Bouchnul za sebou dveřmi a vyběhl na ulici. Naruto ať si tam klidně leží, však on se uklidní, až se probudí. Ačkoliv - tady šlo o Sakuru. Možná, že mu bude chtít rozbít obličej stejně, ale černovlasý to právě teď nehodlal řešit. Chtěl si jen vyprázdnit hlavu, vykašlat se na toho Druhého, na svůj život, na všechny kolem sebe. Ale nedělal to vlastně vždycky?

Rychlým krokem si to štrádoval směrem k centru. On sám vlastně ani nevěděl, kam by měl jít, ale nohy ho nesly a Sasuke to nehodlal změnit. Neměl sebemenší tušení, co by měl dělat teď.

Jeho podvědomí to ale zjevně vědělo moc dobře, jelikož za malou chvilku už stál před vchodem do hospody, která stála přesně v centru Skryté Listové.

Chvilku jen tak přešlapoval před vchodem, ale posléze si řekl, že jeho nohy měly zase jednou přijatelný nápad a vešel dovnitř.

'Tajemné přítmí, tichá hudba, skleslá atmosféra popíjejících štamgastů... ty si umíš vybrat, pane vnitřně rozervaný maníku,' ozval se rádoby obdivným tónem Druhý.

Ty ses minul povoláním. Měl jsi být básník, zavrčel na něj Sasuke.

'Já vím, já vím... místo toho jsem se obětoval a dávám ti rady do života. No nejsem já skvělý?'

Ne, nejsi. Vypadá to totiž, že tvým skutečným povoláním je míchání se mi do života a vytáčení mě.

'Jsi na omylu, to je jen můj koníček,' odvětil nezaujatě.

To jsem opravdu rád zjistil, sarkasticky poznamenal černovlasý a rozhodl se své alter ego nadále ignorovat. Teprve teď se mohl pořádně rozhlédnout po lokále a po kratičkém přemýšlení vyrazil k baru.

,,Jednu skotskou," objednal u barmana a i se svými chmurnými a neuspořádanými myšlenkami se posadil na vysokou rozvrzanou židli. Když před ním přistála sklenice plná zlatavé tekutiny, okamžitě do sebe půlku obrátil.

,,Ale ale.... vznešený pan Uchiha se nám tu opíjí," ozvalo se za ním přiopilým hlasem. Oslovený se pomalu otočil.

,,Co chceš?" prsknul na příchozího znechuceně a dostal do sebe další dávku pití. Zanedlouho už měl sklenku opět plnou, jelikož barman nezahálel a uposlechl přání svého zákazníka.

,,Coby..." odvětil ležérně hnědovlasý a posadil se na druhou židli. ,,Můžu?"
,,Ne," dostalo se mu strohé odpovědi, avšak on na to nedbal.

Po chvilce ticha se ozval opět Sasuke. ,,Co to do tebe vjelo, Inuzuko?" odfrkl si.

,,Se pořád tak blbě ptáš... si myslíš, že seš jedinej, kdo tu řeší problémy?," odpověděl nevrle druhý ninja, využívajíc řečnických otázek.

,,Nemyslím, já to vím," zašklebil se arogantně černovlasý, a ignoroval, že teď vlastně jedná proti svému charakteru. Za to může ta skotská.
'Nemáš chlastat.'
Drž hubu.

,,Jo ahá, jasně," protáhl sarkasticky psovod, ,,A copak tu chudinku dušinku trápí teď?"

,,Jako bych se svěřoval takovýmu paku jako jsi ty," zvedl oči vsloup černoočko.

,,Pcha. Tak jsi do háje. Stejně na tom nebudeš hůř než já," oznámil mu Kiba a jeho chuťové buňky vzápětí ochutnaly vodku s džusem.

,,Si věříš," poznamenal nezaujatě oslovený a nehtem se nípal v desce stolu.

,,Ne, vim!" opravil ho hlasitě shinobi z týmu osm.

,,Nevíš nic."

,,Jdi do prdele, Sasuke, vážně. Nedělej, jakej jsi strašnej chudinka. Na tebe ta novinka s Hinatou fakt dopad neměla. O dalších situacích pomlčím," usadil ho hnědovlásek.

,,Hinata? Jo, to je kurva, fakt," trochu ztuhnul Sasuke, ale po uražení jmenované a po dalším hltu alkoholu se mu to v mozku zase srovnalo.

,,Neurážej... ona je fa-," škytnul, "-jn holka..."

,,No jo, akorát kurva."

,,Kurvadrát, sklapni."

,,Jak jinak bys nazval někoho, kdo se vyspal s klukem A, miloval kluka B a chodil s klukem C?"

,,Cože?"

,,Si tak tvrdí, jak je zamilovaná do Naruta," začal už značně podnapile Uchiha.

,,Byla, nevim, jak teď. Ti zmetci si ji nezasloužej." zamrmlal jeho společník.

,,Pak se vyspí se mnou a pak začne chodit s Shikamarem. No jeden by se z toho..."

,,Ty ses vyspal s Hinatou?!"

,,Něco proti, blbče?"

Proč? Proč jen se na mě... všichni takhle díváte? Co jsem udělala? Kde je moje vina?
Já... já už to nevydržím. Ty pohledy, to šeptání, ty pohrdlivé řeči. Řekněte mi, proč to děláte. Vysvětlete mi, jak se můžete tvářit, že všechno víte.

,,Proč je všude," šeptla tichounce, tak, aby ji nikdo kromě ní neslyšel.

Proč brečíš?, našeptával jí slabounký hlásek jejího podvědomí. ON taky neplakal. Vzchop se. Usměj se, a vykašli se na ně.

,,Ale... jak? Nejde to," vzlykla a když se po ní pár lidí otočilo, rychle schovala hlavu do dlaní.
Všechno jde, když se chce, sama se utěšovala. Ale nejde to, ne jí, není na takové situace zvyklá.
Neměla sebemenší tušení, proč se na ni lidé dívají skrz prsty, a měla strach, a ne malý. V tu chvíli obdivovala Naruta, že mohl tuhle věčnou ignoraci nebo pohrdání vydržet a vybudovat si respekt. Ale jenom na chvilku. Na obdivování teď nebyl čas.

Rychlým krokem zamířila na okraj vesnice, směrem k sídlu klanu Hyuuga. Nutně potřebovala chvilku klidu, srovnat si vše v hlavě, vzmužit se a pro uklidnění si vzít něco sladkého.
Musela být rozvážná, věděla to, prostě musela.

,,Hinato-sama?" ozvalo se chladně, neupřímně, a škrobeně. Oslovená se otočila za zvukem a strnula při pohledu na pohled naprosto oproštěný od emocí, který na ni upíral její vlastní bratranec.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

,,A-ano?"

,,Volá tě tvůj otec. A nadšeně nevypadal." Ledový hlas rezonoval jejími bubínky. Pak se Neji otočil a s nezájmem odkráčel pryč.

Modrovláska pomalu a opatrně doťapkala k otcově pracovně, zaklepala a po vyzvání vstoupila dovnitř. Když vyděšeně pohlédla na svého otce, všechna rozvážnost byla tatam.

,,Shikamaru, j-já..." vykoktala. A pak se před ní zabouchly dveře.

,,Mami!" slyšela pak jen zaprotestování černovlasého mladíka, a po tomto výmluvném gestu se třesoucí dívka vydala jiným směrem.

,,Nemel, a pojď do obýváku," odvětila mezitím za dveřmi úsečným hlasem Yoshino.

,,Zabouchla jsi jí dveře před nosem," zabrblal myslitel a odloudal se za ní do určeného pokoje.
,,A ty se mi divíš? Holku, která tě podvedla, v baráku nechci," odvětila tvrdě jeho matka.

,,Hele... nechci se hádat, ale..."

,,A co jsem slyšela, tak se prý vyspala i s tím mladým Inuzukou. Takový holky by měli zakázat," prskala jediná žena v místnosti, zatímco otec a syn se v lehkých rozpacích poškrábali ve vlasech.

,,Mami... tomuhle nerozumíš," odvážil se protestovat Shikamaru a trochu se přikrčil, očekávajíc reakce osoby, které se právě vzepřel.

,,Tak já že tomu nerozumím? Naopak, mladý muži, já tomu rozumím moc dobře! Ta holka tě prostě využila a ty jsi byl tak naivní, žes jí naletěl!" triumfálně zakončila svůj monolog.

,,Ne," řekl jen tiše její syn a pak se z místnosti vytratil.

,,Někdo takový jako ty se nemůže nazývat Hyuugou!"

,,Že by taková divoška? To bych do té nesmělé holčičky neřekla..."

,,Chudák ten chlapec Nara."

,,Vypadni, už tě v tomhle domě nechci vidět!"

Bolela ho hlava už od rána. Měl pocit, že ho něco uvnitř neustále řeže ostrým skleněným střepem, a v určitých chvílích si vypomáhá ostrým keramickým nožem. Lil do sebe vodu ostošest, a unaveně ležel na posteli. Když se téhož dne podíval do zrcadla, s potěšením shledal, že jeho image zůstala téměř nepoškozena - ranní nazelenalý podtón kůže v obličeji už byl pryč, teď tu sténal jen Sasuke Uchiha, jehož odstín kůže byl sice o maličko bělejší než v normálu, ale nijak zvlášť vidět to nebylo.

Byl rád, že může ležet hezky u sebe doma, jelikož tu byl klid a příjemný chládek, a tedy všechno, co Sasuke právě k životu potřeboval. Paka, která by ho rušila z rozjímání nikde, takže byla rovnováha naprosto perfektní.

Jenomže nic nevydrží věčně.

A tak poklidnou oázu klidu znenadání přerušilo táhlé zazvonění zvonku.

Černovlasému bylo, jako kdyby mu někdo rozsekal hlavu na kousíčky a ty pak rituálně spálil, přičemž si falešně prozpěvoval odporné vesnické písničky.

Němě naznačil zaúpění a schoval hlavu pod polštář. Jenže i když se schováte před věcmi zvenku, nebezpečí uvnitř na vás může kdykoliv vybafnout.

'Měl bys jít otevřít.'
Fajn vědět.
'Značka: okamžitě.'
Jdi do háje, snažím se sešít se zpět dohromady.
'Stejnak se ti to nepovede, tak se zvedni a nakluš ke dveřím. Co když je to něco důležitého?'
Něco důležitého? A co třeba? Zpráva o tom, že mi umřeli rodiče? Z tohoto prohlášení sarkasmus přímo kapal.
'Nemusíš být hned tak nedůtklivej. Prostě jdi otevřít.'
A proč? Nikomu nic nedlužím.
'Ó, vážně? A na včerejší noc si nevzpomínáš ani maličko?'
Cože?
'To mi chceš říct, že si nepamatuješ vážně vůbec nic?!'
Nechci, ale říkám.
'V tom případě padej ke dveřím, a to hned, někomu něco dlužíš, jestli ej to ovšem ten někdo.'

Mladý Uchiha cosi zabručel a převalil se na druhý bok, ovšem po dalším buzerování ze strany Druhého se s brbláním zvedl a chytil za hlavu.
Když se postavil, již tak bledá tvář zesvětlala na barvu omítky stěny za ním, ale statečný vlastník Sharinganu to ustál s pouhým lehkým zakymácením.
Po pár minutách usilovného snažení zdolal schody po nohou, aniž by se skutálel dolů jako pouhá kulička šatů a pomalými, opatrnými kroky mířil ke dveřím.

A když je otevřel, rázem pozapomněl na nějakou nedůležitou bolest hlavy, protože tam někdo stál. A onen někdo byl opačného pohlaví, měl tmavé vlasy a fialkové oči zaplněné spoustou slz, které chvíli co chvíli padaly na zem, úměrně ke vzlykání návštěvnice.

Upřela na něj velké oči a otevřela pusu, jako kdyby se chtěla pořádně nadechnout. Pak zavřela oči, aby pod víčky udržela ten náhlý příval vody a zlomeným hlasem začala.

,,S-Sasuke-kun... já... já jsem..."