Svým typickým chladným a nezúčastněným pohledem soustředěně sledoval plápolající oheň před sebou. Nikdo by to z jeho tváře nevyčetl, ale právě přemýšlel o všech těch létech, které uplynuly od doby, kdy ji našel. Malá , vyplašená tmavovlasá dívenka, která neměla na celém světě nikoho. Nikomu na ní nezáleželo a nikdo o ni nestál. Dokonce ani on ne. Přesto se do jeho života vkradla a zabydlela se tam. Stala se jeho nedílnou součástí a on si jen nerad a málokdy připouštěl, že už si svůj život a putování bez ní neumí představit. Patřila k němu, on k ní a k nim oběma Jaken. Koneckonců nebylo na světě moc lidí nebo démonů, které by vedle sebe snesl, to věděl sám moc dobře. Nestál o nikoho a netoužil po ničí společnosti. Byl samotář a vyhovovalo mu to tak. Poněkud se to vše změnilo až s jejím příchodem.

Kdysi to byla taková malá, hubená a neužitečná dívenka. Stěží se dokázala postarat sama o sebe. Když ji našel, nebylo jí víc než osm let. Byla to taková komická a strašlivě hubená osůbka. Měla dlouhé tmavé vlasy a tmave oči. Vlastnila jeden jediný oděv, kterým bylo kostkované kimono. Nosila ho převázané v pase zelenou stuhou. Její vlasy byly všechno možné, jen ne krásné a upravené. Na pravé straně nosila rozverný malý culíček a celý účes celkově působil rozcuchaným dojmem. Démon v duchu znovu užasl nad tím, kolik detailů si o ní pamatuje. Sledoval ji skrze plameny ohně a opět došel k poznání, že v ní prostě muselo a musí být něco zvláštního. Přese všechno prožité utrpení v minulosti neustále vysílala do širého okolí nezdolný optimismus a nadšení. Její oči, ač je právě teď nemohl vidět, se usmívaly. Vždycky se smáli na vše známé v jejím okolí. Zvážněli pouze v okamžiku, kdy se něčeho nebo někoho bála. Tohle jí zůstalo i nyní, pomyslel si okamžitě. Jinak se ovšem neskutečně změnila. Jak by také ne, když uběhlo téměř deset let od doby, co se prvně setkali. Vlasy měla pořád dlouhé a tmavé, stejně jako dříve. Stále také nosila culík, ale jinak než tehdy. Nyní měla vlasy lesklé a hladké a nosila je vyčesané. Vysoko na temeni hlavy je měla uvázané do bohatého dlouhého ohonu. Krásně se leskly a kdykoli otočila hlavou, doprovázela tento pohyb nádherná záplava hebkých a voňavých jako uhel černých vlasů. Kolem uší se jí vlnily jemně neposedné uvolněné pramínky a právě díky nim vynikla jemná linie její šíje, ale i mnohem výraznější linie obličeje. Oči měla pořád stejné, jako předtím. Lícní kosti se jí mírně vytáhli, ale nikterak nenarušili celkový profil a tvar obličeje. Rty měla plnější než dřív a přinejmenším o odstín až dva tmavší.  Dokonce i její oblečení se změnilo. Nenosila už dlouhé kostkované přepásané kimono, jako předtím. Teď chodila v dlouhých vínových kalhotách s širokou manžetou dole. K tomu měla dospod jednoduchou bílou halenu s dlouhými rukávy zakončenými opět širokou manžetou. Přes to pak ještě nosila prošívanou vínovou vestu bez rukávů v pase dvakrát přepásanou výraznou širokou rudou stuhou. Proboha, kdy se tak moc změnila, napadlo ho. Jak to, že sem si toho nevšiml už dřív?

A to nebylo ještě zdaleka vše. Naučila se vcelku slušně bojovat. Věděl, že k ní nyní patří celkem čtyři zbraně. Otevřeně o tom nikdy nemluvili, ale věděl to. Prostě to tak nějak vyplynulo ze situace a on to tak bral. Neměl ponětí o tom, kdy a jak k tomu došlo, ale stalo se. Stejně tak jako nevěděl, kde brala peníze na oblečení a ostatní potřeby. Vždycky měla to, co potřebovala, ale jemu o nic neříkala. Leda by jí to vše obstarával nějakým způsobem starý dobrý Jakem. Nicméně i toto mu znělo poněkud divně ne-li rovnou směšně.  Ale zpět k jejím zbraním, napomenul se. Jeho kdysi malá a bezbranná Rin měla u sebe nyní dva meče Wakizashi, jejichž čepel dosahovala přinejmenším délky padesáti centimetrů. Pokud jim nehrozilo nebezpečí, nosila je vždy ukryté na zádech v cestovní tašce. V opačném případě je měla také na zádech, ale v koženém postroji pěkně po stranách a tak, aby na ně okamžitě dosáhla. U sebe měla vždy ručně dělanou malou dýku, kterou nosila za pasem. Sesshoumaru si byl jistý tím, že všechny kovové zbraně jí vyrobil na zakázku Totosai. Musel uznat, že ač se nejednalo o jeho typické výrobky, jakými jsou Tesaiga nebo Tenseiga, byli to vskutku malé umělecké zázraky. O to divnější mu to vše připadalo. Rininou čtvrtou a v pořadí poslední zbraní byla dlouhá dřevěná tyč. Kromě bojové zbraně to byl také výborný a vskutku užitečný pomocník na jejich dlouhých cestách. Čím víc nad tím vším přemýšlel, tím prapodivnější se mu to zdálo. Jenže pokud se chtěla naučit bránit a nebýt na něm nebo na Jakenovi tak závislá, nemohl jí to mít za zlé. Koneckonců nemohou s ní být pořad a všude, takže bude jen správné, když se o sebe dokáže postarat sama.

 Jen dvě věci mu poslední dobou kazili náladu a celkově dobrý pocit z její samostatnosti. Nebyl to on, kdo ji naučil to, co teď umí. A nebyl to také on, s kým pravidelně chodila trénovat.  Už jen pouhá myšlenka na jméno toho jejího učitele dokázala způsobit, že se Sesshoumarovi vařila krev v těle. Podvědomě zatnul silněji čelist a svaly na tvářích mu neznatelně zacukali. Cítil to, cítil to až moc dobře, ale odmítl věnovat tomu sebemenší pozornost. Místo toho mu v mysli vytanulo jedno jediné jméno. Kohaku! U všech ďasů proč to musel být zrovna on. To už by mu byl milejší ten jeho děsný a otravný mladší bratříček než tento mladík. Mohl být tak o čtyři roky starší než Rin a trénovali společně asi rok. Nepravidelně a nahodile, ale i to stačilo. Věděl o tom, i když mu to neřekla přímo. Odmítal věřit tomu, že by si myslela, že to nezjistí. Jen prostě zřejmě nepředpokládala, že by mu to nějak mohlo vadit, pokud je to nezdržuje v jejich putování. Navíc asi předpokládala, že vznešený psí démon jako byl on, by neměl zájem učit někoho tak nicotného jako je obyčejný člověk. A měla svým způsobem pravdu, protože lidi vskutku nesnášel. No, on jimi spíše než cokoli jiného pohrdal. Jenže jemu to v tomto případě z nějakého důvodu vadilo. A to hodně. Nedokázal přijít na to, co mu na tom vadí, ač se sebevíc snažil. Byl jako její otec, který se o ni celou dobu svým způsobem staral a chránil ji před nebezpečím. Dokonce si pro ni přišel osobně, když ji unesli a chtěli ji vrátit do vesnice mezi lidi. On! Prvorozený syn uznávaného psího generála a plnohodnotný a obávaný psí démon. Ve srovnání s tím nicotným člověkem, kterého navíc ovládala dlouho ta kreatura jménem Naraku, byl neskonale silnější a lepší bojovník a moc dobře to věděl. Oni dva také. Tak co mu na tom proboha tak moc vadí? Navíc se přeci scházeli nepravidelně přibližně jedenkrát týdně, když nebyl on nebo oni pryč. Pokud to z nějakého důvodu nešlo, trénovala Rin sama někde stranou. I to věděl, aniž by mu o tom sama řekla. Mnohokráte ji takto pozoroval z povzdálí, tak aby o něm nevěděla. Měl tak unikátní možnost sledovat její postupné pokroky. Jedno ale musel poctivě sám uznat. Rin se učila rychle a byla pilnou a svědomitou žákyní.

Opět se chystá jít do lesa za ním trénovat, pomyslel si. Pořád ji ještě pozoroval přes nyní mírně skomírající plameny ohně. Jaken, jakoby mu četl myšlenky, v příštím okamžiku vyskočil a přiložil. Oheň se opět jasně rozhořel a víc ozářil vše ve svém dosahu.

„Rin,“ ozval se z ničeho nic svým klidným hlasem, „proč jsi mě nikdy nepožádala o pomoc, když ses chtěla naučit bojovat.“

Dívka se zarazila a bylo na ní poznat, že přemýšlí nad tím, co mu má na to odpovědět. Po chvilce ticha promluvila: „Já vlastně ani sama nevím. Asi mi připadalo přijatelnější požádat o pomoc Kohaka nežli vás. Domnívala jsem se, že by vás uráželo, kdybyste měl trénovat a učit obyčejnou smrtelnici, Sesshoumaru-sama. Tak sem vás s tím ani neobtěžovala.“

„Vždyť víš, že on nemůže být lepší bojovník nežli já,“ řekl posléze. „Naučil bych tě mnohem víc a rychleji než on.“

Dívka přikývla na znamení souhlasu a opět promluvila: „Ano, to je pravda. Jenže já jsem obyčejný člověk. Nemám žádné zvláštní schopnosti. Ani neovládám magii nebo kouzla. Nevlastním žádné speciální nebo unikátní zbraně jako vy nebo váš bratr. Nedisponuji silami kněžky a už vůbec ne schopnostmi démona. Prostě mi připadalo správné, aby mě učil obyčejný člověk, jako jsem já.“

„I když se tě v minulosti pokusil zabít?“ podivil se nahlas démon.

„Sesshoumaru-sama, vy sám nejlépe víte, že to nebyl on, kdo to tehdy chtěl udělat. Přinutil ho k tomu Naraku, když ovládal jeho mysl prostřednictvím střípku v jeho těle. Navíc je to už dost dávno a od té doby se mnohé změnilo.“

„Jako například?“ zeptal se jí.

„Obávám se, že nechápu, kam tím míříte,“ odsekla mu o maličko vzteklejším tónem hlasu Rin.

„Myslím tím, co se od té doby změnilo mezi tebou a Kohakem,“ zeptal se jí démon. Znatelně přitom přimhouřil své jantarové oči, které teď víc než předtím připomínali zlověstnou a nebezpečnou štěrbinu ve skále.

V duchu se přitom modlil za to, ať mu dá důvod k tomu, aby se mohl jednou provždy zbavit toho otravného člověka. Nikdy víc by se nemohl pohybovat v její blízkosti a těšit se z její přízně. Podruhé během toho dne pomyslel na to samé. Co mu na tom tak moc vadí? A opět na to nedokázal najít odpověď.

„Sesshoumaru-sama, kdybych vás neznala tak dlouho dobu, myslela bych si nyní, že vás právě teď ovládají obyčejné lidské emoce,“ řekla mu s klidným výrazem.

„Rin, to je směšně,“ odpověděl jí s ledovým pohledem psí démon.

„Ani bych neřekla, ale nehodlám se tu s vámi hádat,“ poznamenala pouze dívka. „Nyní mne omluvte, ale mám trénink. Pokud tedy nehodláte vyrazit na cestu?“

Poslední věta uvízla ve vzduchu, jako nedokončená otázka a on věděl, že čeká na to, co jí odpoví. Měl neskonalou chuť zakázat jí to. Věděl, že by ho poslechla a nikam nešla, ať už by vyrazili na cestu nebo ne. Také ale moc dobře věděl, že by to nic nevyřešilo, protože by za ním šla jindy. Vzdal to a pouze rezignovaně přikývl. Rin se v tu chvíli obrátila k němu zády a odešla. Nenamáhal se tím, že by ji sledoval, protože o ní moc dobře věděl i tak. Vždy registroval její pach v okolí bez sebemenších problémů. Stejně tak věděl moc dobře o každé kapce její krve. Živě si vzpomněl, když poprvé přišla s pořádnou ránou. Chtěl vědět, co se stalo, ale tehdy mu odpověděla, že šlo pouze o náhodu. Víc z ní nedostal už ani slovo. Když tak nad tím nyní přemýšlel, bylo zajímavé, jak mu někdy dokázala vzdorovat. Ta, jindy poslušná a rozumná Rin, se dokázala chovat někdy jako beran a nepohnulo s ní naprosto nic. Když si v duchu umanula, že mu nic nepoví, tak mu prostě nic neřekla. Mohl jí vyhrožovat, jak chtěl, ale nebylo to nic platné. Neustále se divil tomu, co vše jí byl ochoten tolerovat. A jak čas postupoval, bylo toho víc a víc. Pamatoval si o ní mnohé detaily a drobnosti z dob dávno minulých, ale i to, co se událo třeba včera večer. Vnímal čím dál bolestněji její odchody někam pryč. Byl také víc a víc rád, když viděl, jak se vrací zpátky k nim. Ne, k němu. Nevěděl čím to je a nechápal plně tyto své dojmy a myšlenky. Koneckonců byl démonem a pro ty existují jiná pravidla, priority a hodnoty v jejich životě. Pro co vlastně žil on sám?

„Můj pane, směl bych vám něco říct?“ vyrušil ho z jeho rozjímání Jaken.

 Zaměřil svůj chladný a nebezpečný pohled sluhovým směrem. Viděl, jak si ho Jaken měří s prapodivným výrazem ve tváři. Ten pohled se mu pranic nelíbil a hodlal mu to dát patřičně najevo. Mužíček, jako by si to uvědomil, sklopil poslušně a oddaně svůj pohled k zemi a protože se nedočkal žádné odmítavé odpovědi od svého Lorda, rozhodl se promluvit.

„Můj pane, myslím si, že jste si sám moc dobře uvědomil, jak moc se naše Rin poslední dobou změnila.“

„A co má být?“ ozval se psí démon strohým hlasem.

„Pane, už to není to malé děvčátko, které jste zachránil před smrtí a které vás s psím pohledem oddaně následovalo všude. Rin dospěla,“ konstatoval mužíček prostá a zřejmá fakta.

„Nesmysl. Není mi jasné, co tím sleduješ, Jakene. Začíná mi docházet trpělivost,“ poznamenal pouze Sesshoumaru s nevyřčenou, ale o to důraznější, výhružkou v hlase.

Mužíček věděl moc dobře, že tímto rozhovorem neskutečně riskuje, ale nemohl jinak. Cítil, že se svého pána musí zeptat a tak to prostě udělal.

„Můj pane, smím se vás zeptat, co k Rin cítíte?“ pronesl sotva znatelně svá slova a očekával příval jeho hněvu.

Ten se ovšem nedostavil. Démon sedící kus před ním si ho pouze měřil svým pohledem. V jeho jantarových očích bylo možné zřetelně spatřit stejný žár a sílu, kterou vysílali do širokého okolí plameny ohně před ním. Ač to považoval za zbytečné a ponižující, chystal se odpovědět na jeho otázku.

„Rin je jako moje dcera,“ řekl prostě.

„Vím moc dobře, že neskutečně riskuji, ale musím vám říci pár věcí, můj pane. Pokud se kvůli tomu rozhněváte, rád příjmu jakýkoli trest. Nic mne ovšem neodradí od toho, abych to udělal,“ pronesl mužíček jeho směrem. Pak pokračoval bez ohledu na to, že jej k tomu démon nevyzval: „Naše Rin je s námi tak dlouho, že už si to ani neumím jinak představit. Bylo by ale nanejvýš bláhové věřit tomu, že to takto bude napořád. Je to smrtelnice a její život se, na rozdíl od vás nebo mne, skončí mnohem dříve. Nemůžeme s tím naprosto nic udělat, protože je to nevyhnutelné. Jednou bude někomu chtít dát své srdce a odejít, můj pane. A dost možná se tak již stalo a my to pouze nechceme vidět.“

„Řekni mi, Jakene,“ zeptal se Sesshoumaru svým ostře ledovým a nebezpečným hlasem, „co tím teď přesně sleduješ. A dřív než stihneš otevřít svou pusu, doporučoval bych ti velmi pečlivě a obezřetně volit svá slova. Dochází mi trpělivost a ty víš moc dobře, co to znamená.“

„Opět prosím pokorně za prominutí, můj pane, ale nemohu jinak. Rin nás oba změnila, aniž bychom o to stáli. Ale stalo se. Díky ní máme oba dva lidské emoce a pocity.“

„To je směšné! Ty sám si směšný!“ rozčílil se na něho psí démon a z očí mu v tu chvíli šlehali blesky.

Debatu považoval za uzavřenou a nehodlal se s ním už dál bavit. Nicméně mužíček dosáhl svého, aniž by o tom věděl. Donutil ho ve skrytu duše přemýšlet nad tím, co mu právě řekl. Je možné, že ho ovládají pouhé lidské emoce? Je možné, že se jeho pocity a vnímání tak moc změnili? Je vůbec možné, aby si toho ani v nejmenším nevšiml? Vždycky považoval city za nesmyslné, zbytečné a obtěžující. On, Lord Sesshoumaru, žádné city nikdy neměl a ani je nepotřeboval. Bojoval vždy jen sám za sebe. Nechránil nikdy nikoho. Inuyashou vždy kvůli tomu opovrhoval. Nemohl mu odpustit jeho slabost a lidskou stránku, kterou zdědil po své matce. Nemohl mu odpustit, že kvůli ní opustil jejich otec jeho vlastní matku. Nemohl mu odpustit, že kvůli nesmyslné záchraně jeho života a života jeho lidské matky, velký psí generál zemřel. Dobře si pamatoval, jak tehdy kvůli tomu zuřil. Zpustošil naprosto vše, co mu tehdy stálo v cestě. Měl to být on, kdo zabije jejich otce. Chtěl to být on. Chtěl dokázat, že je mocnější a silnější nežli otec. Nebylo mu to ale dopřáno. A proč? Kvůli takové směšně figurce jakou je jeho bratr. Poloviční démon, kterým plnohodnotní démoni opovrhují a lidé se ho bojí. Nepatřil nikam. Sesshoumaru si tehdy myslel, že to je jeho trest za to, že se vůbec narodil. Pak se ale v životě jeho bratra objevila ona a vše bylo jinak. Kagome jeho bratříčka dokázala změnit, stejně jako Rin změnila jeho samotného. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlel, nepřipadali mu lidské emoce a city už tak bezvýznamné a oslabující. Vždy ho udivovalo, co byl ochoten Inuyasha podstoupit kvůli Kagome. A stejně tak ho překvapovala síla a odhodlání, kterou díky tomu jeho bratr pokaždé získal. Vědomí, že musí někoho chránit, mu propůjčovalo skoro nadlidskou sílu. Neexistovalo prakticky nic, co by díky tomu nezvládl.

City – touhy – vášně. To vše a mnohem víc se mu nyní prohánělo jeho rozjitřenou myslí. Jeho vlastní já se chovalo, jako rozbouřené, nespoutané a nekonečné moře, které se nehodlá nikdy uklidnit. Nepokoří se přeci před nicotou a malostí okolí. Neví, že nemá na výběr. Moře je stejné jako lidé. Umí se chovat jako ta nejpokornější a nejobětavější matka na celém světě, ale pouze do okamžiku, kdy se v ní probudí její druhé já. Pak se v mžiku promění a stane se z ní nespoutaná a krutá milenka. No a s lidskými emocemi je to podle něho stejné. V tu samou chvíli můžeš cítit milion věcí. Touhu a odevzdanost. Vášeň i naprostý chlad. Nesměrné štěstí, ale i nejkrutější bolest světa. Lásku i nenávist. Na tom předposledním slově se podvědomě zastavil. LÁSKA. Mohla existovat aspoň malinkatá pravděpodobnost, že by on sám mohl někoho milovat? Snad – možná – je to pravděpodobné. Soudil tak podle jiné emoce, která tento nejhlubší a nejkrásnější cit, údajně věrně doprovázela. Byla to prostá a nevyhnutelná žárlivost. On prostě žárlil na toho mladíka, kterému bylo dovoleno pobývat v Rinině blízkosti. To Kohakovi bylo uděleno to výsostné privilegium a mohl se jí dotýkat. Je přeci naprosto jedno, že se tak vždy událo v rámci tréninku a při procvičování boje. Sesshoumarovi stačila už jen ta pouhá myšlenka k tomu, aby měl chuť zabít vše živé ve svém okolí. Prostě, obyčejně a zcela lidsky žárlil. Přesně toto náhle pochopil pod vlivem všeho, co mu před chvílí Jaken tak odvážně řekl. Došlo mu, že si bude muset udělat pořádek sám v sobě. Bude si muset vybrat. Buďto k sobě Rin natrvalo připoutá anebo ji nechá jít.  Co si zvolí? To v tuto chvíli sám nevěděl. Poprvé ve svém životě pocítil závan bezmoci a jisté slabosti. Poprvé ve svém životě také pochopil a docenil plný význam toho, jakou oporou pro jeho bratra byla ona dívka z jiného světa, ale i přátelé. Poprvé ve svém dosavadním životě také poznal, že nad ním jeho poloviční bratr zvítězil. Drtivě, jasně a s naprostou převahou. Na rozdíl od něho samotného uměl totiž Inuyasha milovat.