p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

V následujících dnech Mustangovy oddíly pochytaly i zbývající členy sekty. Vůdce doufal, že jim opravdu nikdo nebezpečný neunikl, ale zdálo se, že se to skutečně podařilo. Byl klid a práce mohly dál pokračovat. Na místě, kde stával ishtanský chrám, ze země zase rostly zdi a štíhlé sloupy. Rozvaliny mizely a na jejich místě nové město vstávalo z mrtvých. Mustang došel k oknu a vyhlédl ven. Ze střelnice, kterou si vojáci pod vedením Rizy Hawkeye zřídili nedaleko, štěkaly v pravidelných intervalech výstřely. Zčásti odtud i viděl, jak na terči naskakují skvrny. Právě dokončil dnešní papírování a chvíli neměl co dělat (což se mu tady nestávalo často), a tak se rozhodl, že se na ně zajde podívat.

Vešel na prostranství a zatvářil se trochu překvapeně. Že tam uvidí Havoka, s tím tak nějak počítal. Přítomnost seržanta Fueryho byla také pochopitelná, byl sice hlavně spojovací technik, ale k tomu i voják. Ale... co tu dělá Sheska? Ta knihomolka? Došel k postavě v modré sukni a saku. Stála u ní Riza, něco říkala a knihovnice ji pozorně poslouchala. Když si ho ostřelovačka všimla, otočila se k němu.

„Přišel jste nás zkontrolovat, pane?“

„Nic formálního, spíš jsem neměl zrovna co dělat,“ zasmál se. Podíval se na knihovnici. „Shesko? Kde se tu berete?“

„Pane? No... Tady slečna Hawkeye mi nabídla, že mě naučí střílet, abych nebyla tak snadná oběť jako tehdy když mě unesli a vy jste mě zachraňovali, a tak sem s ní chodím skoro každý den trénovat.“

„Aha. Po pravdě, ono bylo trochu divné, že nosíte uniformu a jste oficiálně vlastně voják, a přitom nemáte žádný výcvik ani zbraň. Tak ať se vám daří, Shesko. Jen tak dál.“

„Budu se snažit, pane.“

Mustang se usmál a knihovnice trochu zčervenala. Vůdce byl naprosto okouzlující, to se muselo nechat. Pak se vydal zase do své pracovny. Riza podala knihovnici pistoli.

„Tak pokračujeme.“

V Mustangově pracovně postávali Falman s Fuerym, který na střelnici dlouho nevydržel. Za chvíli se k nim připojil i Havoc. Mustang se probíral novou dodávkou papírů a jeho podřízení se zatím pustili do tématu, které Falmanovi vrtalo hlavou od té doby co se tady tak náhle objevila generálmajor Olivier Armstrong. Všichni instinktivně mluvili tiše, aby je náhodou neslyšela.

„Takže k tomu taky něco máte, Havoku?“ ptal se právě Falman.

„To si pište. Když jsme bojovali s šéfem těch teroristů, přivleklo pár jeho poskoků majora Milese a vzápětí se tam objevila i ona. Zaútočila na ně a dala jim ultimátum, ať ho pustí. Nepustili, a tak si to s nimi vyřídila. Ale ten jejich velitel jí pak řekl něco v tom smyslu, že by ho zajímalo, co mezi nimi je a proč si tam v Briggsu vydržovala Ishbalana, když věděla, že Vůdce by jí to neschválil, a ona se rozzuřila tak, že jsem ji tak ještě neviděl. Byla to taková ta tichá zuřivost, ale tím to bylo hrozivější. Chtěla ho prostě zabít, rozsekat, rozcupovat na kousky.“

„Ale proč ji to tak rozzuřilo?“ uvažoval Fuery. „Kdyby na tom nebylo vůbec nic, mohla to prostě ignorovat.“

„Přesně tak, Kaine. A generálmajor navíc není z těch, kdo by se rozzlobili snadno. Téměř vždycky všechno dělá s chladnou hlavou, tak proč ne teď? A nemohu si pomoci, ale její reakce na to, že majora unesli, se mi nezdála zrovna formální.“

„A já jsem našel ještě něco,“ vmísil se Mustang a zvedl ze stolu obdélník papíru. Všichni se k němu nahrnuli.

Byla to fotografie. Asi čtyřletý chlapec na ní se držel za ruku nějaké ženy, nejspíš své matky, která ale, až na zmíněnou ruku, na obrázku zachycená nebyla. Nebojácně se díval na fotografa. Na sobě měl teplý kabát, takže to bylo nejspíš v zimě nebo v Briggsu. A barva jeho očí a vlasů bila do očí, protože tohle se v Amestrisu normálně vůbec nevyskytovalo. Duhovky měl nádherně modré - a vlasy bílé.

„Tohle je snímek, který někdo pořídil někdo na severu v Briggsu na jednom nádraží. Ten kluk musí být kříženec. Kde by jinak vzal ty bílé vlasy?“

„To dává smysl,“ přikývl Falman.

„A tohle mi pár lidí vypátralo dál,“ pokračoval Mustang. „Dítě s bílými vlasy a modrýma očima se objevilo před pár lety v jedné osadě v Briggsu. Jeho rodiče údajně nikdo nezná. Ta osada je mimochodem obydlená docela početnou ishbalskou menšinou. A žije mezi nimi i několik kříženců a sirotků, takže jedno takové dítě navíc nepřipadá nikomu nápadné. Ideální skrýš, pokud je ten chlapec ten, kdo si myslím.“

Ostatní se po sobě podívali.

„Zajímavé.“

„To ano. Ale pořád to nic nedokazuje. Pokud měl ten terorista pravdu a mezi generálmajorem a Milesem něco opravdu je, teď už by to skrývat nemusela. Vůdce jsem já a mně to nijak nevadí.“ Podíval se na svoje podřízené. „A teď rozchod. Máte snad co na práci, ne?“

Sheska zamkla knihovnu, zkontrolovala, jestli dveře opravdu drží, a obrátila se k odchodu.

„Slečno Shesko?“

Ohlédla se. Ishbalan s jizvou na čele stál kousek od ní.

„Neodmítnete doprovod?“

Usmála se.

„Kdepak.“

Chvíli šli tiše, knihovnice se jen tiše usmívala do šera. Blížila se noc a slunce užuž zapadalo. A on se už zase cítil nervózně, když jí chtěl něco povědět. Ale dostal se k tomu.

„Shesko... Chci vám něco říct.“

„Ano? Co?“ upřela na něho pohled.

Na okamžik uhnul očima, ale pak se na ni zase podíval a pokračoval:

„Víte... Jak jsme byli s Mustangem bojovat s tou sektou... Chyběl jste mi. Napadlo mě, jak se vám asi vede... Přiznám se... Chtěl jsem vás zase vidět.“

Usmála se.

„Vážně? Vy jste mi taky chyběl.“ Přes tvář jí přeběhl stín, jak si vzpomněla na dobu, kdy ho považovala za mrtvého, a sklopila hlavu. „Myslela... Myslela jsem, že jste mrtvý. Bylo to hrozné.“ Zase vzhlédla. „Já jsem tak ráda, že jste zpátky!“ Vzala jeho ruku do svých. V první okamžiku se chtěl vyprostit, ale pak ji nechal a když chtěla pustit, vzal ji za ruku sám. Nechala svou drobnou ruku v jeho a jen se znovu usmála. Měl příjemnou dlaň, velkou, trochu drsnou, teplou a suchou jako poušť, v níž vyrostl.

„Vy se nebojíte, Shesko?“

„Měla bych snad? Ne, proč?“

„Touhle rukou jsem zabil patnáct státních alchymistů. S transmutačním kruhem, který mám, mohu zničit cokoli jen tím, že to vezmu do ruky, tak jako teď vás. Není to tak dávno, co se mě bál celý Centrál, a vy se mě nebojíte?“

„Ne. Vím že nejste zlý. A já vám věřím. Mně nic takového nehrozí.“ A nechala svou ruku v jeho.

Jak může mít pořád tak nevinné oči? pomyslel si Ten pohled je odzbrojující. Nahlas řekl:

„Máte pravdu. Nehrozí. Vám ne.“ A pak skoro překvapeně uslyšel sám sebe, jak říká: „Ale tomu, kdo by vás jakkoli ohrožoval, ano.“

Slunce už skoro zapadlo a vycházely hvězdy. Noc nastupovala svou vládu nad krajem a Sheska si pomyslela, že se budou muset brzy rozloučit. Došli k domu a zastavili se, ale své ruce nepustili. Otočila se k němu. V šeru už na sebe tak dobře neviděli. Trochu se k ní naklonil, vytáhla se na špičky a objala ho kolem krku. V příštím okamžiku si uvědomila, že už nestojí na zemi, ale vznáší se kousek nad ní a že ji drží kolem těla. Usmála se do tmy. Cítila se u něho tak jistě a bezpečně...

„Už vám někdo řekl,... že jste hezká, Shesko?“

„No... Nevím.“

„Vlastně to nebyla otázka. Jste.“

Neodpověděla, jen mu položila hlavu na rameno. Pak jí došlo, kde vlastně jsou. Každou chvíli mohl někdo přijít.

„Nemohl byste mě už postavit na zem?“ zeptala se. „Kdyby někdo přišel...“

„Máte pravdu, Shesko. Omlouvám se. Já...“

„To je v pořádku, není za co se omlouvat,“ usmála se, zatímco ho ještě držela za ruce. „Jste moc milý.“ Konečně ho pustila. „Dobrou noc.“ A s tím zmizela za dveřmi.

Ishbalan zůstal několik okamžiků stát na místě a přemýšlel o tom, co se stalo. Musel si přiznat, že mu to rozhodně vůbec nevadilo. A jí také ne. Tak... Rozhodně k ní něco také cítí, ale má to smysl? Dobře. Co když nemá? Položil si tuhle otázku a trochu překvapeně zjistil, že se mu tahle možnost moc nelíbí a kdyby platila, zkusil by ji nějak obejít. Takže... co by přesně měl dělat? Co bude nejlepší? Rozhodl se, že si to nechá projít hlavou, otočil se a vydal se domů.

Ráno se Sheska cítila tak dobře jako už dlouho ne. Vyspala se krásně (zase po dlouhé době) a byla plná energie. Vstala z postele a došla k zrcadlu. Kriticky si prohlédla svou postavu v bílé noční košilce a navyklým pohybem sáhla pro svou uniformu, ale vzápětí se zarazila. Vzpomněla si, co jí včera přišlo z Centrálu. Místo pro uniformu sáhla pro balíček a vytáhla jeho obsah na světlo. Byly to světle modré šaty bez rukávů, dlouhé skoro ke kotníkům, jasně amestrijské, ale přesto by ani tady v Ishbalu neměly vzbuzovat zbytečnou pozornost. Pro tu barvu se rozhodla proto, že usoudila, že kdyby si jako Amestrijka vzala bílé šaty, bylo by té bledé už moc. Podívala se na uniformu a zase na šaty. Má si je vzít? Nemá? Uvědomila si, že v uniformě jí bylo zvlášť v posledních dnech dost horko. A Vůdce přece sám nedávno říkal, že tady na nošení uniformy netrvá. A ona sama je vlastně civilní zaměstnanec, ne voják. Pohladila látku šatů. Působil mnohem lehčeji a volněji a slibovala větší pohodlí než uniforma. Vezmu si je, rozhodla se nakonec.

Oblékla se a vyšla ven. Všimla si několika malinko překvapených pohledů ze strany lidí, kteří ji trochu znali od vidění.

„Dobré ráno, slečno Shesko,“ ozvalo se od jednoho stolu, když si šla pro snídani. Podívala se tam.

„Dobré ráno, pane Havoku.“

„Přisednete si k nám, Shesko?“ Kromě Havoka seděli u stolu i Falman a Fuery.

„Jen co si vyzvednu příděl,“ usmála se.

Když k nim došla, Havok jí galantně připravil židli a řekl:

„Dnes vypadáte skvěle, Shesko. Proč to?“

„Tak... Řekla jsem si, že bych mohla zkusit něco jiného. Něco možná... praktičtějšího do zdejšího podnebí.“ Zamíchala si čaj.

„A nechtěla jste říct také něco elegantnějšího? Nebo víc ženského?“ zeptal se Havok.

Neodpověděla, ale asi se malinko začervenala. Dojedla si vločky s karamelem, rozloučila se s nimi a vyrazila vesele do práce. Prošla se mezi regály sem a tam, aby nasála atmosféru, a zhluboka se nadechla vzduchu vonícího papírem. Vrátila na místo knihu, kterou dočetla včera a podívala se na svůj pracovní stůl. Uviděla několik lístků se vzkazy a pár hromádek knih. Odnesla je na místo, pak se vrátila ke stolu a přečetla si, co bylo na papírcích. Nic nestandartního, jen pár žádostí o vyhledání nějakých dokumentů. Vyvolala si svoji databázi v hlavě a pustila se do práce. Snesla je na stůl, jednu si pak vybrala a začala číst. Během dopoledne postupně přicházeli lidé, kteří ty žádosti napsali, ona jim vydala knihy a vrátila se k čtení. Tak uběhly dopolední hodiny, klidně až líně. V poledne si zašla na oběd a vrátila se ke své knize. Ale ne nadlouho. Přišel Scar a jeho bratr. Sheska se usmála, vstala a vydala se k nim. Tentokrát odolala nutkání se na něho hned vrhnout.

„Zdravím,“ usmála se. „Přejete si něco?“ obrátila se na staršího z nich.

„Mohl bych se tady porozhlédnout?“ zeptal se.

„Po knihách? Jistě, můžete.“

„Děkuji.“ Jednoruký Ishbalan s brýlemi se vydal mezi regály. Scar se na knihovnici podíval.

„Doufám, že se na mě nezlobíte... za ten včerejšek.“

„Ne, proč?“ podivila se trochu. „Byl to moc hezký večer.“

„Když to tak berete...“

„Nevěříte mi snad?“ Udělala krok směrem k němu, objala ho a opřela si mu hlavu o hrudník.

„Shesko... Je tady i můj bratr a ten to ještě neví...“

„Ale vím.“ Jednoruký stál u regálu a prohlížel si knihy. „Mohl by sis pamatovat, žes přede mnou nikdy nic neutajil. A zdá se, že se to nezměnilo. Přede mnou se nemusíš přetvařovat.“

I ty, bratře? pomyslel si Scar, ale nahlas neřekl nic, jen ji objal kolem ramen.

„Nešla byste se projít ven?“ zeptal se pak.

Knihovnice se rozhlédla.

„S vámi? Šla, ale... Nevím, jestli můžu. Jsem ve službě.“

„Někdo by vás mohl nahradit. Stačí, aby tady někdo byl.“

„Snad ano... Nevíte, kde je Fuery?“

„Tady!“ ozvalo se ode dveří. „Zrovna sem jdu.“

„Mohl byste to tady vzít na nějakou dobu za mě?“

„Jistě, Shesko. Je tady hezky.“

„Díky, Kaine.“

Vyšli ven a pomalu se vydali dlouhou ulicí, podél níž čile probíhaly stavební práce. Viděla spoustu domů v různých stadiích budování, od sotva upravených základů po skoro hotové obytné domky. Pár podnikavců si vedle stavenišť už postavilo stánky, kde prodávali jídlo a pití pro dělníky. Počasí bylo jasné a horké, ale naštěstí ne bezvětří. Šaty se jí vlnily kolem nohou a trochu za ní vlály, stejně jako rozpuštěné vlasy. Ani nevěděla, kdy přesně se to stalo, ale drželi se za ruce stejně jako včera.

„Vypadáte hezky, Shesko. Proč vlastně teď nemáte uniformu?“

„Prý nemusím, a bylo mi v ní horko. Napadlo mě, že by to takhle mohlo být lepší.“

„Je to lepší.“

Knihovnice se usmála. Šli dál, ulici za ulicí. V některých bylo živo víc, v některých méně. Cítila, jak jí větřík profukuje vlasy i šaty a jak ji Ishbalan drží za ruku, a cítila se skvěle. Znala sice dobře jeho destrukční schopnosti, ale nebála se, protože ho měla ráda a věřila mu.

Tak nakonec vyšli z města a vydali se po stezce, navazující na poslední ulici a táhnoucí se po úbočí vrchu před nimi nahoru.

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se.

„Nevím jistě, ale je mi to tu povědomé,“ rozhlédl se.

Stoupali dál až na plošinu na vrcholu. Ocitli se na útesu nad městem. Dole viděli lidské mraveniště, hemžící se skupiny a pomalu rostoucí budovy. Velký chrám stál na vyvýšenině skoro naproti nim. Zdi a sloupy se vypínaly do výšky a stavitelé se už chystali začít se střechou. Tady nahoře byl větřík o něco silnější a vzduch mnohem čerstvější než dole ve městě. Sheska se pomalu vydala ke kraji plošiny. Šaty za ní vlály. Ishbalan ji následoval.

„Už vím, kde jsme...“ řekl pomalu, jak si vzpomínal. „Tohle je to místo, ze kterého jsem viděl Ishtan naposledy ještě se svým vlastním jménem. Ten den – nebo možná den předtím, to si dodnes nejsem jistý – zemřela celá má rodina rukou amestrijského státního alchymisty. Byl to Šarlatový alchymista. Kimblee. Poslední, co jsem tehdy viděl, byly jeho výsměšně se dívající modré oči a můj bratr, který mě chránil vlastním tělem. Přesto jsem přišel o ruku a on mi dal svou. Probudil jsem se v nemocnici, amestrijské. Ti lékaři ošetřovali všechny, kteří to potřebovali. To jsem se ale dověděl až později. Tehdy jsem si jen vzpomněl, co se stalo, vybavil si ty zlé modré oči, a oni, ke svému neštěstí, měli stejnou barvu. Zabil jsem je.“ Po tváři mu přeběhl stín. „Nemám pro to žádnou omluvu. Až později jsem zjistil, kdo to byl. Jmenovali se Rockbelovi a zanechali po sobě malou dceru.“

„Winry...“

„Znáte ji?“

„Docela dobře. Je to moje kamarádka. Vyprávěla mi, jak přišla o rodiče. Takže jste to opravdu udělal...“

„Ano. A lituji toho, ale tím to nenapravím. Co se stalo, nikdo nevrátí. Nebyl jsem tehdy o nic lepší, než ten alchymista, když sem jí vzal to, co on vzal mně. Rodinu...

Pak jsem odtamtud utekl a nějak se dostal sem. A viděl, co se stalo s mým rodným městem, kde jsem strávil skoro celý život. Tolik mrtvých a všude požáry, stopy výbuchů a útvary vytvořené při boji alchymisty. Zkáza a smrt. Beznaděj... Ale dnes, Shesko... Dnes jsem na stejném místě, a přesto není stejné. Jsem tu s vámi, Shesko, a ze stejného místa vidím něco jiného. Můj domov se zase probouzí k životu. Amestrijci nám v tom nejen nebrání, ale ještě pomáhají. Máme novou naději, a to i kvůli vám, Shesko.“

Jak stál za ní, objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. Opřela se o něho a zůstali tam chvíli stát nad městem. Knihovnice nepočítala čas. Cítila se hezky a bezpečně. Pomyslela na to až ve chvíli, kdy si všimla, že se ohlédl. Zasáhl je silnější poryv větru.

„Děje se něco?“

Přikývl.

„Písečná bouře, myslím.“

„Tady?“

„Jsme vlastně v poušti. Na severu a na západě jsou spíš stepi, ale na východě poušť. A bouře se může dostat až sem. Jedna se právě blíží. Měli bychom jít.“

Vydali se ke stezce vedoucí dolů do města. Knihovnice se ohlédla. Obzor na východě, ještě před chvílí čistý, dostal nažloutlou barvu. V dalším závanu větru se jí vlasy rozlétly kolem hlavy. Přidala do kroku. Cesta zpátky trvala mnohem kratší dobu, zčásti proto, že vedla z kopce, zčásti proto, že spěchali. Ke konci pěšiny už skoro běžela, aby Scarovi stačila. Ačkoli byli níž a mělo by tam tedy být aspoň zčásti závětří, poryvy větru ještě zesílily. Už s sebou přinášely i zrníčka písku, která nepříjemně štípala do kůže. Už se blížili ke kraji města, ale bouře sem mohla vtrhnout každou chvíli. Scar se rozběhl a knihovnice se snažila mu stačit. Pořád ji držel za ruku, takže ji zčásti táhl za sebou. Podívala se na nebe. Modrou barvu už ztratilo kvůli zrnkům písku ve vzduchu. Jejich koncentrace stoupala. Poletovala všude kolem a Sheska si před nimi kryla oči volnou rukou.

„Je to tady každou chvíli,“ řekl. „K vám domů se včas nedostaneme. Podle ishbalských zvyků bychom to neměli dělat, ale nebude vám vadit to přečkat u mě? Já bydlím blíž.“

„Nevypadá to, že bych měla na výběr,“ ušklíbla se Sheska. „A ne, nevadí.“

V příští minutě vběhli dovnitř. Scar zavřel dveře a šel utěsnit okna. Knihomolka zůstala stát uprostřed místnosti a než to vyřešil, měla čas si prostor prohlédnout.

Věděla sice, že ishbalské zařízení domu bývá jednoduché, ale v domě, kde bydlela, měli nábytek a vybavení amestrijské, a tak si na to vlastně nikdy nezvykla. Znala jen to, co si přečetla v knihách.

Místnost byla vlastně skoro prázdná. V jednom rohu ležela žíněnka s přikrývkou. Naproti viděla podobné lůžko, jen vedle něho bylo narovnáno ještě několik hromádek knih. Uprostřed pokrýval podlahu koberec, na němž stál nízký stolek (věděla, že Ishbalané běžně vůbec nepoužívají židle a sedí na zemi), u zdi truhla a na stěnu někdo připevnil několik věšáků. To bylo všechno. Akorát to stihla přehlédnout, když se znovu otevřely dveře a vešel Scarův bratr. Smetl si s košile písek a rozhlédl se.

„Vy jste tady, Shesko?“ zeptal se trochu překvapeně.

„No, už to tak vypadá.“

„Víš přece, co se blíží, a doběhnout tam, kde bydlí ona, bychom už nestihli,“ řekl Scar, který k nim právě došel.

„To je v pořádku,“ pousmál se . „Vlastně... ne tak docela. Víš, že podle našich zvyků by ses s ní teď už musel oženit, když jsi ji vzal k sobě domů?“

„Neměl jsem jinou možnost,“ odpověděl mladší pečlivě neutrálním hlasem.

Sheska se trochu usmála a začervenala se. Scar si toho nevšiml, protože stál za ní. Jeho bratr ano, ale zatím to nijak nekomentoval.

Pak se Scar posadil na zem, opřel se zády o stěnu a vypadalo to skoro jako kdyby říkal, že se nehne, dokud to venku neskončí. Sheska zaujala místo vedle něho a jeho bratr naproti. Venku se zatím rozpoutalo peklo, vítr kvílel, jako by se venku proháněly kdo ví jaké nestvůry. Knihomolka si opřela hlavu o jeho rameno. Nejen že jí v tom nijak nebránil, ale ještě ji levou rukou objal. Venku se sice ženili všichni čerti, ale knihovnice se cítila naprosto v bezpečí. Daniel se na ně podíval, pousmál se a zavrtěl hlavou. Scar na něho upřel pohled.

„Co je?“

„Ale nic.“

Chvilku bylo ticho. Pak Scar řekl:

„Mluvil jsem dnes s Mustangem o tom automailu. Počítá s tebou a už prý zavolal nejlepšího mechanika, jakého zná. Bude to možná ještě nějakou dobu trvat, ona – vlastně je to žena – má hodně práce, ale přijede. Prý ji také znáte, Shesko.“

Knihovnice zvedla hlavu.

„Automailová mechanička, kterou znám? Winry? Winry Rockbelová? Kdy má přijet?“

„Prý nejbližších dnech.“

„Tak to se na ni moc těším. Neviděly jsme se už dlouho.“

„Jenom doufám, že ti kvůli mně neodmítne pomoc, bratře,“ řekl Scar pomalu.

„Proč myslíš?“

„Však víš. Zabil jsem před několika lety její rodiče. Ty amestrijské lékaře. Má právo se na mě zlobit. Ale nerad bych, abys to odnesl ty.“

„Já myslím, že neodmítne,“ řekla Sheska. „Pomáhat lidem je její práce, bez ohledu na to, kdo jsou. Tak to bere. A vy nejste Scar, jen náhodou jeho bratr, který tu pomoc potřebuje. To půjde,“ usmála se.

„Děkuji za povzbuzení, slečno Shesko. Jinak... Říkal jsem ti už o Zuzaně, bratře. Pamatuješ se na ni. Než přišla ta válka, měli jsme se brát. Zjistil jsi něco?“

„Zatím ne, ale ještě jsem nepátral zdaleka všude.“

„Já ano. Prý ji poslali se skupinou dalších žen a dětí do Aeruga k nějakým přátelům. Takže by měla snad být naživu.“

„Jsem rád, že máš naději. Promluvím si o tom s Mustangem. Jestli je naživu, vypátráme ji.“

„Děkuji ti. A...“ Pohled mu padl na Shesku. Hlavu si opírala Scarovi o rameno, oči měla zavřené a klidně oddychovala. Scar se podíval stejným směrem.

„Usnula?“

Daniel přikývl.

Scar se rozhlédl a okamžik uvažovat, co s ní. Pak ji vzal do náruče, pomalu a opatrně, aby ji nevzbudil, a přenesl na lůžko. Uložil ji tam a vrátil se na své místo k bratrovi. Ten ho při tom sledoval a teď řekl:

„Je pro tebe víc než jen spolupracovnice.“

Mladší se zarazil.

„Jak... Jak to myslíš?“

Daniel se usmál a zavrtěl hlavou.

„Přede mnou bys to neutajil, ani kdybys chtěl. Nikdy jsi přede mnou nic neutajil. A poznám, když někomu na někom záleží. Máš ji hodně rád.“

„Jaks to poznal?“

Teď už se starší bratr skoro rozesmál.

„Vždyť jsi průhledný jako sklo. Máš ji rád a snad všichni to o tobě vědí. Už když jsme se poprvé po těch letech před několika dny setkali, viděl jsem, jak byla ráda, že tě zase vidí, jak jste se objímali a jak ses za ní potom díval. Dobře, toho si možná nevšimli všichni, ale já ano. Dnes jsi s ní zase šel ven, jen tak, bez nějakého účelu. Takže účel byl být s ní. A pak teď, když jsi ji přenášel. Držel jsi ji jako nějaký poklad. Všiml by si toho i hodně špatný pozorovatel.“

„Možná máš pravdu. Lhostejná mi určitě není. Potřebuje chránit, sama je bezbranná...“

„Tak vidíš. Máš ji rád.“

Scar se podíval na spící knihovnici.

„A to byly doby, kdy jsem Amestrijce nenáviděl...“ řekl jakoby spíš pro sebe.

„Byly. To je minulost. Teď s nimi pracuješ na obnově své země a máš mezi nimi i přátele, možná víc. A mimochodem... jsi už dospělý. Uvažoval jsi někdy o vlastní rodině?“

„To myslíš...“

„A proč ne?“

„Je to Amestrijka!“

„A to je problém?“

„Možná... Mohl by být.“

„Mohl a nemusel. To si vyřeš s ní,“ zatvářil se Daniel trošku zlomyslně.

Zatím bouře trochu polevila a o hodinu později už mohli otevřít okno a vyjít ven. Všechno pokrývala vrstva písku, naštěstí ne moc silná. Počkali ještě chvíli, Sheska se zatím vzbudila a Scar se nabídl, že ji doprovodí domů. Jeho bratr s nimi nešel – prohlásil, že si půjčil několik zajímavých knih a chtěl by se na ně podívat. Scar ho ale podezříval, že důvod bude i to, že jim nechce překážet. Ale nic na to neřekl, doprovodil knihovnici do armádní ubytovny a vrátil se k Danielovi.