- Velikost textu +
Poznámky:

Pokud jste viděli jeden díl M*A*S*H, kde byli Hawkeye a Štabajzna zavřeni ve skladišti a klepali kosu, tak se Vám opravdu nezdá, že Vám těch ''73 stupňů'' něco připomíná, protože to vyřknul Hawkeye. Sorry, Hawkeye but thank you~

Navíc si myslím, že je škoda tyhle dva opomínat, nemůžu na ně najít jak doujinshi, tak žádné pořádné obrázky (když opominu screeny z anime) a žádné fan ficiton. Bída. :D

   Ačkoliv naše jména znamenala „Kdykoliv" a „Kdekoliv", v téhle situaci jsme byli opravdu bezradní. Já, jako jeho „levá ruka" jsem mu byl taky k ničemu a naše schopnosti jakby smet.

   „Do háje!" zaklel a uhodil pěstí do kovové stěny, která se mohla každou chvílí změnit v jiný tvar a jiné skupenství. Teď byla lesklá, přímo ledová a ve tvaru kostky. Nikde nebylo sebemenší škrábnutí nebo hrbolek. Ten kov byl přesně takový, jaký má být.

   „Zbytečně se rozčiluješ," prohlásil jsem z rohu místnosti, která byla mimochodem úplně prázdná. Nic mi neodpověděl, hodil hlavou a začal té zdi mumlat dost ošklivá slova. Škoda že se ta stěna těmi slovy opravdu udolat nedala, Dextera by tak měl docela dobré šance. Bohužel zeď nebyla tak společenská jako on a tak se od ní zpátky jen odrazila ozvěna.

   „Odtud se sami nedostaneme," zauvažoval jsem nahlas. Dextera cosi zasyčel, dřepnul si a opřel se o ledovou stěnu.

   „Takže budeme jen sedět a čekat?" optal se po chvíli, prohrábnul si své rudé vlasy a upřel na mě zrak. Co jsem mu měl říct? Kdybychom se pokusili proti těm stěnám poslat vlnu energie je tu dost velká možnost, že se odrazí zpátky a zabije nás. A on to věděl, jen chtěl, abych mu potvrdil to, co tušil. Nezbývalo než počkat, až se ta hmota umoudří a pustí nás ven. Jenže, za jak dlouho to bude?

   „Nejspíš," hlesnul jsem.

   „Skvělý," začal propátrávat uniformu. Zdálo se, že něco hledá. Po chvilce hledání nechal, zašklebil se, zaklonil hlavu a zavřel oči. Rozhlédl jsem se po místnosti a v tu chvíli mě něco napadlo. Celou jsem jí obešel, zkoumal jsem každý kout a plochu, na kterou jsem jen dosáhnul, zdali tam někde není schovaný spínač. Plocha byla však dokonale hladká, nikde žádná boule, jen občas se šedá barva míchala s černou nebo stříbrnou. Tohle byl dokonalý povrch, s trochou nadsázky by se dalo říct, že byl podobný nerez-kovu, který jsme hodně používali dřív. To už je ale opravdu dávno, čas pokročil dopředu a světlo světa spatřily i jiné a lepší kovy.

   „Začíná tu být chladno," promnul si prsty na levé ruce, zapnul si knoflíčky u krku a pak je strčil do kapes.

   „Stejně by mě zajímalo," posadil jsem se vedle něj,

„jak jsme se mohli nechat takhle napálit?"

   „Byla to náhoda, ten galaktický maniak je génius. Když na nás nemohl jít silou, tak to vzal rozumem. Teď musíme jen doufat, že nás Éclaire nebo Lumiere najdou." Sklonil hlavu, pár červených pramenů se mu nahrnulo do obličeje. I v téhle situaci jsem se neubránil myšlence, že mu to opravdu sluší.

   „Kdybychom to náhodou nepřežili, rád jsem tě poznal," zasmál se, mě to moc vtipné nepřišlo a když si všimnul, že jsem se zamračil, přestal se smát a vzal mě za ruku. Buď mě vzal opravdu jemně, nebo jsem to přes ten chlad už ani necítil.

   „Jsi jako kostka ledu."

   „To je dost dobře možný," řekl jsem nezaujatě. Jeho dlaň tak krásně hřála. Chlad se mi pomalu dostával do rukávů, otřásl jsem se. Nepříjemně to štípalo, připadal jsem si slabý, malátný a pomalu mi začala mrznout i zadnice. Otřásl jsem se, když mi přeběhl mráz po zádech.

   „Dej sem ruce," zahlásil docela přísným hlasem, musel si všimnout, jak mám modré rty. Natáhnul jsem k němu ruce, napolovic schované v rukávech. Z kapes vytáhnul rukavice a do nich mi nasoukal ruce. Jaká náhoda, máme je stejně velké, není divu, vždycky jsme patřili k sobě. Nebo jsme si to alespoň mysleli a stáli si za tím.

   „Pojď sem," chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co po mě vlastně chce. Polovinu obličeje jsem měl schovanou za lemem kabátu a pomalu jsem přestával vnímat, co se děje kolem.

   „Cože?" zeptal jsem se jako mílius.

   „Pojď sem," pokynul mi rukou, abych šel blíže k němu. Neochotně jsem se posunul na studené místo vedle něho. Vzal mě za rameno a jedním rychlým pohybem si mě přitáhl k sobě.

   „Víš co je to 73 stupňů?" optal se. Podíval jsem se nad sebe, abych mu viděl do obličeje. Hrál mu na něm takový zvláštní úsměv, kterým se usmíval jen na mě. Byl jsem však moc otupělý na to, abych mu odpověděl, nechtělo se mi přemýšlet. Připadal jsem si jako odpadlík. Jak to, že jemu je stále teplo a já už jsem napůl tuhej?

   „To je, zlato," oslovil mě něžně,

„součet mé a tvé tělesné teploty. Zaokrouhleně samozřejmě," vysvětlil mi. Chvíli jsem se mu válel po rameni, než mi došlo, co mi tu teď právě řekl.

   „Můžeš to upřesnit?" nechápal jsem. Ten mráz mi opravdu lezl na mozek.

   „To znamená," zasmál se, „že když se k sobě, ehm..." odkašlal si. Nač tolik dramat?

„...přitulíme, tak nám bude tepleji."

   „Proč ne? Není to špatný nápad vzhledem k tomu, že mi přestávají fungovat mozkové závity." Ochotně jsem si mu sedl na klín a opřel se mu čelem o rameno. Rozepnul si prvních pár knoflíčků u kabátu a zapnul je šikmo na ten můj. Teplo z něj přímo sálalo, přitisknul jsem se k němu ještě blíž. Jednou rukou mě chytil za bok a tou druhou mi párkrát přejel po zádech. Bylo mi trošku líp, alespoň jsem se s ním cítil více v bezpečí.

   „Koukni na mě," zval mě po chvilce za bradu a upřeně si prohlídnul můj obličej. Tušil jsem, že budu mít asi lehce fialové rty z té zimy, to bylo asi to, co ho tak zaujalo. Naklonil se ke mně, věděl jsem, že mu to nedá.

   „Jen chvíli," zašeptal, políbil mě. Jednou, podruhé, potřetí, začínalo být mi docela horko. Prohlubovalo se to, za chvíli jsme se líbali, vášnivě. Nechal jsem ho, ať si dělá, co chce. Tuhle krásnou chvilku přerušil pohyb země.

   „Mění se to!" křiknul jsem do zdeformovaného prostoru, Dextera zaklel, cosi jako „proč zrovna teď?", když se zády prudce dotknul země. Stěna za ním zmizela, stejně jako dalších pět kolem. Zůstala jen rovná plocha na které jsme právě seděli. Zalil nás proud světla. Pokusil jsem se otevřít oči, podařil ose mi to až tehdy, když to trochu polevilo. Odněkud byl cítit teplý proud vzduchu, rozhlédl jsem se.

   „Co je zase tohle?" zůstal jsem upřeně stát na okraji. Dextra se teprve zvedal ze země. Když uviděl to, co já, vykulil překvapeně oči.

   „Ten chlap je fakt šílenec," vydechnul. Kolem bylo nic a všechno - byl to prostor, který nikde nekončil a začátek byl také v nedohlednu. Bylo to modré prázdno, které se rozlévalo všude. Zírali jsme v němém úžasu. To zajímavé nás teprve čekalo.

   „Máš nápad?"

Autorovy poznámky na konec:

Poznámky, návrhy a nápady vítány. Jinak dík fík za přečtení~