- Velikost textu +
Poznámky:

Krátké drabble nabízející teorii na vysvětlení všech těch chvil kdy Dean marne volal Case....

Slyšel ho… každé jeho slovo, každou jednu modlitbu vyslanou k němu. Nemusel nic říkat na hlas. Prakticky mohl zaslechnout i každou z jeho myšlenek, které k němu směřoval, ale… to bylo vše, co dělal. Poslouchal.

„Sakra, Casi, potřebujeme tě… slyšíš mě?“

„Casi, chlape, pokud mě posloucháš… přijď.“

„Vždyť jsme jako rodina Casi… a ta si má pomáhat, tak zatraceně hejbni křídly nebo přísahá, že až tě příště uvidím, tak ti velmi bolestivě vytrhám jedno pírko po druhém.“

„Kde jsi Casi? Proč neodpovídáš?“

„Prosím, Casi… potřebuju tě…“

Bylo to tak těžké ho ignorovat. Zkoušel si párkrát dokonce zacpat uši, ale… nikterak to nepomohlo, Deanova slova byla až příliš pronikavá, příliš naléhavá, nedokázal se před nimi nikde skrýt, pronásledovaly ho jako ozvěna i dávno po tom, co k němu lovec nějaká směřoval. Tak moc si přál na ně odpovědět. Tak moc si přál za ním jít…

Ale nešel.

Neopověděl.

Bál se.

Bál se, jelikož nevěděl, co by mu řekl. Nevěděl, jak mu pomoc, co mu říct… takže raději dál dělal, že jeho modlitby neslyší. Raději, ať si Dean myslí, že ho neposlouchá, než aby zjistil, že je většinou stejně bezradný jako on. Jelikož kdyby mu to došlo… namáhal by se vůbec ještě někdy k němu modlit? Co když ne. Nepotřeboval by ho…

 

Raději dál bude poslouchat prosby, na které není schopen odpovědět – prosby tak zoufale naléhavé a srdce drásající… než aby tu zůstal potichu a neslyšel již žádné.

Autorovy poznámky na konec:

Názory, výtky, postřehy i kritika vítány~~ ^^