- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:
Tak je to tady! :D Doufám, že to stálo za to čekání. Podle mě asi ani ne. :(
***

 

„Naruto! Nemůžeš trávit tolik času lenošením!“ říkal Sasuke cestou k hradu Strážců. Naruto se jen přihlouple usmíval. Sasuke se na něj vyčítavě podíval. Naruto ho objal kolem ramen.
„Když jsi tu ty, tak nic nezmeškám,“ řekl klidně a vlídně se na Sasukeho usmál. Ten si jen vzdychl a dal mu také ruku kolem ramen. Najednou se Naruto skácel k zemi. Sasuke si k němu vyděšeně klekl.
„Naruto co je?! Co se děje?“ ptal se Sasuke. Naruto nemohl dýchat a cítil, že mu hlava snad exploduje. Před očima se mu objevilo několik pohledů a ani jeden nebyl o štěstí. Naopak, všechny ukazovali zkázu a smrt.
„Naruto?“ opakoval Sasuke a držel ho v náručí. Po chvilce zjevení zmizela a s nimi i bolest.
„Už je to dobrý!“ řekl Naruto a snažil se vstát. Sasuke ho podepřel.
„Co se stalo?“ zeptal se Sasuke, když vyděl Narutovu zamračenou tvář.
„Něco hrozného se stane, ale ještě nevím co. Musíme tomu zabránit!“ řekl a podíval se na Sasukeho. Ten jen přikývl. Věděl, že Naruto má hodně starostí, ale ještě nikdy ho neviděl se mračit. Chtěl by mu nějak pomoct, ale jediné co mohl dělat, bylo být s ním.

 

„Kushino? Jsi tady? Můžu jít dál?“ ozvalo se zpoza dveří. Kushina se pomalu posadila a protáhla. Trénink byl náročný a ona se snažila nabrat síly. Ale Merkyl byla snad všude.
„Jen pojď dál.“ řekla a snažila se zakrýt rozmrzelost.
„Jen jsem ti přišla říct, že tvůj učitel na tebe čeká už půl hodiny v tréninkové místnosti!“ řekla a už chtěla odejít.
„A nevíš co mi chce?“ zeptala se Kushina a lenivě vstala.
„No, pokud já vím. Tak jste se tam před půl hodinou měli sejít.“ odpověděla vesele. Kushina se zarazila.
„Kolik je hodin?“ zeptala se rychle.
„Něco kolem půl páté. Já už musím. Nechci přijít pozdě!“ řekla Merkyl a běžela pryč. Kushina se rychle oblékla a utíkala do tréninkové místnosti. Jak jsem mohla zaspat!? Sakra! Sakra!
„Moc se omlouvám!“ křikla udýchaně, když vběhla dovnitř. Dukhan se k ní otočil a usmál se.
„Já myslel, že přemisťování jsi už zvládla?“ řekl vesele. Kushina se chytla za hlavu a v duchu si nadávala do všech idiotů.
„Já, moc se omlouvám, já zapomněla,“ řekla a snažila se zamaskovat vztek.
„Mě se nemusíš omlouvat, tohle je tvůj trénink. A tvé schopnosti. Nakládej s nimi jak uznáš za vhodné.“ Řekl klidně Dukhan a posadil se ke stolu. Kushina ho mlčky sledovala. Uvědomila si, že Dukhan jí nikdy nevyhuboval. Měla ho za to ráda, ale také jí to mrzelo. Přišlo jí to, jako by se o ni nezajímal.
„Jak dlouho tam ještě budeš hloubat?“ ozvalo se zpoza stolu. Kushina se podívala na Dukhana a uviděla v jeho očích trochu netrpělivosti. V duchu se musela smát. Přece jen to není kus ledu. Přišla ke stolu a posadila se.
„Prosím zopakuj pár základních informací o Strážcích.“ řekl už veseleji.
„Tak, Strážci se dělí do Pěti kategorií. V Páté jsou úplní začátečníci. Tedy třeba já. Ve čtvrté už jsou ti, kteří prošli zkouškami Ohuky. Ti mohou plnit méně náročné mise. Do Třetí kategorie patří ti, kteří se specializují na léčení a nápravu škod. Ve Druhé jsou skvělí bojovníci, kteří dokáží plnit náročnější mise. V První kategorii jsou ti, kteří dokonale ovládají boj i léčení. Nad nimi je už jen Hanskamem, Nejvyšší. Ten kdo se chce stát Strážcem První kategorie musí projí všemi předchozími kategoriemi. Do Druhé kategorie se dá dostat i bez projití Třetí, ale dotyčný se nemůže stát Strážcem První kategorie,“ vychrlila Kushina.
„Ano, přesně tak by to mělo být!“ řekl Dukhan a trochu se zamračil. Kushina mu moc nerozuměla.
„Víš, není náhoda, že by Strážci první kategorie měli projít všemi předchozími. Protože jen tak pochopí podstatu a význam Strážců. Nejde jen o likvidování hrozeb, ale i o nápravu škod vzniklých našimi zásahy. Ve třetí kategorii se Strážce naučí chápat okolní svět. Pochopí, proč vlastně chrání jeho rovnováhu. Ten kdo projde třetí kategorií není jen bojovník, je opravdu Strážcem rovnováhy. Bohužel v dnešní době se všichni snaží třetí kategorii přeskočit. Díky tomu vzniká mnohem více nerovnováhy!“ řekl smutně Dukhan.
„Já určitě nebudu přeskakovat, já chci projít třetí kategorií!“ řekla rychle Kushina a snažila se svého učitele uklidnit. Ten se na ní podíval a pak i usmál.
„Takže, zpátky k tréninku. Tohle neumí ani všichni Strážci první kategorie. Doufám ale, že ty to zvládneš. Jsi skvělá studentka. A dokud něco nedokážeš, nepolevíš,“ řekl vesele Dukhan a mrkl na Kushinu. Ta se trochu začervenala. Je pravda, že víc než kdokoli jiný tady, trénovala od rána do večera. Učila se pomalu, ale díky své tvrdohlavosti a houževnatosti, vždy dokázala zvládnout danou techniku.
„A co je to za techniku?“ zeptala se napjatě Kushina. Její učitel se usmál a vytáhl z kapsy kousek papíru. Kushina si ho začala pročítat.
„Ale… Ale to je recept na polívku!?“ řekla nechápavě.
„Ano, to je! Je to totiž skvělá polévka. A jedna z jejích přísad dokáže zahojit skoro všechny rány!“ řekne vesele Dukhan. Kushina nechápe, co je na té polévce tak úžasného. Podle ingrediencí to byla obyčejná bramboračka. Nechápavě zírala na svého učitele.
„Její tajná přísada je…“ ukáže prstem, aby se k němu naklonila a pošeptá jí tajnou přísadu. Kushina se usměje.
„Dobrá! Jdu na to!“ řekne nadšeně a přemístí se do kuchyně.

Kushina sedí v jídelně a vedle ní Merkyl.
„Víš, že když jsem tě viděla poprvé, myslela jsem si, že patříš do první kategorie?“ řekla Kushina vesele. Merkyl se na ní podívala a musela se začít smát, ale skoro se začala dávit.
„Vážně? Tak to by mě nikdy nenapadlo!“ řekla Merkyl a polkla. Pak se začala válet smíchy po zemi. Kushina ji pozorovala a musela se začít také smát. Už dávno zjistila, že Merkyl nepatří do první kategorie, a že je to osoba plná energie a nadšení. Merkyl patřila do Třetí kategorie. Byla to skvělá léčitelka.

Dny, týdny, měsíce plynuly a Kushina se v zámku cítila skoro jako doma. S Merkyl se tak spřátelila, že spolu začaly bydlet. Kushina už byla plně připravená na zkoušky Onuky, ale Dukhan jí nechtěl pustit.
„Ale proč?“ ptala se.
„Ještě nejsi připravená!“ vždy odpověděl a tvářil se nekompromisně. Málokdy se Dukhan choval jako učitel, ale před nějakou dobou Kushina pozorovala změny v jeho chování. Už se tolik neusmíval a dostával teď mnohem více misí.
„Mistře, co se děje?“ jednou už to Kushina nevydržela a zeptala se.
„Co by se mělo dít?“ zeptal se Dukhan a tvářil se nechápavě.
„Mistře! Já vím, že se něco děje! Proč mi to nechcete říct?“ ptala se neodbytně dál.
„Nic se neděje! A jdi trénovat. Já musím jít.“ řekl a zmizel. Nikdy na ni nebyl tak přísný. Co se to děje? Musí to být něco závažného. Přemýšlela a přemístila se do svého pokoje.

„Vážně ji to nemáme říkat?“ zeptala se stařena.
„Zatím nemusí nic vědět, a pokud půjde vše dobře, tak se to ani nedoví. Bude pro ni lepší, neznat budoucnost. Vždyť ani my nevíme, co se vlastně má stát,“ řekl Dukhan.
„Podle vidění Hanskamema, je velice důležitá pro budoucnost tohoto světa!“ řekla stařena a zamračila se.
„Ano, a právě proto se o ni zajímá Uchiha Madara! Musíme ho zastavit. Tím, že zapečetil svého otce, narušil rovnováhu, ale nikdo z nás nedokáže prolomit pečeť,“ řekl Dukhan smutně.
„Možná, že ona bude schopná tu pečeť prolomit!“ řekne povzbudivě stařena.
„To si nemyslím. Prozatím budeme dál pozorovat Madaru. Je poloviční démon a s těmi jsou vždycky jen starosti!“ řekne trochu vesele Dukhan.
„A nebylo by lepší, abychom ho …?“ zeptá se tiše stařena.
„Hankamem to nechce, ani on nevidí jaké by to mělo následky. Teď mě, prosím omluvte. Musím jít.“ Řekne Duhkan a s úklonou zmizí.

„Už jsi o ní zjistil něco víc?“ ptá se podrážděně muž sedící v křesle. Mladík, který před ním klečí, se tváří provinile.
„Když ona je pořád jen v zámku nebo jeho blízkém okolí. A tam já se nemůžu dostat.“ řekne mladík.
„UCHIHO MADARO!“ rozlehá se halou hlas Prvního Hokageho.
„UCHIHO MADARO! POJĎ VEN!“ křičí hlas. Madara se usměje a vstane.
„Jelikož je pořád uvnitř, musíme ji dostat ven. Ale oni ji ven nepustí dokud tady budu já!“ Madara se úlisně usměje.
„Jdeš jako na zavolanou, příteli!“ řekl a vykročil za hlasem.

„Tohle je tvůj konec!“ křikl První Hokage.
„Ano! To máš pravdu,“ řekne tiše Madara. První Hokage zaútočí a Madara padá k zemi. Jeho mrtvé tělo sebou ještě trochu zaškube.
„Je mi to líto, příteli!“ řekne Hokage a vezme Madarovo tělo do náručí. Vstane a odchází od místa jejich legendárního boje, které bude později známo jako Údolí konce.