Podíval se na něj, ještě spal. Byl rád, mohl se mu projíždět ve vlasech, mohl ho hladit. Mohl cokoliv, měl volnou ruku a on si to patřičně užíval.

Ty chvilky měl snad raději než samotný sex, kdy se ho mohl dotýkat, kdy mu patřil, kdy měl někoho u sebe, kdo zahnal ty prázdná místa na duši. Jen se k němu tisknul a prohlížel si jeho tvář. Kdyby byl vzhůru nedělal by to, ale když spal, prsty se samy rozběhly po jeho těle, znaly ho dokonale.

Pamatoval si i jejich poprvé, což sám pokládal za jistý úspěch. Musel se opít, aby našel odvahu něco podniknout, možná se opil a odvaha se projevila sama, ale velkou roli hrál alkohol. Ráno to byl trochu šok, ale aspoň to měl za sebou, jenže mu to nestačilo a opakovalo se to znovu a znovu. Někdy ho přepadaly špatné myšlenky, že do toho Renjiho navezl, sice to byla pravda, ale doufal, že to aspoň necítí jako křivdu.

Povzdechnul si, myslel si, záleželo na to, co si myslel? Stejně si všichni a všechno dělali, co chtěli, nesnášel to. Tak proč ne on? Proč by nemohl mít sám, co chtěl? Netušil, jak by se ostatní tvářili, kdyby zjistili jak to mezi nimi dvěma je.  To, že to není správný přístup, věděl, ale dělal, že to tak není. Pravidla zatlačil hodně hluboko, aby se neprojevovaly a sám se řídil sr... No něčím jiným než rozumem.

„Dobré ráno, kapitáne," oslovil ho formálně.

„Dobré," odpověděl vyhýbavě. Vztah kapitán a podkapitán nejde, je nereálný. Tak kruci o co se tu pokouší?

Renji si ho prohlížel, vypadal zamyšleně, ale proč!? Byakuya zatím lezl z postele  a šel se převléct, nechtěl tam s ním zůstávat, bylo mu z toho špatně.  Cítil, jak ho využívá, byl to snad pocit provinilosti?

„Kapitáne, musíme si promluvit."

Byakuya ztuhnul a přestal si upravovat vlasy. Otočil se k Renjimu, ale něco se mu na tom nelíbilo.

„Mě už to nebaví!"

I když se tvářil co nejvíce vyrovnaně uvnitř se tak necítil. Nemohl o něj přijít, to rozhodně nešlo! To přece nebylo možné! To nechtěl. Kdyby to šlo tak by sám přestal, ale bylo to jako návyk, nebyl to jen sex, bylo v tom něco víc.

„Rozumím," začal vstávat a jít se upravovat znovu, měl už celkem na čase.

„Ne kapitáne myslím, že mi nerozumíte!" donutil ho zase se k němu otočit.  „Mě to takhle už nebaví!"

Renji se červenal, Byakuya rozhodně žasl. Ale proč?

„Jak takhle?" Tušil to, ale co když myslel něco jiného. Že by nechtěl jejich vztah ukončit?

Renji už byl dost rudý a v rozpacích, rozhlížel se po pokoji a vyhýbal se pohledem  kapitánovi. „Takhle jako, jako pod váma," v tu chvíli nešlo rozeznat co je jeho hlava a co jeho vlasy, všechno to splývalo.

Byakuya si rozhodně v duchu oddechl, ale to taky nemohl dát najevo. Všechno v něm jásalo, že možná jeho pocit provinění není tak oprávněný jak si myslel. Nejraději by ho políbil, ale všechno má svůj čas a zatím to stačilo takhle, takže proč to měnit?

Nicméně zrovna výměna rolí jej ani v myšlenkách zrovna moc neobšťastňovala. Chtěl to vůbec zkusit?

„To by si mě musel porazit v souboji."

Ani nevěděl, proč to řekl, ale asi si  podvědomě něco uvědomil, ale těžko říct co se odehrává v hlavách zamilovaných kapitánů...