- Velikost textu +
Poznámky:

Starší a velmi kratišká povídka....

Vycházím z mého skromného domu a hledím na oblohu. Je šedivá a ponurá. Jako ostatně vždycky. Krčím nad tím rameny. Prosluněné dny jsem přeci přestal již dávno vyhlížet, stejně bych se jich nedohledal. Vydávám se dolů z kopce ztichlými ulicemi večerního Berlína. Nikde nikoho nevidím. Každý se bojí už jenom vystrčit paty z domu, aby se nedostal do průšvihu. Ušklíbám se. Jako by snad doopravdy mohli vědět, co je to strach když nežijí dostatečně dlouho, aby stihli odhalit všechny jeho stránky. Nijak jim to ale nevyčítám, ať si klidně zůstanou, kde jsou, když chtějí věřit, že tam jsou v bezpečí.

Přicházím na konec ulice a zahýbám doprava. Tuhle cestu už opravdu znám už jako své boty. Zvládl bych to už i poslepu. Přesto raději koukám na mrtvé večerní město, které mi přijde cizí. V němž už nežijí pozůstatky mých šťastných vzpomínek. Doufám, že aslepoň ty odešly na lepší místo…

Začínám si tiše pískat. Ani nevím, odkud tu písničku mám, ale už to bude pár staletí zpátky… avšak to je stejně jedno, jako requiem pro mé vzpomínky je dokonalá. Náhodný kolemjdoucí mě nedůvěřivě probodává pohledem a pak se co nejrychleji vzdaluje. Někdo, kdo se odváží pískat, mu nejspíš nepřijde normální. Mě to nezajímá.

Další odbočka. Znovu zahýbám doprava. Na tváři se mi pomalu tvoří úsměv. Nechci se usmívat, je to podvědomé, jelikož už vím, jak blízko jsem k jeho domu. Zabočím pro změnu doleva. Oči mi září. Těším se, až už ho konečně znovu uvidím. Do očí mu to neřeknu, přeci jen to já jsem tu ten naprosto úžasný a nepokořitelný, ale stýská se mi. To je ale jedno. Dělám poslední krok. Jdu poslední uličkou. Míjím poslední zatáčku. Už skoro vidím jeho dům, který…

Zastavuju. Ach, zase jsem zapomněl. Chvíli tupě zírám před sebe a pak se otáčím a vracím se domů. Naprosto v klidu. Zapomněl jsem včera. Zapomněl jsem předevčírem. Zapomenu i zítra tak proč se stresovat?

 

Ta zeď tam bude stát stejně…

Autorovy poznámky na konec:

Názory, kritika, whatever vítáno....