- Velikost textu +
Poznámky:

Jednorázová povídka do klubu Netradičních párů provozovaného Narashi.Zřejmě se mi povedla ..

Autorovy poznámky ke kapitole:

Snad se vám bude líbit.Jsem v doufání,že se mi povedla.Nezkazíte mi to .. ?

***

Bělostná krása zemřela...
Krása. Tak bělostná a křehká. U muže téměř nemožná. Ale u něj... ano.
Již když jej viděl, považoval jej za skvost. Bledá pleť krásně souzněla s černými vlasy a oči, které byly tak stejné jako ty jeho a přitom tak odlišné. Slabý úsměv a on měl náhle pocit, že se svět zlepšil, změnil, zkrásněl. Ač to bylo jen slabé pozvednutí koutků.
Téměř se zatajeným dechem prohlížel celé jeho tělo, prohlížel si jej. Menší ramena, hruď skryta pod upnutým oblečením, bříško odhalené. Dokonalá struktura břišních svalů. Pak kalhoty.
Jak se na něj díval, oněměle, téměř stejně jako on a přitom tak chladně.
Když jej tenkrát viděl poprvé, jak stál a hleděl na něj, když přibíhala ta naivní Sakura a hloupý Naruto. Jak se jej snažili dovést domů. Jen on tiše stál, díval se na něj vědoucím pohledem a snad jej i chápal, chápal jeho činy, slova.
A už tehdy pochopil, že je v tom až po uši. On, který si myslel, že nedokáže pocítit lásku. On, který si myslel, že city jsou zbytečné, zdržují. On, který toužil jen po pomstě. A on teď miluje...
Bylo to tak nereálné, tak neskutečně obrovské klišé ale on se přece jen zamiloval. A zrovna do něj. Neznal ho. Téměř vůbec. Věděl jen, že se jmenuje Sai a zřejmě byl přidělen do týmu sedm jako náhrada. Ale i to mu stačilo.
Tak se za to nenáviděl. Byl jeho jediná slabost, jedna jediná, žádná jiná. I kdyby někdo zabil jeho nenáviděného bratra dříve, nežli on, více by jej bolela, štvala a zranila smrt jeho. Smrt Saie. To by si pak dotyčného našel a ten chudák by nepřežil. Týdny mučení by mu dopřával, aby věděl, co znamená bolest. Ta pravá bolest.
Ano, miloval jej, doopravdy jej miloval. Jak tehdy stál u jeho okna a s láskou pozoroval jeho klidnou spící tvář. Několik dnů, týdnů, měsíců to takto dělal, takto jej pozoroval, sem tam si ukradl i nějaký ten malý polibek. Více si nedovolil.
Pak však začal cestovat s týmem a, bohužel, nezbyl čas na noční procházky k oknům jeho milovaného. A tak čas běžel a on jen vzpomínal.
Až jednou poslal svůj tým do vedlejší vesnice, že se za nimi vydá. Cítil jeho přítomnost již z dáli a měl neutuchající touhu promluvit si s ním z očí do očí. Po chvíli již na něj shlížel z blízké větve a Sai se náhle zastavil uprostřed té velké louky a usmál se. Ne tím nic neříkajícím úsměvem ale takovým vědoucím. Pohlédl do míst, kde stál na větvi a ušklíbl se.
„Vím o tobě. "
Tři jednoduchá slova a přesto jej donutila seskočit z té větve a vydat se loudavým krokem přímo k němu. Zastavil se kousek od něj. Byl napjatý, tak neuvěřitelně nervózní ale na jeho obličeji ani pohybech nic znát nebylo. Tak dokonale se dokázal ovládat.
„Cože jsi tady..." započal větu s mírným úšklebkem na tváři. „... a sám?"
Sai se usmál. Tak vstřícně a kouzelně, až Uchihu polilo horko.
„Tým je nedaleko. Přesněji asi tak pět, šest mil..." ušklíbl se a popošel směrem k Sasukemu. Ten už to nevydržel, přitáhl si jej a hladově políbil. Sai se ihned do polibku přidal, tak dlouho na něj čekal a pomalu nedoufal.
Sasuke jej položil jemně do trávy. Milování s ním bylo žasné. Líbal jej všude, kde mohl, kde mu to látka dovolila. Ta ovšem hned zmizela. A s ní se rozšířil přístup k částem Saiova těla.
Sai vzdychal jak jen mohl. Bylo to úžasné a pak, když do něj vnikl, když se spojili v jedno. V tu chvíli nebylo myšlenky na nic jiného. To spojení bylo dokonalé. Jako když se našly dvě poloviny a spojily.
A pak, když znaveně klesl vedle něj do zelené trávy. Cítil se tak skvěle.
„Cítil jsem tvou přítomnost celé ty noci. A pak, když jsi zmizel," šeptal Sai. „... začalo se mi neuvěřitelně stýskat. Víš, já... miluju tě. "
Jestli to předtím bylo krásné, tohle bylo dokonalé, nádherné, báječné, snad nemožné. A přece před ním Sai ležel a láskyplně na něj hleděl. Políbil jej.
„Taky tě miluju, Saii."
Byly to neuvěřitelně krásné okamžiky, když se potají scházeli, zamilovaní, milovali se, tak vroucně. Bylo to tak krásné.
Ale vše jsou to jen vzpomínky.
Teď pode mnou leží, s mrtvolně bledou tváří, na kterou stékají mé slzy. Ano, pláču neboť má láska umírá. Katana zaražena břiše to vše jen potvrzuje.
Posledních pár jisker v jeho očích, poslední pohyby. Zadíval se na mě a jeho ústa se začala pohybovat. Sklonil jsem se, abych jej vůbec slyšel.
„Mi...luju...tě Sa...suke."
Konec, zemřel, přímo pode mnou, mě v náručí. A ta jeho bělostná krása zemřela s ním. Saii, proč jsi to udělal? Proč si vběhnul do boje a bláhově zemřel jen proto, abys mi zachránil život?
Itachi, ty jeden parchante, nenávidím tě. Chtěl jsem ti odpustit, ano, to chtěl, chtěl jsem na tebe zapomenout, odejít s ním. Ale ne, tys to všechno musel zkazit. Věděls, že mám pro něj slabost, a když se objevil, aby mě, ležícího na zemi, bránil, využil si toho a zabil jej. Prý, abys posílil mou nenávist. Tos teda posílil.
Chtěl jsem ti odpustit, zapomenout, ale tím, žes jej zabil, sis napořád u mě podepsal verdikt smrti. Nedělám to za sebe, nedělám to za rodinu, ale za tebe, Saii...

 

Autorovy poznámky na konec:

Tak?Jak se vám líbilo mé krátké dílo?