- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Tak další část je tady, mohla by být mnohem, mnohem dřív, ale jsem strašný flákač. Hinata začíná zlobit a záhada fotografie je vyřešena.

***

Hinata a Shikamaru stáli jako solné sloupy a sledovali skoro idylickou scénku nějakých sto metrů před nimi. První se vzpamatoval Shikamaru, který strhnul Hinatu do vedlejší ulice a zacpal jí pusu, aby utlumil její vyděšený výkřik. Hinata skoro agresivně strhla Shikamaruovu ruku ze svých úst a vytrhla se z jeho sevření.

 

„Co blbeš?“ vyjekla, zatím co Shikamaru opatrně nakukoval přes roh.

 

„Přísahám, že Genmu zabiju,“ vrčel Shikamaru a opatrně nakukoval přes roh. Hinata zvedla obočí.

 

„A to proč?“

 

„Vždyť co si to dovoluje hrabat na Kurenai," brblal a probodával očima muže žvýkajícího sebon. Hinata se po tomhle prohlášení opravdu naštvala.

 

„Asuma je mrtvý skoro pět let. Myslím že Kurenai má právo najít si přítele,“ prohlásila chladně a Shikamaru si jí změřil pohledem.

 

„Ale Genma je kretén,“ namítl a Hinata se nad ním náhle vztyčila jako bohyně pomsty.

 

„A ty jsi idiot! Tak!“ řekla a drobet bázlivě čekala na to, čím jí Shikamaru hodlal setřít.

 

„Asi jo,“ souhlasil místo toho a Hinata vyvalila oči tak, až se bála, že jí vypadnou.

 

 „P-p-prosim?“ vykvikla.

 

„Kurenai má asi opravdu právo na nový vztah…i když s takovým debilem jako je on. No uvidíme.“ Shikamaru je přestal očumovat a přešel k Hinatě. „Co budeš teď dělat, když nám hlídačka padla?“ zeptal se jí. Hinata pokrčila rameny.

 

„Chceš se podívat k nám do obory?“ Hinata musela mít ve tváři zvláštní výraz protože Shikamaru se zasmál.

 

„Nebo nechci tě tam znásilnit.“ ujistil jí. „Tedy pokud bys sama nechtěla.“ Hinata se málem zalkla vlastním jazykem. Shikamraru regulérně vyprskl smíchy.

 

„Neboj, jen ti něco ukážu a nic nemravnýho to nebude, tak jdeš?“

 

„Eh…no t-tak jo,“ souhlasila tiše a Shikamaru jí pak popadl za paži a vláčel jí za sebou, stejně jako předtím TenTen Nejiho. Opatrně se proplížili kolem Shikamaruova domu, kde Kurenai něco řešila s paní Nara a plížili se k potoku, který tekl hned za dvorkem, kde paní Narová sušila prádlo. Hinata se musela v duchu rozesmát, když viděla, jak si vítr pohrává s trenýrkami se vzorem jelenů. Zajímalo jí, jesli jsou Shikamarua nebo jeho otce.

 

Chvíli šli proti proudu potoka, než se dostali k oplocenému lesíku, kterým protékal. Shikamaru vytáhl z vesty klíč, kterým odemkl vcelku bytelně vypadající bránu a vpustil Hinatu dovnitř, pak zase zamkl.

 

„Teď se snaž být tiše, jeleni ti nijak neublíží, tedy pokud se neobjeví Magor.“

 

„Magor?“

 

„Jo jedinej jelen, který má jméno. Mám pocit, že jeho matku musel obtáhnout beran, protože se mě už párkrát pokusil nabrat. Je to zvláštní, protože obvykle nejsou jeleni vůbec agresivní, spíš se lidí bojí, ale tohle je no, prostě magor. Táta ho chce na jaře zabít, protože už je větší a mohl by ublížit laním,“ vysvětlil, ale jediné co Hinata nějak pobrala je, že vlezla na místo, kde je šílený jelen. Skvěle. Byla trochu nervózní, když jí Shikamaru vedl po sotva viditelné pěšince a neustále se rozhlížela, jestli neuvidí jelena s šílenýma očima, ale neviděla ani veverku, natož jelena. Trochu se rozhlédla a musela uznat, že je obora nádherné místo. Shikamaru si všiml, jak se Hinata s údivem rozhlíží a usmál se kouskem úst.

 

„Je tu pěkně co? Koupil to tu už tátův děda, od té doby se tu maximálně kácely moc staré stromy, i když pak, no uvidíš sama.“ Jak jí vedl trochu dál, všimla si, že stromy nebyly místy už tak vzrostlé a v určitém bodě už byli jen mladé stromky. Už se na to chtěla zeptat ale Shikamaru jí předběhl.

 

„Kyuubi. Přišli jsme o půlku lesa a ze stáda nám zbyl jen jeden jelen a dvě laně. Táta tvrdil, že to byla ta nejmenší škoda, z vesnice tehdy  taky moc nezbylo a prý se s mámou tak tak dostali do bezpečí.“ Hinata nevěděla co na to říct, ona při útoku devíti ocasého přišla o dost příbuzných. Nebylo to období, na které shinobi z Listové rádi vzpomínali a ani to období po tom, kdy oslabenou vesnici napadali ninjové z jiných vesnic. Ale i přes to nechápala stále přetrvávající nevraživost vůči Narutovi, vždyť on za nic nemohl a sám několikrát vesnici zachránil. Třeba její otec, jakmile zaslechl jeho jméno, dostal tik do oka, i když Hinata si občas myslela, že je to proto, že mu Hanabi vykecala, že se jí líbí.

 

Bylo jí ho líto, sama si neuměla představit, jak musel být dřív hrozně sám. Jediný, kdo se ho zastával když byl menší byl mistr Iruka a ani ten se mu ale nemohl věnovat, jako kdyby to byl jeho rodič.

 

Hinata zamrkala, když jí před obličejem několikrát přelétla něčí ruka.

 

„Hej ženská, není ti nic?“ ptal se Shikamaru.

 

„N-ne, proč?“

 

„Mělas ve tváři stejný výraz jako Chouji, když mu Ino schovala vepřovou kotletu a on ji namohl najít.“

 

„A to se tvářil jak?“

 

„Jako ty.“ Hinata to už raději nechala být, protože cítila, že se dostává do začarovaného kruhu.

 

„Cos mi vlastně chtěl ukázat?“ vyzvídala. Shikamaru se záhadně usmál a směroval jí do starší části lesíku. Za pár minut byli u vysokého, mohutného stromu. Hinata si všimla, že z jedné strany kmene má přitlučené jakoby příčky, po kterých se dalo vylézt nahoru.

 

„Dámy mají přednost,“ řekl Shikamaru a naznačil jí, že má vylézt nahoru. „Půjdu hned za tebou a budu tě jistit.“ Ubezpečil jí a hinata začala poměrně rychle šplhat nahoru a Shikamaru lezl hned za ní. V půlce stromu se mohla přesvědčit, jak to vážně to Shikamaru s tím jištěním myslel. Smekla se jí noha, a kdyby jí nepřidržel tak by asi sletěla, sice by se nezabila, ale získala by pár nepříjemných odřenin. Po tom co se Hinata vzpamatovala z prvotního šoku, zrudla jak vlčí mák, protože Shikamaru, ve snaze zabránit pádu, jí chytil za zadek. A ještě víc zrudla, když si uvědomila, že to není tak nepříjemný pocit.

 

„Hodláš k tomu stromu přirůst nebo co?“ Jeho nabručený hlas jí vrátil do reality a ona začala rychle šplhat až do koruny a doufala, že si Shikamaru nevšiml její rudé hlavy.

 

Nahoře na stromě, byla mezi několika rozsochami udělaná jako by dřevěná plošina ohrazená malým zábradlím. Hinata se na ní vydrápala a pak se rozhlédla kolem sebe. Shikamaru se zády opřel o kmen stromu a nohy si hodil na zábradlí.

 

„Tak už víš, co jsem ti chtěl ukázat?“ zeptal se a Hinatě nezbývalo nic jiného než kývnout. Strom, na kterém seděli, byl jistě nejvyšší tady a byl z něj úžasný výhled na vesnici.

 

„Tohle je tátova zašívárna, ale občas sem zajdu i já.“ zabručel a vytáhl si z kapsy cigaretu.

 

„Chceš to pořád zkusit?“

 

„Eh…co?“

 

„Tohle,“ zamával cigaretou.

 

„Ne, myslím, že posledně mi to stačilo,“ otřásla se při vzpomínce na svůj první zážitek s nikotinem.

 

„Srabe.“

 

„A-a nebo t-to můžu prubnout,“ pípla.

 

„Bezpáteřní srabe,“ usmál se, nicméně jí podal zapálenou cigaretu. „A musíš pomalu, jinak se pobleješ, což se asi stane, ale to patří k věci.“ I když se řídila jeho radou, tak jako tak kašlala a asi o půl hodiny později se vážně pozvracela. Naštěstí se Shikamaru zachoval jako pravý gentleman a věnoval svůj jí kapesník, ale pouze pod podmínkou, že na něj nebude dýchat. A dokonce i bez komentáře přešel ty šílené pazvuky, které vydávala. S úklidem si nemuseli lámat hlavu, koneckonců byli v lese a navíc na stromě.

 

„Bude v pohodě, mně se to zprvu stalo taky.“

 

„Vážně?“ vydechla Hinata a přemýšlela, jestli by nebylo lepší skočit po hlavě dolů, alespoň by netrpěla jako zvíře.

 

„Jo jenže u mě to bylo drobet horší.“

 

„V čem?“

 

„Předtím jsem si pořádně lokl vodky,“ usmál se na ní a zašlápl nedopalek, který Hinata odhodila předtím, než se začala dávit.

 

„To je dobře že nepiju,“ prohlásila a lehla si tak, aby měla hlavu mimo plošinu, kdyby to na ní znovu přišlo. Slyšela jak se Shikamaru rozesmál.

 

„Neboj, z toho vyrosteš, počkej, až bude mít Chouji narozeniny, zařídím, abys byla pozvaná. Tomu se povedlo opít i Ino.“

 

„Raději ani ne, byl by to trapas jak blázen,“ broukla.

 

„Jednou je všechno poprvé, a když je něco poprvé tak je to pokaždé trapas.“

 

„U mě je trapas všechno a je jedno kolikrát to provedu,“ teď sama sobě zněla neuvěřitelně hořce.

 

„Už si se někdy, po tom co si se opila, probudila s hlavou v Uchihově klíně?“ zeptal se.

 

„N-ne.“

 

„Tak pak nevíš co je skutečnej trapas.“

 

Hinata se chtě nechtě musela při té představě zasmát.

 

„Hele moc se nesměj, nechybělo málo a po tomhle zážitku se ze mě stal asexuál“ nepomenul jí naoko.

 

„Jenže ty si byl opilý, mně se to stává za střízliva.“ Shikamaru si hlasitě povzdechl.

 

„Ženská, ženská, vždyť je to jen pitomej Uzumaki, nechápu co kvůli němu takhle vyšiluješ.“ Hinata zbledla a měla pocit, že začne zase zvracet.

 

„C-c-c-co s tím má společného Naruto?“ Hinata nikdy neuměla lhát, ale věděla, že tohle prostě musí zahrát do outu.

 

„Laskavě neurážej mojí inteligenci, mám oči tak vidím. Když se objeví ten blbeček, začneš se chovat divně. Kdyby ses mu nadšeně vrhala kolem krku a neustále ho obtěžovala, nazval bych to syndromem Ino.“ Hinata mlčela a nevolnost způsobena odhalením jejího tajemství sílila.

 

„Řekni mi co taková poměrně inteligentní, vcelku milá a ne zas tak ošklivá holka jako ty vidí na takovým debilovi?“ mučil jí dál. Hinata věděla, že lhát Shikamaruovi je zbytečné. Byl inteligentní a absolutně mu bylo jedno, jestli někomu ublíží, což byla hodně nepříjemná kombinace.

 

„Je jiný než ostatní,“ odpověděla po chvíli.

 

„V čem?“

 

„Nikdy se nevzdává, je ochotný všem pomáhat, zastane se i někoho koho nezná, když vidí, že se na něm děje křivda,“ řekla to velmi potichu, ale Shikamaru jí rozuměl každé slovo.

 

„Ale na vědomí tě bere jen v případě, že tě potřebuje. Někdy ani to ne“ zamumlal do ticha, které pak nastalo.

 

Hinata zvedla hlavu a překvapeně se na Shikamarua podívala. Ten se stále opíral zády o strom a ve tváři měl nepřítomný výraz. Najednou vypadal tak neshikamaruovsky. Sice její IQ nedosahovalo tak závratných hodnot, jako to jeho, ale úplně hloupá nebyla.

 

„Vlastní zkušenost?“ zeptala se. Shikamaru se na ní pousmál, ale nic veselého v tom nebylo.

 

„To si piš děvče.“

 

„A která pak to je? Ino?“ když výslech tak pořádný, koneckonců, když ona bude vědět do které je zamilovaný, tak on ji pak nebude moci vydírat Narutem. Shikamaru vyprskl smíchy.

 

„Kdyby Ino byla poslední ženská na tomhle světě, raději začnu chodit s Kibou.“ Hinata se taky zasmála, ale pak pokračovala v kladení otázek.

 

„Tak která? Jinou blondýnku neznám,“ povzdechla si. Shikamaru znenadání zpozorněl.

 

„Jak víš, jakou má barvu vlasů?“ zeptal se a podezdřívavě si jí prohlížel. Hinata mohla slyšet, jak se mu v hlavě pracuje mozek, snažící se přijít na to kdy se případně podřekl.

 

„No viděla jsem v tvojí peněžence fotku, jen jsem jí zahlédla,“ vyhrkla rychle.

 

„Aha, no…“Shikamaru začal vyndavat peněženku z vesty, chvíli se v ní hrabal a pak Hinatě podal onu tajemnou fotografii. Hinata se na ní podívala a nevěřícně vykulila oči. S tou blondýnkou ležérně opřenou o strom v životě nemluvila, ale až moc dobře věděla o koho jde.

 

„Te-temari?“ vykvikla a podala mu fotku rychle zpátky. Shikamaru si jí vzal a vrátil ji zpět.

 

„Jo tak se jmenuje.“

 

„Ty-ty s ní něco máš?“ ptala se rychle, dokud byl ochoten odpovídat.

 

„Měl jsem, ale dala mi košem,“ zavrčel „Prý se nechce vázat.“ Napodobil Temařin hlas.

 

„A jak dlouho si s ní chodil?“ vyzvídala dál a Shikamaru po ní vrhl znechucený pohled.

 

„Děláš snad pro anbu, že si takhle zvědavá? Pokud tě to zajímá tak já s ní nechodil v pravém slova smyslu.“

 

„Jakto? A odpověz už jednou pořádně,“ napomenula ho. Shikamaru se uchechtl.

 

„Ona to chtěla brát hodně nezávazně.“ Hinata to najednou pochopila, co asi znamenalo „nezávazně.“ Přece jen byla v jednom týmu s Kibou a žila v domě s Nejim, který poslední dobou trénoval s TenTen víc než bylo zdrávo.

 

„Tak to je mi líto.“

 

„Nechápu proč by mělo, s tebou se nerozešla,“ Usmál se na ni smutně. „A pokud to někomu vykecáš, vím, kde bydlíš,“ pohrozil jí.

 

„ A máš jí pořád rád?“ na tohle se prostě musela zeptat.

 

„Ježíši kriste, mě z tebe hrábne, už takhle si ze mě vytáhla víc, než by se povedlo mojí matce, kdyby mě měla na mučidlech. Ano pořád jí mám rád a ještě jeden dotaz a hodím tě dolů,“ zaúpěl a Hinata se zahihňala, když viděla, jak se vzteká. Dál se na nic neptala, protože ho neznala natolik dobře, aby věděla, zda své hrozby třeba nerealizuje.

 

„Sem z toho dostal žízeň.“ řekl. Hinata se na něj úkosem podívala.

 

„A co já s tím?“

 

„Jdeš semnou na pivo,“ oznámil jí.

 

„Ale já nepiju,“ vyhrkla.

 

„Tvrdíš ty.“

 

„A není brzo, je teprve půl páté.“ Hinata se z toho „pozvání“ snažila mermomocí vymluvit, ale zdálo se, že má Shikamaru na všechno odpověď.

 

„Na tohle není nikdy brzo nebo pozdě. A nevím, co se pořád bojíš, řekl jsem napít, ne opít. V tom je docela podstatný rozdíl.“

 

Hinata nakonec neurčitě pokrčila rameny, což vzal Shikamaru jako jasný souhlas.

 

„A neboj, platím já,“ řekl a začal hbitě šplhat dolů, Hinata si povzdechla a začala lézt za ním.

 

 

 

Sice se ten den neopila, ale když přišla domů, citlivý čmuch jejího otce zachytil pach piva a kouře. Za ten kouř nemohla, načichla, když si Shikamaru v hospodě zapálil. Stejně si vysloužila měsíční službu na zahradě. Naštěstí si otec neuvědomil, že to pro ni není vlastně trest a že ty práce, když někdo z rodiny není v trestu, stejně to dělá ona. Snažil se z ní i vypáčit, kdo dal jeho dcerušce ty jedy omamné, ale ona mlčela jak hrob. Tenkrát tam seděla se Shikamaruem dobré tři hodiny, ale spíš než aby se jako ostatní snažili zpít do němoty, si povídali. Hlavně pomlouvali Naruta a Temari, později si dělali legraci z milostného trojúhelníku Sakura, Sasuke a Ino. Na konci dne, když jí zase pravda trošku veselejší Shikamaru doprovázel domů, si uvědomila, že asi nebude zase takový idiot, jak si zprvu myslela.

Autorovy poznámky na konec:

editováno: 4.3.2014