- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

V této kapitolce jsme konfrontováni společně s Leonen s jeho "stínem z minulosti". Trošku poodhalíme roušku tajemství a zjistíme něco víc o tajemné neznáme, která tak mocně šokovala jindy tak chladného a vyrovnaného Leona.

***

Jakmile Leon vykřikl ono jméno, vyvolalo to u Sory dost zájmu nato, aby se také obrátila a prohlédla si tu ženu. Pokud věděla, byla Sophie Leonova mladší sestra, která ovšem už dávno zemřela. Tak nějak všeobecně se vědělo, že je Leon doslova posedlý myšlenkou dokonalé partnerky, která by se podobala jeho mrtvé sestře co nejvíc. No, pokud tato žena byla ona, pak se jí Sora nepodobala ani omylem. Snad jen její akrobatické umění mohlo být přibližně podobné, ale i o tom vcelku pochybovala. Sophii se totiž nemohl vyrovnat nikdo na celičkém světě. Fyziologicky byla Sophie drobnější a štíhlé postavy, což bylo jedině dobře a pro partnera díky tomu neznamenala žádnou nadbytečnou zátěž. Pokud Sora věděla, byla přirozený talent, který se objeví jednou za generaci. Ostatně v tomto si naprosto nijak s bratrem nezadali. Za svoji dosavadní karieru se Sora ještě nesetkala s žádným mužským akrobatem, který by dosahoval aspoň přibližně Leonových kvalit.  Vlastně s jedním ano, ale Yuriho jaksi automaticky nepočítala s ohledem na fakt, že se mnohem víc věnoval poslední dobou managementu a PR v Kaleido Stage.

„Leone, já myslela, že tvoje sestra už zem…“ ozvala se Sora instinktivně, ale větu ze zřejmých důvodů nedokončila.

Leona její hlas probudil ze strnulosti, ale oči stále upíral na postavu přes ulici. Vzhledem k tomu, že jí neodpověděl hned, usoudila Sora, že píchla do živého a bolavého. Náhle pocítila nutkavou potřebu omluvit se mu. Pevně ho objala kolem pasu, obličej mu schovala na hrudi a potichu k němu promluvila.

„Promiň, nechtěla jsem ti ublížit. Neměla jsem s tím začínat, mrzí mě to.“

Leon k ní shlédl ze své výšky a pozoroval ji. Poté jí pravou rukou objal kolem ramen a levou jí zajel do vlasů. Mírně se k ní sklonil, zavřel oči a nasál vůni jejích vlasů. Celé to netrvalo ani pár vteřin a přesto, když znovu otevřel oči a zaměřil je na opačnou stranu ulice, byla ona osoba pryč. Na zlomek sekundy se mu dokonce zdálo, že to byl jenom sen a nic víc. Pak si ale všiml, že na zemi zůstal, ležel malý zmuchlaný lístek. Odtáhl se od dívky ve svém náručí, chytil ji za ruku a vlekl ji za sebou přes ulici k onomu místu. Když tam dorazili, pustil Soře ruku, sehnul se a sebral ze země papírek. Nevěděl přesně proč, ale byl si skálopevně jistý tím, že je to vzkaz pro něj. Když se narovnal, odvátil se mírně stranou a rozevřel lístek. Uvnitř byla jen adresa a nic víc. Trvalou mu notnou chvíli než si uvědomil, že se adresa shoduje s místem, kde mají dnes shlédnout ono vystoupení. Že by se před lety stalo něco, o čem nevěděl, přemýšlel v duchu. Ale pokud Sophie žila, proč by ho nekontaktovala? A že ta žena před chvílí byla ona, o tom byl skálopevně přesvědčený. Celou tu zatracenou dobu se pro ni trápil. Dával si za vinu, co se jí stalo. Uzavřel se před světem a věnoval se jen a pouze akrobacii. Zatraceně, co se to tady děje?

Sora pozorovala muže po levici s rostoucími obavami. Takhle se Leon nikdy nechoval. Byl klidný, odměřený a chladný. Člověk by spíš vymámil z jalové krávy tele, než by Leona donutil k nějakému spontánnímu chování nebo reakci. A přesto tu teď před ní stál málem uzlíček nervů. Natáhla k němu ruku, ale pak si to rozmyslela a zase ji stáhla zpět. „Leone, jsi v pořádku?“ zeptala se ho nakonec pouze. Před jejíma očima se udála nepředstavitelná změna osobnosti.

Leon zmuchlal papírek a strčil si ho do kapsy u kalhot. Zhluboka se nadechl a vydechl a teprve pak se na ní podíval. „Ano, nic mi není, neboj,“ odpověděl jí už zase svým klidným a typickým hlasem.

Sora se na něho mile usmála a dodala: „Tak to jsem moc ráda.“

„Hele, Soro, moc mě to mrzí,“ ozval se vzápětí.

„A co jako?“ zatvářila se nechápavě.

„Vypadá to, že tu návštěvu Elysejského paláce už nestihneme. Máme tak akorát čas na to, abychom se vrátili a něco snědli, než půjdeme na to představení. Promiň.“

Dívka pouze mávla rukou a rozpustile se usmála. „To přeci není konec světa. Třeba se tam podívám ještě zítra, a když ne, tak se také nic nestane.“

„Tak to sem rád,“ ulevilo se Leonovi. „Tak co máš chuť na nějakou francouzskou specialitu?“

Sora jen odmítavě zakroutila hlavou. „Nemám vůbec hlad. Pokud ti to nebude vadit, raději bych se ještě trochu prošla.“

S tím nemohl nesouhlasit, proto si spokojeně zasunul opět ruce do kapes a pozvolným krokem vyrazili opačným směrem, než měli původně v úmyslu. S potutelným úsměvem na tváři poslouchal Leon veselé štěbetání Sory a veskrze se i začal těšit na nadcházející představení.

 

*****

 

Představení běželo už skoro dvě hodiny a Leon začínal mít neodbytný dojem, že si z něj ona osoba předtím pěkně vystřelila, když mu nechala lístek s touto adresou. Jednotlivá čísla byla sice zajímavá, ale pro akrobata Leonova formátu přesto poněkud nudná. Právě skončilo menší vystoupení dětí na hrazdách, když vpochodoval do středu manéže principál a jal se uvést další číslo v programu. Na jeho tváři hrál tak šibalský výraz, že dokázal upoutat i Leonovu pozornost, přestože ještě nepromluvil.

„Velevážené publikum,“ hřímal vemlouvavým hlasem kolem sebe. „Dovolte mi, abych nyní uvedl nejzářivější dvojici našeho malého cirkusu. Na jejich vlastní žádost přesuneme vystoupení právě na tento okamžik, protože si pro vás připravili na jeho konci speciální překvapení. Dámy a pánové, přivítejte, Serpentine a Guillauma.“

V příštím okamžiku zhasla všechna světla kolem. Ze stropu manéže se snesla konstrukce držící dvě hrazdy a k nim připevněné stuhy. Nezasvěcený pozorovatel by nedokázal rozpoznat, že se jedná o speciální materiál, který dokáže udržet mnohonásobně větší váhu, než na kterou vypadá. Spustila se příjemná a nevtíravá hudba doprovázená slabými světelnými efekty v podobě snášejících se vloček sněhu. Leon se sice mírně ušklíbl, ale přesto dokázal vnitřně uznat, že to působí na publikum velmi přijatelně a rozhodně ne lacině. Právě se uvolnil natolik, že přestal vnímat slabé štěbetání Mii a Sory po pravé straně, a zajel pohodlněji do sedačky, když se rozhrnula plachta šapitó a Leonovi se vzápětí zatmělo před očima. Doprostřed manéže vstoupilo duo akrobatů, které předtím bylo ohlášeno.  Vyšší muž se Leonovi nápadně podobal, jak vzhledem, tak i věkově. Snad jen jeho vlasy byly podstatně kratší a svou barvou mnohem víc připomínaly slunce, kdežto Leonovi spíše stříbřitý měsíc. Minimálně tak to vypadalo. Ovšem žena ho totálně odzbrojila už jen její pouhou přítomností. Měl pocit, že se ocitl o dobrých pár let zpět, protože právě teď se na něho upíraly oči, které mu tolik připomínaly jeho mrtvou sestru.

Akrobatka s křivým úsměvem přesunula oči vzhůru a soustředila se na své vystoupení. Společně s partnerem začali předvádět velmi úchvatné číslo, přesně jak Mia očekávala. Nemohla od nich odtrhnout oči, ostatně to nikdo z přihlížejících. Celé představení nemohlo trvat déle než půl hodinky a přesto to mnohým připadalo, jako by uplynuly celé hodiny. Ta podívaná je prostě vtáhla do děje a dala jim všem zapomenout na čas a starosti kolem. Konec proběhl plně v režii té ženské polovičky páru. Nechala svého partnera, aby se spustil na zem, a sama zůstala viset přibližně v polovině délky stuhy. Jakmile si byla jistá tím, že je její partner tam, kde má právě být, uvolnila pěst, kterou svírala stuhu a odrazila se. Provedla salto vzad a přistála muži dole v náručí. Poté se oba dva vzali za ruce a uklonili se publiku. V příští vteřině následoval obrovský aplaus doprovázený nadšenými výkřiky obdivu. Muž protočil partnerku několikrát dokola na obě dvě strany, aby plně ukojili obě dvě poloviny publika. Po zdánlivě nekonečné děkovačce žena zvedla volnou rukou a pokynula s ní směrem k zázemí, odkud okamžitě vyšel mladík v uniformě a podal jí mikrofon.  Mírně předstoupila o pár kroků před svého partnera, hluboce se opět uklonila publiku a poté promluvila tichým, ale přesto výrazným hlasem.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám poděkovala za projevené uznání.“ Pak se se škodolibým úsměvem obrátila čelem přímo k místu, kde seděl Leon a ostatní. „Nebyla bych dobrým zástupcem naší společnosti, kdybych se s vámi nepodělila o následující zjištění. Těsně před vstupem do manéže jsem se dozvěděla, že dnes shlédne naše vystoupení velmi vzácná návštěva. Dámy a pánové, dnes jsou zde přítomni slovutní členové celosvětově uznávaného Kaleido Stage.“

Publikem to divoce zašumělo. Lidé se kolem sebe začali vůbec poprvé od začátku show pozorně rozhlížet.

„Doufám, že nezpůsobíme velké faux pas, když nyní požádáme slavného Leona Oswalda s partnerkou o malou ukázku jejich umění.“

Publikum ožilo veselím a z davu se ozývali náhle výkřiky nadšení a radosti. „Leon je tu?“ nebo „Ach můj bože, já omdlím.“ Než si to vůbec stačil dotyčný uvědomit, skandovalo publikum jako jeden muž jedno jediné slovo.

“Leon!“ „Leon!“ „Leon!“ „Leon!“ „Leon!“

Serpentine se se zadostiučiněním podívala stejným směrem, jako naprosto každičký člověk v prostoru a vyčkávala. Tak co uděláš teď Leone, pomyslela si v duchu pro sebe. Přestože všechno až doposud byla součást přesně vymyšleného plánu její pomsty, nemohla se také ona zbavit náhlého nadšení z toho, že jej uvidí naživo. JEHO! Všechny ty ztracené roky, kdy jí bylo odepřeno vše, nač měla právoplatný nárok. Pak ta tragická událost a s ní spojená bolest. Ne, neodpustí mu, co provedl, ale napřed se na vlastní oči přesvědčí, jak moc je dobrý. Musí být dobrý, když se ONA pro něho obětovala a jí tak připravila o všechno.

Leon ji po celou dobu pozorně sledoval. Čas, kdy mluvila, mu poskytl dostatek prostoru k tomu, aby se vzpamatoval ze šoku. Nevypadalo to, že by se dav okolo hodlal uklidnit a tak se rozhodl jednat. Vstal a napřáhl svou ruku směrem k dívce s fialovými vlasy, která seděla po jeho pravé straně. Přestože jeho jednání Soru mírně překvapilo, neodmítla ho a přijala výzvu stejně jako on. Nestačili se ani odlepit z místa, když Leonovu druhou paži sevřel někdo jiný.

„Leone, já vím, oč se jedná,“ promluvil k němu rozrušeně Ken ze svého místa. „Prosím tě, nenech se ovládat špatnými pocity, které mohou ohrozit vás oba.“

Aniž by se Leon k mladíkovi po své levici vůbec obtěžoval otočit, odpověděl mu naprosto klidným hlasem: „Kene, věř mi. Nikdy bych ji neohrozil.“ Pak se odlepil ze svého místa a ruku v ruce se Sorou kráčel do středu manéže.

„Nevím přesně, oč ti jde, Serpentine,“ promluvil potichu její partner, „ale dej si dobrý pozor na to, abys ho nepodcenila. Víš přece, co nám o něm povídal, Alaine, že ano?“

„Alaine je starý mluvka a opilec, to víš moc dobře,“ odsekla mu nazpátek a dál sledovala ostřížím zrakem blížící se pár.

„No, jak myslíš, ale pak si nestěžuj, že jsem tě nevaroval.“

Když se k ní Leon přiblížil akorát na doslech, potichu zadeklamoval tak aby jej slyšela pouze ona a snad ještě Sora. „Jak výstižně jméno, ale myslím, že původně znělo poněkud jinak, není-liž pravda?“ Významně pozvedl levé obočí a čekal na její odpověď.

Opět se usmála tím svým křivým úsměvem, popošla blíž k němu a zasalutovala mu v odpověď. Pak přikryla mikrofon a promluvila. „Děkuji za pochvalu, ale myslím si, že tu došlo k obrovskému nedorozumění. Já nejsem Sophie, jak se nejspíš domníváš. Ovšem máš pravdu, že k ní naprosto nikdo nemohl mít víc blízko než já. Tedy dokud jsi mi ji ty nesebral, ale neboj se, také poznáš jaké to je někoho ztratit. Někoho na kom závisí celá tvá existence a bytí samotné.“ Poté si velmi pozorně prohlédla dívku po jeho boku.

Leon byl zmaten jejími slovy, ale dost dobře to dokázal zamaskovat. Až doposud se domníval, že je to Sophie. Kdo jiný by to mohl také být, že? Předpokládal, že nějakým zázrakem přežila, a když zjistila, že ji opustil v její nejhorší době, změnila se a přísahala mu pomstu. Jenže ta dívka tvrdí, že není ona a Leon z nějakého nepochopitelného důvodu neměl sebemenší chuť pochybovat o jejích slovech.

Serpentine, sledovala se zadostiučiněním, jak se mu tváří míchají veškeré pochyby a nejistota. Bože, tak moc se na tento okamžik těšila, až ji z toho svrběly dlaně vzrušením. Nedokázala by se už déle ovládat a tak promluvila. „Jen se neboj, vše se v ten pravý okamžik dozvíš. A teď se nám předveďte, tedy pokud se na to vůbec cítíte, že?“

Leonovi zacukali krátce svaly ve tváři. Sevřel mnohem silněji Soře ruku a prošel kolem onoho páru bez dalších vytáček. Po dvou krocích se mírně naklonil k dívce po svém boku a potichu jen pro její uši pronesl následující slova. „Předvedeme Andělské číslo, Soro.“

Dívka se zmateně podívala nejprve na stuhy před sebou a pak zpět na něho. „Leone, tady to nepůjde. Víš přeci, že mám jisté slabiny a tady to nedokážu. Bojím se, že ti ublížím, když to dostatečně neprovedeme.“

Bělovlasý muž se zastavil na místě. Chytil dívku pod bradou a obrátil ji čelem k sobě. Pak se k ní na krátký okamžik sehnul a políbil ji. Byl to jen záblesk a nic víc, ale i tak stačil k tomu, aby Sora zrudla jako rajče. Leon se na ni díval a bojoval s náhlým přívalem sílících emocí. V očích se mu muselo odrážet něco nepředvídatelně zvláštního, protože když svůj pohled obrátil k Serpentine, tak ta pod náporem těchto citů udělala automaticky dva kroky vzad. Usmál se jejímu zaváhání a stočil svůj zrak zpět k Soře.

„Samozřejmě jsem nepředpokládal, že půjde doslovně o Andělské číslo,“ pronesl chlácholivě a pohladil ji po pravé tváři. „Nicméně máme a umíme vše, co k její přibližnému provedení potřebujeme. Dokud ti nedám znamení, tak prostě improvizuj stejně jako při našem souboji s Yurim a Leilou.“

„Improvizace mi strach nedělá, Leone, ale spíš to co má přijít potom. Co mám pak udělat?“

„Pak mi prostě věř, Soro,“ řekl prostě akrobat. „Znám tvou váhu dokonale a domnívám se, že dokáži dobře odhadnout naše možnosti. Tak se mi svěř do rukou, ostatně jako už mnohokrát předtím.“

Na to se nedalo už nic odpovědět, tedy pokud neměla Sora v úmyslu zpochybnit Leonův úsudek před všemi těmi lidmi tady, což rozhodně nechtěla. Pouze přikývla na znamení souhlasu a pak ho následovala poslední tři kroky ke stuhám. Po cestě ze sebe shodila každičký přebytečný kousek oblečení, který by ji omezoval v pohybu a který si mohla dovolit postrádat. Oba dva se zastavili u své stuhy, kterou uchopili pravou rukou. Leon pak zaměřil svůj pohled směrem na tu ženu a přikývl. Za chvíli se spustila hudba a Sora si pouze stihla sama pro sebe pošeptat – BŮH NÁS OPATRUJ! Pak už nemyslela naprosto na nic. Na nic jiného kromě svého vystoupení, které právě předváděla a také na partnera po svém boku.