- Velikost textu +
Poznámky:

Třetí a závěrečná část mého příběhu. :-)

    Druhý den proběhla celou zemí zpráva. Amestris bude mít první dámu. Vůdce Mustang se bude ženit. A svatba bude za měsíc.
    V Centrálu se okamžitě začalo s přípravami. Plánovalo se, kde vůbec proběhne samotná svatba a kde svatební hostina, jaký bude doprovodný program, ohňostroj, hudba a další věci, kolik lidí pozvat a koho a kolik bude potřeba připravit jídla a pití... Řízení se ujal Mustangův starý přítel a zastupující Vůdce Grumman. Sám Vůdce hodlal do té doby ještě zůstat v Ishbalu a pokračovat v práci. Do Centrálu plánoval přijet až několik dní před obřadem. Rozhodl se pozvat všechny svoje blízké spolupracovníky, včetně Scara (moc dobře si sice pamatoval, jak ho ten Ishbalan kdysi chtěl zabít a protože právě pršelo, zachránila mu život jen Rizina duchapřítomnost, ale také si uvědomoval, že oběma tehdy chyběla podstatná část informací o samotné válce a o tom, co se vlastně tehdy v Amestrisu dělo), také Shesku, majora Milese a sourozence Armstrongovy. Spokojeně se ušklíbl, když si pomyslel, že už ví, jak to vlastně s Milesem a Olivier Mirou je. Zjistil to předevčírem. Tehdy už tušil, jak se věci mají, ale potřeboval si to potvrdit, a tak za majorem zašel. Vyřídili pár pracovních záležitostí, ale pak Mustang zavedl hovor k osobnímu životu.
    „Jak se daří vaší rodině, majore? A vaší manželce?“
    „Dobře, děkuji.“
    „A, Milesi... Kdo to vlastně je? Říkal jste, že je to Amestrijka, ale nikdy jsem ji neviděl a ani nevím o nikom, kdo ano.“
    „Vlastně viděl. Jenom o tom nevíte.“
    „A co generálmajor Armstrong? Je pro vás opravdu jenom nadřízená? Nebo je za tím víc?“
    Při téhle otázce se majorův výraz, do té doby naprosto klidný a téměř nehybný, poprvé změnil. Mihlo se jím něco jako... úlek? Překvapení? Obavy? Hned to zase zmizelo, ale Mustang si toho přesto všiml a usoudil, že je na správné stopě.
    „A co vaše děti?“
    „Pokud bych teoreticky nějaké měl, jak o nich můžete vědět?“
    „Myslím, že minimálně jedno opravdu máte. Ale je to zatím spíš můj odhad.“
    Ishbalan se mu upřeně podíval do očí.
    „Kolik toho o mé rodině víte, Mustangu?“
    „Právě že nic moc a rád bych věděl víc. A než mi odmítnete cokoli prozradit, chtěl bych vám říct, že cokoli vám mohlo hrozit od minulého Vůdce, teď už nehrozí. Jinak, jste teď, když jsem Vůdce já, i můj podřízený, za kterého zodpovídám, a abych vás nebo i vaši rodinu mohl chránit, hodí se mi vědět víc.“
    Ishbalan několik okamžiků přemýšlel. Pak řekl:
    „Dobrá. Povím vám to.“ Tak si Roy vyslechl stručně celý majorův příběh o tom, jak ho Olivier nechala v Briggsu i poté, co byli jiní ishbalští důstojníci degradováni a uvězněni, jak se stal jejím nejbližším spolupracovníkem, jak se časem stalo, že k sobě začali cítit víc než jen přátelství a jak se po dlouhém uvažování konečně odhodlali se vzít, ale na veřejnosti se dál tvářit, že jejich vztah není nic víc než vztah velitelky a jejího pobočníka, jak dali děti, jakmile byly trochu větší, hůř uhlídatelné a ne tak závislé na matce převézt do nepříliš vzdálené ishbalské kolonie, kde žilo i několik podobných kříženců a sirotků, takže dvě další děti se tam snadno schovaly, vychovávalo je tam pár spolehlivých lidí a jak Olivier Mira odmítala dodnes prozradit, jak to vlastně je.
    No, u mě jsou ty informace v bezpečí, pomyslel si Mustang. Ode mě jim vážně nic nehrozí a s někým  jiným si poradí sami. Ale zpátky k práci.
    Podíval se znovu na seznam věcí, které musí do svatby ještě stihnout zařídit, u některých se zastavil a pobaveně se usmál. Tohle bude ještě legrace.

    Příjezd automailové mechaničky Winry Rockbelové se nakonec trochu zpozdil. Stihla si vybudovat skvělou pověst, byla známá  a žádaná a tak se nikdo nedivil, že před odjezdem do Ishtanu musí dokončit ještě několik zakázek a přijede proto asi o dva týdny později, než se předpokládalo.
    Ale ty dva týdny konečně uplynuly a dnes měla přijet. Sheska požádala Daniela, s nímž se zatím docela spřátelila, aby ji na nějakou dobu zastoupil v knihovně, a šla Winry naproti na nádraží. Teď stála pod přístřeškem na nástupišti, kde byl aspoň stín a trochu snesitelnější teplota. Přece jen, tohle nebyl deštivý Centrál, kde strávila většinu života. Těšila se na svou kamarádku, kterou dlouho neviděla, ale také se trochu obávala, jak zareaguje, až se doví, co se v posledních dnech stalo. Protože tohohle si určitě všimne. Přejela po prstenu, který měla navlečený na levé ruce. Pořád tomu trochu nemohla uvěřit, ale přitom věděla, že je to skutečnost.
    Poslední dva týdny spolu se Scarem chodili ven často. Občas se dostali i za město, do otevřené krajiny. Sheska věděla, že v Ishbalu žije několik nebezpečných druhů zvířat, ale na žádné z nich na svých toulkách nenarazili. A i kdyby ano, měla pocit, že by ji dokázal ochránit snad před čímkoli. Vyprávěli si o své minulosti a až teď Shesce došlo, že o něm už ví možná víc než kdokoli jiný. Ten den vyšli zase na útes nad městem. Stal se asi jejich nejoblíbenějším místem. Chvíli jen tiše pozorovali, jak domy i chrám na vyvýšenině naproti nim pomalu rostou pilnou prací hemžících se lidí, Amestrijců i Ishbalanů, vojáků i civilistů, mužů i žen. Knihovnice zabloudila pohledem k mostu, spojujícímu oba břehy říčky, která tudy protékala. Vlastně to byl jen větší potok, když to srovnala s toky, které znala z Amestrisu, a kus dál se beze stopy ztrácel v poušti, ale pro přežití města měl nejvyšší důležitost.
    „Díváš se na most?“
    Přikývla.
    „Tam mě tehdy přepadli... a ty jsi tam přišel a zachránil mě.“
    „A chci tě chránit i dál, Shesko. Po zbytek života.“
    Něco v jeho hlase ji přimělo, aby se k němu otočila. Vzápětí si uvědomila, že před ní klečí.
    „Tvou nádhernou duši mi seslal sám Bůh. Chci být tvůj ochránce navždy. Shesko... Vezmeš si mě?“
    V prvních okamžicích nebyla schopná slova. Občas dříve si představovala, jaké by to bylo, a doufala, že tahle chvíle přijde, ale teď najednou nevěděla, co říct. Bylo to příliš nečekané. Ale vlastně... vůbec ne. Vždyť tohle chtěla od té doby co si uvědomila co k němu cítí. Podívala se znovu a viděla, že čeká na odpověď. Pomalu přikývla a nastavil ruku.
    „Vezmu. A ráda.“ Nechala si navléknout prstýnek na prst. Pak konečně vstal. Knihovnice se o něho opřela, nechala se obejmout kolem pasu a dívala se dál na krajinu okolo. Vlasy a šaty jí občas zavlály ve slabém větříku, který tady nahoře foukal.
    „Tady moc neprší, co?“ zeptala se po chvíli.
    „Ne. Jen vzácně, několikrát do roka. A není čemu se divit, tady jsme vlastně v poušti.“
    Sheska jen přikývla.
    „Já vím, přečetla jsem si o tom něco už před cestou sem, ale chybí mi to. To v Centrálu... Tam prší každou chvíli.“ Zadívala se zasněně do dálky. „Maminka mi vždycky říkala, ať si vezmu deštník, ale já jsem ho vždycky schválně nechala doma. Když jsem pak šla ze školy nebo později z práce, někdy opravdu pršelo... a já jsem šla přímo tím deštěm. Když jsem s sebou měla nějakou knihu, zabalila jsem ji do něčeho nepromokavého, ale sama jsem se před vodou nijak neschovávala, cítila jsem každou kapku, dopadající do vlasů a na kůži, a domů jsem pak přicházela zmoklá, mokrá a trochu prochladlá, ale šťastná. Musela jsem se pak sice hned převléknout do suchého, ale příště jsem to udělala zase...Ty letní deště v Centrálu... Pojedeme tam někdy?“
    „Jestli budeš chtít, určitě.“
    „Díky... Tady je na mě přece jen trochu moc teplo a sucho,“zasmála se.
    Pak, když sestupovali zase dolů do města, řekla:
    „Teď bych si měla přestat stříhat vlasy a začít nosit šerpu, ne?“
    Podíval se na ni trochu překvapeně.
    „Takové jsou ishbalské zvyky, ano. Ale jak o tom víš?“
    „Přečetla jsem si o tom knihu, jak jinak,“ zasmála se.
    „Nejsi ishbalská žena. Na tebe se to vztahoval nemusí, jestli nechceš.“
    „Ale jsem v Ishbalu. A tyhle zvyky se mi docela líbí.“
    „Jak chceš. Nemusíš. Ale jestli se to rozhodneš dodržet, budu rád. A možná bude tak i méně těch, kteří by mi mohli vyčítat, že chci svázat svůj život s Amestrijkou.“ Pohladil ji po ruce.
    „Takže je to dobrý nápad.“
    Tehdy byla šťastná, ale teď ji napadalo, co tomu řekne Winry. Věděla už dávno, že tehdy během vyhlazení Ishbalu zabil její rodiče. Ale věděla i to, že tehdy byl pološílený bolestí a šokem ze zranění i ze ztráty rodiny, ztrátou krve a horečkou a vůbec si tehdy neuvědomoval, co vlastně dělá, a že toho dodnes lituje. Jenže Winry...
    Ze zamyšlení ji vytrhlo zapískání lokomotivy. Zvedla hlavu. Železná housenka se šinula do stanice. O chvilku později zastavila a lidé začali vystupovat. Hodně z nich bylo Ishbalanů, často chudých civilistů, kteří si nejspíš celý svůj majetek nesli s sebou, žili v uprchlických tábrech a teď se vraceli domů s nadějí, že bude zase lépe, ale i vojáků v důvěrně známých modrých uniformách. Věděla, že před válkou bylo v armádě Ishbalanů poměrně dost a teď si vzpomněla, že Mustang je propustil, rehabilitoval a vrátil těm, kteří měli zájem, jejich původní hodnosti a postavení. Na majora Milese si zvykla rychle, ale že jich dřív bývalo tolik, to si uvědomila pořádně až teď.
    Pak konečně zahlédla štíhlou dívku s dlouhými světlými vlasy, jak o něčem mluví s průvodčím. Ten potom ještě s jedním mužem přešel k nákladnímu vagonu a začali z něho vykládat nějaké bedny a kufry. Sheska k ní došla.
    „Ahoj, Winry.“
    Mechanička, doteď sledující vykládání zavazadel, se otočila.
    „Ahoj, Shesko! Jak se ti tady vede? Prý jsi tu už docela dlouho.“
    „To jsem. Přes půl roku. Celkem se mi tady líbí a mám se dobře.“ Podívala se na vyložené bedny a kufry. „To je všechno tvoje?“ zasmála se.
    „Ne,“ smála se mechanička. „Jen těchhle pět.“
    „I tak, ty se stěhuješ?“
    „Skoro. Prý na mě čeká dost práce, tak si vezu materiál a svoje osvědčené nářadí.“
    „To čeká. Vím určitě o Mustangově vojákovi, který přišel o nohu, pak je tady Ishbalan, kterému chybí pravá ruka, a ještě pár dalších, které osobně neznám.“
    „Koukám, že mě tady čeká zlatý důl. Už se na to těším.“ Rozhlédla se. „A kde budu bydlet? A pracovat?“
    „Proto tady vlastně jsem. Pojď, dovedu tě tam a pošlu sem pár lidí pro tvoje věci. Vlak tady nějakou dobu stojí, takže ti je ohlídají.“
    Pak se obě dívky vydaly k městu a k domu, kde dal Vůdce připravit pokoj a dílnu pro Winry. Cestou ji stihla seznámit skoro se vším, co tady zatím vybudovali. Cestou odchytila pár dělníků, které trochu znala, a požádala je, aby Winry přinesli zavazadla. Dohodly se, že až věci dorazí (mechanička chtěla osobně dohlédnout, že je uloží správně), ukáže jí zbytek města. Zatím jí ukázala byt a řekla, kde najde Mustanga nebo jiného velitele a kam si chodit pro jídlo. Když bedny dorazily, vydaly se na slíbenou obhlídku. Její kamarádka byla překvapená, co všechno za toho půl roku stihli. Ale cestou zpátky se náhle zeptala:
    „Poslyš, Shesko... Proč vlastně nosíš ishbalskou šerpu? A ten prsten? Vypadá skoro... jako zásnubní.“
    „Taky že je. Budu se vdávat.“
    „Vážně? Žes nic nenapsala.“
    „Promiň, poslední týdny jsem úplně zapomněla... Ale tohle není dlouho, i kdybych hned napsala, asi by ses s dopisem minula.“
    „A kdo to je?“
    „Jeden Isbalan... No, stejně bys to zjistila, tak ti to řeknu. Taky ho trochu znáš... Nemá jméno, protože se ho vzdal...“
    „Počkej.“ Winry se prudce zastavila. „Snad nemyslíš... toho s jizvou na čele? Který před dvěma lety vraždil státní alchymisty?“
    Sheska přikývla.
    „Myslím.“
    „To nemyslíš vážně! Řekni, že si ze mě děláš legraci!“ Winry vypadala naprosto šokovaně.
    „Nedělám. Máme se moc rádi a předevčírem mě požádal o ruku.“
    „Ten vrah? Jak jsi to mohla neodmítnout? Zabil mámu a tátu!“
    „Tehdy vůbec nebyl při smyslech! Jinak by to neudělal!“
    „Ty mu to věříš? Je to zrůda!“
    „Ano, věřím! A dvakrát mě zachránil!“
    „Tss. Nevím před čím, ale kdo ví, jestli to na tebe nenahrál,“ řekla zle Winry.
    „Vím, že nenahrál! Mám ho ráda a vezmeme se hned jak to půjde!“
    „Jak... Jak můžeš? Ty, moje kamarádka? Chtěl zabít i Eda!“
    „To je dávno! Tehdy ani nevěděl spoustu toho, co ví teď, a podle toho, co věděl, by vlastně v právu!“ Sheska si povzdechla a zase snížila hlas. „Winry... On  vážně není zlý. Jak by bylo tobě, kdyby ti někdo zabil celou rodinu před očima, málem i tebe, ty ses pak vzbudila a první, co bys uviděla, by byly stejné oči, jako měl jejich vrah?“
    „Jak... Jak můžeš něco takového říct?“ vyrazila ze sebe Winry. Pak se prudce otočila a utekla.
    Sheska vzdychla. Chvíli šla za ní, protože se bála, aby se jí něco nestalo. Ale mechanička jí brzy zmizela z očí. Běžela směrem ke své dílně, takže snad cestu znala. A tak se knihovnice otočila a vydala se ke své práci.
    Winry doběhla domů. Vzteky a šokem cestou ani neviděla. Jak jí to může udělat? Myslela si, že jsou kamarádky, a ona si teď chce vzít vraha jejích rodičů. Je to netvor! Co na něm může vidět? Vtrhla dovnitř, hodila tašku na postel a těžce dopadla vedle ní. Křečovitě zaryla prsty do pokrývky. Do očí jí vhrkly slzy. To je snad zlý sen. Mámo, táto. Jak je možné, že si chce vzít toho, kdo vás zabil?
    Sheska zatím došla do knihovny, vystřídala Daniela a pustila se do obvyklé práce, ale nemohla dostat z hlavy to, jak Winry šokovalo, že se zasnoubila se Scarem a jak na to reagovala. A nemá nakonec vlastně pravdu s tím, že je to vrah? Ne, nemá! okřikla se. A není zlý! Je skvělý! Zachránil mě před těmi teroristy! A nebýt toho mizery Kimbleeho, nezabil by možná nikoho. Promiň, Winry... ale já ho mám ráda a nenechám si do toho mluvit. Od nikoho.
    Večer ji zase doprovázel domů. Chvilku šli mlčky. Pak řekl:
    „Pohádala ses s Winry.“ Znělo to jako konstatování, ne jako otázka.
    Sheska si povzdechla a přikývla.
    „Jo.“ Zvedla hlavu a podívala se na něho. „Ale jak to víš?“
    „Pár lidí mi to řeklo. Tady se zprávy šíří rychle. Ale to není důležité. Důležité je... proč?“
    „Rozzlobila se na mě, protože se chceme vzít a ona... ona tě prostě nenávidí!“
    „A má na to právo,“ řekl klidně. Tak klidně, až na něho udiveně upřela pohled. „To, že jsem tehdy zabil její rodiče, je velký zločin. Nemám právo po ní chtít, aby mi to odpustila.“
    „Právě proto, že tohle říkáš, by měla! Kdybys byl tehdy při smyslech, tak bys to neudělal!“ vyhrkla Sheska.
    „Jenže jsem to udělal. Stalo se to, a nikdo to nesmaže.“
    „Ale je to minulost! Dnes jsi jiný. Já vím, že jsi to tehdy udělal, ale vím i to, že toho lituješ a vzal bys to zpátky, kdyby to šlo. Já tě mám i přesto ráda. Jenže ona v tobě vidí jen... nelidské monstrum.“
    „A není čemu se divit. Ale chtěl jsem ti říct jinou věc. Vaše přátelství začalo dřív, než jsme se vůbec potkali. Já jsem tehdy byl asi i pro tebe jen ten všemi pronásledovaný vrah státních alchymistů. Byla by příliš velká škoda, aby vaše přátelství zaniklo kvůli mně. Smiř se s ní.“
    „Asi bych měla... Mně je to vážně líto, nechtěla jsem se s ní pohádat... Zkusím to urovnat. Ale“ podívala se na něho „s jednou podmínkou. Kdybych za to smíření měla obětovat tebe a zrušit zasnoubení nebo něco takového... tak to prostě neudělám. Tebe se nevzdám!“