Tmavovlasý muž stojící s pažemi doširoka rozpřaženými a obličejem nasměrovaným vzhůru k nebi si vychutnává právě probíhající déšť. Je zmáčený od hlavy až k patě, ale pranic na to nehledí a vůbec mu to nevadí. Všude kolem je naprosté ticho, přerušované pouze a jedině bubnováním dešťových kapek o rozblácenou zem. Vzduch je cítit silnou směsicí vody, jara a nedalekého lesního pachu. Bože, já tak miluju déšť, napadne muže ve zlomku vteřiny. Jedině s ním si připadám čistý a nepoznamenaný. Pouze kapky skutečného deště dokáží smýt ze mne ten pocit hříchu a všudypřítomný pach smrti. A že jsem tedy zabíjel víc než dost během své dosavadní kariéry nukenina. Ještě kratičkou chvíli takto mlčky stojí a vychutnává si ten pocit míru a klidu. Ví, že se musí donutit k pohybu a přerušit toto magické kouzlo. Slíbil pomoc a svůj slib musí dodržet.

Odlepí se ze svého místa a pozvolna dojde zahradou k dřevěným schůdkům, které vedou na verandu. Těsně před nimi se zastaví a zamyšleně pohlédne na malou, ale útulnou dřevěnou verandu. Je vyrobená z masivního přírodního dřeva. Jednotlivá prkna byla pouze obroušena do patřičného tvaru a poctivě napuštěna dobře pěti vrstvami včelího vosku. Výsledkem je nefalšovaný přirozený vzhled. Je to poctivá práce, na kterou mohu být po právu pyšný, napadne Itachiho okamžitě. Pohledem sjede na své ruce plné mozolů a škrábanců. Mohl bych si je lehce okamžitě uzdravit, takže by nebylo vůbec nic poznat, ale z nějakého důvodu nechci používat své ninjovské schopnosti. Přísahal jsem si, že nechám všechno za sebou a začnu znovu. No a k novému životu patří také nový způsob uvažování a přistupování k věcem. Proto jsem si také vybral tu nejzapadlejší možnou vesnici v Zemi Vody. Prší tu pravidelně a poctivě. Žije tu nanejvýš tisícovka stálých obyvatel a vesnice je sice malá, ale poněkud roztáhlá do šíře, takže nepůsobí tím obvyklým dojmem.

„Mnozí z těch, co jsem znával dříve, by to nazvali zapadákovem,“ zamumlá si pro sebe Itachi. „ale pro mě je to tady ráj na zemi.“

Opatrně vejde dovnitř a zavře za sebou posuvné prosklené dveře vedoucí ven do zahrady. Projde svou ložnicí až do koupelny, kde zcela automaticky popadne do pravé ruky ručník, aby si vysušil vlhké vlasy, z nichž mu odkapává na zem voda. Jakmile tak učiní, odhodí provlhlý kus látky stranou a stáhne ze sebe veškeré promočené oblečení. Všechno společně s ručníkem přehodí přes šnůru nad vanou a nahý projde zpět do ložnice. Z komody u postele vytáhne čisté a suché spodní prádlo. Jako další přijdou na řadu bavlněné tepláky, které v pase stáhne šňůrkou. Vršek pak mírně upraví a docela velký kus přehne přes převázanou část. Poté se natáhne do téže zásuvky pro tuniku. Oboje je sytě černé barvy a jediným zdobným prvkem je bílý ornament ve tvaru draka. Na teplácích se bestie táhne podél celé přední části pravého lýtka a hazuka ji má na zádech. Itachiho prsty přejedou po řetízku od jedné klíční kosti ke druhé. Nacvičeným gestem sáhne po copánku, který mu vždy vadil po oblečení si něčeho, a chce jej odhodit dozadu. V půlce cesty se jeho dlaň zastaví a on si uvědomí, že nemá smysl to dělat, protože mu už vlastně nemá co zavazet.

Jako součást nového začátku si mimo jiné ostříhal vlasy. Dříve nosil delší vlasy stažené do culíku, ale to je už minulost. Dnes má vlasy úplně nakratičko. Jedinou připomínkou dob dávno minulých jsou delší prameny vinoucí se mu podél spánků po obou stranách obličeje. Zdají se silnější než by musely být, ale to je způsobeno tím, že se v nich mísí dvě barvy. Bílá a přirozená černá. Bílé pruhy mu zůstaly poté, co se konečně probral dlouho po té, co skončil jeho boj se Sasukem. Sice se rozhodl dopřát svému bratrovi pomstu, ale rozhodně nehodlal přenechat svou mrtvolu Akatsuki poté, co vše skončilo. Stálo ho to všechno strašlivé množství sil a vyčerpal tehdy dost ze své záložní chakry, ale povedlo se mu v poslední možné vteřině vyměnit se s vlastní dokonalou kopií. O perfektním načasování a dokonalé věrohodnosti se přesvědčil už jen tím, že se mu podařilo obelstít dokonce i Zetsua.  Muselo to klapnout také proto, že Akatsuki po něm nepátrala ani v následujícím roce a půl po oné události. I přesto se pořád pečlivě rozhlížel kolem sebe a sem tam dokonce zkoumal okolí svým Sharinganem. Jak je to už vlastně dlouho od oněch událostí, ptal se sám sebe v duchu. Dva nebo tři roky? Obrátil svůj zrak směrem k posteli a pod polštářem zahlédl slabě vyčuhovat roh své ninjovské čelenky s přeškrtnutým symbolem Konohy.

„Hm,“ hlesl slabě do ticha Itachi. „Letos už jsou to tři roky, co jsem se osvobodil.“

Zavřel oči a pak pohnul hlavou několikrát zprava doleva, dokud to pěkně nahlas nezapraskalo. Uvolnil si ztuhlé svaly, srovnal ramena a natáhl se do své plné výšky. Sáhl po bílém šátku na komodě a do prostoru černě zazářil symbol-pečeť pro ptáka, které měl vytetované na vnitřní straně pravého zápěstí. Bylo to varování, které mělo Itachimu okamžitě připomenou, že se něco děje, pokud by nastala příhodná situace. Vlastně se jednalo o jakousi jeho osobní pojistku. Uvedený symbol byla vlastně pečeť, respektive jakýsi vstupní bod ke speciální schránce na jeho ruce, kde si schraňoval menší množství své speciální chakry. Celá pečeť nad tímto bodem byla nastavena tak, že takto spoutaná a upravená chakra dokázala v okolí vycítit sílu a schopnosti kohokoli, s nímž se setkal dříve. Vlastně to byla jakási databanka, kde se uskladnili veškeré informace o protivnících, s nimiž kdy Itachi bojoval, jedno zda byli z Akatsuki, Listové anebo odkudkoli. Užitečný pomocník, pokud jste pro okolní svět skutečně chtěli zůstat mrtví. Opatrně přejel po znaku palcem druhé ruky a v duchu si vzpomněl na to, jak strašlivě to bolelo, když to celé tehdy podstupoval. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on se setká s takovou bolestí, kdy bude mít co dělat, aby ji vůbec přestál. Jistě, nemalou měrou k tomu přispěl fakt, že byl oslaben a hodně zraněn po boji se Sasukem, ale přesto by ho to nikdy nenapadlo. On byl ale vděčny i za tu bolest, protože pro něho znamenala, že ještě žije, když něco cítí. Vzpomněl si na slova, která kdysi zaslechl a opět jim musel dát za pravdu.

„Bolest může být užitečná, když ji správně pochopíš a interpretuješ. Když cítíš bolest, pak to znamená, že ještě pořád žiješ. Pamatuj si to dobře, Itachi, protože jednou ti to pomůže jít dál, právě když to budeš nejvíc potřebovat.“

Byl akorát tak nejvyšší čas na to odejít, pokud nechtěl přijít pozdě. Proto naposledy rychlým pohybem přejel palcem po znamení. Pak se obrátil, vyšel ven z ložnice a prošel chodbou kolem kuchyně a dalších dvou pokojů. Cestou si z bílého šátku udělal provizorní čelenku, kterou si nacvičeným pohybem nasadil a která měla plnit dvě funkce. Jednak měla do sebe nasávat pot, který by mu jinak dost vadil při práci. A za druhé měla udržet vlasy na svém místě, tak aby mu nepřekážely. Ironií bylo to, že nejdelší prameny, které by mu mohli vadit nejvíce, pokaždé vyndával mimo tuto pracovní čelenku. Tak nějak si na to už zvykl a upřímně řečeno nesnášel pocit toho naprostého spoutání, které cítil pokaždé, než prameny uvolnil ze sevření čelenky. Přidal do kroku a posledních pár centimetrů bytem proběhl. Pootevřel dveře a rychle se obul a vyšel ven. Pořád ještě slabě mrholilo, ale to mu vůbec nevadilo. Ba právě naopak.

Šouravě se loudal hlavní ulicí s rukama hluboko zasunutýma v kapsách tepláků. Mířil k dřevařské dílně, kde teď pracoval, když se mu pravou rukou rozlila palčivá bolest. Instinktivně vytáhl prudce obě dvě ruce ven a levou dlaň rychle přitiskl k pravému vnitřnímu zápěstí. Aktivoval Shaningan ve svých očích a pátral kolem sebe. Poodhrnul slabě levou ruku a rychlým pohledem zběžně zkontroloval vytetovaný symbol, který nyní zářil jako byste do něj nalili rozžhavené olovo. Stáhl levou ruku zpět a opět je obě dvě vrazil co nejhlouběji do kapes. Jen klid, pomyslel si, jen se uklidni a zbytečně na sebe neupozorňuj. Pokračoval v chůzi, ale pomalu otáčel hlavu a pátral kolem sebe tak dlouho, dokud periferním viděním nezaznamenal povědomou postavu. Osoba měřila tak metr sedmdesát a na sobě měla černé krátké legíny, jasně červenou halenu na zip bez rukávu a krátkou světle růžovou sukni s přezkami po stranách. Co tady sakra dělá Sakura Haruno, napadlo ho okamžitě a trochu víc zbystřil. Pak si uvědomil, že ve zdejší vesnici žije postarší žena, která pěstuje celou řadu vzácných bylin, jež se obtížně shánějí. Trochu se uklidnil a oddechl si, protože mu došlo, že je to nejspíš jen shoda náhod. Pokračuj dál – nenápadně! - a dělej, že se naprosto nic neděje, plísnil sám sebe v duchu. Obrátil hlavu zpět po směru své chůze a chtěl tak učinit, ale místo toho do někoho vrazil tak silně až zavrávoral. Býval by upadl, kdyby ho dotyčná osoba nezachytila rukou za zápěstí a neposkytla mu tím oporu nutnou ke srovnání váhy jeho vlastního těla.

„Děkuju a omlouvám se, nedával sem pozor,“ omluvně pozvedl své oči k oné osobě a zkameněl na místě.

Ze všech možných lidí na světě musím narazit zrovna na něho, napadlo jej okamžitě, když se díval do modrých očí blonďatého ninji. To snad nemůže být ani pravda. Rychle sklopil oči, protože se mu v nich pořád zračil Sharingan, ale už bylo pozdě. Podle jeho následující reakce ho totiž dotyčný beze vší pochybnosti poznal.

„Ty… ty… ty…“ drmolil těžce šokovaný mladík. „Ty bys měl být sakra mrtvej. Sakuro, okamžitě pojď sem!“

Následujících pár kroků Itachimu jaksi splynulo v jednu nekončící noční můru, takže by nedokázal za nic na světě logicky setřídit, jak se to vlastně událo. Hyperaktivní ninja číslo jedno v překvapování lidí se po něm natáhl ve stejném okamžiku, kdy se staršímu Uchihovi podařilo složit potřebné pečetě k tomu, aby mohl zmizet.

„Ať tě to ani nenapadne,“ zařval na něho Naruto vztekle. „Beztak si tě najdu, i kdyby ses propadl třeba do pekla. Máš nám co vysvětlovat, dattebaoy.“

Itachiho skrytá výhrůžka v jeho hlase docela pobavila. Obrys jeho postavy se začal pomaličku rozplývat, až už na onom místě nezůstala po něm ani stopa. S posledními jasnými obrysy tváře se rty mu rty zvlnily do rošťáckého úsměvu a zformulovali svou poslední větu: „Chyť mě, když to dokážeš.“

„To se vsaď, že si tě najdu,“ cedil skrz skřípějící zuby Naruto. „Použiju na tebe přírodní energii a to by v tom byl čert, aby tě moje klony někde nevyšťáraly.“

Právě k němu doběhla růžovovlasá kunoichi a vyrušila ho tak trochu ze zaujetí. „Co se sakra děje, šannaró.“

„Neuvěříš, koho jsem tu právě zahlíd,“ štěkl směrem k ní Naruto.

Dívka si ho zaraženě prohlížela a v duchu odhadovala závažnost situace. „No, vypadá to, jako bys právě potkal Kyuubiho osobně. Tedy přinejmenším,“ řekla nezvykle krotkým hlasem.

„Skoro,“ odpověděl jí blonďák. „I když musím připustit, že jeho přítomnost by mne zdaleka tak nepřekvapila.“

Dívka o něco víc zpozorněla a trochu ji rozbolela hlava, což svědčilo o blížících se komplikacích nevídaných rozměrů. Palcem a ukazováčkem pravé ruky si rychle stiskla kořen nosu, aby trochu ulevila pnutí ve spáncích, ale pomohlo to jen částečně. „Tak už mě napínej a vysyp to konečně.“

„Itachi Uchiha,“ vydechl Naruto jedno jediné jméno.

„To je nemožné,“ štěkla po něm Sakura a rychle zatnula obě ruce v pěst. „Ten je přece po smrti. Víme to přece oba dva.“

„Věř mi, když říkám pravdu, že jsem stál dost blízko na to, abych ho poznal. Tohle není klam nebo iluze, Sakuro, on skutečně žije.“

„To… to… to pře-ce ne-může být pr-pravda,“ koktala těžce dívka.

„Nemůže, ale je,“ doplnil Naruto.

„Jak? Jak mohl přežít,“ pokračovala kunoichi šokovaně dál zcela automaticky. „Na vlastní uši jsme přece všichni slyšeli, jak se bavil ten maskovaný z Akatsukim s tím, kterému říkají Zetsu o tom, že skončil boj mezi Uchihy a jak to dopadlo. Nemyslím si, že by se Itachimu podařilo tak snadno je oklamat.“

„Taky si myslím,“ zavrčel jen Naruto.

„Tak potom, jak to dokázal?“ zeptala se Sakura.

„Nevím,“ odpověděl jí prostě Naruto. „Ale on nám to už poví sám, to ti přísahám. I kdybych měl z něho všechno vymlátit, tak nám to poví.“

„Jenže je pryč,“ vyhrkla znovu dívka. „Tak jak ho chceš vlastně najít?“

Blonďatý ninja si se škodolibým výrazem na rtech významně poklepal na nos a pak jen dodal. „Zapomněla jsi, že teď umím vycítit chakru všech kolem, když se na ni zaměřím?“

„Ale,“ zaprotestovala dívka chabě.

„Neměl jsem důvod sledovat jeho chakru, protože jsem věřil stejně jako ty, že je mrtvý,“ skočil jí do hovoru mladík. „Jenže teď když už vím, že žije, tak je to něco jiného. Dopřej mi to potěšení se tu někde dobře a dosyta najíst a slibuju ti, že ho najdu, ať zaleze kamkoli.“

***** Ve večerních hodinách téhož dne *****

Itachi si připadal, jako by se mu snad vysmíval nějaký hodně škodolibý a pomstychtivý Bůh. Zrovna když si pochvaloval, jaký že to vede poklidný a bezproblémový život těch pár posledních let, tak musí narazit na dva lidi z Konohy. Jeden lepší než ten druhý, zabručel si pro sebe naštvaně.  Půlku dne strávil tím, že se různě přemisťoval a zametal za sebou pachovou stopu, než si byl aspoň trochu jistý tím, že ho nesledují. Zbytek dne strávil bloumáním po okolí tak dlouho až se nakonec rozhodl, že přeci jen bude rozumnější, když zajde do práce a něco málo udělá. Koneckonců pokud by ho hledali, stejně s tím už nic nenadělá, ale aspoň dokončí rozdělanou práci, než si večer zabalí těch pár věcí, které tu má a zmizí odsud pryč. Štvalo ho to, protože si tu celkem zvykl a co víc, líbilo se mu tady. Jenže co může dělat jiného, když ho nesmí najít. S rukama v kapsách se pomaličku dovlekl až ke svému domu, kde se zastavil. Notnou chvíli jen tak prozkoumával okolí a hledal i tu sebemenší stopu po cizincích, ale nic nenašel. Trochu si oddechl, chytl za kliku a vešel dovnitř. Právě za sebou zavřel a pokládal klíče na malý stolek vlevo ode dveří, když zaslechl jeho hlas.

„Tak tě vítám doma,“ pronesl Naruto jeho směrem.

Itachi rychle zvedl oči po zdroji toho hlasu. Jeho majitele uviděl v příšeří svého bytu, jak se opíral o obrubeň dveří vedoucích do kuchyně. Uvědomil si, že Naruto nebyl sám a tak rychle pátral po té druhé osobě, zatímco k tomu mladíkovi proti sobě promluvil. „Prozraď mi, Naruto, co ses naučil, žes mě dokázal vypátrat.“

„Ovládl jsem přírodní energii,“ prozradil mu oslovený. „A s hledáním Sakury se nezdržuj.“ Dodal jen tak mimochodem.

Itachi nechápavě pozvedl obočí v němém údivu, ale vzápětí pochopil, co tím měl mladík na mysli. Do tmy prostoru se zablýskla čepek kunaie a za ním se ozvalo jen prosté: „Nic na nás nezkoušej, protože bys toho mohl trpce litovat.“

Uchiha sjel svým pohledem k pravé straně, kde cítil slabě se zakusující ostří zbraně do pokožky jeho krku. Pokud si pamatoval, byla tato dívka o dost menší než on, když ji viděl naposledy. Lidé se holt mění, řekl si v duchu. Zajímalo by ho, jestli ještě pořád tak blázní po Sasukem, jako kdysi anebo to už vzdala. Koneckonců pokud se doslechla jen polovinu toho, co on, nebylo by divu, kdyby se jí jeho mladší bráška zhnusil.

„Máš nám rozhodně co vysvětlovat, takže radši spusť,“ ozval se opět Naruto a znovu tak upoutal Itachiho pozornost na sebe. „Jak to, že stále jsi naživu?“

Tmavovlasý muž obrátil červeno-černé oči zpět na něho, aniž by vydal byť i jedinou hlásku.

„Ani to nezkoušej,“ zavrčel Naruto vztekle jeho směrem.

Itachi si všiml, že se mu mírně protáhly jeho vlastní oči a duhovka se zbarvila do jasně ruda. Aha, takže lištička nám vystrkuje drápky, pomyslel si okamžitě. Sotva znatelně mrknul, ale jeho oči tím získali svoji běžnou barvu. „Uklidni se, Naruto,“ dodal smířlivějším tónem. „Zvyk je železná košile. Navíc moje instinkty pořád reagují zcela automaticky.“

„Je to přesně tak, jak jsi právě sám řekl,“ promluvil stále se chvějícím hlasem mladík proti němu. „Zvyk je železná košile. Moc dobře si stále pamatuji, co mi způsobil tvůj Mangekyou Sharingan. A nejsem sám, kdo si to pamatuje, takže se nám nediv, když ti tak zcela nevěříme.“

Itachimu neušlo, že to vypadalo, jako kdyby poslední větu namísto Naruta řekl někdo docela jiný. Okamžitě pochopil, že s ním právě před chviličkou mluvil Kyuubi. Užasné! Je až neuvěřitelné, jak daleko se dostalo to podceňované a nenáviděné děcko. Samozřejmě, že byl informován o dění ve vesnici, stejně jako kolem Akatsuki. Pořád měl své tajné zdroje, o nichž neměl nikdo ani tušení, takže měl dost dobrou představu o tom či onom, co se týkalo jeho mladšího bratra, ale taky Kyuubiho jinchuurikiho. Pokud by se nezajistil patřičné informace, znamenalo by to hrát ruskou ruletu s Osudem, což ani trochu nepatřilo k Itachiho kratochvílím. Slyšel tedy samozřejmě vše o tom, co se dělo v Konoze poté, co ji napadl a téměř zničil Pein. Moc dobře věděl docela dost podrobností o Narutově výcviku na hoře Myobokuzanu. Jedno je ale vědět informace a něco naprosto jiného je vidět jasné výsledky před sebou a na vlastní oči. Itachi byl skutečně ohromen, když uvážil jak daleko se tohle „děcko osudu“ dostalo pouze díky vlastní píli a tvrdohlavosti. „Nikdy nevezmu své slovo zpět, protože tohle je moje cesta ninji!“ Vytanulo mu na mysli bez jakéhokoli varování. Sasuke, možná jsi mnohými právem označován za génia, ale tady ten tě překonal v mnoha směrech. Je snadné naučit se něčemu, když jsou ti do vínku dány kladné vlastnosti. Jenže Naruto si všechno tvrdě vydřel jen a pouze vlastním přičiněním. Myslím, že může být skutečně tím, kdo tě dokáže zastavit, pokud bude chtít.

„Na něco sem se tě před tím ptal, Itachi,“ vrátil ho do reality mladíkův hlas.

Jmenovaný v duchu pátral ve své krátkodobé paměti po oné otázce, ale chvíli mu to zabralo, takže netrpělivý Naruto to nevydržel a zopakoval ji.

„Jak to, že jsi stále naživu?“

Ach tak tohle to bylo, pousmál se slabě Itachi. „Všichni se zdokonalujeme, tak proč bych měl být výjimka,“ oznámil mu klidně. „Ty ses naučil používat přírodní energii. Sakura dovedla manipulaci s chakrou na nejvyšší možnou úroveň, takže oklamala dokonce i moje oči.“ Slabě zvedl pravou ruku a ukazováčkem zajel pod čepel kunaie, který se mu stále zakusoval do krku. „Tohle už je zbytečné, zlato,“ oslovil dívku za sebou. „Myslíš, že bych si to nechal tak dlouho líbit, kdybych chtěl doopravdy zmizet?“

Sakura sice měla své pochybnosti, ale přesto kunai stáhla zpět a poodstoupila od něho.

„Výborně,“ zajásal naoko Itachi. „Ještě pojď sem za námi, ať na tebe taky pěkně vidím a bude to dokonalé.“

Sakura založila ruce na prsou, opřela se o zeď za svými zády a se zlomyslným úsměvem na rtech odmítavě zakroutila hlavou. Chytrá holčička, pomyslel si Itachi. Chytrá a nebezpečná, ale jinak se změnila k nepoznání. Jeden by dokonce řekl, že z ní vyrostla neskutečná kunoichi o všech stránkách. Vzápětí se přestal zaobírat ženou za svými zády, alespoň pro zatím, a vrátil se zpět k jejímu společníkovi. Právě včas, aby stihl reagovat na další jeho otázku.

„To moc nevysvětluje, nemyslíš?“

„Na něco se tě zeptám, Naruto,“ řekl jeho směrem lenivě. „Co si myslíš, že je moje specializace?“

„Vytváření iluzí,“ odpověděl zcela automaticky blonďák.

„Přesně tak!“ odtušil nazpátek Uchiha.

„Přece mi nechceš namluvit, že to všechno byla jen iluze,“ zapochyboval Naruto a zkousl si přitom spodní ret.

„Ne, byla to dokonalá iluze,“ přitakal Itachi. „Fungovala naprosto dokonale, tedy až do dnešního dne.“ Potěšilo ho, když za svými zády zaslechl překvapené vydechnutí, ale nikterak to nekomentoval. „Pro všechny bez rozdílu jsem po smrti. Zabil mě můj mladší bratr a vykonal tím svoji dokonalou pomstu.“

Nastala chvíle trapného ticha, kdy se všichni přítomní prohrabovali všemi doposud obdrženými informacemi. Itachi si už už říkal, že bude muset zakročit, ale Naruto byl rychlejší a promluvil.

„Dejme tomu, že ti věřím a že to nikomu nepovíme,“ řekl klidným tónem.

„Naruto!“ vykřikla rozzlobeně Sakura. „Víš vůbec, co právě teď děláš?“

Mladík pouze zvedl ruku a tímto gestem ji umlčel, teprve až se kunoichi uklidnila, pokračoval. „Ale něco za to budu chtít. Pochopitelně.“

„Pochopitelně,“ odtušil otráveně Itachi. „Tak už to vysyp, ať vím, na čem jsem.“

„Předpokládám, že víš o reálné hrozbě čtvrté velké války ninjů,“ řekl Naruto. Odpovědí mu bylo jen striktní souhlasné přikývnutí. „Výborně! To hodně usnadňuje,“ pokračoval dál. „Neřekneme živé duší o tom, že žiješ výměnou za příslib, že budeš v případě nouze ochotný pomoci Konoze. Určitě víš, že ji chce Sasuke zničit bez ohledu na tvé přání a vše, cos její ochraně obětoval. Vím, že jsi muž slova, Itachi a proto chci od tebe tento slib.“

Tmavovlasý muž chvíli mlčky zvažoval, co právě slyšel. Moc toho na vybranou stejně neměl a navíc vždycky chtěl chránit Konohu, takže nebylo o čem přemýšlet. „Moc dobře víš, že to bylo vždycky mým přáním, takže je to celkem zbytečné, ale chápu proč ten slib po mě žádáš. Ano, slibuju ti, že přijdu Konoze na pomoc, když ten čas nadejde.“

Naruto se vševědoucně usmál. „To jsem přesně chtěl slyšet.“ 

Pak se odlepil ze svého místa a pomalu šel směrem k Sakurě. Když míjel Itachiho, ten k němu znovu promluvil a na chvilku ho tak zastavit těsně na své úrovni. „Nikdy by mě nenapadlo, že tak moc dospěješ, Naruto. Ve srovnání s tebou je Sasuke pořád dítětem zaslepeným malichernými problémy a svým vlastním pokřiveným vnímáním světa.“

„Děkuju,“ pronesl pouze blonďatý mladík a pokračoval dál ke své partnerce.

Itachi se zamyšleně díval, jak oba dva otvírají dveře jeho bytu a mizí v černočerné tmě noci. Pořád nemohl nějak zcela uvěřit tomu, že se to vše událo, ale nejspíš to nebude jen další špatný sen, ze kterého se zanedlouho probudí.