- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Řekla bych, že se skoro stydím, ale musím se tomu postavit čelem, takže vlastně necítím žádný stud. Teď jsem dopsala a ještě "z trouby" vám to házím sem, uvidíme jaké budou ohlasy po tak dlouhé době...

pozn. Jsem z Přerova... tak prosím vemte na vědomí, že jsem žádnému pávovi ani peříčko neutrhla. A taky žádného jiného násilí se na zvířatech nedopustila...

***

Slunce se vyhupovalo nad obzor. Nebe žloutlo, až zlátlo a první paprsky zaháněly noc do koutů. Bylo ráno a ti dva nikde. Skoro 9.

Ve vzduchu to vonělo po jehličí a smůle jako v opravdovém lese, ale přes miniaturní okýnko se moc vzduchu dovnitř nedostalo.

Ed vyšel znovu z pokoje, když se nedočkal, nehodlal přijít o snídani. Na stole, tedy spíš pod stolem našel rozpis, kdy a kde se co koná. Jako svéprávný člověk s kručícím žaludkem se rozhodl rychle jednat a najít si nějakou snídani nebo si aspoň ulovit nějakou veverku. Opečená veverka totiž nechutná zase tak špatně, má jen moc chlupů a skoro žádný maso. I když třeba jelen nebo prase, bažant je rozhodně lepší. Veverka má maso tuhé a je samá šlacha, to aspoň taková krysa do ní se zahryznete a celou ji zblajznete. Veverku ne! Tak asi nejvíc, co mu chutnalo, byl páv. Vážně jako kuře (pozn. aut. Vážně jako kuře) a na ohni dělaný s křupavou kůrčičkou (a s pivem) a s chlebem. I had chutná jako kuře, ale jen někteří. Maso je krásné, hladké, jen svlíknout z kůže a tepelně upravit.

Povzdechl si, než došel vůbec do jídelny, málem se poslintal, dal by si kuře, ale takovou hostinu nemohl očekávat na snídani. I když aspoň zbytek kostiček, které by mohl ohlodat, by tam mohly být. Kuře, kuře, hrálo mu v hlavě, ale na snídani nakonec bylo něco sladkého, což by nejraději vyhodil z okna. To je jídlo? Něco sladkého na chuť tak leda, ale taky jen v případě, že dojde slané. Nikoliv však podávat palačinky, toasty a marmeládu za plnohodnotnou snídani, když mohl taky dostat chleba s máslem a dopadlo by to líp. Po sladkém měl vždycky hlad.

Dokonce jednou uvažoval, že by se zapsal na závody v jídle. Měli jíst sladké knedlíky, určitě by vyhrál a pak by se pořádně někde najedl. Jenže neměl tolik odvahy naházet do soutěže poslední peníze.

***

„Hej Edíčku," zamávala na něj jediná holka, která byla dutá jako pařez a určitě by i plavala na hladině jako suchá haluzka.

„Kde je Rolíček," našpulila rty a pohodila svou blonďatou hřívou. Ed se zamračil, aby zakryl, jak se chtěl zasmát. Přece jen nebylo moc milé, aby se rozesmál, když to vtipné bylo, stále měl před sebou dámu a opravdu by se nehodilo, kdyby ukázal špatné mravy. Ale přece jen Rolíček, to bylo opravdu i nad jeho síly.

„Nevím, od rána jsem ho neviděl," pokrčil rameny a pokračoval se skupinou ven z budovy. Měli všechno vidět, všechno zkusit, všechno osahat a prozkoumat. Nezajímalo ho to, on tam nebyl ten, co viděl les poprvé.

„Aha, to je škoda. Slyšela jsem ho před snídaní, ale nevím, co říkal," a zmizela někde za rohem. Ed si nemusel domýšlet, co se s ní stane. Vlastně všechny dívky ve škole měly jen jednu funkci. Bylo to, dalo by se říct nechutné, přece jen si s žen udělala nynější společnost spíš kurvy na hrátky do postele a zpestření mezi normálním životem, ale nikdo jiný to neviděl. Pro všechny to bylo normální. Uměle pěstované ženy, které byli založené v katalogu a přístupné pro všechny, co měli peníze. Nikdy nemusely být chytré, stačilo, aby posloužily pro jedno, no k tomu ani moc krásné být nemusely, ale byly.

„Co tak sklesle," dopadla mu ruka na rameno.

Ed se překvapeně otočil za hlasem. Nějak se zamyslel a nevnímal, že se někdo přiblížil. Tohle se mu normálně nestávalo.

„Jen přemýšlím," prohlídnul si čerstvý monokl u Roye.

Dan postával kousek dál, a pokud nešálil Eda zrak, tak měl nateklou čelist, natržený ret a snad i zlomený nos.

Oba si je prohlížel jako vyoraná myš. Tak takhle asi dopadlo včerejší flámování.

„Vidím, že jste si včerejšek užili," prohodil ironicky a začal se pochichtávat. Nedokázal uvěřit tomu, že mu vadilo pomyšlení, že by ti dva spolu něco měli. Úplně ze sebe udělal idiota, ale to nikdo nevěděl. „Náročná noc?" praštil slabě pěstí Roye, který stále stál blíž a který se nejspíš urazil do ramene.

Dan se koukal raději po veverkách a neříkal nic.

Ed si dal všechno dohromady. Ti dva pošuci po sobě vyjeli, ale Dan se probral a napálil jednu Royovi a pak se spolu poprali. A nejspíš mimo pokoj, protože tam nikde krev nebyla a ani to jako po rvačce nevypadalo. Ale potom ta bitka musela stát za to, když se ani neukázali. Vlastně co nad tím tak uvažoval, tak neviděl Dana, aby se pral. Byl sice vysoký a mohutný, pořádně stavěný chlap, na rozdíl od tintítka jakým byl například Ed, síly měl taky jako mladý býk, ale ve rvačkách nefiguroval. Byl spíš taková dobrácká povaha, pokud teda nešlo o něco, co bylo jednoznačně jeho, pak dokázal vyletět rychleji než čertík z krabičky. Ale rvačka to ne, nejspíš by svého oponenta zabil.

Když se neměl ani jeden k odpovědi, tak to Ed vzdal, ale stále se potichu chichotal těm dvěma moulům, tohle se opravdu nestávalo každý den.

„Vůbec nechápu k čemu je dobrý jet se podívat na les. Vždyť z toho nic nemáme," rozhodil rukama Ed.

„Možná proto, že nemáš koukat na les. Skoro všichni do toho šli, protože zabijou víkend. Nemusí do práce, splní školu a maj to z krku. A je tu krásně. Navíc, co bys řekl zpříjemnění chvilek v přírodě?"

„Jako s tebou?" vpíchnul mu Dan prst do hrudě. „Nechtěj mě rozesmát."

„Myslím, že ty si zrovna moc nejdřív neprotestoval včera."

„Nechtěj mě rozesmát!" zvýšil hlas Dan. Roy po něm hodil pohledem, ale nenechal se vytočit.

„Opakuješ se, to ti došla slovní zásoba?"

„Co si to právě řekl, ty vymatlaný mozku?"

Oba se měřili hnusnými pohledy a přibližovali se k sobě. Tohle znamenalo jedno a to to, že se poperou.

„Hej, hej dost!" zasáhnul Ed. Ne že by se nebavil, i když ho to spíš mátlo, ale  nechtěl mít rvačku před očima. „Žádná rvačka!"

„Tak teda dáme kámen, nůžky, papír?" dal pěst před sebe. Skoro k Royově obličeji.

„Si piš!"

„Hej! Ne nechejte toho!"

„Ha mám nůžky, nůžky stříhají papír. Prohráls loosere. Edé," protáhnul poslední písmeno a objal tmavšího blonďáka kolem pasu. Zelenočko vytřeštil oči a nezmohl se ani na odpor ani na smích, přestože stále doufal, že se o něj teď právě nesnažili hrát jako by byl výhra v kartách nebo na bingu. Vždyť on o muže zájem neměl, možná kdysi, ale teď už ne! Ani předtím ani teď, vůbec! Proč to tihle trotlové nedokázali pochopit? To, že měli zkažené choutky a střídali muže i ženy, to přece nebylo nic pro Eda. Nechtěl skončit jako jedna z mnoha dalších trofejí, kterým se dostali na kobylku. A ještě k tomu Mustang musel vyhrát?

„To čumíš, veverko," líbnul ho na krk. Dan nakrčil nos a svou porážku v tak stupidní hře přijal se sklopenou hlavou a pomalým krokem, kterým se od dvojice vzdaloval.

„Tohle je nějaký zkurveně blbý vtip, že jo!" dalo mu námahu vytočit hlavu a podívat se Royovi do obličeje, ale udělal to. Ten se usmíval jako by vyhrál milion a odhrnul mu vlasy, které měl rozpuštěné. Nějak se je naučil nezaplétat, ale nechat je volně. Občas se to i hodilo, protože delší vlasy mu skrývaly obličej a tak si nikdo nemusel všimnout, co doopravdy cítí nebo co si myslí. Bylo to takhle snad i bezpečnější.

„Vážně ti tak vadím?"

„Ne já-" zůstal zaraženě stát. Sakra, co vlastně chtěl, anebo nechtěl? Opravdu mu tolik vadilo, že se ho Roy dotýká? Tohle přece není ten Roy, tak teďka může. Rozhodl se zahodit všechno za hlavu. Otočil se mu v náručí, aby si viděli do očí. Ano ty oči byly stejné, takové jako vídával kdysi.

Natáhnul se k němu, lehce se zvedl skoro na špičky a nemotorně mu dal pusu. Roye to sice překvapilo, protože tohle byl obrat o 180 stupňů, ale nijak to nekomentoval, jen se lehce pousmál. Takže ho konečně dostal. Bylo jedno jak, ale hlavní stále bylo, že ho měl, teď tady.

Z nevinné pusy se stalo líbání. Ed byl k jeho rtům přisátý jako pijavice. Spokojeně je oždiboval a vychutnával si lapání po dechu, které občas musel Roy podniknout.

„Tady snad ne. Půjdeme zase do pokoje," snažil se Roy zase převzít iniciativu na svou stranu.

„Nemel blbosti. Myslíš, že tam dojdeme?" vzlykal mu uraženě do rtů Ed. Pro něj byla tahle situace nová, ale neměl problém se jednoduše přizpůsobit. Navíc nechtěl být jako ostatní a proto se tak moc snažil zakrýt vlastní paniku. Ani ne tak paniku jako to, že měl Roye konečně pro sebe. Jako by se vrátil do minulosti, kde bylo všechno malováno růžově, kde se nemuseli bát robotů a všechno šlo jako po másle. Občas se sice ukázal nějaký menší zádrhel, ale ten se brzy vyřešil a šlo se dál. Kdy si to nechtěl nikdy přiznat a těmhle pocitům se vyhýbal. Jediného muže, který v Edovi rozdmýchal aspoň ždibíček touhy, byl jeho velitel. Jeho nadřízený, se kterým se pral, proti kterému se vzpíral, ale byl to stále čirý obdiv, který se přehoupnul v něco tak naprosto povrchního, jako je snad láska. Nebyla to láska jako z dívčích románů, bylo to o pokoře o skrytých citech, které v sobě nosil. Někdy v noci tiše doufal, že se otevřou dveře a že tam snad bude stát. Své naivitě se smál, ale vskutku v to doufal.

Přitáhnul si jeho hlavu blíž, aby nemusel na něm napůl viset. Přece jen byl vyšší. Dotýkal se jeho pokožky na krku bílými rukavicemi, které neukazovaly jeho robotickou paži. Hladil ho na krku a začínal cítit, že se mu opravdu zrychluje dech a krev mu v žilách proudí rychleji. Začínal pociťovat žár, který příjemně mrazil i spaloval.

Už dávno zavřel oči a jen se poddával a sám obdarovával polibky, pohlazením. Viděl Roye, toho pravého, starého jak mu drží boky a v modré armádní uniformě mu hladí kůži pod lemem trička na zádech. Bylo to pomalé a postupovali po jednotlivých krůčcích skoro neznatelně, ale přece jen se pohybovali blíž a blíž ke vzájemnému uspokojení touhy.

„E-d-e," zaznělo mu v uších.

Přinutil se pootevřít s námahou jedno oko. Nad ním byla modrá obloha a tmavé oči, které se třpytily chtíčem a snad i tím nepoznaným pocitem, kterému se říkalo láska. Dovolil si fantazírovat, i když realita byla jiná. Viděl jen to, co vidět chtěl.

Ztrácel oblečení, ležel částečně na mechu, částečně na jehličí, protože se mu zapíchávalo do odhalených kotníků. Tričko zmizelo a zbyly jen rukavice, které nezakryly celé následky zakázané alchymie.

Je to Roy, opakoval si v duchu a opravdu tomu chtěl věřit. Opravdu tomu věřil, ale červíček pochybností mu hlodal v hlavě dál. Cítil, což bylo nemožné, jak mu teplo Royova těla přejíždí po mechanické ruce jako by opravdu cítil pravý dotek. Jak mu přitisknul rty na jizvy, které zůstaly na památku, i když ruka byla dávno pryč. Tohle přece musel být on. Takového ho chtěl, pozorného, milého, něžného a přitisknutého k sobě na svoje tělo, které bylo plné hříchu. Nikdy nenajde pokoje, nikdy nepůjde do nebe, ale chtěl být milován aspoň teď pro tuhle zatraceně krátkou chvíli. Chtěl jeho!

Zavzdychal, když se Mustangova ruka dostala do jeho spodního prádla. Zaskučel a zmučeně vyvrátil hlavu nazad. Opravdu bylo krásné počasí, modré nebe nad hlavami a příjemný větřík, který si pohrával s korunami vysokých jehličnanů a listnáčů.

„Royi?" prohnul se poprvé k milencovu tělu, protože už nedokázal vydržet to trýznění. „Chci tě," vydechl ztěžka s úsměvem na rtech a jiskřícíma očima koukal stále na nebe, které se mračilo.