- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Další kapitola, tentokrát se už začíná nastinovat děj povídky, ta minulá byla spíš takový úvod :-) doufám, že se to bude alespoň trochu líbit :-)

***

 


Andílci

 

 

            Bolest. To bylo to první, co jsem ucítil, jakmile jsem přicházel k vědomí. Hlavu jsem měl jako střep. Není divu, ten podivín mě praštil pořádně. Nicméně po chvilce začala bolest povolovat

a okamžitě jí nahradilo zděšení a panika. Kde to jsem? Co se mnou chce dělat?

            Otevřel jsem oči. Nacházel jsem se v malé místnosti osvětlené velkým oknem, do kterého pronikaly ostré sluneční paprsky. Na první pohled to nebyl ničím zvláštní pokoj: postel, okno

 a jedna větší skříň, ale když jsme se porozhlédl pozorněji, uvědomil jsem si, že všechno v té místnosti bylo bílé jako čerstvě napadaný sníh. Byl jsem příliš vyděšený, než abych přemýšlel

o tom, že vlastně bílou barvu nemám vůbec rád. Hlava se mi točila a žaludek jsem měl sevřený strachem. Absolutně jsem netušil, kam mě ten cizí muž odnesl, ani jsem nenašel žádný důvod, proč to udělal. Nic jsem přeci neprovedl. Teda kromě toho, že jsem utekl z domova, ale to přeci není nic tak hrozného.

            Z mého přemýšlení mě vyrušilo cvaknutí kliky a dveře se otevřely. Polekaně jsem se podíval, jestli náhodou nepřišel ten chlápek, ale ulevilo se mi, když do pokoje vešla malá obtloustlá žena. Měla červené tváře a milý, téměř mateřský úsměv. Hned na první pohled mi byla sympatická, ale neupouštěl jsem na ostražitosti. Zdání někdy klame.

            „Dobré ráno, zlatíčko,“ usmála se na mě a hned dodala: „Nebo spíše, dobré poledne.“ krátce se zasmála až se její hnědé kudrlinky roztančily.

            „Eh … dobrý den“ byl jsem více než překvapený, ale slušně jsem odpověděl na pozdrav

 a vylezl z té velmi pohodlné postele, na které jsem se probudil. Hlavou se mi míhala spousta otázek, ale položil jsem tu nejzávažnější a nejdůležitější. „Promiňte, ale kde to jsem?“ snažil jsem se ustálit hlas, abych působil klidně i když jsem se tak v žádném případě necítil.

            „Neboj se, všechno se hned dozvíš. Teď pojď se mnou. Ostatní jsou jistě stejně zvědaví, ale museli čekat, než se probudíš i ty.“ pronese trochu tajemným hlasem, načež se otočí a vyjde ven na chodbu.

            Byl jsem z toho zmatený. Před chvilinkou jsem se probudil v cizím pokoji a hned už mě nějaká žena táhne pryč, ale nezbývalo mi nic jiného, než se vydat za ní, abych se teda konečně dozvěděl, kde to jsem. Vůbec nemělo smysl pomýšlet na útěk. Rozhodl jsem se prozatím hrát tu jejich, pro mě neznámou, hru.

            Procházeli jsme úzkou chodbou, jež byla ozdobena mramorovými sloupy, reliéfy a obrazy lidí, které jsem v životě neviděl. Bylo mi z toho nepříjemně. Malíř těchto obrazů musel být opravdu velký umělec, protože oči zobrazených lidí byly téměř dokonalé a zdálo se mi, že se na mě neustále dívají. Neustále rozhlížejíc, jsem se snažil zjistit něco víc o místu, kde jsem se nějakým zvláštním způsobem ocitl.

            Prošli jsme bílými dveřmi a vešli do poměrně velké místnosti – jak jinak než v bílé barvě - ve které byl pouze mohutný krb a pět křesílek, rozprostřených kolem stolku. Tři křesílka již byla obsazená a zbylá dvě jsem zaplnil já a ta paní. Úplně vlevo seděl kluk se špinavě blond vlasy

a nervózně se rozhlížel po pokoji. Nejspíš stejně jako já netušil, kde to jsme. Vedle něj seděly dvě dívky. Byly si neuvěřitelně podobné, stejné kaštanové vlasy, stejně zelené oči – z toho jsem usoudil, že jsou to sestry, možná dokonce dvojčata.

            „Ještě jednou vás všechny zdravím, když jsme tu takhle pokupě,“ začala ta sympatická žena hovořit a všichni jsme jí věnovali svou pozornost. „Mou povinností je vás zde přivítat a vysvětlit důvod vaší přítomnosti. Nejdříve bych se ale měla představit. Jmenuji se Mary a jsem něco jako opatrovnice všech andílků.“

            To poslední slovo ve mně vzbudilo vzpomínku. Něco takového přeci zmínil ten chlap, těsně před tím, než mě poslal do mdlob.

            „No a proč vám to říkám. Protože vy jste našimi novými andílky,“ podívala se po nás a pak se zasmála, když viděla naše nechápavé výrazy. O jakých andílcích to mluví?

            „Nevím, jestli jste někdy věřili na nadpřirozené bytosti, nicméně nyní se nacházíte v jižním paláci andělů,“ usoudil jsem, že Mary je docela přímá a upřímná žena, nijak se nekrotila a všechno nám řekla stručně a výstižně.

            „A-Andělů?!“ vykoktal ze sebe ten světlovlasý kluk a vykulil oči. Upřímně bych nejspíš něco takového řekl dřív nebo později i já, ale předběhl mě. Myslím, že šokovaní jsme byli všichni. To je přeci nesmysl. Andělé?! Nedělejte si ze mě blázny. Kdyby nějací existovali, proč je někdo neviděl už dřív? Je to nesmysl!

            „Ano, správně,“ usmála se Mary, „Samozřejmě málo lidí věří, že andělé skutečně existují, ale jak brzy poznáte jsou stejně skuteční jako my,“ podívala se přitom na mě, jako kdyby předtím slyšela moje nevěřícné myšlenky, ale to není možné.

            „No a teď se dostaneme k vám. Zde v paláci žije spousta lidí, kterým se říká andílci. To jste vy.“ pořád jsme to nechápali, vlastně nám ještě nic nevysvětlila. Kdo jsou andílci? Co tu jako máme dělat?

            Mary ani nečekala na nějakou odpověď a začala vysvětlovat: „Vaším úkolem je se o anděly starat, aby byli spokojení. Musíte jim vyplnit každé přání. Nebojte, nebudete tu uklízet jako nějací otroci. Spíš bych funkci andílků přirovnala ke společníkům.“

            „Pořád tomu nějak nerozumím,“ odvážil jsem se promluvit, aby nám to vysvětlila mnohem lépe.

            „Ze začátku budete nosit bílé roucho, které ostatním oznamuje, že nepatříte žádnému

z andělů a později ho vyměníte za bledě modré se znakem anděla, ke kterému od té doby budete určeni a budete vlastně jakýsi osobní společník. Ovšem je spousta andílků, kteří si nedokáží naklonit žádného anděla a zůstanou dlouho v bílém. Řekla bych to tak, že andílek, který se brzy stane osobním společníkem je docela úspěšný a hned je o třídu výš než ostatní. Chápete?“

            Mrkli jsme na sebe s tím světlovlasým klukem a po chvilce maličko přikývli. Vlastně to nebylo moc složité na pochopení. Podíval jsem se na svoje bílé roucho. Bylo lehoučké jako pírko

 a velmi pohodlné – možná hedvábí.

            „Mary, mohu se ještě na něco zeptat? Co přesně znamená být společníkem a jaké budou tedy naše povinnosti?“ podíval jsem se na ní a ona jen s úsměvem přikývla.

            „No vlastně máte jenom jednu povinnost: splnit andělům jakékoliv přání Ale nebojte, teď půjdeme na prohlídku paláce, musíte vědět kde jsou jaké společenské místnosti, zahrady, lázně, pokoje andělů, vaše pokoje a další. Potom vás zavedu do místnosti pro andílky a můžete se seznámit s ostatníma a poptat se jich na další podrobnosti.“

            Zamyšleně jsem přikývl. Celá tahle situace i místo, kde jsem se ocitl byla zajímavá

a podezřelá zároveň. Pořád jsem si ještě nebyl jistý, jestli si z nás Mary nedělá srandu, přeci jen palác andělů? To zní dost uhozeně, jako z nějakýho filmu. Nakonec jsem se rozhodl nechat úvahy na jindy, až si to tady pořádně prohlédnu, pořád bylo lepší sedět tady v hedvábí a poslouchat pohádky, než mrznout v nějaké Londýnské uličce a umírat hlady.

            Mary nám dala chvilku na vstřebání všech těch nových informací. Zjistil jsem, že ten kluk se jmenuje Tom a ty dvě dívky Julie a Stela, všichni byli ve stejném věku jako já, totiž šestnáct let. Tom pochází z velmi chudé rodiny, která živý osm dětí, a proto ho jeho rodiče dali tomu chlápkovi, který si říká lovec. Julie a Stela toho o sobě moc neřekly. Pochopil jsem, že jejich matka je anděl

a chtěla, aby se její dcery staly andílky.

            Po deseti minutách pro nás přišla Mary a vzala nás na prohlídku paláce andělů. Osobně jsem byl zvědavý, jestli vůbec nějakýho anděla potkáme. Prozatím jsme míjeli spoustu mladých lidí

s bílými a modrými šaty – další andílci, kteří nám pokynuli na pozdrav a dál se věnovali své práci. Naše průvodkyně nám ukázala chodbu, kde jsou naše pokoje a každému podala klíč s číslem. Můj byl pokoj číslo 16.

            Další zastávka byla v jídelně pro andílky. Moc lidí tam nebylo, jenom pár sloužících odklízelo talíře od snídaně. U jedné stěny stál stůl plný jídla a pití. Dozvěděli jsme se, že nějaké jídlo je tu po celý den, kdybychom měli hlad, jinak snídaně je od osmi do devíti, oběd ve dvanáct

a večeře od šesti do osmi.

            Po seznámení s jídelním řádem jsme zamířili do knihovny. Poprvé jsem uviděl anděla. Seděli u stolů a listovali si v knihách. Na první pohled vypadali jako obyčejní lidé, ale ve skutečnosti to byli neobyčejné bytosti. Vyzařovala z nich jakási nadpozemská aura. Měli na sobě různobarevná roucha většinou spíše světlejší barvy a na zádech znak, pro každého anděla jiný. Spousta z nich měla světlé vlasy a velmi jasnou a pronikavou barvu očí, kterýma si nás zvědavě prohlíželi. Docela se mi ulevilo když jsme konečně vyšli ven.

            Další zastávka bylo křídlo paláce, kde bydleli andělé a o patro níž jsme si prohlédli společenské sály. Mary zakončila naší prohlídku před velkými dveřmi do kterých proudila spousta andílků.

            „Tak drahouškové, tady vás opustím, mám ještě nějaké povinnosti. Běžte se seznámit s ostatními a pro dnešek už máte volno,“ usmála se a odešla pryč.

            Podívali jsme se po sobě a nakonec nám nezbylo nic jiného, než vejít do místnosti (to je trochu nevydařený pojem vzhledem k té velikosti - takže do sálu) pro andílky.

 

 

 

Autorovy poznámky na konec:

Budu ráda za jakýkoliv komentář :-)