- Velikost textu +

Sakura dostala velmi podivné psaní.

Buď po setmění u řeky v místě, kde rostou sakury.

Byla to pravda – u řeky rostly sakury jen na jednom místě. A to hned za jednou za arén, přesněji za tou starou, kde se nikdy nehlídalo a nikdo tam nechodil.

Sakura o tom musela celý den přemýšlet: „Mám jít, nebo nemám jít?“ Což se samozřejmě odrazilo na jejich výkonech.

„Nejsi nemocná, Sakuro?“ ptal se Sai.

„Nebo máš jinou potíž?“ zeptal se Naruto a ušklíbl se. Sakura na něj jen vyplázla jazyk, což Naruta, který čekal ránu, dost znepokojilo.

„Jestli chceš, můžeš odejít,“ ozval se Kakashi.

„Vlastně by se mi to hodilo. Musím se ještě někam zajít,“ přikývla Sakura. Nemohla odolat tomu záhadnému vzkazu – byla příliš zvědavá a navíc si myslela, že to není náhoda, že ji někdo zve pod stromy, po kterých měla jméno.

Má se pěkně upravit? Nebo má jít tak jak je, aby si na ni nikdo netroufl?

Sakuřina dilema byla pochopitelná. Nakonec se přece jen rozhodla pro bezpečí. Už není malá holka a bylo načase, aby se podle toho začala chovat. Zatím jen trénovala mlácení Naruto – v tom by mohla vyhrávat medaile.

Na hloupé myšlenky však nebyl čas. Začalo se stmívat a Sakura musela vyrazit.

 

„Jsi tu sama?“ Sakura se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Ten hlas ji však připadal velmi známý.

„Ano, jsem.“

„To je dobře… Myslel jsem, že sem dovedeš i…“

„Naruta?“

„Ano.“

„Tak už můžeš vylézt, Sasuke,“povzdechla si Sakura. Srdce se jí sevřelo, ale nechtěla, aby to na ní bylo poznat. Sasuke nesměl vidět její slabost.

„Takže si mě poznala…“

„Kdo jiný by si v takové chvíli vzpomněl na Naruta? Jenom ten, kdo ho zná. Mimochodem – mám se svým týmem schůzku. Jestli nepřijdu, budou mě hledat.“ Sakura lhala, ale Sasuke se ji už jednou pokusil zabít. Co když je tohle jen další pokus?

„Opravdu?“ Sasuke se ušklíbl. ,Zatraceně, asi je lépe informovaný, než jsem čekala,‘ pomyslela si Sakura a nechtěně couvla.

„Nic ti neudělám. Jen jsem tě chtěl na něco zeptat.“

„Nic mi neuděláš, Sasuke? Co ještě bys mi chtěl udělat?“ řekla Sakura tiše a kousla se do rtu.

Oproti všem očekáváním Sasuke sklonil hlavu. „Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem odešel z Konohy. To však neznamená, že…. mi nikdo nechyběl.“

„A já? Já jsem ti chyběla, Sasuke?“ popotáhla Sakura. Nedokázala se udržet. Prostě ji všechno příliš mrzelo.

„Ano.“ Strohá a jasná odpověď. Takové by byl schopen opravdu jen Sasuke. Jen obsah byl zvláštní.

„Když jsem odcházel… Chtěla jsi jít se mnou, vzpomínáš?“ Přikývla. „Odejdi se mnou teď.“

,Mám odejít…? Můj sen se může splnit – já a Sasuke…‘

„Ne,“ řekla nakonec.

„Proč ne? Je ti málo, že tady kvůli tobě riskuju, že mě chytí?“

„Cením si toho, Sasuke. Po ničem jsem nikdy netoužila víc než být s tebou. Ale nedokážu je opustit. Zničilo by je to.“

„No a?“

„Mnoho jim dlužím. Bez nich…. Asi bych se zabila.“

„Buď jsi se mnou, nebo proti mně. Vrátíš-li se zpět, budeš můj nepřítel. Zabiju tě.“

„Sasuke… Já…“ Sakura si utřela uslzené oči. Ne, ona nechce být loutkou. Musí se chovat dospěle, musí prokázat zodpovědnost a loajalitu. To bylo vždycky to, čeho si velmi cenila.

„Já s tebou nepůjdu. Miluju tě a vždy tě budu milovat. A nikdy si nenajdu muže a nebudu mít rodinu, protože nikdy v životě nenajdu lepšího než ty a nikoho horšího nechci. Ani tobě podobného ne. Ale jsem ochotna svou samotu přijmout. Je to cena za život s lidmi, pro které jsem důležitá a kteří mě uznávají.

Pokud mě opravdu miluješ, Sasuke, pak by ti měla být celá Konoha ukradená. Chtěl bys být se mnou.“

„Celá Konoha ukradená? Zavřou mě!“ řekl Sasuke se stoickým klidem, který k němu patřil.

„Můžeme být spolu i mimo Listovou. Můžeme se tajně scházet… Máme spoustu možností.“

„Sakuro… Já jsem chtěl, abys se mnou odešla. Už tehdy, ale nebylo by to bezpečné u Orochimarua. Zabil jsem ho a chci, abys mi pomohla, abys mě doprovázela na mé cestě za pomstou.“

„Já… Chtěla jsem stát při tobě v těžkých chvílích – a pořád chci. Já tě nechci znovu ztratit, Sasuke. To už bych nezvládla.“

„Myslíš, že bys mě znovu ztratila?“

„Už se tak stalo. Tolik ses změnil… A já taky. Víš, že tě miluji….“

„To říkáš pořád. Když je to teda tak, pojď se mnou. Jestli ale nechceš, pak nechápu, proč mi to všechno říkáš.“

„Nechápeš…“ Sakura se cítila divně. Skoro se jí zdálo, že je na Sasukeho zlá. „Tak ty to nechápeš…. Po celé ty roky jsem se snažila, abys mě měl taky rád. Možná je na čase, aby ses začal snažit ty.“

„Podivně miluješ, Sakuro.“

„Sasuke… Já tě k životu nepotřebuju. Můj život bude neúplný, ale bude se dát žít.“

„V tom případě mi aspoň dovol udělat jednu věc, kterou jsem chtěl za ty dlouhé roky udělat,“ řekl Sasuke bez výrazu, ale Sakura poznala, že ho její slova vyvedla z míry. Ale musela říct pravdu. „Tak prosím, do toho,“ řekla.

A Sasuke ji políbil.