- Velikost textu +

Někdy se nám zdají sny, v nichž můžeme ovládat své činy a víme, že závisejí na nás. Jsou ale i jiné, mnohem horší, při nichž jsme do podívané přímo vtaženi a nemůžeme své okolí ovládat a určovat si, co se stane. Fanfictionář s tímto rizikem musí počítat, ale pokud se dostane někam, kam zatím neměl možnost zavítat, využije toho nebo ne?

Doufala jsem, že dnes večer budu mít klid. Rozpracovaný příběh na Hetalia: Axis Powers se mi vyvíjel opravdu slibně a já se těšila, až zase něčím čtenáře překvapím. To jsem ale nevěděla, že dnešní večer pro mě nebude zase zrovna jeden z nejklidnějších. Což o to, ale ten klid bych potřebovala, nebo kdyby alespoň byly sny působící reálně placené, to by se krásně vydělávalo. Jenže nejsou, což je děsná škoda.

Zatvářila jsem se poněkud překvapeně, když jsem pod sebou ucítila tvrdé, ale hladké dřevo. Otevřela jsem oči a podívala se, kde jsem skončila tentokrát. Co mě ale překvapilo, bylo to, že spím na desce něčího pracovního stolu v místnosti, která působila na první pohled skromně, a zároveň i trochu tajuplně. Vymrštila jsem se a málem sebou zase praštila, protože když se mi povedlo konečně se zorientovat, vyvedlo mě z míry něčí strohé odkašlání.

„Můžeš mi říct, co děláš na mém stole?"

Osoba, která promluvila, o sobě doposud nedala vědět a já k ní automaticky stočila pohled. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem a vykuleně ho pozorovala modrýma očima.

„Můžeš slézt prosím z mého stolu?"

Poznala jsem, že prosím přidal jen ze zdvořilosti a poslechla jsem ho, ačkoli jsem byla pořád ještě pěkně ztuhlá. Ono spát na stole taky není nejpříjemnější.

„Takže," započal hovor, když jsme se oba usadili do židlí, mně ji kupodivu galantně nabídl, abych mu tam nestála jako solný sloup. „…jak se jmenuješ?"

Jeho zelené oči mě pozorně sledovaly, a já nebyla tak hloupá, abych přehlédla to legrační jiskření, které z nich sálalo.

„Musím odpovídat?" odvětila jsem otázkou a poněkud nervózně jsem sledovala, jak se usmál.

„Ne, nemusíš. Byla to jen taková zdvořilostní fráze, řekl. „Jestli se nemýlím, tak jsem tě sem přivolal. Zkoušel jsem kouzlo na prokletí Německa."

Skousla jsem ret, abych se nezasmála. Bezva. Tak on si myslí, že mě přivolal? Díky bohu, že ho nenapadlo zkoušet něco jinýho. Sakra, jestli zkoušel proklít Německo, tak jsem se dostala do druhý světový. Kurnik šopa. Podíval se na mě stylem typu: hrabe ti snad?, ale naštěstí to nekomentoval, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

„Než ti najdu nějaké lepší ubytování, tak ti dám jeden neobydlený pokoj. Ale nepůjdeš z něj. Nikdo o tobě nemusí vědět."

Jistě, pane dokonalý, a ty to stejnak vykecáš. S tou povahou bych se tomu ani nedivila. Vstal a pokynem ruky mě vybídl, abych ho následovala, a dovedl mě do neobsazeného pokoje. Otevřel dveře a okamžitě odešel a zanechal mě samotnou.

„Tak tohle," zhodnotila jsem pohledem pokoj, „…je rozhodně horší než ten kumbál v Bleachi, kam jsem se dostala posledně," okomentovala jsem to nahlas. Všude prach a pěkná zatuchlina, jak se tu už dlouho nevětralo. Přešla jsem po rozvrzané podlaze k oknu a otevřela ho, přičemž jsem se podívala po pokoji pořádně. Zbystřila jsem, když jsem v rohu zahlédla pavučinu, a měla co dělat, abych nezačala křičet na Arthura, aby sem okamžitě přišel a pomohl mi (a že by to bylo slyšet na celý dům). To co ale lezlo po pavučině, mě vyděsilo ještě víc. Pavouk a ne jen jeden. Bylo jich děsně moc. Strnule jsem je pozorovala a chtěla co nejrychleji pryč.

Donutila jsem se udělat krok ke dveřím a pak další. Zrychlovala jsem, a jakmile jsem se k nim dostala, prudce jsem stiskla kliku a vyrazila do chodby. Přímo za dveřmi jsem se však s někým srazila a ten, kdo sebou praštil, jsem byla já. Dvě ruce mě však rychle zachytily a zabránily mi dopadnout na zem. V ten okamžik jsem se probrala. Poslední, co jsem viděla ve snu, bylo, že mě pozorovaly zelené oči Arthura Kirklanda, představitele Anglie.