- Velikost textu +
Poznámky:

Dárek k narozenínám pro Irene~~

Je krásný slunečný den. Den příhodný si třeba vyrazit na lov. Divoce se hnát na koni lesem, plížit se v křovinách za svou kořistí, po velké námaze smočit tělo v bystřině. Ano, bylo by hezké si tam moci vyrazit…

Elizabeth si povzdechne. Pro dámu se ovšem něco takového nehodí. Dáma by neměla jezdit na koni obkročmo a už vůbec ne se tak hnát… nebo tak jí to za ta léta pracně vštěpoval Roderich, od té doby, co začala bydlet u něj. Avšak i po těch všech letech… pořád se v ruce cítí lépe v kalhotách a s mečem, než v sukních s vařečkou. Nebo koštětem jako právě teď. To jí tak trochu bylo útěchou, skutečnost, že má stejně moc práce na to, aby lítala někde po lesích.

Na chvíli ustane v práci, aby se o smeták mohla opřít a vrhnout ještě jeden toužebný pohled směrem k nedalekému háji, když zaregistruje opravdu tiché, plíživé kroky velmi blízko za jejími zády. Až doposud nic nepostřehla přes zvuk svého vlastního našlapování a metení koštěte, ale teď si je docela dost jistá, že někdo stojí skoro těsně za ní. Její bojové instinkty se v ní okamžitě proberou. Hlavně nedělat nic ukvapeného…

Opět jako by nic, pokračuje v práci, ovšem její pozornost nepolevuje.

Ještě ne…

Ještě stále je moc brzy…

Skoro už…

Skoro…

Hbitě se otočí a praští záhadného slídila koštětem. Hned dvakrát, pro jistotu, než se namáhá zjistit jeho identitu. Ovšem i jen ji zjistí, je ve značném pokušení si praštit i po třetí.

„Gilberte? Co tu proboha děláš?“ podívá se na svého starého známého, který se pod náporem jejího útoku válel na zemi.

„Auch… spíš co děláš ty… takhle se vítají přátelé, Lizzy?“ zašklebí se na ní Gilbert, zatímco si bolestivě mne hlavu.

„Můžeš si za to sám, nemáš se tu tak plížit,“ Elizabeth si založí ruce, ovšem při pohledu na výraz v jeho tváři stejně nemůže potlačit úsměv, „každopádně… proč tu jsi? Tedy ano, vím, že večer máš mít nějaké jednání s Roederichem, ale není ani poledne a Roderich není doma, takže…“

„Ja ja… to přece vím,“ vyhoupne se zpátky na nohy, „Ale taky tu teď moje úžasnost není kvůli Roderichovi, ale kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“ dívka trochu překvapeně nadzvedne obočí, jako by jí nebylo úplně jasné, co tím její přítel myslí.

„Je, nevyjádřil jsem se snad jasně?“ přikývne Gilbert, „nebo tě snad baví celý dny tu jen stát s koštětem v ruce? Pojď podniknem něco. Můžem jet třeba na lov a zavzpomínat na starý časi…“ navrhne s úsměvem od ucha k uchu, aniž by tušil, že podobným směrem se ubírali i její myšlenky, než ji vyrušil. Lov? Je to lákavá nabídka, ale…

„Neměla bych. A mám ještě spoustu práce...“ povzdechne si, ovšem Prus očividně nebere ne jako odpověď.

„To ovšem neznamená, že bys nechtěla, že? Svět se nezboří, když ten blbej aristokrat…“ Elizabeth po něm vrhne velmi nevraživý pohled a vzhledem k tomu jakým způsobem stále svírá koště, raději se rychle opraví, „eh… když Roderich nebude mít jeden den dokonale uklizený dům.“

Zkousne si ret. I přesto že by neměla, nedokáže si pomoc a zas a znova zvažuje, co by se vlastně stalo, kdyby si na chvíli dopřála chvíle volna… nikdy by si třeba ani nemusel všimnout…

„Neříkala si, že Roddy není doma? Ani se nedozví, žes byla pryč…“ Gilbert dál naléhá jako malý ďáblík na jejím rameni. A je vskutku přesvědčivý… nebo je to spíš tím, jak moc si ona sama přeje býti přesvědčena? Ještě jednou si povzdechne a přikývne.

„Dobrá… chvilka mě nezabije, vydrž chvíli, jen se převleču do něčeho vhodnějšího,“ opře koště o zeď, zatímco na Gilbertově tváři se roztahuje vítězoslavný úšklebek.

„Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout,“ zasměje se nadšeně, „připravím ti zatím koně,“ otočí se na patě a vyrazí zpět ke stájím, kde nechal toho svého, kterého se ani nenamáhal odsedlávat… tak jistý si byl, že Elizabeth neodolá. Ta se za ním, když směřuje do svých komnat doufaje, že někde by nějaké kalhoty ještě mít mohla, ohlédne s lehce nostalgickým úsměvem. Jako za starých dobrých časů…

 

Šíp potichu prosviští vzduchem a zabodne se do země asi tři metry od poklidně se pasoucího srnce, který měl být původním terčem. Ten se ale ani nenamáhá zjišťovat, odkud se tam vzal, jen si dál s nezájmem přežvykuje trávu, v nějakém kusu dřeva co dopadl poblíž, nevidí žádnou hrozbu. Zpoza nedalekého křoví se ozve naštvané zaúpění neúspěšného střelce. Chvíli na to vyletí další šíp. Opět mimo. Tentokrát pro změnu srnce přeletěl a zabodl se do stromu deset metrů za ním.

„Gile, ty opravdu neumíš lovit, co?“ zasměje se potichu Elizabeth, který se už se nemůže vydržet nesmát loveckému umění jeho přítele. Jelen není koneckonců zas tak malý cíl.

„Já za to nemůžu, on se uhnul.“ odpoví mu hned podrážděně Gilbert a naštvaně praští lukem i pouzdrem s šípy o zem, tvrdohlavě si trvajíce na jakémkoliv jiném vysvětlení než že by jeho úžasnost mohla vážně minout.

„Vážně? Mně se zdá, že tam stojí docela klidně…“ opáčí hnědovlasý chlapec a nasadí velice zahloubaný výraz, jako by skutečně zvažoval, že srnec mohl během pár setin dělící dobu vystřelení šípu a dobu jeho dopadu, překonat vzdálenost tří metrů aniž by si toho všimli.

„Zmlkni Elizi, jako bys to ty snad uměl líp,“ probodne Gil svého ještě stále se smějícího společníka pohledem. Druhý hoch si je povzdechne a sebere lovecké náčiní ze země. V naprostém soustředění napne tětivu, zamíří a za zlomyslného úšklebku bělovlasého chlapce vystřelí. Zásah přímo do srdce. Eliz sebejistě pohlédne na svého přítele.

„Co… jak si to…“ jeho úšklebek vystřídá překvapení. Rozhodně nečekal, že umí střílet o tolik líp. Vždyť přeci to on je tady přeci ten úžasný.

„Chce to jen hodně tréninku a vytrvalosti ani mě to ze začátku nešlo,“ usměje se na něj jeho přítel a podá mu luk a šípy.

„Cha, ale někdo tak úžasný jako já, žádný trénink nepotřebuje,“ tvrdohlavě si stojí za svým Gilbert, ale obě věci si od něj vezme a velmi uraženě i bez jakéhokoliv rozloučení vyrazí pryč. Elizabeth nad tím jen pokrčí rameny, už si docela zvykl na Gilbertovo dětinské chování. Zajímalo by ho, kdy z něj konečně vyroste…

 

„Proč jsme si sebou museli brát luk? Hej, já vím, že už dlouho ses ke zbraním nedostala, ale myslel jsem, že i k tobě se doneslo, že existuje i něco jako puška…“ stěžuje si již poněkolikáté Gilbert. Někde mezi starými a dávno opomenutými věcmi podařilo najít luk a dostatek šípů, a když už ji vytáhl s tím, že si trochu zavzpomínají, proč ne se vším všudy.

„Neříkej mi, že už jsi zapomněl s lukem zacházet, Gile,“ rýpne si do něj Elizabeth a se smíchem popožene koně dopředu, „a neloudej se tak, přidej,“ otočí se ještě za ním. Tohle jí opravdu scházelo. Moci se divoce prohánět lesem, vlající vítr… a vlastně i její starý přítel, který za každou cenu musel být ve všem nejlepší.

„Samozřejmě, že ne! Nanejvýš tak zlepšil! …pokud jde tedy zlepšit něco co už tak je naprosto úžasné,“ praví velice vážně a rovněž popožene koně, aby Maďarku dohnal.

„Vážně?“ ta nedůvěřivě nadzvedne obočí. Zastaví koně. „Dobrá, předveď se tedy. Tref…“ zkoumavě se rozhlédne po okolí, „…támhleten pařez,“ rozhodne nakonec a ukáže na ne zrovna blízký objekt poblíž cesty ve směru jejich jízdy. Strčí mu do ruky luk i toulec.

„Fajn,“ Prus si odfrkne a oba předměty si vezme. Vyndá z toulce jeden šíp a luk natáhne. Zamíří. Svištivý zvuk letícího šípu protne vzduch. Elizabeth se rozesměje.

„Vážně! Střelba z luku očividně nikdy nebude tvou předností…“ stále nechápavě vrtí hlavou, nad stálou nešikovností svého přítele, když šíp vletí do houští, které bylo kousek před vytyčeným cílem. I když zajisté to jeho vinou nebylo… ten pařez mu musel uskočit, ne?

„Když si to myslíš…“ Gilbert svým neúspěchem není nijak podrážděný, ba dokonce se mu na rtech vytvoří jakýsi potutelný úsměv, jako by snad jeho přítelkyni něco unikalo. Než se, ale stačí zeptat, pobídne Prus opět svého koně a rozjede se přímo k místu, kde jeho šíp skončil. Elizabeth je mu samosebou v patách, stále zmatená, co že tím myslí. Ovšem brzy se to dozví, jen co Gilbert seskočí z koně a skoro až triumfálně zvedne šíp nad hlavu.

„Kdo, že tu neumí střílet, Lizzy?“ s úšklebkem jí podává šíp i s králíkem, do kterého se zabodnul. Očividně je velmi spokojen jak sám se sebou, tak s ohromeným výrazem, který se mu podařilo vykouzlit na Maďarčině tváři.

„Jen náhoda… nemohl jsi vědět, že tam něco je,“ nevěřícně vrtí hlavou.

„To křoví se trochu hýbalo… risknul jsem to,“ pokrčí rameny Prus a znova se vyhoupne na koně. „Stejně dobrý střelec jako před lety.“

„S tou druhou částí bych se hádala, ovšem musím uznat, že nejsi ve střelbě špatný“ uznale nakonec pokýve  Elizabeth hlavou.

„Kesesese! Chtěla jsi říct úžasný. A mnohem lepší než ty,“ nepřestává se pyšně natřásat Gilbert. Jeho přítelkyně se nad tím pousměje.

 

„To se ještě uvidí,“ opět pobídne koně do klusu, plně si vychutnávaje tuto tak nostalgicky laděnou chvíli. Ano, skoro by až byla schopna uvěřit, že se vážně vůbec nic nezměnilo…

Autorovy poznámky na konec:

Komentáře jako vždy neočekávány, ale vítány~~