dokopala.. ^^

Něco vyřídit, něco vyřídit, opakoval si nespokojeně Edward. Šel za Sekáči a protože bylo celkem ještě světlo nebo spíš v těch 6 hodin chodilo víc lidí po ulici mohl Ed sledovat jejich reakce. Pár přešlo na druhou stranu snad aby je skupinka neukousla. Edward na to zíral  pomalu s otevřenou pusou.

Hlouček cizinců co postával u přechodu pro chodce si zapáleně povídal a propaloval Eda pohledem.

Elric si vybavoval vysvětlení Andrého. Vlastně i Danny do něho něco podobného hustil. Jenže kdo by si řekl, že to mysleli vážně. Nějak mu to nepobíralo myšlení. Nebo bylo reálné, aby Sekáči v čele s Mustangem, působili takhle na ostatní!? Musel se té ironii ušklíbnout. Prostě kravina na druhou a sečteno, vyděleno všichni jsou na palici a bojí se psychicky narušeného jedince se sebestředným pohledem. Jeho komplex na koho ukážu toho mám byl snad jedinou zbraní, které mohl blonďák bát. K jeho smůle byl zrovna on Mustangovou kořistí.

Xuan se držel s Royem ve předu a o ně čem se dost nadšeně bavili. Samozřejmě, že Ivo se držel jako ocásek za leaderem, ani to nikoho nepřekvapovalo.

Edovi se protáčely samy od sebe oči v důlcích. Tihle čtyři dělali tak nebezpečnou práci, že se mu chtělo až spát. Zabručel si pod nosem něco jako, že ho už bolí nohy, jenže si toho nikdo nevšimnul.

Málem neregistroval ani Shina, co se kousek od něj táhnul za skupinkou stejně jako Ed. Vypadal strašně přepadle a kdykoliv se na něj Ed zadíval, uhnul pohledem. Po několika nezdařených pokusech dorazili na místo. Jako vždycky zůstali dole a jen Xuan s hlavounem vyšli do zapadlého domu. Ještě něž se dveře polorozpadlé barabizny, co možná někdy byla obytná, zjistil, že vycházejí do vyššího patra. Bohužel pak se těžké dveře zabouchly a tím končila všechna čumenda.

Ozval se řinkot a Edwarda to donutilo zaklonit hlavu a podívat se do spoře osvětleného pokoje. Předtím si ani nevšiml, že se v prvním patře svítilo. Nakonec se ozvalo ještě párkrát zadunění a pokoj byl osvětlený jako ve dne, kdy do domu pálí slunce.

Nespokojeně se podíval po ostatních. Nestál dole sám, ale jediný to asi nějak prožíval. Ostatní se tvářili neurčitě, ignorantsky i potom, když někdo zakřičel.  Ale ne tím způsobem, když se leknete, spíš bolestivě, mučivě. Elric se chtěl vydat nahoru. Tohle nemohl dopustit, stačilo to v té škole. To jak viděl jak se zvířata baví, jak baží po krvi. Ten hmatatelný chlad zářící z Mustangových očí, jeho letmý pobavený úšklebek. Měl pocit, že to bude vidět do smrti.

Jeho nohy se samovolně rozpohybovaly, netušil co dělal a už se rozbíhal ke dveřím. Jenže ho něco zadrželo a silou potáhlo zpátky na místo.

Nemohl se nadechnout, v hlavě mu vířilo tisíce otázek. Občas se tam mihl nějaký stín minulosti, který se mu opakoval donekonečna v hlavě. Myslel, že se mu hlava rozskočí. Něco zaskřípalo, znamenalo to, že Xuan a Mustang skončili. Zatvářil se chladně a přejel pohledem i přes Shina, který ho zastavil. Nevěděl proč. Nejraději by skočil po krku té bestii co vypadala jako jeho nadřízený. Uškrtil by ho vlastníma rukama.

Shinův stisk na paži byl silnější. Edwardovi docvaklo. Vyškubnul se mu. Nechtěl mu ublížit, tak jako jiní. Nepostradatelnou stopou, že mu někdo ublížil byl monokl pod okem. Kradmo pohlédl na záda Xuana.

Shin zakýval, že ne, ale i Edovi bylo jasné všechno. Dostal od něj, kdo jiný by si něco takového dovolil. Vždyť Shin byl jeden ze Sekáčů, těm se prokazovala úcta nejvyšší.

„Tak jdeme oslavovat,“ zajásal Roy.

Edwarda opět zastavil Shin. Sice by nejraději ukázal Royovi co je to jít oslavovat na úkor toho že se pobavil s někým.

 „Parazit,“ zahuhlal si blonďák pod nosem. Raději si popravil rukavice, protože pohled Xuana se nedal vydržet.

„Ede Edíku,“ šinul se k němu Mustang s obrovským šklebem přes půlku obličeje. Edwarda málem znovu přepadnul vztek, nicméně za tolik let se naučil dost dobře se ovládat a proto kypěl potichu. Mustang skočil Edovi kolem krku, ale ten stihnul v poslední chvíli uhnout. Takže měl sám „pán“ co dělat, aby neskončil rozplácnutý na chodníku. Nějakým zázrakem to vybral a ublíženě se podíval po novém členu své družiny.

„Proč?“ zakňučel.

Ed se podíval vzhůru na nebe a jen nenápadně loupnul okem po domě. Věděl se uvnitř stalo. Zabili! Proč, ale netušil. Chvíli sledoval noční oblohu, která stejně nešla vidět pod náporem různých světel a lamp. Jak rád by teď sledoval hvězdy. Vedle sebe by měl Ala a z druhé strany Winry, plácali by nesmysli a strašně se u toho smáli. Bohužel to si mohl jen představovat, realita byla.. no..poněkud odlišná od snů. Sklonil hlavu od nebe a zadíval se s jiskřičkami neexistujícího štěstí po Mustangovi. Kdyby mohl tak chvíli ještě snít…

„Protože nemám náladu,“ vrátil se zase do normálu. Nesmí si dovolovat slabosti. Nesmí ukázat jakýkoliv mírný záchvěv, kterého by mohl někdo využít. Musí být silný jako ten kov co z něj má nohu a ruku. Mimoděk si stisknul pravačku.

„Ty ale nikdy nemáš náladu,“ zavrčel Roy. Když viděl, že u Edwarda mu to ani dneska neprojde, tak se natisknul na Iva, který až moc přijímal jeho náklonnosti.

Ed nebyl hlupák. Ne vždy mu souvislosti docházely i hned, ale hlupák rozhodně nebyl. Ani si neuvědomoval, kdy si zaškatulkoval Sekáče. Zařadil si je, přesně mohl tušit, kdo co a jak provádí u nich ve skupině. Leaderem byl jistě Roy, jeho pravačkou Xuan. Neskutečně arogantní, vypočítavý, výbušný, neovladatelný zmetek. Shin nejspíš skončil v jejich tlupě pouze na Xuanův rozkaz. Edward by o tom nepochyboval, bylo jasné, že má velké slovo u Royova rozhodování právě on. Ed si nemyslel, že by měl jaký větší význam pro Sekáče, ale nedovoloval si to tvrdit na hlas. A poslední kdo tam byl –Ivo. Ten blonďák naopak patřil k nim pouze aby uspokojoval Mustangovy choutky. Což bylo podle Elrica nechutné. O Royových úchylkách si myslel své a nejen o těch jeho.

Mustang opět v čele si k sobě tisknul Iva, ale stále pokukoval po Edwardovi, který jen nad jeho vyzývavými pohledy, nakrčoval nos.

Zahnuli kolem několika domů do jedné špinavé uličky. Ed trošku zpomalil, ale nadále se držel skupinky před ním. Po krajích se u stěn váleli pytle s odpadkama. Byl to odlišný pohled na tak vyspělou dobu.

„Pane,“ promluvil ženský hlas. Ed si všimnul jak z odpadků vyjela ruka a obtočila se kolem kotníku Xuana. Ten neváhal a druhou nohou párkrát kopnul do pytle a nejspíš i do ženy, co se tam schovávala. Ruka ho pustila a oni pokračovali dál.

Blonďák co šel kus od nich s větším odstupem se sehnul a zkusil pro jistotu tep na zápěstí. Jenže v ten okamžik se ta drsná dlaň chytila jeho ruky.

„Pane máte kolem sebe spoustu železa,“ stisk zesílil a Ed vykulil oči. Chytila ho za levou ruku, proto nemohla přece… „Dávejte si pozor..kolem vás je mnoho lidí, kterým nesmíte důvěřovat. Možná byste neměl ani sobě….jen vy rozhodnete o svém osudu,“ Ed se pokusil její ruku sundat, ale ta se držel jako přilepená. Omylem přejel znovu tepnu na zápěstí, ale tep byl skoro hmatatelný jako by umírala. O to víc se teď snažil její ruku odehnat.

„Není všechno jak má být….Jeden z živlů vám cestu ukáže…ale pamatujte oheň železo taví, voda ho topí, země ho spolkne a jen vítr ho odnese, ten vám ukáže cestu…máte to velice těžké,“ ruka se pustila a zůstala nehybně ležet. Ed znovu nahmatal tep, už šel normálně a ruka se sama stáhla do odpadků.

„Prosím odejděte,“ zakňučela a proto Ed doběhl skupinku před sebou. Už se tu nechtěl více ukazovat.

„Tak jdeme, ne?“ zakřičel Roy a vešel do nějakého baru.

 

Kapitola 21 by Vertical

Modli se a Bůh ti ukáže tu správnou cestu na rozcestí. Modli se bude ti odpuštěno jak z věcí minulých tak i z těch budoucích…

Jenže ten kdo ztratil víru v něco většího, měl by tu šanci získat ještě pomoc?

Jak odčinit co bylo napácháno? Dají se ještě všechny hříchy smazat? Bylo by možné nechat své tělo očistit a poté políbit nohy oné vyšší bytostí nad námi bdící?

Neztrácejme naději…vždyť právě ona je tím posledním kouskem chleba co nás zasytí, vždyť ona je tou poslední kapkou vody co nás osvěží...

 

Ed se po tom zážitku cítil všelijak. Jen ne dobře. Bylo zvláštní vidět ruku cizího člověka jen tak vyjet zpoza odpadků. Jistě znal bezdomovce, ale měl pocit, že tohle bylo ještě něco jiného. Mělo to nádech mystičnosti a kdyby se to nestalo jemu tak by to bral jinak? Kdo ví.. Teď ho spíš ovládal strach, strach z toho co se dozvěděl.

Zjistil, pokud to vůbec byla pravda, že si musí hlídat záda. Bohužel stále netušil kdo je přítelem a kdo naopak jeho soupeřem. Komu se může otevřít a před kým se má uzamknout. Každý na něj působil jinak. Každý se tu přetvařoval. Klidně ti potřásl rukou a popřál dobrý den, zatímco druhá ruka nepozorovaně bodla do boku.

Už si vyzkoušel, že po každé se nevyplatí důvěřovat. Neodpustil si pohledem propálit záda Mustanga. Zatímco opatrně přejel přes Shina. Nechápal se. Sám sebe... Cítil se provinile kvůli němu a přitom se mu zvedala vlna adrenalinu v žilách jak by mu nejraději krkem zakroutil. Že by byl právě Shin tím vítrem co ho má odvát pryč? Nebo je to někdo z těch dalších 3? Jediné v co Ed teď pevně věřil byla Smrt. Tušil, že se plíží po stěnách budov a vyhladověle slintá.

„Mě nedostaneš,“ rázně vstoupil Ed do baru. Nějak se díky svým myšlenkám zaseknul venku. Zbytek Sekáču mu zmizel uvnitř přímo u baru a už vesele objednával nějaké pití. Interiér nebyl nic moc. Celkem malé, pár stolů se stálými hosty a několik stoliček kolem baru. Taky tam byl celkem zakouřený vzduch.

Prosmíkal se kolem stolů. Nijak ho netěšila společnost těchhle lidí. Dokonce jich několik spočívalo pohledem na něm. Hladovým pohledem, který byl spíš už zvířecí než lidský. Měl z něj strach. Jiný než v uličce.

„Ále co to tadyk máme?“ zvednul se jeden muž od stolu. Ed se zarazil v pohybu. Sice nemusel hlas se ozval za ním a on neměl důvod zastavovat, ale nohy se zastavili sami. Celkem v klidu se otočil na patě, aby se podíval co ten někdo chce.

Na důkaz, že mu věnuje pozornost zvednul jedno obočí.

„Takový výstavní kousek,“ začal se přibližovat, aby si následně oběť obešel a ohodnotil. A jak bylo vidno na jeho zářících očích, byl na výsost spokojen s tím co se tam zjevilo. „Pěkné,“ pohladil Edwarda po tváři.

Zvědavci přihlíželi a čekali co bude dál. Ed si nechal přejet jeho suché popraskané ruce po tváři. Mírně to škrábalo, ale protestovat nemohl. Nemohl, protože si vymyslel něco úplně jiného. Chtěl ze sebe dostat ty emoce co ho otravovali. Hlavně jim vévodil strach, ale taky tam bylo napětí s vetší dávkou agrese a ta potřebovala celkem dost rychle ven. Nemohl riskovat, že by se něco podobného dostalo ven když by nepotřeboval. A jak se říká i přetlakový hrnec občas vybouchne.

„Hmm,“ zabručel si ten onen neznámý. Samozřejmě vyšší než Edward, ale kdo při jeho menším vzrůstu nebyl? Taky to byl chlap. Ne žádná chcíplina, do které se opře víc vítr a ona skončí dole pod srázem. Tohle tělo něco vydrží.

Edward aniž by si to uvědomil se dost krutě usmál. Oči se přivřely a pozorovaly muže ze škvírek. Chlapík, ale už měl v hlavě něco jiného a tak si nevšímal vypočítavého pohledu. Vlastně nějak nikdo si ho nevšímal. Všichni viděli jen kořist a záviděli tomu co ho dostal do rukou.

Nechal sebou manipulovat. Taky proč ne…Zatím neměl důvod se bránit. Stejně jen cosi bručel a obcházel si ho. Jenže to bylo nudné. Ed nerad čekal…chovat se uměl, ale pořádná trpělivost mu v některých chvílích dost chyběla. Jenže to ten muž co ho chytil kolem pasu a táhnul si ho k baru, aby si mohl pronajmout pokoj.

Vedle seděli tiše Sekáči. Když si všimli Eda nebo spíš nově příchozího s Edem v podpaží, tak se ani nehnuli. I když Shin mírně nakrčil obočí. Cítil z Edwarda odhodlání a chuť po krvi. Možná že právě ta chuť po krvi působila tak odhodlaně. Shin zakroutil hlavou a otočil pohledem na stranu.

Zato jak Xuan tak i Mustang na něj vyjeveně zírali. Mustangův protáhnutý obličej byl k popukání. Nejspíš si myslel, že dostane Eda dřív. Xuanův pohled přejel skrz něj. Nikterak ho nezrušovalo co si Elrica dělá. Dokonce mu to spíš káplo do noty. Proto si se sklenkou přešel za Shinem a usadil se vedle svého bratra, kde mu začal něco říkat.

Jak blonďák tak i Shin se začali mračit. Jenže to si už Edwarda táhnul chlapík ke schodů, které byli v tom nejtmavším koutě. Ani si jich Ed nevšimnul.

„A moc mu neubliž,“ mávnul do zadu od baru Mustang.

Hospoda, či snad bar, se otočili nejdřív po něm, dobře známém Mustangovi a hnedka po tom po dvojici na schodech.

„Neboj... vrátím vám ho v pořádku,“ ušklíbnul se chlapík. Neopomněl zdvořile vykat. Přece jen znepřátelit si Sekáče by mohlo mít velice špatné následky. A jak zjistil tenhle kluk byl s nimi. Taky by věk odpovídal. A potom co slyšel a navíc i viděl, měl Mustang vůdce Sekáčů slabost pro blonďáky. Ten co se k němu ze strany tulil byl jasným důkazem.

„A kdo mluvil s tebou?“ otočil se na židličce Mustang a prohlédnul si muže. Ten mírně vykolejený raději přidal do kroku.

Zavřely se dveře. Ed si ani neuvědomil jak kdy a už byl přiražený ke zdi.

„Počkej, počkej!“ zastavil ho vsunutím rukou mezi jejich těla. „Nechci s tebou spát-“

„Však nemusíme spát...jen si užijeme,“ začal se věnoval jeho uchu a posléze krku. Přejel mu krční žílu navlhčeným spodním rtem.

Ed sebou cunknul. Ten impuls co se mu prohnal pod kůží byl nepopsatelný, ale krev v žílách stále nenabírala správné rychlosti.

I když možná Ed nechtěl a řekněme, že jeho první plány byli jiné, teďka se celkem nenuceně odevzdával společníkově zrušenému dechu. Jeho rukám, které zlehka jako peříčka přejížděli po světlé pokožce, občas nějaký nehet opatrně zaškrábal, ale to jen rozechvívalo jejich postupné zrušení.

Když se chlapík začal sunout ještě níž, po ramene dolů, Ed se začal zase probírat. Ostatně nečekal, že by nechal někdy někoho dalšího dojít tak daleko. Vlastně zatím tohle dovolil jen Dannymu, ale proč, na to neměl odpovědi. Aby byl upřímný muži ho nevzrušovali, nikdy k nim necítil byť jen malé vzrušení. Návrhy měl.. a ne vždy mohl říct, že by si mohl vybírat. Jenže nikdy... nikdo nezašel tak daleko. Vždycky je knock-outoval. A nějak ani teď nebyl názoru, že by chtěl své zásady porušit.

Elric začal pohledem bloudit po pokoji. Postel a stolek s dvěma bedničkami. Od sebe nebyli moc daleko, navíc působili tajemně. Ale ani nevypadali jako nějaká dekorace pokoje. U jedné bylo na stole ještě nějaké tmavé cosi, nijak zvlášť velké asi tak do dlaně. Bohužel moc toho Ed neviděl, bylo to daleko a on furt u stěny.

„Jak jsem řekl nemám zájem s tebou spát a ani si užívat...i když,“ jeho hlas zledovatěl a to muže donutilo zvednout hlavu od Edových kalhot a podívat se mu do očí.

Chytil ho pod krkem, ale pořádně nestisknul. Přeci jen byla to jeho umělá paže a v ní byl cit trochu jiný než v jeho druhé ruce. Nechtěl ho zabít. Nikdy nechtěl zabít..a přitom byl opak pravdou….

 

Kapitola 22 by Vertical

Edward sešel dolů. Byl samý úsměv a spokojeně si vykročil k Sekáčům.

„Nějak brzo," sjel ho přísně od hlavy k patě Mustang. Ed na odpověď pokrčil rameny, stejně  nebylo jak odpovědět na jeho konstatování.

„A kde je on?" to se už zamračil.

„Odpočívá," zazubil se strojeně Ed. Nikterak to však nepůsobilo uměle. Možná proto to Sekáče nezajímalo. Tedy nezajímalo až na jednoho... Před ním to schovat nemohl. Emoce s ním cloumaly horem dolem a Shin je všechny zachycoval.

„Možná bych měl jít," kopnul do sebe skleničku, co původně patřila Royovi. Ten mírně zamrkal, přece jen nebyla tam voda, ale blonďák se netvářil, že by to s ním hnulo. Vlastně se ani nedíval směrem k němu. Spíš vedl oční boj se Shinem. Oba se tvářili rozzuřeně a odhodlaně. A to se Mustangovi nelíbilo, vlastně se to nezamlouvalo ani Xuanovi. Jen z jiného důvodu, teď si Shin všímal Edwarda místo něho.

„Stejně je tu nálada jako na pohřbu," protočil očima a odcházel směrem východ.

„Hej, prcku, dojdeš sám?"

„Jasný," ztvrdly mu rysy, ale jak bylo jeho zvykem nikoho nezbil ani nevyhrožoval. Vůbec se nepokoušel chránit svou čest, na které si tolik zakládal. Možná kdysi zakládal.

I Shin se zvedl. Nejspíš chtěl co nejdřív vypadnout. Jenže jej zastavila ruka Xuana. Stáhnul ho nazpátek na místo. „Nikam," syknul mu do ucha. A Shin pochopil.

Mustang se podíval směrem ke stropu a potom na Shina. Ten nejdřív pokrčil rameny, ale nakonec odpověděl: „Mrtvý," a uhnul pohledem před dalšími dotazy.

***

Ed se opřel o první stěnu, co byla trochu dál od baru. Nikam se mu nechtělo. Jen tam s nima nechtěl zůstat. Připadal si pošpiněný. Dokonce viděl na svých rukou krev, kterou si samozřejmě pouze jeho mozek vsugeroval a nutil oči, aby viděly, co chce. Ed sjel po zdi do sedu. Nerozuměl ničemu. Svému chování, tomu co tu dělá, jeho existenci. Všechno, na co si vzpomínal a co mu zůstalo v hlavě, ho teď ubíjelo. Stejně jako škrcení hada obtočeného kolem krku.

Neuvědoměle, aby se zbavil jedné bolesti začal hlavou narážet do stěny za sebou. Potřeboval to přebít. Potřeboval cítit, že je ještě plnohodnotný člověk. Že ten pocit sebeobviňování co ho uvnitř užíral, že ty rozesmáté tváře a oči plné radosti, co se na něj culili zpoza přivřených víček, že je to pravda. Možná doufal, spíš věřil ve smrt. Jednou stranou ho děsila a druhou ho lákala. Co by mohlo být horšího než teď?

Podíval se opět na svoje ruce, jako by je viděl prvně. Opatrně si je prohlížel, jako by nevěděl k čemu to je. Proč má ruce, když s nimi ničí? Když nemá koho obejmout, protože ostatním tady nevěří? Co se stalo s tím státním alchymistou plně odhodlaným chránit slabé a utlačované? Existoval takový? Nebyl jen loutkou v rukou pravého Mustanga, kterému se životem zavázal, že bude po jeho boku stát? Jenže takový tu teď nebyl. Byla tu jen nějaká náhražka něčeho podobného, stejně vypadajícího. Jenže v jeho rukou se z Edwarda stával vrah a násilník. Plně neschopen najít si životní cestu. Ztracen mezi životem a smrtí. Tolikrát jí byl na dosah a ona se stáhla nebo ho její náruč odvála jinam.

A co to proroctví, které si vyslechnul? Kdo by mohl být vítr? Kdo ho odvane za tím, co hledá? Co má dělat, aby ho nechytil někdo jiný? Oheň železo taví. Byl Mustang tím ohněm? Ve svém světě by nepochyboval, ale tady? Kdo byl oheň? A co potom ti další?

Zakryl si rukama oči. „Slepí vždycky vidí víc než ti, co mají oči," vzlyknul. Přál si snad oslepnout? Či to byla touha skočit smrti do náruče?

„Vidí to, co mají lidé v srdcích, nic víc ale ani nic míň," dostalo se mu nečekané odpovědi. Nadskočil a ruku si z očí oddělal.

Nad ním stál Danny a natáhnul k němu ruku. Ed se jí chopil a vyhoupnul se na nohy.

„Strašně páchneš," zasmál se Dan. Edward k němu vzhlédnul. V tom pohledu toho bylo hodně. „A vypadáš jako bys udělal něco strašného," zamračil se.

Ed zase sklopil hlavu. „Možná," nechal odeznít to slovo. „Kam máš namířeno?"

„Domů," cvrnknul ho do nosu. „Jdeš taky, né?" a vypadal jako by se snažil potlačit vypláznutí jazyka.

„Vůbec ti nerozumím," pokrčil rameny a vydal se na jednu stranu.

„A kam jako jdeš? Škola je na druhou stranu..." Pak se hlasitě rozesmál výrazu Eda. Tušil, že se konečně probral.

„Co se stalo?" zeptal se, když šli vedle sebe mlčky. „Proč jsi tak ticho? To se ti nepodobá? Byl si se Sekáčem? Udělali ti něco?... Né?... Tak co se děje? Mě to můžeš říct," prosil Danny. Ed nevěděl, jestli Dannym věřit. Navíc tohle nebylo zrovna dobré povídání. Pochopil by to Danny vůbec?

„Nic se neděje," vlezl první do sprchy, aby předešel dalším výslechům. Stejně chtěl trochu pomoct ztuhlým svalům a omýt své tělo od hříchu.

„Bože," padnul na kolena až to mírně zadunělo. „Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna tobě se pokloním, ale prosím tě... prosím ukonči to konečně. Zbav mě mého utrpení. Prosím!" ze šeptání se stávalo pomalu řvaní. A i tak stále drmolil dokolečka těch pár slov.

„Copak si nezasloužím peklo? Zabil jsem mnohokrát. I dnes jsem zabil. Vlasníma rukama a nevinného," znovu se podíval na svoje ruce. „To je hřích. Nežádám o odpuštění, chci jen už zemřít, chci, aby to všechno už skončilo. Chci zmizet a už nebýt. Nechci v hlavě ty věci. Nechci," a to bylo poprvé, co si Edward pomyslel na to vzít si život. Ukončit vlastní existenci. Jen na to neměl odvahu. Bál se to udělat. A byl to opravdu strach?

Vypnul vodu a vyšel ven. Jeho rozmluva s „Bohem" nikam nevedla. Mluvit se zdmi bál se, že se jednou a nadobro zbláznil.

„Omlouvám se," otočil se ještě jednou po koupelně. Kde bylo plno páry ze sprchování.

***

Pozdě v noci, když ležel v posteli a civěl na strop, si vyčítal ten den. „Věříš v Boha, Danny?" zeptal se do tmy. Jenže odpověď mu nepřišla. Danny už dávno spal.

Ed odešel z pokoje. Nechtěl zůstávat na pokoji. Přišlo mu, že je to ubíjející. Samé ticho a tma. Jako by snad ani Danny nedýchal. Procházel se po kolejích a hledal útěchu.  Bylo to směšné, ale něco ho vytáhlo ven. A jak se procházel, skončil na patře před dveřmi Mustanga.

„To mi chybělo," zatvářil se kysele. Ale přešlápnul z jedné nohy na druhou. Proč tolik znervózněl?

„Seber se," dodal si odvahy a zvednul ruku, aby zaťukal. Za zády se mu ozval smích. Spíš záchvat smíchu. Ed zarudlý v obličeji se otočil. V duchu sprostě zaklel a nadal si do imbecilů a dalších podobných. Před ním stál Roy, mírně zarudlý ve tváři jak se smál.

„Au...ty mě dáváš."

Ed se přikrčil. Tohle byl šílený trapas. Ještě k tomu bylo hodně pozdě v noci a on se producíroval v pyžamu a dalším županu. Mohlo to vypadat všelijak, ale Ed nešel kvůli orgiím, to si byl jistý, bylo v tom něco jiného.

„hele tak já půjdu dovnitř a počkám než zaklepeš," zase se zasmál.

„Nemáš poslouchat cizí rozhovory!"

„Jaký rozhovory?... Mluvíš si uprostřed chodby nahlas a stojíš mi u dveří," pokrčil rameny. Ed mírně rezignoval.

„I tak... a dokonce to byl soukromý rozhovor," vytasil první, co mu přišlo na jazyk.

„Pojď dovnitř," zledovatěl opět Mustang, jak to bývalo jeho zvykem. A jak Ed nenáviděl tuhle jeho změnu. Netušil jestli se přetvařuje, anebo jestli je takový doopravdy.

 

 

 

Kapitola 23 by Vertical
Poznámky autora:

Tuto kapitolu chci věnovat všem co vydrželi až sem. Ale chci ji věnovat jmenovitě: Starvation, Majccce a Aduushce15... všechny si ji zaslouží. A každá přitom z jiného důvodu...

Ed vlezl do jeho bytečku, sice to byl spíš jen pokoj s příslušenstvím a miniaturní chodbičky, co sloužila částečně jako kuchyň, ale byl to provizorní domov. Vypadalo to tam jako u něho a Danyho. Co čekat od kolejního bytu...

Roy se posadil ke stolu a podepřel si bradu. „Hm?"

Ed se sednul naproti a pokukoval. „Když jsem tu byl minule ani jsem si neuvědomil, že je to stejný jako u mě," snažil se nějak navázat konverzaci. Netušil proč za ním lezl. Co ho vytáhnulo z postele, když nemohl spát, a donutilo zajít za Mustangem. Neříká se tomu svědomí?

„Jinak všechny narážky a urážky si schovej na jindy...chtěl jsem jít spát," protáhnul se líně na židli.

„E...tak ja raději půjdu," dostal ze sebe Ed. Roy ho nespouštěl z očí, přesně jako lovec sleduje kořist. Ani si to neuvědomil a mírně se zatřásl. Ten pohled jej znervózňoval.

„Neříkej, že si sem za mnou lezl jen proto, abys zase odešel..."

„Jasně, že ne...Chtěl jsem probrat pár...toho...eh věcí, jo jasný věcí kolem...toho Sekáčů," zasekával se stále Ed. Sledoval jako ostříž Roye jak se mírně culí.  Sám měl pocit, že se červená, ale doufal, že ne.

„A co přesně?" mrknul po hodinách.

„Chci vědět, proč mě máš pod sebou," pohlédl mu zpříma do očí.

Roy si podepřel bradu a ta ledovost mu z očí zase ustupovala. „Ale já tě ještě nemám pod sebou," ušklíbnul se tomu. „Můžeme to napravit," pokračoval dál a sledoval blonďákovu reakci.

Ed chvíli seděl a koukal mu do očí, aby to pochytil. Ne Ed nebyl blb, ne Ed nebyl natvrdlý, i když  dalo by se tvrdit, že v některých věcech ano. Když konečně došel signál kam měl, vytřeštil oči a ztuhnul.

„Hahahaaa,"  pronesl podrážděně Ed. Myslel si svoje.

„Dobře dost vtipů. Co to mělo být dneska?" probodnul Eda pohledem.

„O čem mluvíš?" Ale věděl a věděl to moc dobře.

***

Stáli v tom pokoji. Chlapík hladil jeho tělo svýma prackama a Edovi se dělalo špatně. Necítil nikdy nic k mužům. Chtěl se sním jen porvat. Chtěl ze sebe vydobýt všechen stres, všechen hněv.

Jenže když ten chlápek pokračoval, začala se Elric bát. Chvěl se po celém těle. Ty dotyky nebyli vůbec vzrušující, byly mu odporné. Nadával si, že do toho šel. Že nepřemýšlel víc, než něco podnikl.

Přišlo to jako instinkt, jako vlastní pud. Chytil ho pod krkem, ale pořádně nestisknul. Přeci jen byla to jeho umělá paže a v ní byl cit trochu jiný než v jeho druhé ruce. Nechtěl ho zabít. Nikdy nechtěl zabít... a přitom byl opak pravdou. Ano Elric byl i vrahem

Chtěl mu dát možnost. A tak ho bouchnul do břicha. Chlap, co čapěl před ním, přepadl dozadu a zůstal omámeně ležet. Nejspíš vůbec nečekal takovýhle krok.

A tehdy když Edward viděl v jeho očích děs. Nevěděl sice, čeho se bojí, ale to ticho...rozechvívalo jeho temnou stránku pražící po krvi. Stejně jako zvíře. Poslouchal každý jeho zrychlený nádech a výdech. Byli kratší a hlasitější než normálně. Přísahal by, že slyší i jeho srdce jak bije.

Přesně v tom okamžiku jako by v tom pokoji nebyl. Jako by to nebylo jeho tělo. Ztratil kontrolu nad rukama a nohama. Na obličeji se mu protáhnul široký zvrácený úsměv.

„Néé," šeptal muž.

„Ale ano," slyšel hlas cize jako by nebyl  jeho. Viděl vše v mlze. Strašně rychle a přitom to křupnutí vazu mu neustále probíhalo hlavou.

***

„Na otázku se neodpovídá otázkou je to neslušné," opomenul ho Mustang.

„Ty sám jsi mi na mou otázku pořádně neodpověděl... nemyslím, že já bych se měl vyzpovídat tobě!" vyjel Ed.

„Jsi rozkošný, když se mračíš."

Blonďák zrudnul. Tělo ho zradilo a tváře se mu zbarvily do červena. „Sakra s tebou!"

„Až mi odpovíš na mou otázku, odpovím ti já," pousmál se samolibně Roy.

„Co si myslíš?... já se ptal dřív," zavrčel blonďák. „Nemusím tě poslouchat, protože jsi starší"

„A větší," neopomněl dodat i hned Roy.

„A větší," zaprskal vztekle Ed. „Co si myslíš?" zvednul ještě víc hlas.

Roy ho propaloval pohledem. Spokojeným, ale potom si povzdechl: „Ani nevíš, jakou práci jsi mi kvůli tomu přidělal. Neumíš používat hlavu? Nebo se snad neumíš ovládat?" zvednul pouze jedno obočí.

Ed si to dobře uvědomoval. Mrtvola! Zůstala po něm mrtvá mrtvola. Nehybné tělo co leželo uprostřed pokoje. Ale aspoň nikde nebyla žádná krev, tudíž žádné fleky. Ušklíbnul se.

„No tobě to snad přijde ještě vtipné!?"

„Jistěže ne," a vybavilo se mu, jak stával na koberečku u Roye a jak se hádali. Teď by si to nedovolil. Taky pravda, že u pravého Mustanga nikdy neřešil problémy co s mrtvolami. Vždycky to nějak skryli okolnosti, občas i nic nezbylo a nebo to bylo v rámci práce a při té se oběti skládají. Trochu sklopil pohled na stůl, nechtěl provokovat. Netušil co si může dovolit a uvnitř ho hryzalo svědomí. Nadávalo a drtilo ho jeho vlastní nitro.

„Omlouvám se," myslel to Ed upřímně. I když dost nemístně.

„To se omlouváš?" zabubnoval si Roy prsty o desku stolu. „Omlouvá se, když do někoho strčím,  když mu zlomím tužku, ale omlouvat se, že si někoho zabil," jeho hlas syčel.

„Ano omlouvám se," nevydržel to a podíval se mu zpříma do očí. Měl toho plné zuby. Kdyby mu to vyčítal někdo jiný, pochopil by to, ale když mu to vyčítá tenhle zmetek, co má ruce od krve stejně jako on, tak to nemá ani cenu chápat. Nedávalo to přece smysl. Nejdřív ho vyprovokoval a potom mu nadal za omluvu.

Roy se rozesmál. „Absurdní..."

„Svatej nejsem, ale ty snad jo? Neříkej, že si mě nedonutil vstoupit do toho vašeho klubu jen tak pro nic za nic? Co si v mých vzpomínkách viděl? Co tam bylo?" Ed se naštval a přešel na stranu, kde stál Roy. Měl takovou chuť mu dát pěstí do držky. Držel se opravdu jen koutkem mysli, jako by na posledním vlásku nervů co mu zbyl.

„Ne svatí rozhodně nejsme ani jeden...Ale moje osobní důvody doslova vyžadovali tvoje schopnosti. Potřebuju tě.... Nemůžu se spoléhat na Xuana na nikoho, ale ty...ty nemáš nic ani z jedné strany, jsi třetí osoba a hned co jsem zjistil, že přišel někdo z venku, bylo mi jasné, že tě musím mít...Jsi moje pojistka. A tvoje pitomosti, co máš v hlavě, mě nikdy nezajímaly. Potřeboval jsem se dozvědět tvůj život, chtěl jsem tě mít...tvoje vzpomínky jsou moje pojistka. Díky nim jsi silnější. A přesně tak to potřebuju, pamatuj si to. Jsi jen moje hračka a v den, co ti ustřihnu provázky, tvoje pouť skončí," mluvil to tak nezúčastněně, že si až Ed myslel, že je to jen fanaticky naučený text co mu někdo nastrkal do hlavy.

„Nejsem ničí hračka...Nerozumím tomu," zabědoval Ed.

„Ani nemusíš..."

Ed vyděšeně shlížel na Mustanga, jak sedí a znovu se mu ukázal na tváři ten nechutný úšklebek. Jak nenáviděl to pozvednutí rtů. Jak nenáviděl toho bastarda, co seděl právě před ním. A přitom se držel jako klíště blízko něho. Něco ho k němu poutalo možná povinnosti jako u starého Mustanga.

„Jdu si lehnout," oznámil stroze. Ed za ním chvíli civěl. „Jdeš taky, né?" Čapnul Eda za rameno a odtáhnul si ho sebou do postele. Ještě mu nějak stihnul sundat župan a donutil ho lehnout si ke zdi.

„Eh?" škytnul Elric totálně v pasti. Postel byla přímo v rohu u zdi a jen pro jednoho.

„Celkem nepohodlné," natisknul se na blonďáka Roy a drze mu zajel rukama pod vrchní díl pyžama.

 

 

 

Kapitola 24 by Vertical

Ed vrčel. Pozice, ve které se zrovna nacházel, mu byla dosti nepříjemná. Ale díky nevýhodě toho jak ležel a k tomu donucen zírat na bíle vymalovanou zeď, si nemohl dovolit víc než jen to vrčení. Sice mírný skoro žádný odpor, ale přeci něco.

„Ššššš, vrčíš jak vzteklej pes," zasmál se mu u ucha Mustang. „Já raději poslouchám vrnění spokojené kočky," ušklíbnul se, když se Ed zachvěl.

„Nemysli si!"

„A co jako?" natisknul se, co nejvíc mohl.

„Nic jako," vytáhnul jeho ruku z pod trička.

„Ty si ale škaredý, veverko," kousnul ho. Eda to jen štíplo a místo bolesti mu tělem projela vlna úplně něčeho jiného, než doufal. Odevzdaně si povzdechl. Jenže hned po tom se vzpamatoval, přece byl Elric a ten se jen tak nevydá nepříteli. Přece nepřipustí, že se mu to líbí. Protože se mu to vůbec ani v nejmenší nelíbilo. Kdyby mohl, založil by si ruce na prsou a spokojeně by si pro sebe přikývnul, ale těžko říct, kde zrovna ty ruce měl. Nějak jako by je necítil, jako by je nepotřeboval. Jediné, co byl schopen vnímat, byl ten božský klid, tiché i když zrychlené oddechování a přijímání tepla od Roye. Mustanga, přece by toho zavšiveného hajzla nenazval Royem.

„Líbí se ti to?" začal dotírat s dalšími otázkami. Podle něj vlezlými.

„Mustangu," chňapnul mu znovu po ruce, když opět klouzala k lemu, aby nakoukla pod vrchní díl pyžama. „Tohle ne," zaskučel.

„A co tohle?" ovál Eda jeho teplý dech na krku.

Naskočila mu z toho husí kůže. Ale jiná než...taková příjemná. Sakra! Napomínal se v duchu a posílal na sebe a na to zvíře za sebou všechny možné urážky. Nechtěl se vzdát, i když kdyby to měl přirovnat tak se jeho tělo roztápělo jako máslo v kastrolu nad ohněm. Přesně takhle na něj teď jeho Mustang působil. Jeho? Prudce zavřel oči a zatřásl hlavou.

„Tak se nebraň, chceš to."

„Já snad vím sám, co chci, né?" vyjel Ed. Když ho zahnali do kouta, byl jako rozzuřený kocour a sekal drápy kolem sebe. Nikdy se nezdát, to bylo pořekadlo, kterého se držel. Ale nějak to držení povolovalo. Nestihl si pořádně uvědomovat, co a jak a znovu cítil ruku na svém břichu.

„NE!" trhnul sebou a poprvé se pokusil z postele vyletět. Povedlo se mu dostat do sedu a Mustanga praštit loktem do nosu, samozřejmě omylem. Dál se nedostal, tmavovlasý po něm chňapnul a on skončil znovu, jak ležel. Docílil snad jen toho, že se musel hlavní Sekáč znovu probojovávat k jeho kůži na hrudníku.

Mustang po chvíli sám ohodnotil situaci, že pokud se bude snažit dál tak to nikam nepovede. Proto nechal chvíli ruce jen na látce a natisknul ho ještě víc na sebe.

„Chceš mě rozmačkat?" zavrčel Ed.

„Spíš...bych tě láskou sežral."

„Kanibale!"

Roy se začal smát. „Víš, co by za to ostatní dali, kdyby teď tady leželi místo tebe?"

„Tak ať si lehnou a já se půjdu vyspat."

„Žádný takový..."

„Tohle nemá cenu," povzdechl si, ale vzdávat se rozhodně nechtěl.

„Co...to se už vzdáváš? Konečně ještě chvilku a nevím co-"

„A kdo řekl, že se vzdávám? Já snad?"

„Ede..Ede," políbil ho na krk. A tím mu dal opět najevo, že tu není jen jako náhrada plyšového medvěda, ani to, že by měl nadbytek místa v posteli. „Toužíš po tom, chvěješ se, líbí se ti to," konstatoval.

„To si jen myslíš...chvěju se jak sem nasranej a líbí? To teda ne, jen tu obdivuju tu zeď... krásná bílá..." snažil se to zamluvit.

„Ty se prostě nikdy nevzdáš, co?"

„Si piš!"

„Tak to necháme, dneska takhle dál nepůjdu, umím čekat a počkám si. A vím, že ty povolíš. Už teďka si povolil ani si to neuvědomuješ," mluvil rozhodně, určitě si byl jistý a v Edovi to nechávalo hodně pochybností. Navíc to šeptání do ucha. Edovi bylo v jeho objetí dobře, ale opravdu nechtěl nic víc než jen tohle jak vedle sebe leží a nic nedělají. Nikdy ho chlapi nepřitahovali, nikdy na žádného nemyslel jinak než na přítele, nepřítele, ale nic milostného v tom nebylo.

„Půjdeme sát? Je hodně hodin a já jsme unavený. Zítra je škola. Spíš dneska už je škola a nerad bych zaspal, máme matematiku."

Blonďák se ztrácel ve vlastních pocitech. Bylo mu jasné, že kdyby opravdu chtěl, tak by ho měl, ani by Ed nemrknul. Byl v boji lepší, o tom se přesvědčil, když se spolu prali v té jídelně. Přepral ho jako by nic, dost ho překvapil. Sám byl dost cvičený a zvyklý postarat se o nepřátele a používal vlastní paži na eliminaci. Bezprostředně boj z blízka. A i tak byl lepší než Ed. Proto by neměl šanci. Ale on mu vlastně nic nedělal, když netušil, jak se tvářil tak ten tón hlasu ho uklidňoval. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý tak by to vypadalo jinak. Zarazil ho další z jeho myšlenkových pochodů. Jinak? A jak asi? Csssss.

„Dobrou," uvolnil se poprvé Ed. Leželo se mu dobře, všechno ostatní hodil za hlavu a spokojeně začal klimbat v jeho náruči. Voněl stejně jako pravý Roy. Víčka mu ztěžkla a on se začal podvědomě usmívat.

„Dobrou," líbnul ho Mustang na tvář a taky se vydal do říše snů.

***

Ed se probral jako první. Chvíli zmateně přemýšlel, kde je. Ale bylo mu tak dobře skoro se mu chtělo létat, jak se cítil uvolněně. Něco takového nezažil už hodně dlouho a už tím tuplem když se probral. Přivřel oči, aby si vychutnal to teplo pod pokrývkou.

„Vstáváme lenochu," pohnulo se něco na posteli. Ed zbystřil a došlu mu. Roy zatím vstal a odešel z pokoje někam jinam.

Edward ležel na místě a koukal na stěnu co včera, tedy hodně brzy ráno, určil za nádherně bílou a vymlouval se, že se mu líbí. Teďka nekoukal na zeď, snažil si urovnat všechno v hlavě, pěkně od začátku až do konce. Věděl kde je u Mustanga, věděl, proč tam přišel, protože, prostě nevysvětlitelný důvod ho tam zatáhnul. I proč s ním leží v posteli, on se nechal dotáhnout do postele a vůbec se nebránil. Taky si byl jistý, že určitě spolu nic neměli. I kdyby byl Ed opilý, to by neudělal. Takže ještě něco chybělo?

„Dobré," převrátil se na posteli a podíval se na Mustanga, jak se opírá o futra dveří. Takhle ho už jednou viděl. To u něho spal poprvé, bylo to hnedka po tom zápase, kdy se prali o jeho vzpomínky nebo o co se snažil.

„To ses zamiloval?...Kdybych věděl, že stačí jednu noc tě otravovat a pak vedle tebe spát tak to udělám dávno," mrknul na něj.

„Nějak moc ti roste sebevědomí," protočil Ed očima. „Jen mi někoho strašně připomínáš," začervenal se. A měl chuť si vynadat.

„Koho?"

„Toho rozhodně neznáš," vypláznul jazyk a rychlosti přešel ke skříni.

„Takže to byl tvůj bývalý milenec?" zvednul nevěřícně obočí.

Edovi zaskočila poznámka v krku a vykulil oči. „Co prosím?"

„Však si slyšel. Jsem tvůj typ?"

 

 

Kapitola 25 by Vertical
Poznámky autora:

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale poslendí dobou toho bylo hodně. Škola, testy z autoškoly, praxe, ale konečně jsem se dokopala... Hip hip..

Dneska je to trochu kratší..snad to nebude vadit..

Elric postoupil ke skříni nechal si čtečkou přečíst eán na krku. „Občas si přijdu jako zboží v supermarketu,“ zabručel si. Počkal než mu ze skříně vyjela jeho velikost oblečení. Pak ho popadl a zalezl na chvíli do koupelny.

Nechtěl se s ním bavit ani né z důvodu, že by to bylo trapné. Popravdě ho další narážka“Mustanga“ zaskočila, kde on vůbec chodil na ty pitomé dotazy? Jen hlavním důvodem bylo, že pokud ho viděl a nebo něco řekl, tak ho to nutilo vzpomínat. Do mysli se mu vkrádal pravý Mustang, ne tahle nepovedená kopie. Ale pravý vznešený Roy Mustang statní alchymista a jeho nadřízený. Chyběl mu! Ed by to asi nikdy nepřiznal, ale teď když byl odříznutý nenavratitelně od svého světa, se ztrátou iluzí, že by ještě někoho z těch na kterých mu záleženo viděl, teď si dovolil rozeznávat ty pocity. A jak bylo pravdou Roy mu chyběl. Stýskalo se mu po domově, po rodině, přátelích i té nenáviděné práci coby armádního psa.

„Je ti něco?“ ozvalo se zabušení na dveře koupelny.

„NIC!“ odseknul dost hrubě Ed. Zapomněl na čas a zahleděl se na jednu z mnoha kachliček při vzpomínání.

„Fakt dobrý?“ znělo to starostlivě. Edward sice neočekával, že by to bylo myšleno upřímně, ale aspoň si nechal narážky pro sebe.

„Už jdu,“ vylezl se dveří a rázně si vykročil ke dveřím z pokoje. Mustang mu musel i uhnout, ale vzápětí ho chytil za ruku.

„Počkej!“

„Nemám čas, škola,“ pokrčil rameny Ed.

„Jo tak škola? Kdybys nekecal.“

„Chceš snad říct, že lžu?“

„A já to neříkám?“ zatvářil se pitomě Mustang.

„Nechej si fóry pro někoho jiného,“ vyškubnul mu ruku. Tedy spíš se pokusil, protože se to vyškubnutí minulo účinkem. Roy ho nadále držel za levici a nutil ho dívat se mu do očí.

„Víš neodpověděl si mi…Jsem tvůj typ?“

„Přeháníš,“ vyprsknul. „Co je ti tak do toho?“

„A~h~aaaa“

„Jaký pak áááhááá?“

„Prostě takový moje áááhááá,“ ušklíbnul se dětinsky Roy.

„Ale mě to tvoje áááhááá nezajímá,“ přimhouřil naštvaně oči blonďák.

„Možná by mělo.“

„A to jako pr-“ Další slova se ztratily, protože v nestřeženém okamžiku si Roy přitáhnul za ruku k sobě a vtisknul mu dlouhý polibek přímo na ústa.

Ed ztuhnul. Vykolejený, že se něco takového stalo, stál jako solný sloup s očima dokořán koukal na Mustanga. Vypadalo to, že si tu pusu Roy vychutnává. Nechtěl se od něj odlepit a přisál se jako nově narozený komár.

Blonďákovy stále nedošel do hlavy žádný impuls, proto možná začal Mustang s dalšími kroky. Oddálil se, ale tak aby rty byly téměř stále u sebe a chytal dech. Vypadal spokojeně a Edward se nestačil divit. Ne jen spokojeně, ale i nadšeně, možná z něho sálalo zadostiučinění.

Po chvíli chytil Sekáč vzduch do plic, ale tentokrát se posunoval po lících ke krku. Přejel vlhkými rty přes tvář až k Edwardově uchu a začal si opět hrát. Odtud  už nebylo daleko sjet ke krku a laskat ho jazykem, rty.

Ed se ošil. Na krku byl vždy citlivý a tohle se mu nelíbilo. Možná se probral konečně ze šoku, možná.. Nyní, ale konečně začal něco dělat. Spolupráce to sice nebyla, spíš odstrkování a ošívání se, ale už nevypadal jako solný sloup.

„Hmm,“ ozvalo se nespokojeně od jeho krku. „Co je?“

„Jak co je?“ rozhodil rukama a odstoupil. Snad poprvé od toho políbení si vzpomněl, že má nohy.

„Mno když nic není můžeme pokračovat,“ zase se skláněl k jeho krku.

Ed, ale zakročil. Dlaň mu položil na ústa a odstrčil jeho hlavu na stranu. Samozřejmě se Roy moc nenechal a tak ho chňapnul po zápěstí a už měl jeho ruku ve svěráku.

Jen si letmo uvědomoval, že je to jeho kovová paže. Někdy se opravdu hodilo nebýt celý z masa a kostí.

„Tak tedy budeme pokračovat zase někdy jindy, co ty na to?“ sklonil se k ruce a zanechal polibek vprostřed dlani. Ed se začervenal při tomhle gestu. I když to necítil, nebo právě protože to necítil, mu to přišlo tak…

„Už teda půjdu,“ zastrčil si pramínek vlasů za ucho a nazul si boty, které mu „vyplivla“ skříň. Cítil se strašně v rozpacích a šlo to vidět i na jeho trhaných pohybech. Ale byl si jistý, že musí i hned vypadnout.

„Vyprovodím tě,“ nabídnul se ochotně Roy.

Ed si otevřel dveře a zmizel za nimi ani netušil jak. Bohužel pro něj bylo na patře s Mustangem mnoho dalších studentů, kteří se zrovna v ten daný okamžik museli producírovat jinde než v pokoji. V duchu zanadával a spustil salvu nadávek na Murphyho zákony. 

„Tak zase se zastav někdy, zlato,“ mrknul na něj chlípně Mustang. Pak zalezl opět do pokoje, Ed znovu červenal. Tentokrát to bylo studem.

„Hajzl, ten hajzl! Parchant zasranej. Magor bez mozku. Nepřemýšlí ničím jiným než rozkrokem. Co si myslí úchylák jeden?“ mumlal si Ed cestou do pokoje. Ani netušil proč se vydal ještě tam. Nejspíš pro notebook, aby si měl kam dělat poznámky.

„Nadrženec jeden,“ pustil si znovu svou.

„Co to mluvíš o mně?“

Ed zvednul hlavu a uviděl Dannyho. Trochu se pousmál. „Kam si zase večer zmizel?“ podíval se na něj jako by hledal škrábance nebo nějaké jiné byť jen drobné poškození.

„Nic mi není,“ odbyl ho Ed.  „Sakra,“ vzpomněl si, že nechal u Roye župan a pantofle. Rukavice měl navlečené, aby nešla vidět jeho kovová paže, ale na ostatní věci nějak pozapomněl.

„Hm?“ opřel se o furtra Danny. „Kam stále utíkáš? To se ti se mnou tady nelíbí?“

Na to se Ed samozřejmě konverzace nechytil a nechal otázku vymizet z dosahu. Proč by se taky měl bavit o něčem podobném a ještě s Dannym? On nebyl ničí hračkou jak si nejspíš Mustang myslel. Ne Edward Elric nikomu nepatřil a pokud ano, nebyl to ani zavšivený Mustang ani jeho spolubydlící Danny.

„Už si snídal?“

„Nemám nějak hlad,“ pokrčil rameny Ed a posadil se na židličku u prázdného stolu.

„Jo aha. Dneska je první pondělí v měsíci, ne?“

„Vlastně ani nevím,“ podíval se na něj. Danny si vybíral jídlo ze špajsky.

„Fakt nic nechceš?“

„Ne díky. Není mi moc dovře.“ A ani nebylo.

Kapitola 26 by Vertical
Poznámky autora:

hezký víkend...těším se na animefest...fakt že jo..^^

Ed seděl u oběda. Zalezl si pěkně do rohu, aby ho nikde nikdo neviděl. Snažil se dělat, že tam vůbec není a celkem se mu to i dařilo. Byl za to opravdu vděčný.

„Á koho to tu pak máme? Přidal jsi se ke spodině společnosti a nebo se ti jen na výsluní nelíbí?“ přisedl si André.

„Ahoj,“ začal tiše. Snažil se ho držet nějak na uzdě, ten když jednou začal mluvit nikdo si nepamatoval kdy skončil.

„Ale no tak snad nejsi až taková leklá ryba. Tváříš se jako by ti někdo sebral oblíbenou hračku, hm? Pověz strýčkovi Andrému co pak tě trápí zlatovlásko,“ mrknul na něj. A Edward se zasmál.

„Tak to vybal jaký máš průsery?“ nahnul se k němu André. „Mě to můžeš říct,“ ukázal na sebe a znovu se pořádně usadil k jídlu.

„Tobě?“ divil se dost nahlas Ed a bylo to poznat nejen na hlasu, ale i na pohledu, který mluvil za všechno.

„Hele co to házíš za ksichty? Já jsem snad nespolehlivej? Na mě spoléhaj..mno kde kdo.. Důvěryhodnějšího snad ani není.“

„Nemám žádny problémy.“

„Tak pak co tady ó náš velký přisluhovač samotného bosse Sekáčů dělá? Slyšel jsem zvěsti, že jsi teďka jeden z nich, je to pravda?“ vyzvídal dál.

Ed si ho změřil vyčítavým pohledem.

„Mno fajn, když mi nechceš říct ani tohlencto? Co pak s tebou? Není ti něco? Jen se v tom dlabeš a do huby sis ani jednou nenabral? Neříkej, že bodová dieta,“ zasmál se. „Moje matka taky takovou jednu dobu držela. Tééda prej přibrala ještě víc než předtím než s tím začala. Ale možná to bylo tím, že večer chodívala na těsnou poradu za lednicí, kdo ví?“ pokrčil rameny.

„To sem vážně nepotřeboval vědět.“

„Tak si naber a háám,“ popadl jeho vidličku a nabral pořádně nějakou smrdutou kaši. Nutil ho otevřít ústa a narval mu ji tam celou až měl Ed pocit, že se začne dávit jak se dotýkal kov jeho mandlí. „ještě za maminku,“ nabral znovu z poloprázdného talíře. „Vidíš, že to jde,“ šklebil se na něho, ale dál ho trápil s tou vidličkou.

„Hajzle. Přestaň už s tím!“

„Nemáš smysl pro legraci,“ nafouknul se André.

Ed se začal řehonit. Konečně se cítil dobře, stress z něho padal dolů a mizel nenávratně v odpadu. A navíc nebýt Andrého tak by se asi vážně nenajedl.

„Jo a  když jsem tě tu tak potkal. Chtěl bych vědět, jestli nepotřebuješ něco. Prodávám levně a skoro cokoliv, můžeš si u mě i objednat. Problém v tom není. Jsem schopný zalevno sehnat cokoliv, kdekoliv. Mám mnoho známých a ti mi pomůžou takže kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat hnedka mě volej. Stačí vystrčit hlavu z okna a už jsem u tebe. Donáška až pod nos. Jsem holt k nezaplacení,“ plácal první přes druhé a občas si něco strčil z Edova oběda do pusy. Ed mu pak stejně přistrčil talíř, protože mu bylo jasné, že to sežral tak i tak. A on už stejně neměl chuť. Jeho vidlička byla v pazourech Andrého.

„nebojíš se že ti zaskočí?“ vlezl mu do řeči.

„Co prosím?...Jinak mám úplnou novinku..jen pro tebe jsem to založil a to dělám zpravodajskou službu. Chceš novinky, informace,“ rozhlídnul se kolem jako by je někdo poslouchal, ale když to vypadalo, že jim nikdo nevěnuje pozornosti pokračoval, „tak já ti je obstarám. Řeknu ti jen samou pravdu a nic než pravdu k tomu mu dopomáhej s touhle vidličkou.. Stejně bych ji viděl nerad jinde než na talíři.“

„Cože? Proč?“ Tohle smrdělo.

„Ale no tak to ti bossák nic neříká? Všichni co ví moc za to vždycky zaplatí. A tak to platí úplně všude ne jen tady na škole.“

Pak se André zatvářil zvláštně. Ed to u něj zatím nikdy neviděl. Byl to snad smutek? Ale pak to přebyl svým úsměvem jaký měl vždycky a opět se šklebil kolem sebe.

„heleď škola volá. A ještě si tu pár let posedím a nerad bych rozhněval ty nahoře,“ mrknul na ochoz, kde obědvali učitelé.

„Počkej!“ chytil Andrého za ruku. „Díky za všechno a kdybys vypotřeboval pomoc tak se ozvy,“ sledoval jeho reakce, ale nic. Ani náznak.

„Chápu šéfe,“ vstal a klidně si odnesl tác s prázdným nádobím.

Ed si byl jistý. Byl si tak moc jistý, že má André s něčím problémy, že by na to vsadil svůj krk. Teď jen čekal jestli využije jeho nabídky a opravdu se rozhodne. Myslel si sice že po tom návrhu skočí i hned, ale třeba si jen nalhával, že je to tak špatný. Třeba to nic nebylo. Třeba se mu to jen zdálo. Stejně i kdyby se rozhodnul André jeho nabídky využít podal by mu pomocnou ruku tak jako tak.

Ed vstal a odešel si odnést i svůj tác. Cestou k učebně mu někdo zatarasil cestu. Opět Mustangovi gorily. Ten uprostřed se šklebil na všechny kolem.

„Pan Mustang by s vámi rád mluvil,“ dostal ze sebe se značnými potížemi. No jo holt hodně hormonů a svalů odpomáhá mozku myslet. Pokud vůbec tušil co to je.

„Aha tak pan Mustang? A proč si pan,“ raději skončil a následoval je. Stejně by to nemělo cenu.

Táhli ho jako poprvé když ho zastavili. Stejnou uličkou k nepoužívaným učebnám, ke stejným dveřím, které mu i otevřeli a nechali ho vstoupit. Uvnitř jejich „klubovny“ nebo jak nazývali tu zapáchající starou třídu, byl jen Mustang. Tedy pan Mustang.

„Tak si došel,“ ai mu nevěnoval pohled.

„Jsem tu. Co chceš?“

Roy si povzdechl. Roy? Mustang! Roy je mrtvý! „Nechal sis u mě pár věcí. Nejsem skladiště, ale když je tvoje budu ho trpět.“ Ed měl pocit, že se ušklíbnul, ale on zatím nezvedl k němu hlavu.

„Css. To mě voláš kvůli tomu? Ještě něco jsem u jeho veličenstva podělal? Třeba nechal otisk své neurozené nohy na jeho královském koberci? Hm?“ ani se nesnažil zakrývat vyčítavost v hlase. Absurdnost. Tady se ani nedokázalo mluvit o ničem jiném než o absurdnostech.

„Ne volal jsem tě kvůli jiným záležitostem.“

„Hm?“

„Aby si nezlenivěl dám ti jeden úkol. Jako správný Sekáč, i když jsi spíš takový neoficiální člen, plníš nějaké úkoly. A já teď jeden pro tebe mám. Dotazy?“

„Jaký úkol?“ zamračil se Ed. „A proč si ho nevyřešíš sám?“

„Mohl bych. Ale řekněme, že to chci nechat tobě. Můžeš být rád je to skoro pocta. Vezmeš to?“

Ed přešlápnul z nohy na nohu. Vždyť nevěděl do čeho leze. „A o co jde?“

„Někoho najdeš. Je mi jedno jak a v jakým stavu bude, ale musí žít. A všechny podrobnosti mi pak řekneš, abych to mohl dát dál,“ Ed se zamračil. Tohle bylo něco většího, tohle neměl na triku jen Mustang ten by se dal oblbnout, ale tohle směřovalo výš. A pokud se lidi a okolí bálo Sekáčů tak pro koho by mohli pracovat? Kdo je nad nimi? Vláda? Ta má určitě vlastní zdroje, to nebude nic tak okázalého, když to strkal do ruk právě mu. Tak potom mafie? To nejvyšší co tady bylo?

„A koho? A kvůli čemu?“ pokukoval po něm Ed.

Mustang nic neřekl pouze sáhnul na stoleček vedle a podal mu obálku. Edward se jen natáhnul a vysunul si fotografii. Žena. Poměrně pěkná v obličeji, ale na fotografii nevypadala šťastně. Nemohlo jí být moc let, ale ty ustarané oči ještě jejímu věku přidávaly.

„Tuhle mám najít? Proč? Ztracená milenka?“ otočil si fotku, aby si přečetl pár podrobností připsaných na zadní straně. Jmenovala se Sabrina.

Kapitola 27 by Vertical

„Pan Elric? První ročník?“ usmál se mile muž v obleku. Ed tipoval, že ho vidí prvně, jen přikývnul. „Jeden ze členů učitelské rady mi dával vědět, že jste celkem bystrý hoch. Vím, že je vám teprve 19 let.“
„18,“ opravil ho.
„Omlouvám se 18 let. Máte ještě spoustu času na školu, zde můžete studovat až do svých 30 a potom se zapojíte do práce, ale jako jeden z pracovníků ve výzkumné laboratoři Tokia 5. Snad nejdu pozdě, chtěl bych vám nabídnout práci... Nemusíte samozřejmě příjmout hned, ale sepsal bych s vámi smlouvu. Nemůžu si nechat někoho jako vy uniknout. Je to pro nás i pro vás velká šance,“ snažil se ho ujišťovat. Ed poslouchal, ale i když se snažil to vnímat šlo to mimo něj. Těch pár minut co odešel od Mustanga byl schopen přemýšlet jen o úkolu. Cítil jak se mu znovu probírá každý nerv v jeho těle, jako by ožíval. Cítil se skvěle a sklesle zároveň, ale hlavní byl ten pocit štěstí.
„Budu o vaší nabídce uvažovat,“ usmál se Ed. Dokonce to myslel i upřímně.
„Tady vám dám ještě svou vizitku. Můžete se kdykoliv stavit. A pokud by vás omrzela škola,“ diskrétněji se k němu nahnul,“ není problém vás i hned zaměstnat. Této škole věřím a zaměstnancům taktéž. A pokud do vás vkládají naděje je to jen dobré znamení,“ poklepal mu na rameno a zvednul si kufřík ze země. Ed vlastně ani neviděl, že by předtím něco měl sebou.
„Tak pokud dovolíte,“ podal mu vizitku. „Už vás opustím. A nebojte jsme schopni na vás čekat i do vašich 30ti let,“ uklonil se. Potom tlesknul a kufřík se jako na povel zmenšil několikrát, jen tak, že byl velký jako malý přívěsek na klíče.
Ed vykulil oči. „Jak jste to?“ zašermoval rukama. Tohle bylo jako kouzlo. Ani věda ani jemu známá alchymie.
„V kufru, v kůži jsou zabudované senzory, citlivé na zvuky. Při dostatečném hluku senzory vyšlou povel paprsku, který je tam taktéž uschován, je velký asi jako zrnko rýže a ten pomocí bodů zmenší objem. Velice chytré, díky tomu se dobře uskladňuje,“ pousmál se.
„aha chápu. Funguje to i naopak?“ zajímal se.
„Samozřejmě. Paprsek je tomto oblouku oboustranně použitelný jak pro zmenšení tak i pro zvětšení do původní velikosti. Zajímá vás to?“
Ed pokýval uznale hlavou. „Ano.“
„Kdyby jste přijal nabídku, mohl byste sám provádět výzkum na takovýchto věcech. Ne i hned, ale třeba až dokončíte zde svou působnost. Jak jsem řekl máme o vás nesmírný zájem, proto jsme schopni čekat i poměrně dlouho.“
„Rozumím.“
„Jsem rád, že si tak dobře rozumíme. Jste určitě velice bystrý, jinak by nic profesoři neřekli. Snad budete pro výzkum a vědu další pomocnou silou.“
Ed zmáčknul v kapse obálku s fotografií. Jako by mu to jméno Sabrina něco říkalo. Nebo to možná jen bylo z důvodu, že mluvil s tím mužem. Připomínal mu snad někoho?
„Samozřejmě pokud přijmete nabídku, ale to bude jen taková formalita.“
„A pojistka, abys se jim neztratil,“ vyšel z jedné chodby André. Eda překvapilo jak mluvil. Nevypadal zrovna pozitivně naladěn. Muž se zatvářil přísně.
„Co to vyvádíš?“ rozhodil rukama, nevšímaje si Edwarda, ten koukal jako vyoraná myš.
„Taky tě zdravím tati.“
„André mám tu jednání s možným novým vědcem ve výzkumné laboratoři,“ usmál se na Eda. Edovi sice jeho úsměvy lezly na nervy, ale neopovrhoval nimi.
„A já se ho snažím chránit. Nezná to, neví co dělat a ty si sem naklušeš s něčím. Navíc s ním potřebuju dost urgentně mluvit,“ přišlo Edovi, že se z jeho obličeje vytrácela barva a nebo to bylo doopravdy?
„Myslím, že jsi stejně byl na odchodu,“ nenechal se odbýt ani vražednými pohledy od svého vlastního otce. Sice byl běloch, ale podoba tam byla dosti zřejmá. Měli stejné oči. André nebyl jasný černoch, bylo na něm vidět, že je to míšenec. Měl barevné oči ne jen hnědé nebo jinak tmavé, ale spíš to byla směska několika odstínů modré a hnědé, ve světle vypadaly jako kdyby byly skelné.
„Snad si můžu odejít kdy chci. A nebuď drzý!!“
„To jsi tu jen ty. Snažíš se ho dostat do firmy a proč? Pro dobrý výsledky to nebude? Co s ním máš vymyšleného? Nemysli si, že nevím jak na tom byly ti ostatní co se k vám přidali. Vždycky hezounci co si je zblbnul při představování. S Edem to tak lehce nešlo, co? Ale i tak si čekal, že se ti poddá. Co děláš teďka za výzkum?“
Ed vykulil oči od té nabídky nečekal víc než návrh na práci. Dokonce přemýšlel, že by to zkusil. Tím by se vyhnul problémům ve škole se Sekáči, cítil, že se kolem stahuje nějaká síť.
„Css,“ dupnul jeho otec a otočil se od nich.
„Promiň. On to tak nemyslel, nevím proč chtěli tebe,“ pokrčil rameny. A pak se zatvářil podobně jako na tom obědě.
„Co potřebuješ?“ vypálil Ed. Bylo mu to jasné, ale netušil proč se trápí.
„Nic.. JE to jen moje věc a nemůžu do toho nikoho tahat,“ povzdechnul si. Vypadal špatně.
„Chtěl bych ti pomoct, stejně-“
„Nic mi nedlužíš. Udělal bych to pro všechny kámoše, navíc předtím jsme ani neměl možnost zasáhnout, ale teďka už mám. Neber tu nabídku a tu vizitku vyhoď. Když ho uvidíš vyhni se mu. Není to nic pro tebe, chodí jen verbovat, ale je to fajn chlap. A neříkám to protože je to můj vlastní táta. Kdybych ho znal..“ povzdechl si.
„Vypadáš děsně,“ okomentoval jeho stav Ed. Přišlo mu, že i omdlí.
„Né jsem v pohodě jsem přepracovaný. Snažím se toho hodně stíhat. Práce se mi teďka trochu zkomplikovala, ale není to tak špatný. Taky doma je to na ostří nože, sice je vidím jednou do týdne, když se zastavím..jsem ubytovaný na koleji jako ostatní,“ vysvětloval.
„Nechybí ti?“ zajímal se Ed. Mu rodina chyběla. Ne jen ona, ale teďka mu to přišlo nepodstatné. Chtěl mu pomoct, on byl jeho přítel sám ho nazval kamarádem. A nebyl to způsob jak se mu odvděčit, že ho před něčím zachránil. I když před čím asi?
„Občas máma. Táta je fajn, ale nevycházíme spolu moc dobře. Má raději bráchu, je straší a poslušnější. Má prý mozek a někam to dotáhne, ale já jsem k ničemu. Možná to dělá i ta barva pleti, vždycky nás sledovali skrz prsty, protože měli dítě černocha,“ vypadal že se klidní. Ed byl za to rád. Nechtěl aby se mu složil před očima. Navíc by ani netušil co má v takový daný okamžik dělat. Takže výhoda pro obě strany.
„Vím, že jsem se už nabízel, ale kdybys potřeboval s čímkoliv pomoct obrať se na mě. Jsem ti k dispozici. Nebudu se nabízet hodněkrát,“ odpovídal zcela vážně Ed.
„Vážne nemám problémy…se kterými by se dalo něco dělat. To jen to přepracování. Víš stěhuju se a končím tady ve škole. Trochu dřív, ale jsem spokojený, stejně se víc nenaučím,“ mlel. Ale lhal. Ed to poznal. Snažil se to skrývat, ale asi nikdy nelhal dobře, protože tohle byla očividná lež. To jeho chování jak se tvářil jak se potil a ošíval.
„Stěhuješ, vážně?“
„Jasný. Až na druhý konec města. Heleď už půjdu, končí hodina a za chvilku tu bude přeplněno tak ať se ještě mám kam hnout. Zatím..“
„Jasně…zatím,“ Ed se taky vydal pryč. Ještě měl na práci hodně věcí. A chtěl s tím začít co nejdříve, čím dřív se začne tím dřív se i skončí.
Taky měl pocit, že by dlouho nevydržel čekat. Chtěl to sám, potřeboval vybýt tu přebytečnou energii nashromážděnou uvnitř.
„Nemůžu si dovolit chyby.“

Kapitola 28 by Vertical
Poznámky autora:

...gomen-a-Sai, že mi to trvalo tak dlouho, ale nemyslete si, že by mě to nějak štvalo..protože být po mém už na to nesáhnu..

dneska můj pokus o "akční" záležitosti..

„Haló?" rozeřval se v prázdném skladišti. Jediné kam ho napadlo se jít poptat, bylo k Winkovi. Aspoň nějakou důvěru k němu choval. Sice neměl pravý důvod proč mu nevěřit plně, ale neměl ani důvod mu plně důvěřovat. Potřeboval být opatrný, a jak tušil, u nikoho si nemohl být jistý.

„Hej Winku!" zkoušel to dál, ale ohlas nikde nebyl. Něco se mu na tom nelíbilo. Kdyby tu nebyl Wink, byla tam jistá a celkem silná pravděpodobnost, že se ozve alespoň Jack. Ale ten z nepochopitelných důvodů taky mlčel.

Edwarda samozřejmě napadlo, že si někam odskočili, ale nechali by otevřené skladiště? Přece jen vždycky se najde nějaký hajzl, který pokrade, co může. Navíc u skladiště plné šrotu a součástek byla ta možnost vyšší. Chvíli ještě zkoušel volat, jenže se nic nedělo a tak to vzdal. Už samo bylo divné, že tam nikdo není. Strašné ticho, tak nezvyklé tak nevítané. Ticho bylo vždy špatnou předzvěstí něčeho, co mělo přijít.

Ed se otočil na podpatku a vydal se na opačnou stranu skladiště. Dveře se mu před nosem zavřely.

„Eh," vzdechl Ed. Tohle se mu značně nelíbilo. Začínal mít pocit, že nakonec v tom skladišti nebude sám. Ale že tam nebude jak Jack tak ani Wink.

„Je to on?" odfrknul si někdo za jeho zády. Snažil se postřehnout kolik jich tam je, ale spíš menší skupinka.

„Taková malá blondýnka sama na výletě... bez Mustanga," ozval se jiný hlas.

S Edwardem to nehnulo. Netušil co jsou zač a proto uvažoval několik kroků dopředu. Tušil, že by se mu nemuselo vyplatit udělat rychlý pohyb. Tak se držel potichu k nim zády. Sice se nezdálo, ale byl připravený na protiútok, kdyby náhodou něco. Vlastně s ním ani nezamávalo, že zase je v tom nějak zapletený Mustang, že ho nazvali malým, měli narážku na jeho pohlaví. Sám nechápal, co s tím všichni mají. On nebyl blond, ale měl ty vlasy sice světlé, ale spíš medově hnědé, ne jak říkali oni blond.

„To on zabil šéfa?"

Zabil? Zopakovalo se mu v hlavě. Zabil. Nebyl to první, ale řeč byla dle všeho o tom chlápkovi v hospodě. Nejspíš by jim nemohl vysvětlit, že to samo. Že neuvažoval, jeho tělo reagovalo samo a podvědomě zabíjelo? Vypadal by jako totální šílenec. Vlastně on totální šílenec byl. Jen si to zatím nechtěl přiznat a stále to házel na účet svého bytí v tomhle podivném světě.

Ed se velice pomalu otočil. Nechtěl dráždit a stále si nebyl jistý, proti přesně čemu stojí. Byli 4. Dva menší chlápci na první pohled se slizkým šklebem, pak vepředu jeden o dost straší, vypadal dost ojetě. A úplně vzadu s nezaujatým pohledem poslední člen lovecké skupiny.

Pro Elrica nezajímavé. Ničím se nezdáli být zajímavý. Nechtěl je znát a nechtěl je ani poznat. Chtěl to mít co nejdřív za sebou.

Automaticky si spravil rukavice jak na své vlastní tak i na své umělé paži. Byl připraven a čekal, kdy a jak zaútočí.

„Parchanté," rozběhnul se k němu jeden ze skupinky. Starší zakroutil hlavou a protočil očima. Udělal chybu, ale na to bylo už pozdě.

Ed se postavil, aby měl dobrou stabilitu, nohy od sebe, aby jen tak při srážce nespadnul. Všechno se mu promítalo zpomaleněji než by mělo, ale mohl za to být jen rád, měl více možností odhadovat situaci.

Přiběhnul k němu a začal se ohánět pěstmi, ale mladší z nich na to čekal a vrazil mu pěstí do břicha. Útočník se svalil na zem a z úst mu tekly sliny. Byl na zemi, zbývali ještě 3.

Stál naproti tomu nejstaršímu a měřil si ho pohledem, podezíravým pohledem. Jestli z nich někdo něco o boji věděl, byl to on. Ten první udělal chybu až moc velkou a kdyby Ed chtěl, zabil by ho ani by si nestihnul všimnout. Vztek se nevyplácí, i když přináší větší množství síly.

Nezaujatý chlapík úplně v zadu vypadal zaskočeně. Nejspíš nečekal, že by Ed ke své výšce, váze a vzhledu dokázal někoho takhle jednou ranou skolit. Druhý s tím slizským obličejem jen těkal mezi těmi třemi očima. Nezdála se mu asi situace, jak si ji předtím barvil, potil se. Možná se i chvěl, ale Edovi to přidávalo na sebevědomí. Byl rád, že se ho bojí. Nahodil typický úšklebek, který používal, když si byl jistý. Předtím ho vlastně neměl, ale každá situace dokáže člověka změnit, možná cesta sem byla jednou z těch situací.

„Mohli bychom si promluvit jako kultivovaní lidé," započal rozhovor po delší odmlce ten nejstarší.

Ed přikývnul. Také mu to přišlo jako nejlepší řešení, i když si byl  jistý, že kdyby se něco stalo, nikdo z nich by ho nedostal. Všechny by přepral. Slizoun si viditelně oddychnul a ten vzadu se zase tvářil neurčitě, nezúčastněně.

„Ztratili jsme šéfa a ty s ním chceš jednat?" vyšiloval Slizák. Nejspíš se už probral z transu a všechny nenávistně měřil pohledem. „Nesouhlasím! Nejlepší je se mu pomstít, jiné východisko ani není." Trval si nejspíš delší dobu na svém.

Ed zvednul obočí, tihle ho chtěli zmlátit do nepoznání či ho chtěli zabít, aby se mu pomstili? Vždyť to byla banda neschopných pitomců, co se ani nedokázala domluvit na útočné formaci.

„Mi-" nedořekl, druhý slizák vyběhnul proti němu s nožem v ruce. Ed se postavil bokem a chytil mu ruku s nožem, pak mu ji začal kroutit, až nůž vypadnul. Slizák zaskuhral a tichounce křuply jeho klouby.

Dva další se probrali a rozhodli se kamarádovi, kolegovi nebo jak, jít na pomoc. Jeden z nich šel z druhé strany, a aby mu nebyl Ed zády a neměl tolik možností k úhybným manévrům, musel se přítěže zbavit. Nakopnul slizáka a shodil ho na zem. Ten nejdřív otupěle ležel a teprve potom hodnotil jak je na tom jeho ruka. To dalo Edovi dostatečnou příležitost posunout se od zavřené brány do většího prostoru, který mu teď vyhovoval.

Dva další kroužili kolem něj jako supi. Kolečko prostoru se zmenšovalo, pro to Elric usoudil, že nejlíp bude, když začne sám. Nenechá se omezovat na svobodě.

Nechtěl se nechat zase ovládnout a pokazit to, proto vyrazil po tom starším, co vypadal, že něco umí. Aby nevyplýtval energii, kdyby bylo potřeba, na toho méně důležitého. Šel po straším s kopy, zaprvé si nebyl jistý, jak by pracoval s levačkou, když si ji jaksi pohmoždil při první ráně. Nejspíš se trefil přímo mezi žebra do hrudní kosti, ale rána to byla pořádná. V podstatě ten chlap měl štěstí, kdyby to bylo do žeber, zlomil by je, kdyby to bylo trochu níž, mohl mu ulomit mečíkový výběžek a to by nemuselo dobře dopadnout.

I když měl cit v levé ruce a neměl v ní nikdy tolik sílu jako ve skutečné pravé ruce tak i tak dokázal vynaložit dostatečný úder, aby to nemuselo dopadnout dobře. Někdy se až sám sebe bál.

Jeho kopy nikam nevedly, buď je vykryl a nebo jim uhnul. Až se sám Ed divil, jak může být tak dobrý. Chtěl ho omráčit ránou do zátylku, ale k tomu ho musel donutit se předklonit, k tomu by ho musel nakopnout a už se mu v hlavě skládal další plán.

Ed nikdy netvrdil, že je boj bez alchymie zábavný. Byl jen jiný, těžší a mnohdy více bezpečný.

Snažil se chytit jeho hlavu, ale i když ji už zachytil, starší chlápek sebou trhnul dozadu a tak se Edovi povedlo jen si tlesknout. Pocítil zvláštní nostalgii při tlesknutí, ale snažil se to zahnat na jindy. Vzpomínat bude moci i jindy, teďka měl na sobě dva útočníky a ani jednoho z nich nedokázal položit na lopatky.

 

 

Kapitola 29 by Vertical
Poznámky autora:

Já to kontrolovala a 17. července byla přidána poslední kapitola V Síti u mě na blogu. To je ale doba *mračí se*..

Nevím jak dlouho tuhle povídku čtete, ale je to rok a skoro 2 měsíce co tohle píšu. To je doba. Leze mi to na nervy, chci se toho zbavit a nejsem schopnás e dokopat ke psaní. Jsem líná lemra a vím to o sobě.

Sice netuším jestli tuhle kapitolu pochopíte, ale budu doufat, že někdo si ji rád přečte..pokud si ještě na tuhle povídku vůbec někdo vzpomněl.. Takže hodně štěstí, aby jste se po té době vyznali.. A já doufám, že brzo to skončí..

děkuju za pochopení a omlouvám se za chyby (hlavně lidem co na téhle stránce betují)..

Když přestalo, pravděpodobně, staršího bavit uhýbat jeho pokusům, začal taky jednat. Měl rychlejší ruce, než kdy snad sám Ed viděl. Jeho nadšení pro boj se z nuly pomalu zvedalo do vyšších poloh. Zaujal ho, ale na to neměl čas reagovat, protože v tu chvíli bylo zbytečné přemýšlet. Jen ho to zpomalovalo.

Uhnul jeho pěsti, ale jen o vlas jak se říká. Ed nemohl, byl unavený. A naštvaný, i když něco málo nadšení z něho taky vyzařovalo.

Odskočil dál, než původně zamýšlel a nešikovně spadnul jen na polovinu chodidla. Spadl. Už teď věděl, že udělal chybu a chyby se v boji nevyplácí. Chytil se své umělé paže. Neuměl se toho zbavit. Dělal to tolikrát za život, tak automaticky, byl to zvyk a různých zvuků se zbavuje těžko.

„Kdybys byla k něčemu,“ podíval se na ni. Měl skoro až chuť se začít smát, myslel si, že to zabere. Ale dost vtipů, teď mu šlo spíš o krk než o zabírání se tou vlezlou vzpomínkou. Když mu rukama proběhlo chvění, příjemné mrazení v zádech a záblesk světla připomínající blesk. Měl  chuť zkusit to znovu, jako by mu ty nejprimitivnější pudy kladly, aby to udělal.

Spojil ruce, nebylo to přímo tlesknutí, spíš jen dotek, zavřel oči. Nechtěl vidět, jak se nic nestane a přiložil ruku k podlaze.

I skrz zavřená víčka viděl jasný záblesk alchymie, která vycházela z jeho rukou.

Z podlahy vyrazily hroty a snad všechny útočníky zasáhly. Snad i ty na zemi, co leželi kousek od nich v bezvědomí a o ničem nevěděli.

Ed unaveně vydechnul, boj mu dal zabrat. Nebyl zvyklý na větší fyzickou námahu. Jako student v jiném světě ležel většinou v knihách nebo seděl v lavici na přednáškách. Tady to vypadalo dost podobně i když občas s něčím pomohl Dannymu, a nebo něco spravil u Winka. Byl to takový nenáročný život, dalo by se říct. Že Edward zpohodlněl. Zvyknul si extrémní rychlostí ani ho nenapadlo, že by mu to scházelo, ale nejspíš byl opak pravdou.

Unaveně se postavil, mírně zasyknul, jak ho zabolel kotník. Nejspíš byl vymknutý, ale chtěl odejít co nejdřív. Nevidět co zase napáchal, protože to opravdu nebyl pěkný pohled. Jen periferním viděním zkontroloval situaci, jestli se někdo nehýbe, ale kamenné hroty, které se díky alchymii přetransformovaly ze země, zakrývaly dostatečně pohled. Byl za to rád. Vzduchem se nesl železitý pach krve, jak byla těla probodnuta v různých bodech. Země se barvila do ruda, ale to už Ed odcházel pryč. Dveře tentokrát byly v pořádku a mohl odejít.

Začal se kulhavým krokem pomalu přibližovat ke školní budově, která se majestátně tyčila na menším, určitě uměle vytvořeném, kopečku nad městem. Budova byla nádherná, ale to co se dělo za jejími zdmi už tak unikátní nebylo. To si nejspíš tolik lidí neuvědomovalo, nebo to umělo skrývat.

Zvednula se v něm vlna hněvu. Jen co zahlédnul školu, zahlédnul krev i to tělo z té hospody, kdy díky jeho stisku vyprchal v jeho rukou nevinný život. Jenže kdo si může říct, že je nevinný? Podle chování nejspíš vůbec nevinný nebyl. Stejně jako Mustang. Celou dobu ho měl stále u zadku, jako by ho hlídal a na něco čekal. Celou tu dobu mu pil krev, ale byl tam i jako psychická opora v určitých chvílích. Nerozuměl svým pocitům vůči tomuhle Royovi. Ne tomu, kterého znal, ale téhle laciné kopii.

Minul sloup, který před nedávnem zničil. To byl ten večer, kdy ho odvedli do místnosti s provizorním ringem. Všichni co seděli v hledišti, jen čekali na smrt těch dvou. Chovali se jako zvířata.

Nechtěl tu zůstávat a ne jen, že měl důvod, měl i možnost utéct. Jen ho něco stále drželo v té proklaté škole. Něco ho poutalo mezi Dannyho a Mustanga. Jako neviditelný řetěz, kterým ho svázali.

Vešel do rušného dění v jídelně, drze se vetřel mezi „svou“ skupinku, mezi Mustanga a chcípáčka, co mu vždy byl po chuti. Posadil se do škvírky a trucovitě si podepřel hlavu. Shin seděl přímo naproti němu a věnoval mu nechápající pohled. On jediný totiž cítit něco podobného jako Edward, měl empatické schopnosti nějakého vyššího řádu.

Ed se na něj zašklebil, ale hned na to si povzdechnul.

„Strašná sranda!“ poznamenal trefně s velkou dávkou ironie.

„Nemusel jsi sem lízt,“ usmál se na něj všelijak jen ne mile Ivo.

Ed mu za to poslal vzduchem pusu a otočil se na Roye, aby se nemusel dívat jak Ivo pění.

„Tak jak to je, přiznej barvu.“

„Cože?“

„Ale přece víš, o čem mluvím,“ naklonil se Mustangovi k uchu. „Ty jsi to věděl, že?“ fouknul mu do něj, a když se oddálil, měl zase ten veselý pohled co předtím.

Roy mu nevěnoval více pozornosti, zavrtal pohled do talíře.

Ed se zamračil, bylo to něco vážnýho, když se i chrabrý a udatný Roy Mustang 2., choval tímhle způsobem.

„Nevím, o čem to mluvíš!“

Edward na to zvednul obočí. „Ale proč?“
„Věděl jsem, že půjdeš do toho skladiště. Poslal je na tebe, aby viděl, jestli už jsi schopen-“

„Kdo?“

Roy zakýval v nesouhlasu hlavou.

„KDO!?“ prásknul pěstí do stolu, až kus dřevotřísky odletěl, protože bezcitně použil kovovou ruku. Mělo to výhody, třeba že to nebolelo.

„Přijde.“

Elric se zvednul od stolu, ani si v rozhořčení nevšimnul, že přinejmenším celá jídelna na ně zírá. Nikdo neřekl ani a, protože chtěli vědět co se děje. Největší frajer na škole s opletačkami s mafií se hádal s někým, kdo vlastně nebyl vůbec důležitý. Nejspíš jim i zatrnulo z toho.

Ed znovu cítil ten zvláštní pocit, jako by se mu zvedal žaludek, ale na druhou stranu ho naplňovalo takové zvláštní teplo a příjemno. Nebylo to popsatelné. Všechno mu bylo jedno jako by ztrácel nad vlastním mozkem vládu. Tak jak se cítil vedle Msutanga, ale tak jak se hlavně cítit ten den v té hospodě. V tom pajzlu jak mu zlomil vaz. Jako by to nebyl on, jako by ty nohy nepatřili mu. Jako by ho někdo začal ovládat. Ne s ním manipulovat jak to dělali od prvního okamžiku, co tu byl, ale jako by visel na provázkách a loutkovodič ho vedl. Byla to hrozná představa ztrácet nad sebou kontrolu, ale na druhou stranu jako by se mu chtělo spát. Jeho já usínalo, ale jeho tělo bylo dále v pohotovosti, aby jeho druhé já převzalo tělo.

„Jsi si všimnul až teď?“ ozvalo se mu v hlavě, ale to bylo poslední, co se mu v hlavě ozvalo, než převzala druhá stránka jeho schránku nad svou vládou.

„Je ti něco?“ dotknul se váhavě Edova ramene Shin.

„Odpal!“ odpinknul ho. Začal se psychopaticky řechtat a otočil se na Mustanga, aby na něj koketně mrknul.

„Tak zatím pane,“ odporoučel se. A vyběhnul ven.

Shin jen kroutil hlavou. „Ztratili jsme ho.“

„Otec nebude rád,“ přidal se Xuan a výrazně zblednul, i když jeho kůže by to neměla prozrazovat.

 

Kapitola 30 by Vertical

 

Danny seděl vzadu jídelny. Vždycky se schovával před zrakem „všemocného" Mustanga. Nikdy si totiž nepadly do oka, možná proto ztratil postavení u svého otce a musel se začít živit sám. Sice pár věrných jeho otci, jako byl Wink s Jackem, zůstalo, ale bylo jich po skromnou.

Zadíval se na pobledlého Shina. Tipoval, že chce Edwarda chránit a tak Xuanovi zase něco slíbil.  Ostatně Shin nejen sliboval, ale i plnil.

Zabubnoval si prsty o desky stolu a sledoval napjatou atmosféru před sebou.

***

Mustang mlčel a sledoval dveře, kudy Edward vyletěl.

„Musíme ho chytit," narhnul po chvíli. „Je nebezpečný sám sobě."

„Ale to už není Ed," bránil ho Shin.

„Zklapni!"

„Ale Xuane..." otočil se na svého bratra, který se jen ušklíbnul. Postoupil blíž k bratrovi a naklonil se k jeho uchu.

„A co za to, když ho nezabiju?" jeho škleb se zvětšil, ale Shin stál tak, že to nemohl vidět, i když si ho představoval. Vždycky měl vyděračský lesk v očích a škleb mu pohrával na rtech.

„Řekněme, že bych," natisknul se blíž k němu, aby to nikdo neslyšel. „Mohl být více povolnější."

„Jó, tak to by bylo opravdu poprvé," zadíval se mu už do očí a nekryl své pobavení. Měl nad svým bratrem hodně navrch. Měl silnější stavbu těla, vypadal jako chlap, zatímco Shin byl tintítko, co se lámalo pod zafoukáním větru. Xuan neměl problém zlomit někomu ruku, ale Shin vypadl, že by nezlomil ani klacek.

„Sakra! Nevybavuj se a makej! A živýho..." ušklíbnul se směrem k Shinovi, ten byl mírně bledý.

„Fajn!" prokřupal si krkem Xuan. Zaskákal si na místě a potom vyběhnul jako při vysokém startu na dlouhou trať.

„Tak do hodiny je zpátky," zaťukal si na sklíčko prstem.

„To by teda měl!" přitáhnul si Iva do náruče. „Ještě, že máme ty, co za nás tu špinavou práci udělají," zasmál se.

***

Ed tu byl jen z jednoho důvodu, který byl jasný jak Sekáčům, tak jeho spolubydlícímu. I když nedával smysl, byl to stále úkol. Hlídat.

Dan se neptal proč, kdy, kde a jak, to nebyl popis jeho práce. Za úkol bylo jen přežít ve velkém městě, kde měl samé nepřátelé. Mimoděk si vzpomněl na inspektora policie, zvednul se mu žaludek, ale potlačil to silou myšlenky. Čas trávený s ním byl nejhorší, co zažil. Chtěl jen jedno, zaplatit za mlčení, což bylo nechutné, protože si to vybíral jistým způsobem, ale na druhou stranu účinné, protože držel jazyk za zuby. Nenamlouval si, že to někdy skončí, možná se s tím i smířil.

„Ty nejdeš?"zavrzala židle, což porušilo to ticho, co panovalo v jídelně. Nikdo si nedovolil kazit Mustangovi klid, protože to vypadalo, že na klid má zrovna chuť.

Pár se jich vyděšeně za zvukem otočilo, ale když uviděli posměšný úšklebek Dannyho, vzdali to, pro ně by to bylo jako jít s holýma rukama proti meči. Jako ovečky obklopené vlky.

„Myslel jsem, že k němu něco cítíš. Ty ochranitelský pudy."

Danny si odfrknul, úšklebek se ještě trochu zvětšil. „Vypadám na poblázněného blázna?" zvednul oči k Andrému.

„ Vypadalo to tak. Nahánění se po celé škole, nabídnul si mu práci a mohl si se umlátit, aby byl v tvým pokoji."

„Chtěl jsem to Mustangovi trochu osladit, přece si nemyslíš, že bych snad jel po rozpadlé mrtvole."

„Co já vím, měl si vždycky divný chutě, kámo!"

Danovi přeběhnul z toho oslovení tik vrchním rtem. Nebratříčkoval se s nikým, měl svou hrdost a za ni nikdy nešel, ale jeho momentální postavení mu nedovolovalo nějak zakročit. Proto se znovu ušklíbnul, aby nešla vidět změna. „Slyšel jsem o tobě, André viď?"

„Zklapni!"

„Ale no tak Logene, mohl sis vybrat lepší jméno. André tsss."

„TAKY SE NESERU DO TVÝCH VĚCÍ!"

„Že ne?" zvednul obočí. „A co teda děláš? A pro koho to děláš?"  

Černoch se začal zvedat ze židle, ale Dan byl rychlejší, chňapnul po jeho ruce a trhnutím s ní dolů, ho donutil se znovu posadit.

„Odkdy jsi Mustangův kůň? Je to kvůli té štětce co s ní šukáš za fotrovi peníze? Slyšel jsem, že už to dělá pěknej balík a ta kurva zmizela," v jeho tváři nehrálo nic ani pobavení ani zloba, tvářil se neutrálně.

„Mustang řekl, že mi ji najde a že po mně bude chtít vysávač myšlenek a pár Msek. Taky jsem se věnoval trochu Edovi, aby chuďátko nebyl sám," troufale natáhnul ruku k Danyho obědu, ale byl odbyt. „Takže jsem to přijal. Udělal jsem i tu estrádu, co po mně chtěli."

„Jakou?"

„Jeden chlap si hrál, že je můj fotr a snažil se ho dostat do bordelu, ale já jako dobrej kamarád jsem ho zachránil. Musel být s Mustangem dohodnutej, jinak to není možný."

„Asi je na čase si taky trošku přisadit nebo se do toho vmíchat, protože to jen sledovat není sranda."

„Hodně štěstí, brácho."

Dan zaskřípal zuby, ale to až venku před jídelnou, kam se skoro musel plížit.

***

Lusknul prsty a kolem se udělal ohnivý kruh, Ed ustoupil. Ale vzápětí tlesknul a udělal kolem sebe bariéru, aby na něho oheň nemohl.

Xuan ale sílu ohně ještě zvětšil. Plameny olizovaly kovovou konstrukci, kde se uvnitř schovával Edward.

„Přitopím ti pod kotlíčkem," zasmál se a ještě zvětšil sílu. Kov se pomalu tavil a propouštěl ohnivý element dovnitř.

„To si sežer!" objevil se před ním zničehožnic Ed a vpálil mu pěstí do břicha, až zapacknul a složil se na záda. Ed začal zuřivě dupat na Xuanův hrudník, ale povedlo se mu to jen párkrát, protože se odkutálel a každému novému střetu s jeho železnou nohou se vyhnul. Když se dostal dost daleko, vyhoupnul se ladně na nohy a zaujal útočný postoj jako v karate.

„No není to tak špatný, ale čekal bych od nového objektu mého otce víc," uchechtnul a rozeběhnul proti Edovi, kterého opět přepadl amok.

Ed cosi vrčel a vztek mu sálal z očí. Okolo něho se zatřpytily blesky a z ruky mu vyjelo ostří a řítil se dál ke Xuanovi.

Xuan si automaticky připravil pěst, kterou mu obklopily ohnivé plamenu, které měly nádech do černé. Zaměřil se na jeho hrudník, kde si byl jistý, že zasáhne.

Byli od sebe kousek, na dosah ruky, která s přesnou rychlostí a jistotou zarazila do protivníkova těla. Edův meč zajel v oblasti žaludku a Xuanova pěst popálila maso o trochu výš. Rychlost, kterou Xuanovo tělo vyvinulo a síla, kterou měl ve své pěsti, odhodila Eda několik metrů nazpátek. Přibližně z místa, kde vybíhal.

Xuan bolestně zavyl, protože kov, který se mu rychle zaseknul do těla, se ještě rychleji dostal vytrhnutím ven. Zhroutil se na kolena a přitisknul si ruku k postiženému místu, odkud mu kapala krev.

Ed při ráně ztratil vědomí a tlak, který ho poslal nazpátek, ho odrovnal úplně. Kůži měl popálenou a v okolí rány ještě tričko mírně doutnalo.

„Hajzle!" pokusil se Xuan postavit, ale tělo měl odrovnané a chtělo se mu spát. Silněji si stisknul díru v těle a donutil se vstát.

„To ti patří," postavil se nad Eda a zadíval se na jeho zranění, byl si jistý, že přežije a pokud by mohl zabil by ho za to, co mu způsobil. Nikdy ho nikdo takhle neorovnal, nikdo neuměl používat elementy jako on oheň. Zamračil se, ale úkol byl úkol. Přehodil si ho přes rameno a s námahou se belhal z devastovaného náměstí pryč. Lidi co se ukryly v postraních uličkách zase vycházely ven a dívali se na škodu, která tam zůstala, ale nic si říct nedovolili. Protože to byla doba strachu a ten kdo měl moc, měl všechno.

***

„Co teda potřebuješ?" usmál se vesele Wink.

„Nabourej se do systému a najdi jeho čip," zhroutil se na pohodlnou sedačku a nechal Winka pracovat. Pokojem se rozeznělo nepřerušované ťukání do klávesnice, které snad nebralo konce.

 

Poznámky na konec:

Nějak nemám co říct.. nevím ejstli kapitola bude dávat smysl, ale nemám, abychs e přiznala, odahu to po sobě číst. Kdyby něco prosím ozvěte se do komentářů.. jinak za všechny kladné i zpáporné připomínky k povídce vám děkuju...

Kapitola 31 by Vertical
Poznámky autora:

Je to něco málo přes měsíc, snad mi to odpustíte... Dneska to není nijak dlouhé... Ode mě to můžete brát jako Vánoční dárek pro čtenáře, kteří jsou z tohohle cyklu nadšení..

„Tak co?" přisedl si vedle blonďáka jeho přítel.

„Danny spí?" otočil se. Danny opravdu ležel na gauči a nejspíš už delší dobu tiše spal. „Proč ho tak fascinuje?"

„To opravdu netuším," nahnul se Jack a zlehka ho políbil na rty. „Chutnáš po jogurtu," nahnul se a přitisknul se na jeho ústa ještě jednou. Zbožňoval ho, i když byl o tolik starší zkušenější a měl utrápenou duši. Jack se po chvilce od Winka odtáhnul a chtěl zase odejít.

„Nechoď ještě," zakňoural Wink a natahoval ruce po Jackovi. Ten se zasmál, občas uměl vypadat a chovat se zvláštně, v podstatě nedůstojně na jeho věk, ale možná proto ho tolik miloval.

„Máš práci," sklonil se ještě a jen ho lípnul na rty.

Za ním se ozvalo nespokojené zakňučení. Zasmál se tomu a zmizel v kuchyni. Otočil se k obrazovce a ještě chvíli sledoval polohu pípající tečky, která se stále ukazovala na jiném, bližším kousku mapy.

„Ah, Dannyho škola," zamumlal si pro sebe a pak tečka zmizela. „KURVA!" prásknul do klávesnice, až nadskočila z podložky.

„Co je?" zazíval Dan.

„Signál se ztratil, začali ho asi blokovat anebo..."

„Se mu jako někdo šťourá v mozku jo? Spíš blokují prostor anebo jeho čip," myslel nahlas. „Takže nevíme kde je?"

„Je ve škole," odpověděl Wink.

„Dostali ho..."

***

Rozletěly se dveře a dovnitř vešla postava. Shin spolu s Mustangem se zvedli, nijak šťastně se vzhledem k nastalé situaci ani tvářit nemohli. Shin vykročil směrem blíž, aby pozdravil svého otce, který vešel do místnosti jako druhý.

Štěrbinové skuliny namísto očí se zaměřili nenávistně na Mustanga a ten se jen ušklíbnul. Nikdy se nedokázal umět chovat ve vypjatých situacích.

„Musím uznat, že jste mě zklamali," pokýval hlavou ten první.

„Není hlavní, že ho máme?" vylítla z Roye hnedka odpověď. Druhý muž se zašklebil.

„Opravdu syn svého otce," sjel je pohledem oba.

„Kdybyste si ho převzali hnedka, nedopadlo by to takhle," zvýšil nepatrně hlas Roy.

„Kdybyste se řídily pokyny, jak máte, tak by to nedopadlo takhle... Nicméně kde je?"

***

„Au," zaskuhral Ed. Všechno ho sice bolelo, ale jistá jeho stránka (ne ta co žízní po masochismu) se cítila spokojeně. Připadal si jako, že je to zase on, že ovládá svoje tělo, svou mysl, že všechno je v pořádku.

Zasyčení vedle jeho hlavy mu napovědělo, že tu není sám. Vedle s prostěradlem přes sebe, které bylo stejně celé od krve, ležel Xuan. Vypadalo to, že to vážné. Edward netušil, co tam dělá, pár záblesků mu sice hlavou proletělo, ale nedávalo to dostatečný smysl. Ani netušil, proč leží v nějaké zatuchlé místnosti.

Nahnul se, aby zkontroloval jeho škody. Z nějakého důvodu ho dost odrazovalo podívat se pod prostěradlo. Nicméně to vypadalo jako by čekali, až zdechne  a pak jen přetáhnou plachtu přes jeho hlavu a zbaví se mrtvoly. Ed se zamračil, něco mu říkalo, že má pravdu anebo je velice blízko.

„Přivést!" slyšel Ed za dveřmi nějaký dominantní, starší mužský hlas. Naháněl mu strach.

„Ale Xuan je," protestoval Shin jak ho blonďák identifikoval.

„Už není součástí. Klidně ho tam nechce zdechnout. Jdeme!!" zahřměl. Stíny pod dveřmi se rozešly do několika směrů. Jen jeden tam zůstal stát a klika zaskřípala.

***

Danny se zatím sprchoval a v hlavě si uspořádával různá data. Něco tam scházelo. A jedna z věcí byl důvod. Proč by se všemocná mafie snažila o udržení nikoho důležitého? Ed byl sice pěkný, chytrý, celkem silný, ale nebyl ničím výjimečný. V podstatě se ničím neodlišoval, a přesto ho mafie chránila, jak mohla.

Jenže buď byl Danny takový osel, že si to nedokázal dát dohromady anebo nebylo proč. Od začátku měl pocit, že Edwarda už viděl, ale zaboha si nemohl vzpomenout kde. To, že přišel z jiného světa, byl nesmysl. Sám viděl, jak to vypadalo za zdmi města, hustý barevný kouř se vznášel nad pustinou, kam oko dohlédlo. Nic tam žít nemohlo ani bakterie, ani trosky už tam nebyly. Jen pusto. Děsilo ho to a přitahovalo zároveň.

Povzdechnul si a promítal si fakta zase zpátky. Přitom se mydlil sprchovým gelem.

„Danny podáš mi mýdlo?" zaslechl za sebou.

„Winku vtipné!" zašklebil se jeho pitomého vtipu a odkopnul mýdlo, které mu poslal pod nohy.

„Někteří moje vtipy ocení," nafouknul uraženě pusu.

Danny si prohrábnul navlhlé vlasy. „Myslím, že zrovna teď k nim nepatřím. Mám jiné starosti."

„Já tě varoval, že se k němu nemáš přibližovat!" zabouchnul za sebou dveře.

„To vím taky," přimhouřil oči a domyl se.

***

Ed omdlel vyčerpáním. Roy se i tak divil, jak se mohl probrat, protože popálenina na jeho hrudi byla škaredá, měl zlomených několik žeber a nejspíš i vnitřní krvácení. Dal ho do tunelu, když Xuana nemohl. Opravdu se začínal cítit bezmocný a ztrácel pevnou půdu pod nohama.

„Edwarde," zaslechl a usmál se ruce vískajícího ve vlasech. „Nemáme moc času," zaslechnul znovu ten hlas.

„Víš, cos mi slíbil? Budeš při mně stát, i kdyby tě to mělo stát život. Teďka můj život nejspíš bude viset na vlásku a byl bych opravdu rád, kdyby to nedopadlo, že se vlásek utrhne. Kapišto?"

„Samozřejmě," zachraplal Ed.

„Jdeme!" zvýšil hlas.

Blonďák se tedy zvednul. Překvapilo ho, že ta divná a příjemná bolest je pryč. Jako by odplula do cizích zemí a nechala jen příjemné pocity. Hlava se zase tak příjemně necítila. Už jen z důvodu, že i sám Roy, který měl jisté jméno, byl jako v cizí kůži.

„A kam jdeme?"

„Uvidíš."

„A jak to, že jsem zase fit?" vyptával se dál Ed.

„Prošel si tunelem. Hm přece bych nenechal veverku, aby se zase cítila jako zešrotovaná." Ed se nejdřív pitomě zašklebil, ale potom mu úsměv opadnul. Neříkal tohle Dannymu? Zahnal myšlenky a odpověděl si, že se musel zmínit před Mustangem a ne před Danem.

Ani si nevšimnul a stál uprostřed jídelny. Nikdo ze studentů tam nebyl, bylo tam snad poprvé ticho. Vepředu seděli tři, znal jen jednoho a to Shina, který zase vypadal jako chodící mrtvola.

Otočil se k Mustangovi, aby mu to vysvětlil, přece jen bylo to ve světě, kde každý měl nad sebou někoho. A jeho majitelem byl právě Mustang, jak mu kdysi vysvětloval. Jenže Roy nic neřekl, vlastně ho ignoroval a dál upíral zrak do zad prošedivělého postaršího muže.

Edwardovi i hned došlo, že to musel být jeho hlas a tělem mu prošlo divné mravenčení, které nebylo vůbec příjemné.

„Tak když jsme se sešli konečně všichni," otočil se na židli.

Ed zalapal po dechu. To nebylo možné, jednou mu to vyrazilo dech a teď by mělo podruhé? Ta podoba, ta tvář, ty oči stejné barvy jako měl on. Obočí mu zaškubalo v nevíře. Otočil se znovu na Mustnga a i hned poté zase k tomu muži. Byl jen starší.

Sakra proč se mu to začínalo líbit míň a míň?

„Dlouho jsme se neviděli, co Fullmetale?"

Vytřeštil oči, to oslovení to nebyla náhoda, to byl...

 

 

 

Kapitola 32 by Vertical
Poznámky autora:

Přidání kapitoly mi trochu dramatizoval výpadek proudu, ale už je to v pohodě.. Snad to nemělo znamenat, že to nemám přidat, protože to má smůlu...jsem ráda, že jsem to uložila.. *oddech*

 

Mustang?  Roy Mustang! Ne žádná náhražka, žádný podvod, ale živý, nefalšovaný Roy!?

Těžko se tomu po tom všem věřilo. Netušil jak se zachovat, uvnitř bylo ticho. Hlava sice občas něco zašeptala, ale to nedávalo smysl.

Stál naproti něj a koukal mu do očí. Do jeho očí! Nemožné! Kroutil hlavou a měl chuť se štípnout. Dvakrát by to neustál, kdyby to nebyla pravda. Nezvládnul by podruhé zjištění, že to zase není Roy. Je opravdu tady? Je to on?

Měl pocit, že jestli to hned nezjistí, tak se složí k zemi. Nalhával si, že jsou to jen vidiny a že mu to už nemyslí, že to není pravda, ale na druhou stranu všechno jásalo. A proto bylo uvnitř to ticho. Ten šok, to překvapení z téhle události.

Proč mu hlava nebrala, že je to on? Nebo to nebyl on?

Nohy se mu samy posunuly kupředu. Royi?

Stál až u něj, musel se tvářit opravdu zaraženě, protože se Roy začal usmívat. Edovi jako by se tím pádem odlehčilo, ale nejistota zůstávala. Všechno kolem šlo pryč, bylo ticho a přišlo mu jako by tam byli jen oni dva. Chtěl se ho dotknout!

Chtěl vědět, že to není sen, že konečně není na všechno sám. Že je tu s ním někdo komu může důvěřovat. Komu důvěřoval. Tohle všechno bylo tak neskutečné, že se jen tak objevil a teď stál před ním, Dokonce se usmíval a na něj. Nikdy nemohl, ale v tento okamžik si to dovolil. Jako by to patřilo jen jim.

V očích ho zaštípaly slzy. Snažil se je potlačit, ale jedna vyklouzla ven. Ruka, která se ho chtěla dotknout se stáhla. Nemohl před ním ukazovat svou slabost. Nesměl mít ani žádnou slabost. Ne k němu. Ne k nikomu!

Sevřel ruku v pěst a popotáhnul. Sám si řekl, že pokud bude věřit, tak tu bude a zůstane dokud bude sám chtít. Bude doufat a snad se mu to i podaří. Snad se nerozplyne.

„Pane,“ postavil se rovně, vypjal hruď a s vážnou tváří mu zasalutoval. Jen zbloudilá slza stékala po jeho tváři.

***

Danny se chystal vypadnout. Chtěl n+co podniknout. Věděl, co je ta sebranka zač.

„A kam si jako myslíš že jdeš?“ Chytil ho Wink za ruku a donutil ho posadit se.

„Musím-“

„C-c-c,“ zamával mu ukazovákem před obličejem. „Ty nikam nemusíš. Opravdu si myslíš, že tam vtrhneš a bude to? Tohle není akční film, ale realita, takhle to nefunguje,“ zamračil se Wink a rozkročmo se mu posadil na klín.

Danny se zamračil, ale nic neřekl. Wink se začal vrtět. „Co to sakra děláš?“ bodnul do něj vražedným pohledem.

„Chceš to!“ Naklonil se k němu trochu víc, „Vidím to na tobě, chceš to,“ pokusil se ho políbit, ale bezúspěšně a tak mu sjel rty na krk, kde se začal zdržovat.

„Winku DOST!“

Jenže ten si pokračoval po svém. Vrtěl se na něm, olizoval mu krk, ruce si spojil za jeho krkem a spokojeně ignoroval, co říká.

Pokusil se ho odstrčit, ale byl to jen chabý pokus.  

„Kdybys mě nechtěl, skončil bych na zemi, ale ty mě chceš! Víš, že tě umím perfektně utahat, víš, že jsem v posteli nejlepší a ty si dlouho nikoho neměl,“ natlačil se ještě víc svým tělem na to Dannyho. „Nenechává tě to v klidu. Jsem lepší než on.“

„Cože?“ začal opět vnímat Dan.

„Řekni, že jsem lepší než on. To já ti poskytnu, co chceš, ale on ti nic nedal a ani nedá. Vykašli se na něj, chci tě taky,“ zapředl mu vzrušeným hlasem do ucha.

„Ale co Jack?!“

„Děláš, jako by jsme spolem už nešukali!“ naštval se a přitisknul se mu na rty.

„Dost!“ odtrhnul ho od sebe úplně až ho shodil na zem. „Už toho mám dost! Momentálně máme jiné věci na práci, takže budeme muset i něco dělat a ne se jen poflakovat!“

„Rozumím,“ přikrčil se na zemi Wink.

„Myslíš, že mají přístup k jeho čipu? Pokud jo, můžou mu měnit myšlenky. Zkurvená mafie,“ dupnul si.

„Pro ně není těžké si sehnat tyhle informace, spolupracují s hodně instituty,“ vešel do pokoje i Jack. Zhodnotil situaci a pomohl Winkovi na nohy, protože ještě stále ležel na zemi.

„Pokud se mu v hlavě nerypou, dalo by se jednodušeji dostat ho na naši stranu a zničit ty krysy,“ mluvil dál Danny.

„Co test?“

***

Edward stál naproti Royovi, čekal až se pohne až něco řekne.

„Pane,“ uklonil se druhý muž v místnosti. Ed netušil kdo to je, ale vypadalo to, že mu Shin věří. Postával blízko něho a tvářil se normálně, ne vyděšeně jako když postával vedle Xuana. Kde je vlastně Xuan?

„Chtěl jsem s vámi mluvit o mém synovi,“ zvednul oči, nikoliv hlavu, ani to nevypadalo, že se odvážil mu podívat do očí.

„Myslím, že je to jasné, dohoda byla, že chci jen  jednoho tvého syna. Měl si počítat s touhle možností. Je pravou, že jsme spíš předpokládal, že se bude více hodit na tvé místo Xuan, ale když nám to zahrálo takhle do karet, tak proč toho nevyužít. Shin se chopí tvého místa a můj nástupce je jasný už od začátku,“ pohlédnul na svou kopii jen o pár let mladší a divočejší. „Pochybuješ snad o něčem?“ podíval se na něj zpříma, když si všimnul malého zacukání.

„Samozřejmě, že ne pane!“

„Tak se zbavte Xuana, já sám mám pár nedořešených věcí, Edwarde?“ ukázal vedle sebe a pomalu jistým krokem odcházel z jídelny. Ed se postavil vedle něho jak očekával a vydal se s ním.

Shin hodil pohledem jak po svém otci, tak i po Mustangovi a hledal nějaký záchraný bod. Ale oba mlčeli, jeho otec sledoval zem a Mustang vzdorovitě sledoval záda svého staršího já, dokud neodešel.

***

Vyšli ze školy a zapadli v nějaké hospodě. Ed byl celou dobu ticho. Když si Mustang usedl, Ed se donutil stále stát, aby bylo jasné, že si je jistý svým postavením. Byl armádním psem a i když tu nebyla armáda psem zůstal.

„Můžeš se posadit.“

Samozřejmě, že to přilákalo pozornost celé hospody, která je začala sledovat, ale když se nic nedělo zase si šli po svých a bavili se dál.

„Měl bych ti toho hodně vysvětlit. Celou dobu co jsi tu na tebe dávám pozor, vím o každém tvém kroku, o všem, ale nemohl jsem dřív jednat, proto jsem se ukázala až dnes.“

„Proč?“ přivřel oči. „Proč jsem tady? Měl jsem být mrtvý a místo toho..“

„Přejelo tě auto Edwarde a tvůj bratr udělal hodně věci proto, aby dokázal tvoje tělo znovu oživit, aby tě navrátil do života. Ale jak vidíš, dřív se to nepovedlo,“ vyklopil do sebe drink, který mu přistál pod rukama.

„Nic nechápu,“ kroutil hlavou.

„Bratr tvoje tělo nechal na přístrojích a dál ho vyživoval a zničil bariéru mezi našimi světy. Alchymie začala prosakovat do druhého světa a díky tomu se zrychlil vývoj, mohl využít hodně prostředků, aby tvoje tělo zapečetil, ale pro návrat duše se musel obětovat, je mi to líto,“ chytil ho za ruku.

Edwardem jako by projel blesk, naskočila mu husí kůže a rozbolela ho hlava. Tak nepříjemný pocit z něčí blízkosti, snad ještě nezažil.

„Skoro 2 tisíce let jsem na tebe čekal,“ povzdechnul si Mustang a usmál se.

 

Kapitola 33 by Vertical
Poznámky autora:

Nidky bych neřekla, že to takhle veřejně přiznám a že se u toho budu cítit tak privinile, ale tahle kapitola.. ten začátek hlavně, to je děs... Vím, že to nechápete... Vím, že nezodpovídám otázky, že se to plete,splývá, nemá východisko, ale o tom ta povídka je.

Kde je světlo tam je i naděje, aspoň se to dá takhle brát, a má Ed naději? Nebo ji naopak už dávno ztratil?

 „Je toho opravdu hodně!" sundal si klobouk a hospodou to znovu zašumělo.

Ed se napjal, nicméně v jeho práci bylo vždycky předvídat, co by se mohlo stát. A tohle bral jako svůj úkol, chránit ho. Aniž by se to zdálo, sledoval koutkem oka situaci, někteří se netvářili nijak zaujatě, někteří supěli a jeden se dokonce zvedal z místa.

Pro jistotu se mírně vytočil, aby měl jednodušší, rychle vstát z lavice a popřípadě vykrýt útok. Všechno v klidu.

Chlap se přiblížil a Mustang zvedl oči od stolu, věděl o něm celou dobu, o tom Ed nepochyboval, ale teprve, když se nebezpečí přiblížilo, to dal na sobě znát, když skoro neznatelně. Obdivoval ho, ano za tohle ho rozhodně obdivoval.

Začal odpočítávat kroky. Předem si vyměřil, jak bude muset rychle vstát a jaký hmat na něj použije a všechno mu proletělo v hlavě tak automaticky, že to ani nezaznamenal. Dokonalý voják, a přece tomu něco chybělo. Chyběla mu duše? Kde ji teda Edward ztratil?

„Ty jeden hajzle!" zaječel chlap a udělal ten poslední krok, aby se dostal na hranici, která byla vyměřená. Ed vystřelil z místa, postavil se za něj a kopnul ho zezadu do kolena. (Jiný název nemám!) Mírně mu podlomenou nohu přistoupnul, takže útočník, který se pokusil o atentát, měl úkol zmařen. Začal ztrácet rovnováhu, protože to nečekal a událo se to rychle. Padal k zemi a cestou zavadil o roh stolu. Ed do něj ještě pro jistotu lehčeji kopnul, ale chlápek byl v limbu, pokud mu něco nebylo.

Mustang nic neřekl, když Fullmetal vzhlédnul od těla, zrovna pokládal nevzrušeně sklenici. Napřímil se, sám netušil, jestli chtěl, aby si ho všimnul, aby ho pochválil, poděkoval. Dřív by poděkoval, ale je Mustang stále takový, jako byl dřív? Čím déle s ním byl, tím více si to nemyslel.

„Omluv mě," vstal a odešel si na záchod. Ed se schlíple posadil, posral to.  Měl se chovat, jak po něm chtěl Roy nebo Danny ve škole. Jenže on se neuměl usmívat a nechávat se hladit nebo osahávat před ostatními, takový nikdy nebyl. Vždycky musel dělat, co bylo potřeba, nikdy nemohl myslet jen na sebe a když to udělal, dopadalo to ještě hůř. 

Porozhlídnul se po place. Ticho. Občas cinknutí skleničky, ale jinak ticho. Dost lidí ho pozorovalo, netušil, co na něm hledali, ale rentgenovali ho a mu se zatočila hlava. Kdyby neseděl, asi by to neustál, tak vražedné pohledy ještě necítil. 

„Potřebuju se napít," opřel se o bar a objednal si něco tvrdšího. Barman na něj hleděl podobně jako ostatní, ale stále měl v popisu práce mu nalít, takže to Ed do sebe kopnul.

Zavrzání židlí, rozhodně ne první dneska. Zamračil se. Doufal, že je kapitán v pořádku nerad by aby s emu něco přihodilo. I když začal se domnívat, že to věděl a právě proto se vzdálil do větší vzdálenosti, aby se mu náhodou něco nestalo. Zatřásl hlavou, takhle neměl právo přemýšlet. A i kdyby to  byla pravda, nemohl by k tomu cokoliv říct. On byl jen jeho oddaný poddaný, morálka a léta, která pod jeho vedením zažil, mu jednoznačně nedovolovaly jej obviňovat. Třeba si ho chce jen vyzkoušet?

Vykryl útok. Nepral se, jen se bránil nebo se uhnul. Nic jiného v tom nebylo. Jako by mu chyběla dravost, se kterou vypočítal pád muže na roh stolu, jako by se už nechtěl ukazovat, jako by mu to bylo všechno jedno. Jako by už nežil? Jak může člověk žít bez duše?

„Jak můžeš toho vraha chránit?!"

„Vraha?" zopakoval po něm. Mustang neměl čisté svědomí za ty roky a k tomu těžko říct, co měl na krku za ty roky, co se neviděli, ale říct o něm že je vrah? Co je k tomu vedlo? Roy byl... Byl, už není?

„Jeho vláda není správná, ovládá všechny," štěknul po něm jiný. Od něj dostal Ed přes držku.

„Ne," zatřásl hlavou. „NE!"

***

Vzhlédnul k němu. I když si to nerad přiznával, každý byl větší než on. Jenže Mustang se na něj nepodíval, držel hlavu vzpřímeně a koukal do dáli. Ani na tu scénu v hospodě nic neřekl. Byl mu snad Edward ukradený? Nemluvil na něj, neusmíval se, jen tupě zíral a většinou jinam, než kde stál. Co se stalo? Udělal něco špatně?

Šli ulicí, přišla mu známá, ale mohl se plést, všechno se tu podobalo. Všechno v něm vyvolávalo pocit prázdnosti a ten se stupňoval, vždy když se po něm neotočil. Šli mlčky, Ed by si nedovolil ho oslovit, protože mu přišlo, že ho jen zdržuje, jako by byl otravný hmyz.  

„Počkej," zastavil ho. A odešel si bokem.

„Ede, Eďo," zamával na něj Wink. Ed vytřeštil oči, co tady dělal? Popošel k němu.

„Winku?"

„Ne, Santa Claus," zakroutil hlavou.

„Kdo?"

„Ach bože," povzdechnul si. „Tohle ti posílá Danny. Měj to u sebe, jo?" usmál se, spíš se na něj zašklebil a dal mu do ruky prstýnek.

Ed na to začal vejrat a prohlížet si ho, co to bylo? Proč? Od Dannyho? Kouknul po Winkovi s otázkou v očích, ale ten mu odpověděl zakroucením hlavou.

„Nic neříkal, ale neměl čas a ty jsi prej ve škole nebyl, tak mě za tebou poslal."

„A jak věděl, kde jsem?" vypálil hnedka další otázku.

„Myslím, že když si s tím panákem, tak to ví všichni. Víš kdo to je?" podíval se na něj vážně, asi nejvážněji co dokázal. Edwarda trochu zarazila jeho otázka, ale mírně se usmál.

„Vím. A plně mu důvěřuju. Je to někdo důležitý z mé minulosti."

„Nevím, jestli za něj bys měl dávat krk všanc, ale jak myslíš, do tvejch věcí se já srát nebudu. Za těch pár let, co už žiju, vím, že strkat nos do cizích věcí se nevyplácí," řekl smutně. Ed zaslechl bolest, ale taky zaskřípání dveří. Mustang už vyšel, ohlédnul se přes rameno, jestli je to on, byl.

„Tak Winku a-" nedokončil, nebyl tam. Vypařil se jako pára nad hrncem. Trochu ho to překvapilo, ale jejich rozhovor, i když nebyl zrovna prosycený humorem, ho mírně pobavil. Přidal mu na náladě, cítil se líp.  

Počkal, než ho Mustang dojde, aby zase vedle sebe šli mlčky. Nasadil si prsten, aby ho neztratil a taky protože byl od Dannyho. Rád by ho viděl. Zajímalo by ho, co to znamená, proč mu to dává. Bylo to divné.

„Pěkný prsten," ozvalo se nad ním.

Ed ztuhnul, vadí mu?

„Kde jsi ho vzal? Nevšimnul jsem si, že bys ho měl předtím."

Ed se na něj otočil. „Ten je od kama-" ty oči co se na ně díval. Tak zajímavé. Jako by je znal, byly mu povědomé. Ten divný lesk, tak odlišný od Dannyho pohledu, nebo jiskřiček pobavení u mladšího Mustanga.

„Od koho?" zeptal se mustang, naléhal.

„Už nevím nějak si nemůžu vzpomenout," Ed zapřemýšlel. Kde ten prsten vlastně vzal? Jako by mu něco říkalo, že je důležitý, ale on aby něco dostal? To je přece nesmyls.

„To je zvláštní," zauvažoval Roy.

Ed se na něj s úsměvem otočil a znovu pohlédnul do jeho očí, něčím ho přitahovaly, ale to v nich ho odpuzovalo a nutilo k ork ustoupit. Nezalekl se.

„Už vím," vyhrknul nadšeně. „Koupil jsem si ho ve škole od jednoho kluka. Celkem fajn, ale ani už nevím, jak dlouho ho mám. Vůbec mi nepřišlo, že ho nosím. Jako bych na něj zapomněl," zatočil si s prstýnkem na prstu.

Roy nasedl do auta, které se tam taky objevilo, aniž by si Edward všimnul, ale to mu zase takový problém nedělalo. Něco se mu nelíbilo, ale ten pocit uvnitř se dal jednoduše utlumit, takže tomu nevěnoval pozornost, ani když se rozjeli a on netušil, kam mají namířeno. Mustang se na něj konečně začal dívat a Ed měl pocit, že se začal červenat. Za normálních okolností ne, ale nějak ten pohled, co na sobě cítil, ho znervózňoval. Kde je ten starý Mustang?

***

Danny se podíval na Winka. Zrovna se vrátil, ale jště neřkl jak to dopadlo.

„takže?"

„Jak jsi říkal, rypou se mu v hlavě. Do pěti sekund si nepamatoval od koho a na co to dostal. Nejspíš jeho oči, protože to nevypadalo, že by měli vybavení. Kontroloval jsem celý blok, kde stáli a žádná technologie, která by to umožňovala, okolo nebyla. Musí to mít zabudovaný v sobě," podal nezaujatě Wink hlášení o nových poznatcích.

„Mají ho v šachu. Ještě, že víme jasnou polohu, kam se hne," obrátil se na obrazovku, kam se stále koukal. „Tohle bude jednoduší," a modrá tečka zmizela, ale jen na chvíli vystřídala ji na stejném místě žlutá.

***

„Neřekl jsi mi všechno," naléhal pro změnu Edward.

„Co chceš ještě vědět?"

„Jak si mohl tak dlouho čekat? Kde je Al? Co se děje? Proč se o mě najendou zajímáš?  2000 let a ty si mi ani jednou nezavolal," smutně se usmál. „Co potřebuješ?!"

„Tebe," řekl jednoduše. „Potřebuju tvoji alchymii, potřebuju se odtud dostat. Tohle končí, je to jen iluze správného světa a nic jiného není. TY TO NECHÁPEŠ!" prásknul do stolu. „Ani bych nečekal, že pochopíš."

„Tak mi to vysvětli," prosil.

„Vidíš to za mnou?" ukázal na nádrž plnou namodralé tekutiny. „Sem jsem si chtěl pořídit rybičky." Ed nepochopil. „Teď když je tu po tobě místo. 2 tisíce let jsi byl tady v mé kanceláři a hybernoval jsi. Víš, že tě bratr zachránil, když tě srazilo to auto? Udělal všechno proto, aby tě zachránil. Neumíš si ho představit, dokonce zničil bariéru mezi našimi světy, alchymie začala prosakovat a díky tomu se mu povedlo zachovat tvé tělo. Byl to vynikající vědec, byl bys na něj rozhodně pyšný," usmíval se Mustang.

Eda píchlo u srdce. Al mu vyrostl před očima, a aniž by ho vlastně viděl a mohl cokoliv udělat, ho ztratil. Jediného příbuzného, kterého vlastnil. Na něm mu záleželo více než na čemkoliv. Na armádě? Ať si trhne nohou. Na Mustangovi? Kvůli Alfonsovi by se vzdal i ho, vzdal by se čehokoliv i vlastního života, aby byl jeho bratr v pořádku a šťastný. Je to tak dlouho co hladil jeho tvář a usmíval se na něj. Chyběl mu.

Spustily se mu slzy. Dvakrát ten den, připadal si tak slabý. Tak nemožně slabý, že to nebralo konce. Chtělo se mu brečet, protože teprve teď si uvědomoval jak je jeho existence přebytečná. On měl umřít, proč ho zachránili, když nikoho nemá? Všechny ztratil a je odsouzen žít sám jen s vlastním stínem. Kam se ztratila Edwardova duše?

„Proč jste mě nechali žít?!" zařval Ed a prásknul do stolu, až zakřupala svrchní deska. „Já nechci být sám, chci ho ještě vidět. Nemůžu tu být, mám být mrtvý. Proč jsi mě probudil?" vyskočil ze židle a stisknul Royovi krk. Ten když nemohl dýchat stále si držet chladnou tvář.

„Fullmetale," zachraptěl Roy. Ed se leknul a odskočil od něj, ještě že nestisknul moc pevně, jinak by bylo po něm.

Mustang si protřel krk a objal Edwarda. „Nebudeš sám, nebudeš sám. Bude to všechno dobrý. Nemusíš se bát," utěšoval ho. Ed měl zabořenou tvář do jeho hrudi a tak si nevšimnul, že i když ho kapitán utěšuje, jeho tvář je stále tvrdá jako kus kamene. Jako by vůbec nic necítil, jako by mu to bylo ukradené. Kde nechal kapitán Roy Mustang svou duši?

„Uvidíš, že to bude stát ještě za to," ušklíbnul se krutě. „To ti slibuju."

„Děkuju," špitnul Ed.

 

Kapitola 34 by Vertical
Poznámky autora:

Velice vám děkuju za poslední komentáře, které jsme dostala k poslední kapitole.. Celkem 1... takže velice děkuju, že aspoň někdo mi napsal...

„Ničemu nerozumím," začal znovu a posté Edward a podíval se zpříma do kapitánových očí. Lesk měly jako by to byl ještě mladíček, ale jeho tvář už byla pokryta hlubokými vrásky a jeho vlasy už také nebyly černé jako sama noc. Ano věk byl na něm poznat.

„Proč teď? Proč jsi mě probudil?" přemýšlel nahlas. Oči mu šmejdily po tmavé místnosti, po vysokém koberci se zvláštním vzorem. Zavadil pohledem i na nádrž, která byla jeho kolébkou i jeho budoucím hrobem? Hledal střípky a skládal otázky, v hlavě mu bouřil chaos a myšlenkové pochody si dávaly voraz.

„Na co mě potřebuješ?!" podíval se mu zpříma do očí. Co pro něj byl? Byl pro něj podřízeným jako kdysi? Byl pro něj synem? Byl pro něj jen majetkem? Čím se stal v rukou Mustanga, kterému patřil? Nepatřilo mu jeho tělo, nebyl otrokem! Přesto mu patřil celý, už dávno.

„Už je to dávno co jsem ztratil svoji alchymii. Vypařila se jako vysychající jezero," povzdechnul si. Jeho hlas zněl nezvykle smutně. „Zůstal jsem uvězněný v jiném světě, neschopný se vrátit nazpátek a neměl jsem to, na co jsem byl celý život hrdý. Život bez alchymie," odfrknul si, „Rozhodně chápeš. Já, měl jsem svoje tělo, měl jsem svůj rozum, ale byl jsem tu sám. Bez nikoho... Hledal jsem vás. Oba bratři Elricové znovu spolu, znovu ve svých tělech, živí a zdraví. Jediný koho jsem našel, byl Alfons. Mladí mu zrovna odkvétalo, stal se z něj vědec, aby zachránil tebe. Na jednu stranu jsi žil, ale na druhou jsi byl mrtvý. Nikdo netušil čím to je, proto sestrojil stroj, který tě nechal spát na hodně moc let, dokud bych tě neprobudil."

Svíralo se mu srdce, když takhle Roy mluvil. Chtěl se ho dotknout a říct mu, že je tu s ním, že už není sám. Možná taky, že i díry. Které v sobě mají, mohou navzájem vyplnit svou přítomností. Ale neodvážil se ho dotknout, jako by měl strach, že jeho ruku odežene. Pohlížel na jeho neklidně se chvějící konečky prstů.

„Bylo mnoho válek s novým stoletím. Hodně úprků, hodně schovávání, hodně různých věcí. Ale všechny jsem je přežil. A dostal jsem se sem. Jako jeden z mála. Rozrostli jsme se o přicházející přeživší, ale jen co jsme se tu zabydleli, přišla další rána. Po různých útocích, co proběhly, jsme byli neplodní. Jak muži, tak i ženy. Neschopni mít děti a my stárli. To by znamenalo konec lidstva. Ale  vědci mysleli dál. Existuje tu líheň. Buď se vypěstuje tvůj klon anebo směsí určitých genů tvé „dítě"," zasmál se. „Neměl jsem nic proti, přece jen v rámci zachování lidského druhu, protože tady skoro nic nežije. Ano pěstujeme les, zeleninu, ovoce máme hodně výpomoci od inženýrů, kteří rekonstruují, vymýšlejí, ale není to ono. Není to tak jak v našem světě. Tam jsem se cítil svobodný."

„Jak to, že ještě-"

„Jak to že ještě žiju?" domluvil za něj. „No je to pár let co přesluhuju, ale mám své fígle. Když jsem zavedl kontrolní orgán, aby se tady nedělo, co se chce, tak jsem vlastně vybudoval budoucí „Mafii". Nechápu proč to tak pojmenovali. A kdo by mohl lépe brát ducha celé organizace než sám její zakladatel? Nemohl bych odejít, kdybych tě neviděl..."

Ed se zavrtěl nervózně na židli. Jeho slova ho uváděla do rozpaků, byl nesvůj a Mustang se na něj díval vševědoucíma očima jako by věděl. Jako by mu viděl snad až do žaludku, což nebylo zrovna příjemné.

Jeho povídání mělo občas mrazivý nádech, jeho klidný hlas a tvrdý pohled jak se díval do minulosti, mu trhal duši. Občas si odfrknul nebo jen poklepal prsty o stůl a všechno to bylo tak nepřirozené. Pro něj, ty gesta, ten hlas, to chování.

Zakroutil hlavou, hledal chyby v jeho povídání? Je to jeho nadporučík, jeho pán a on ho podezírá? Proč to znělo tak uvěřitelně až by se dalo říct, že je to spíš s komickým nádechem? Jako sarkastická narážka na včerejší vtip, jako ironické odfrknutí při špatné otázce. Jako by to celé hrál? NE!

Na druhou stranu pěstování lidí, vlastní kopie? Co je tohle za peklo? Pohledl do obličeje Msutanga, ale to nebyla jeho tvář, ale tvář Envyho. Udělalo se mu špatně a vytočil hlavu. Opravdu to byl jen Mustang, jak mohl někoho takového srovnávat s Royem?

„A co Mustang?"zeptal se o trochu tišeji. „Ty si ho-"

„Ano, je to můj klon. Tohle tělo mi dosluhuje a on má zatím svou vůli, svou hlavu, své vzpomínky, ale to se brzo změní, až do jeho mysli vejdu já. Moje nové mladší tělo. Všichni se budou domnívat, že je po mně a ho jakožto mého nástupce přijmou."

Edovi se zatajil dech. Třeba si tě taky pěstuje, ozvalo se mu posměšně v hlavě. Ed se vyděsil ještě víc. Ať kdokoliv před ním teď seděl, neměl právo říkat si Roy Msutang, natož tak vypadat. Protože tohle Roy Msutang rozhodně nebyl. Ano byl sobecký, měl své metody, dokázal být vlezdoprdelka a přitom byl nejlepší nadřízený, kterého mohl mít. Byl to hlavně férovej chlap!!

Proletěla mu hlavou celkem šílená myšlenka, která dostávala jasných tvarů. A to tváře Envyho. Tohle byl Envy. Cítil to v kostech. Všechno tomu napovídalo.  Kdo jiný by to byl?

„Chceš využít jeho tělo?"

„Samozřejmě."

„A co se s ním stane?" zkřivil se mu úsměv.

„Zmizí a jeho tělo bude moje."

„Až budeš mít nové tělo," odsunul židli a s úšklebkem se nahnul přes stůl. „Potom se uvidí," mrknul na něj.

„Chci s tebou z tohohle světa odejít. Probudil jsem tě hned, jak jsem zaznamenal, že se brána rozevřela ještě víc a alchymie je pohlcována naším světem. Shromáždil jsem hodně dokumentů za těch dva tisíce let a s tvou pomocí můžeme odcestovat do minulosti. Nikdo nás už nebude rušit. Konečně jen já a ty."

„Jako za starých časů," donutil se Ed políbit ho na rty. „Chutnají furt dobře. Budu se těšit na náš nový život. Kdy dostaneš to tělo?"

„Vlastně jsem už začal s přípravou. Trvá dlouho sehnat někoho, kdo by tuhle „stěhovací akci" udělal. Proto je to celkem nákladné a hlavně dlouhé hledání. Zatím ještě hledám, ale vždycky se někdo objeví. Někdo kdo to udělá," domluvil Roy.

„Měl bych jít zpátky do školy. Abych neudil pozornost. Potom budeme spolu na dost dlouho, takže si ještě užijeme dost zábavy. Těším se," odcházel Edward od něj z kanceláře.

„Já taky," řekl do ticha pokoje falešný Roy. „Konečně volný a v novém, mladém těle!" rozchechtal se do ticha, ale to nikdo slyšet nemohl. Pokoj byl perfektně odizolovaný od hluku, který by se mohl uvnitř objevit.

***

Ed vkročil na práh školy a teprve potom si dovolil oddechnout. Nenáviděl se za svou slabost k Mustangovi, ale jednou ho odkopnul kvůli jednomu pak toho druhému kvůli prvnímu. Celý život mu snad řídí právě sám Mustang.

I když by to mohl nechat tak, chtěl Mustangovi pomoct. Ne Envymu, kterého za Mustanga jen považoval.

Přišlo mu, že mu to také možná trochu svým způsobem dluží. I když se Roy nezdál a Ed ho stále srovnával s pravým Mustangem, který už dávno podle všeho nežije, přece jen to byl celkem dobrák. Měl pokřivený charakter společností, děsivější pověst než banda psychopatů, ale nemohl dopustit, aby další umřel jen kvůli pohnutkám Envyho.

On necítil nenávist k sobě, ale k Envymu! A jestli nechtěl něco dopustit, taka by se odtud z tohohle světa dostal. Způsobil dost zla a nejspíš i tomuhle světu dal co zabrat. Ne za žádnou cenu nesměl o život obrat Roye a nesměl ani žít. Envy musel zemřít.

„Edé," přitisknul si Danny na hruď blonďáčka. „Sakra kde si se toulal? Měl jsem strach," vyčítal mu. „Slyšel jsem, že prý uneslo UFO a že tě nechce vrátit, protože jsi prý plyšáček."

Kdyby bylo Edovi do smíchu, asi by se opravdu smál. Jeho doteky byly tolik jiné než kohokoliv jiného.

Envy se mu snažil vnutit, že je starý Mustang, že s ním něco má, ale to nebyla pravda. On k Royovi nikdy...žádné milenecké pouto mezi nimi nebylo.

Roy, vůdce školního gangu, si bral. Každým dotekem dával najevo jsi můj, mně patříš. Ale Danny, ten, i když měl občas dotěrné poznámky a sahal, kam by správně neměl, jenže na druhou stranu byl milý a pozorný. Ed měl sice pocit, jakoby něco skrýval, ale nepřišel mu nebezpečný. Jeho doteky uměly být příjemné, utěšující, jemné, vášnivé...

„Co to máš?" přejel Ed prstem přes Danyho krk. „Vidím, že ses nenudil, co jsem byl pryč," zašklebil se a vyvlíknul z jeho sevření.

„Ten hajzl! Win-" ujelo Dannymu, když mu došlo, že má na krku určitě pár zarudlých cucfleků.

Ed pokrčil rameny. Vin?

„Víno udělá svoje," zakecal to Danny. „Nedáme si? Mám tu sedmičku," mrknul na něj.

„Jak víš, že jediné po čem toužím je se opít zrovna dneska s tebou?" odseknul s velkou dávkou ironie Ed.

„Já jsem věděl, že budeš souhlasit. Červený nebo bílý?"

„Ach bože," povzdechnul si Ed. Načež se usmál, aspoň takhle přijde na jiné myšlenky. Zatím byl čas, ale kde vzít někoho kdo mu uvěří a kdo ho podpoří?

 

Kapitola 35 by Vertical
Poznámky autora:

Jsem ráda, že jsme došli společně až sem.. jsem ráda za sebe i za vás, ale je čas to ukončit.. stejně to bylo prodloužené až moc.. s nelituju toho, že jsem to psal atak dlouho..

Netuším jestli někdo někdy porozumí té povídce... jejímu vyvrcholení, její beznadějnosti, jejímu vzteku, jejímu chaosu....

Děkuju...

Jednou přijde konec, jednou přijde nicota a všechno se obrátí v prach. Vezme sebou životy, naději i čas. Snad i o rozum vás dokáže připravit. Je to všemocná dáma, která nezná slitování a která se utápí sama v žalu, protože nebude nikdy pochopena...

Nastal soudný den, nastala soudná hodina, přišla nicota...

***

Netušil co se stalo, ale nebyl u sebe v pokoji, nebyl ani ve městě, nebyl nikde, byl ve tmě. Vznášel se nebo stál v nicotě.

„Jednou musí přijít konec," povzdechnul si Edward. Z očí se mu pustily slzy a po dlouhé sobě nechal své duši cítit uvolnění emocí. Zakřičel do ticha, ale nic se neozvalo nazpátek. Jeho hlas byl pohlcen tou prázdnotou, kterou cítil, která ho obklopovala, do které se propadal, ve které mizel.

„POMOC!" došel mu význam všeho. „POMOC!" padl na kolena a natáhnul ruku nad sebe. Jako by čekal světlo, které ho vysvobodí. Jako by čekal, že mu někdo pomůže na nohy, ale nic se nestalo. Nikde nebyl nikdo, kdo se pro něj sehnul. Kdo by mu nabídnul svou pomoc, byl v tom sám.

Cítil se tak zničeně, unaveně. Slzy mu stékaly po lících, cítil cestičky, kudy se draly. Pohlédnul si na ruce, ale ve tmě je neviděl. Neviděl ani svoje nohy, neviděl nic než tmu. Tma ho obklopovala, tma ho naplňovala a byl v tom sám.

Zničeně ležel na zádech a oddechoval. Jak se sem vlastně dostal? Proč ho Bůh tak nenávidí a hází mu klacky pod nohy? Co zas provedl? Za který hřích je tu právě teď? A i ten nejhorší vrah by si tohle nezasloužil, ani ten největší zločinec by tu neměl co dělat.

Kolem bylo ticho a on se uklidnil. Nemělo smysl plakat, nemělo smysl si to vyčítat, bránit se, nemělo smysl ani obviňovat. Vše co udělal, bylo správné, vše, co vykonal, mělo svůj účel. Nikdy nedělal nic, co by nemělo vlastní váhu. Věci jen tak do větru se nedělají. Ne když na tom stojí další část budoucnosti, ale co se stalo?

Dal si ruce za hlavu a koukal se do temna. Stejně takhle lehával v trávě a sledoval mraky, hádal, kam plují, kdo je sleduje a co mu připomínají. Býval tam s ním ještě někdo, ale jejich tváře si nedokázal vybavit. Měly jemný hlásek a usmívali se. Kdo to byl? Někdo z jeho minulosti? Někdo kdo ho snad hledá, komu chybí? Chybí někomu?

Čas se vlekl neskutečně pomalu, neskutečně dlouze. Vlekl se vůbec čas? Jak je zde dlouho hodinu nebo dvě? Minutu nebo století? Nic se tu nehýbalo, nic se tu neozývalo. Bylo to nudné a únavné, ale na druhou stranu ho to uklidňovalo. Předtím byl vyděšený, ale teďka ho obklopovalo příjemné teplo jako cizí náruč, která hřeje. Jako cizí paže, které objímají vaše tělo.

„Ede, Ede," zaslechl tiché šeptání. Ucítil jemný závan teplého dechu na uchu, co to je? Vyděsilo ho to. Vyskočil na nohy a běžel. Běžel temnotou a neotáčel se, na co by se taky otáčel, stejně za ním nic nebylo.

Běžel stále dál, ale netušil, jestli nestojí na místě. Rozhlížel se poplašeně kolem sebe, všechno bylo stejné! Všechno bylo stejně tmavé, všechno bylo monotonií a on dostal strach, že se ho zase někdo dotkne, chtěl zůstat obklopený tmou, zapomenutý, se svými vzpomínkami, které nedávaly smysl. Nebylo mu tak líp?

Měl pocit, že zapomněl na něco důležitého, že mu něco z hlavy vyklouzlo, ale bylo tohle taky dobře?

Chtěl si vzpomenout na svůj sen o dvou-byli dva? A kdo to byl? Co se vlastně za sen mu zdálo?  Ale byl to jen sen a sny rychle mění podobu. Ale byl to jen sen a bude se mu třeba zdát zase jindy, třeba zítra? Co je to zítra? Co to znamená? Má nějaké takové slovo význam?

„Otevři oči," našeptával mu hlas. „Otevři oči, protože jinak neuvidíš tu spoustu, co jsi dostal."

„Co jsou to dárky?" ptal se, ale hlas už nemluvil. Vábil ho k sobě. A on k němu šel. Jak řekl tak udělal.

„A teď je otevři!"

„Nechci! Nechci! Nesmím se probudit!" kroutil hlavou. „Chci snít svůj sen! Nemůžu se podívat, nemůžu," protestoval. Připadal si jako malé dítě.

„Otevři je hned!" přikázal hlas.

Zakroutil hlavou. Neměl za ním chodit. Měl zůstat sám, mělo to být jako předtím. Jako když si ležel a snil svůj sen, který zapomněl, aby se mu mohl zdát další.

Kolem rukou se mu obmotali hadi a zpívali zrádnou píseň. Chtěli, aby otevřel oči, ale on stále protestoval, protože to nešlo. On přece nesměl!

Zaslechl i jiný hlas. Neznámý jako ty předtím. Neznámý, ale pyšný. Mrazilo ho v zádech a nelíbilo se mu jak se hadi po jeho rukou plazí. Jak mu syčí do ucha, aby otevřel oči. Nemohl to snést a tak oči otevřel.

„Edvarde!"

„ENVY!" vyštěknul mu do obličeje.

„Nechám tě, ale musíš mě vrátit do našeho světa. Otevři bránu času a dovol mi přejít na druhou stranu. Nechci být tady, prosím!" prosil?

Ed užasle vydechl. Envy ho prosil.

Stoupnul si před kruh a tlesknul si rukama. Trochu ho to pobavilo. Nakonec se smutným úsměvem pokynul Envymu, aby stanul uprostřed kruhu.

„Děkuju! Vrátím se do našeho světa!"

„Tam se nikdy nevrátíš," zasyčel Edward jako had, který se mu plazil po ruce a aktivoval bránu, která nevedla, kam by si Envy přál. „Snad najdeš pochopení v pekle!"  

„Měl jsem to udělat dřív," postavil se, ale zase spadl na zem. Jeho hodiny se vysypaly až do posledního zrníčka písku.

„Edwardééé!" slyšel slabě bolestný křik, ale čí asi byl? Kdo by si na něj vzpomněl, na někoho kdo neměl ani špetku svých vzpomínek a přišel o rozum...

Propadal se do temnoty...

Byl to opravdu konec slavného alchymisty?

***

Sítě osudu jsou spletité. Možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A duše lidí jsou v obrovských oceánech, které nazýváme světy. Jen jedna osoba může bdít nad mořem a hlídat tak své rybičky a tím je Bůh. Ač si smrtelníci ze světů myslí, že je Bůh jedna z největších možných bytostí, která se o vše stará a vše má svůj význam, není to pravda. Bůh je jen dalším hráčem u stolu s figurkami. Ale jednou hra musí skončit... „Šach mat!"

 

 

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=428