- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Pokračování. No way. Strašně moc se omlouvám těm, komu se povídka zalíbila a kdo odevzdaně čekal na pokračování, ale myslím, že k ospravedlnění se mi stačí jedno slovo: zkoušky.

Konec jsem psala o něco později, než kapitolu samotnou. Ano, právě proto je tak divný.

Sasha rocks!

***

Ke kanceláři školy se dostali překvapivě rychle.

Menší z kluků si nedůvěřivě prohlížel plechovou cedulku, která byla jakž takž přibita vedle dveří vedoucích do místnosti. I když hlásala, že jsou děti u svého cíle, blonďatá osůbka se tvářila poněkud pochybovačně a k žádné činnosti se neměla. Přešlapovala z nohy na nohu a čekala, jak se zachovají její kamarádi.

Tmavovlasý chlapec polkl, rychle si prohlédl staré, na zeleno natřené dveře a natáhl ruku ke klice, když se z místnosti ozval specifický hluk, který silně připomínal zvuk padající sněhové laviny.

Děti sebou škubly a instinktivně ustoupily o krok dozadu.

„Možná má sekretářka moc práce,“ navrhl nejistě blonďatý hoch a převedl pohled na Mikasu.

„Možná,“ souhlasila ta, na chvilinku zaváhala a prudce otevřela dveře.

Vnitřek sekretariátu se dal popsat poměrně jednoduše: absolutní chaos. Po zemi se povalovalo nesčetné množství zmačkaných papírů, obalů od čehosi k jídlu, složek a přeškrtaných seznamů. Na velké komodě, nacházející se hned za dveřmi, stála obrovitá tiskárna, která ze svých útrob bez přestávky chrlila listy papíru potištěné finštinou a všeobecný dojem doplňovala strašidelným hučením.

Nábytku v místnosti však bylo překvapivě málo. Uprostřed kabinetu stál velký psací stůl – stejně rozbordelařený a pochybně vypadající jako jeho okolí – na kterém měla položené nohy hnědovlasá žena, vesele se houpající na kolečkové židli a cosi vyřvávající do sluchátka starodávného telefonu, který měla položený na klíně.

Příchod hostů ji vůbec nevyvedl z míry. Poté, co si dětí všimla, komunikační aparát jednoduše zvedla nad hlavu a s přívětivým úsměvem ho hodila o zem.

Chlapci otevřeli ústa dokořán, neschopni jakékoli jiné reakce.

S telefonem se však nestalo nic. To se bohužel nedalo říct o dřevěné podlaze, která pod váhou těžkého aparátu odevzdaně praskla. Žena v křesle poposedla a zazubila se.

„Že vy jste ti nováčci, co sem měli přijít už před týdnem,“ zahlaholila, rukou smetla z desky stolu několik knížek a opřela se o ni lokty.

„Ano, slečno Hanji,“ ozvala se Mikasa. Několika kroky došla ke katedře, po cestě odkopávajíc nejrůznější předměty. „Já jsem Ackermanová Mi-„

„No jasně!“ sekretářka se dál usmívala od ucha k uchu. „Ty musíš být Elen, že?“

„Pardon?“

„Elen, Armin a Mikasa!“ slečna Hanji sklouzla pod stůl, chvíli se v něčem přehrabovala a po nějaké době vylezla zpátky na světlo. Brýle měla posazené nakřivo a v ruce svírala tvrdé desky.

„Tady mám vaše informace,“ prohlásila vítězoslavně. „Teda alespoň doufám,“ dodala a její úsměv poněkud zjihl. „Snad jsou někde nablízku… Vážně by se mi nechtělo je v tomhle binci hledat.“

Plácla sebou na kolečkovou židli, která zaskřípala na protest a společně se i s vylekanou sekretářkou zrádně převrhla.

„Ehm, dovolte mi…“ hnědovlasý chlapec přispěchal k prskající slečně, vytáhl ji na nohy a postavil její křeslo do správné polohy.

„Děkuju,“ řekla a přimhouřila oči, hledíc na svého zachránce, „Armine?“

Hoch si povzdechl.

„Ne, slečno, jsem Eren. Armin je támhle,“ ukázal na blonďatého kluka, který pořád ještě stál ve dveřích, „a Mikasa je tady.“

Hanji popotáhla, opatrně se posadila na kraj židle a rozevřela desky.

„Aha,“ hlesla, „tak to… tak jo.“

Prolistovala papíry, tři z nich vytáhla a strčila je Erenovi do rukou.

„Omlouvám se,“ řekla a rozevřela plnou zásuvku, narvala do nich desky a se zafuněním šuplík zase zavřela. „Chybka se vloudila. Takže Eren,“ kývla na hnědovlasého chlapce, „Mikasa,“ ukázala na černovlasou dívku, „a Armin?“

Poslední jmenovaný se pod pohledem slečny zavrtěl a párkrát kývl.

„Super,“ usmála se Hanji a už-už chtěla pokračovat ve své řeči, když blonďatý kluk slabě vyjekl a povyskočil na půl metru do vzduchu.

„Sorry,“ ozvalo se ode dveří. Vzápětí se do místnosti protáhl vysoký, rozcuchaný mladík a s mírně udiveným výrazem si prohlédl celou scenérii.

„Jeane!“ Zahlaholila vesele Hanji a zamávala na něj. „Jdeš včas, chlapče!“

„Cože?“ Upřímně nechápal Jean a pozoroval třesoucího se Armina, který si schoval tvář do dlaní a tiskl se do rohu kanceláře.

„No máme nováčky! Je jasné, že je jako předseda studentské rady provedeš po škole a povyprávíš jim o zdejším prostředí, že?“

„Hanji, zaprvý, vážně nechápu, co má studentská rada dočinění s novými žáky, a zadruhý: přišel jsem sem… počkej. Proč je tady takový bordel?“

Slečna se zatvářila zkroušeně.

„No… chtěla jsem vytisknout přihlášky na tu matematickou olympiádu, ale ono se mi to tisklo nejdřív v japonských hieroglyfech a potom se mi z nějakého důvodu nade všechny samohlásky přidaly čárky a kroužky… prostě jsem… no víš…“

„Vím,“ povzdychl si Jean a prohrábl si vlasy. „Ale jestli to tady takhle uvidí Levi, tak tě zabije.“

Pan Levi, Jeane.“

Pan Levi zní strašně absurdně a divně. Jaký má ten chlap vůbec příjmení? Nemůžu mu říkat zároveň křestním jménem a zároveň ‚pane‘. Je to… no, divný.“

„Víš ty co? Padejte už odsud. Já to nějak vyřeším. Máš ty papíry, Erene? Super. Tak jděte, šup. Zatím nazdar, přijďte si pak ke mně pro rozvrhy. Jean vám kdyžtak všechno vysvětlí.“

Mírně zmateného Erena musela z místnosti vyvést Mikasa. Armin konečně odlepil své ruce od obličeje a byl podivně růžový.

„Tam už mě nikdo nedostane,“ pípnul. Jean se uchechtnul, zavřel za sebou dveře a vydal se po chodbě.

„Hanji je v pohodě, ale musíš si na ni holt zvyknout. Pokud tak neuděláš, tak si rozhodně nesmíš nějak ublížit. Vede nám totiž i medicínský koutek a tam by ses z ní rozhodně zbláznil.“

„Ona je lékařka?“ Zajímala se Mikasa, která klusala vedle něj. Periodicky se ohlížela, aby měla jistotu, že se její kamarádi po cestě nikam neztratili.

„Jo,“ potvrdil Jean a zahleděl se dívce do tváře. „Ty jsi… Mikasa, že?“

„Ano. Támhleti dva jsou Armin a…“

„Mikaso, my se zvládneme představit sami,“ zabručel Eren a zamžoural do papírů, které pořád ještě svíral v rukou. Doběhl Jeana a podal mu je.

„Naše informace.“

Jean si Erena změřil pochybovačným pohledem a vzal si od něj listy. Rychle je přejel očima.

„Tak to tak vypadá, že se mnou budete v jednom ročníku,“ řekl a znovu pohlédl na Mikasu. Ta jen pokrčila rameny.

„Uh, Jeane,“ ozval se Armin zezadu, „můžu otázku?“

„Jasně.“

„Kam to jdeme?“

„K nástěnce.“

Eren zapochyboval o Jeanově normálnosti a pomyslel si, že ho Hanji tím svým podivínstvím nejspíš nakazila.

Kamže?

„No sem.“

Skutečně. Předseda studentské rady je dovedl k velké korkové nástěnce, která pyšně visela na salátově zelené stěně, odstínem podobné dveřím Hanjiny kanceláře. Byla skrz naskrz propíchaná pestrobarevnými špendlíky a připínáčky; všelijaké papíry a texty pokrývaly celou její plochu.

„Ééé,“ protáhl poněkud neinteligentně Armin, „promiň, ale k čemu nám tohle bude?“

„Jak ‚k čemu‘?“ nechápal Jean. „Nástěnka je střed celé školy. Je to víceméně jediné místo, kde můžeš získat nějaké informace o aktivitách mimo rámec výuky, klubech, domácích úkolech a referátech.“ Po tom, co dokončil svůj skromný monolog, převedl svůj pohled na Mikasu. Ta ale nevypadala, že by ji jeho projev nějak zainteresoval a tak se zklamaně otočil zpátky k Arminovi.

„Vysvětlím vám školní systém,“ povzdychl si a odepnul z nástěnky list papíru.

„U nás si předměty můžete vybírat. Jako povinné ale máte pět základních: dva jazyky, matiku, biologii, zeměpis a pak si buď fyzika, nebo chemie, to už je na výběr. Za všechny testy, které v jednotlivém pololetí napíšete, dostanete do příslušného předmětu kredity – abyste mohli prospět, potřebujete jich určitý počet. U každého předmětu po vás budou chtít kreditů různě, ale mít jich alespoň dostatečně je často celkem fuška.“

„Ty kredity máš jenom za testy, nebo se dají získat i jinak?“ zeptal se Eren a zašilhal na rozpis referátů za říjen.

„Dají. Buď si domluvíš referát, seminárku, případně prezentaci s učitelem – mimochodem, za jedno pololetí můžeš mít jen dvoje z toho – a on ti to ohodnotí. Pak tady existují školní kluby s nějakým zaměřením - když tě třeba baví ájina, můžeš se přihlásit do divadla v angličtině a za aktivitu v něm dostaneš nějaké kredity do jazyku. Divadlo v angličtině, mimochodem, zasahuje i do dramaťáku, takže máš dvě mouchy jednou ranou…“

„A ty nepovinné předměty – co jsou zač?“

„No… Kredity se nepočítají jenom jednotlivě za každý předmět, ale i celkově. I když máš plný počet ze všech povinných předmětů, nějaké body ti budou chybět, protože je školní systém udělaný celkem chytře. K tomu, abys prospěl, potřebuješ minimálně tři nepovinné předměty a k tomu z nich musíš mít plný počet bodů.“

Jean na chvíli zmlkl a podal Arminovi papír. Mikasa s Erenem mu zvědavě nahlédli přes rameno.

„Tohle je seznam všech nepovinných předmětů. Můžeš si jich vybrat, kolik chceš – ale čím víc jich je, tím míň volného času máš. Tady už existují jen dvě strategie: buď se přihlásíš do všech, co na papíru jsou, a víceméně máš vymalováno, protože se za nepovinné předměty kredity počítají dohromady, nebo…“

„Nebo?“

„Nebo si jich vybereš málo a budeš se fakt snažit.“

Eren trošku popotáhl a vzal Arminovi seznam.

„Tělocvik, výchova ke zdraví, ekonomie, informační a komunikační technologie, španělština, ruština, francouzština, hudební výchova, dějepis, vaření, geometrie a literární výchova,“ přečetl nahlas. „No, rozhodně je z čeho si vybrat…“

„To teda,“ souhlasil Jean. Eren k němu vzhlédl a zjevně se chystal něco poznamenat, když se přímo za ním ozval kovový rachot a vzápětí zpoza rohu vyskočilo hnědovlasé udýchané děvče.

„Jeane, konečně jsem vás našla! Potkala jsem na chodbě Hanji, poslala mě tě najít. Prý máš nováčky a prý je mezi nima holka,“ funěla v předklonu. „Doufám, že si ze mě zase nevystřelila! To už by mě vážně… fíhá… kleplo…“

„Ehm, nevystřelila,“ řekl Jean a malinko poodstoupil, aby nepřekážel Arminovi ve výhledu.

„Lidi, tohle je Saša. Sašo, tohle jsou lidi,“ pokusil se o vtip Jean, „konkrétně Eren, Armin a Mikasa, kvůli které jsi tady.“

„Čau, čau, čau,“ pozdravila všechny nově příchozí dívka a přestoupila z nohy na nohu. „Jeane, můžu si tu… ehm, Mikasu, už vzít? Za chvíli bude oběd a já vážně nechci čekat frontu, vždyť víš. Dneska jsou krůtí řízky na grilu…“

„Jo, já myslím, že už jsem jim všechno řekl,“ protáhl trochu nejistě Jean. „Ale Sašo… Sašo, ne, počkej!“

Pozdě. Po dívkách už nebylo ani vidu ani slechu; jediné, co chlapci stihli zahlédnout, byla červená šála nedobrovolně odvedené Mikasy (Saša dokáže projevit nelidskou sílu, když jde o jídlo, pomyslel si nešťastně Jean), která se dramaticky mihla zpoza rohu.

„No dobře, je to stejně jedno,“ povzdychl si předseda studentské rady a otočil se k nováčkům. „Chcete si vybrat nepovinné předměty hned teď, nebo s tím počkáme? Radil bych vám, abyste si to vyřešili teď; Hanji vám podle toho udělá rozvrhy…“