- Velikost textu +
Poznámky:

Zatím nedokončená povídka. Kdo ví, jestli někdy bude. Ale její začátek funguje i sám o sobě, tak si můžete počíst.

„Kam to jedeme, bruder?“ zeptá se malý blonďatý chlapec, již poněkud podrážděně svého staršího bratra. Obvykle mu neodporoval a snášel jakékoliv jeho bláznivé nápady a úklady, které mu přichystal, ale dnes už byl mírně podrážděný. Bratrovi se to podařilo. Dobyl Paříž. On u toho sice nebyl – dle bratrova mínění byl na boj v první linii stále ještě trochu mladý. „Nemyslím si, že bys nezvládl bojovat. Zvládla a sakra dobře – všem bys jim nakopal zadky. Jen ještě předtím potřebuješ poslední lekci ohledně válčení!“ – tak mu to velmi neoblomně řekl. A tak neprotestoval. Neměl to ve zvyku, jelikož i přes bratrovu občasnou lehkovážnost a zbrklost, Ludwig, věřil, že ví, co je pro něj nejlepší.

Ale chtěl bojovat. Chtěl bojovat proti Francisovi – nikdy mu moc nesedl, chtěl ho porazit a porazit Francii. Ale bude mít určitě ještě spoustu příležitostí, takže tentokrát nechal bez stížností jen na Gilbertovi. Přesto že se však nemohl účastnit samotných bitev, jel spolu s ním – jen byl vždy zanechán v dočasném táboře, pomáhal s čištěním zbraní a naslouchal všem válečným strategiím. Alespoň něco, dřív ho bratr nechával celou dobu doma. Takhle totiž, když Francis konečně kapituloval, trvalo jen pár hodin jízdy na koni, než se Ludwig dostal na místo vítězství, kde již byly oslavy v plném proudu.

Těch se vždy účastnil velmi rád, líbila se mu bujará atmosféra mezi muži, i když spoustě věcem, o kterých mluvili, moc nerozuměl. Také se tam vždy našel někdo, kdo mu i přes bratrův zákaz dal upít trochu ze svého piva. (No… vlastně to nebyl úplně zákaz, ale vždy mu povolil jen jeden půllitr. Že na víc, je ještě malý. Asi měl pravdu, ale… po půllitru piva míval tendence jeho pravidla porušovat.) Každopádně, měl rád ten nádech vítězství ve vzduchu, prosycen národní hrdostí a chvilkové zapomnění na veškerá zranění a ztráty.

Právě proto mu trochu vadilo, že když dorazil, řekl mu Gilbert, že ani nemá sesedat a že se trochu projedou. Ludwiga to sice mírně zklamalo, ale nic nenamítal. Tedy až do teď, když už jeli bůhví jak dlouho, slunce se začínalo chýlit k západu a on už z jízdy na koňském hřbetě přestával cítit pozadí.

„Kam to jedeme, bruder?“

„Jak podle tebe vypadá vítězství?“ odpoví mu však na otázku otázkou. Nu… spíše neodpoví, ale úplně ji ignoruje. A velmi filosoficky se ho zeptá na takovou banálnost. Svraští obočí.

„Co tím myslíš, bruder? Vítězství… to je, vidět svého nepřítele padnout na kolena a slyšet ho poníženě mezi zuby drtit slova kapitulace. Vítězství je zasadit poslední úder – doslovně či listem papíru se stanovanými požadavky. Vítězství je získat a vydobýt si něco, obhájit svůj názor a postoj, aniž by se tě někdo pak mohl ptát, zda byl správný. Vítězství je důvod k oslavě a cesta k lepší budoucnosti. Nemám pravdu?“ pronese hrdě, obzvláště svá poslední slova, jelikož si je jistý, že chápal podstatu boje a vítězství. I když si to leckdy Gilbert neuvědomoval, on jeho slova vnímal, vstřebával a snažil se pochopit a udělat závěry. Občas se ho na takové věci vyptával. Většinou odpovídal váhavě, avšak…

Myslel si, že ví, co je to vítězství. Myslel. Až doposud. Jeho bratr, totiž jen zamyšleně pokývá hlavou a místo očekávaného souhlasu mlčí. Ludwig čeká. Nevyptává se, ví, že se by to bylo pro teď zbytečné. A tak jedou ještě chvíli v tichosti, jejich koně pomalu stoupají do mírného kopce, avšak těsně před jeho vrcholem se zastaví. Gilbert mírně zatáhne za uzdu a natočí se tak, aby mu hleděl do tváře.

„Ja… máš pravdu. Líp bych to nejspíš sám neřek, však… na jednu věc si zapomněl Luddy. Nevyčítám ti to, vlastně ani nevím, zda jsem se ti už zmiňoval. Stejně je to podle mě lepší vidět na vlastní oči. Další tož podobu vítězství,“ ušklíbne se, a aniž by čekal na nějakou jeho reakci, nakopne koně do slabin a urazí těch posledních pár metrů k vrcholu. Ludwig za ním nechápavě hledí. Nedává mu to moc smysl – co se mu tím bratr pokouší říct, ale snad mu řekne víc. Rovněž pobídne koně a následuje jej.

Oči upírá celou dobu přímo k němu. Pořád má na tváři úšklebem, i když… skoro jako by v něm viděl podtón smutku. Nebo tu bude jen těmi podivnými stíny, které mu po obličeji vrhá zapadající slunce? Zaujatě hledí před sebe. A jelikož vrcholek, který mu až doposud zakrýval výhled, již ustoupil, rozhodne se zadívat stejným směrem. A pochopí.

Mrtví. Všude spousta mrtvých. Těla na počátku rozkladu. Těla, která se ještě nikdo nenamáhal uklidit. Proč taky? Vyhráli jsme, ti co zemřeli, jsou poražení, nehledě na jejich národnost. Navíc jsou mrtví, takže nikam neutečou. Někdo je uklidí potom, dnes ne. Dnes dál mohou sloužit jako hostina mrchožroutům. Jak těm mezi zvířaty, tak těm lidským, kteří se jen co se zešeří, vydají hledat mezi nebožtíky, nějaký ty poklady.

Nicméně, pointou bylo, že zde vše bylo zanecháno, tak jako by bitva teprve skončila. Ve vší své hrůze, až příliš dobře spatřitelné i přes klížící se slunce. Možná to akorát zhoršuje. Zakrývá sice největší hrůzy, ale děsivé stíny, tomu též moc nepřidávají. Sem tam zalesknutí zbraně, mávnutí přízračný pohyb mávnutí křídla, cár oděvy stržený větrem a přízračná nálada očekávající, každou chvíli ducha producírující se mezi bývalými spolubojovníky je tu.

Poslední z věcí, dokreslující zdejší atmosféru, je zesilující odér smrti. Doslova. I když mají vítr v zádech, puch je to vskutku nepřehlédnutelný až z něj slzí oči. Ludwig se musí natáhnout po kapesníku, kterého využije namísto roušky a i tak má co dělat, aby nevyzvrátil obsah svého žaludku. Velmi rychle odvrátí pohled. Proč mu bratr ukazoval něco takového? Proč jeli takovou dálku jen kvůli… tomuhle?

Gilbert se tiše uchechtne.

„Copak Luddy? Jen se pokochej, neodvracej ten pohled a vryj si do paměti, co zde vidíš. I tohle je součástí války. I tohle je součástí vítězství – cena, kterou za něj platíš. Dobře si to prohlédni a vždy zvažuj, než se do něčeho budeš pouštět, jelikož vítězství, vždy musíš zaplatit krví. Trvalo mi dlouho, než mi to konečně došlo, ale ty jsi v těchhle věcech chápavější a bystřejší než já. Jednoho dne mě nejspíš předčíš, takže pamatuj. I tohle znamená vyhrát…“ pronese a tázavě na něj pohlédne.

Ludwig nic neříká, jen mu pohled opětuje a přikývne. Znova se donutí kouknout před sebe. Slunce díkybohu klesá pořád níž a za chvíli skryje tu děsivou podívanou docela. Jen ten puch, zůstane jako důkaz toho, co se skryje pod rouškou noci. Než se tak však stane… odvážně pátrá po bývalém bojišti pohledem a vrývá si ho do paměti.

 

Neboj, bruder. Já nezapomenu. Nezapomenu cenu vítězství…

Autorovy poznámky na konec:

Komentář, názor či cokoliv potěší~

You must login (registrovat) to review.