- Velikost textu +
,,Co je to za hloupou otázku? Jdeme přece do boje, nebo snad ne?“ místo Genkai Ayame odpověděl se širokým úsměvem Yusuke.
,,Jak jste se o tom proboha dozvěděli tak rychle?“ užasla Ayako, divže jí oči nevypadly z důlků. Na Genkai se ale podívat odmítala, pořád ještě na ni byla nakrknutá kvůli Daisukemu.
,,To víš, Hiei je pohotový,“ pousmál se Kurama a poplácal Hieiho po hlavě jako svého poslušného psíka. Ayame se jen nestačila divit- kdyby se o něco podobného pokusil někdo jiný než Kurama, Hiei by mu okamžitě ušmiknul ruku, přítel nebo nepřítel. Ale Hiei jen vzhlédl ke Kuramovi a usmál se. Na veřejnosti!!! O_o Nejspíš se mu opravdu stýskalo…
,,Takže bitva s démony? Paráda, co myslíš?“ otočil se Yusuke ke Kuwabarovi a ten nadšeně přitakal. Oba propukli v hlasitý smích, až vyplašili ptáky sedící na střeše. Dlouho jim to ale nevydrželo, ihned totiž razantně zasáhla Genkai.
,,Škemrali jste, ať tu můžete jít taky, tak buďte alespoň zticha a projednou na sebe neupozorňujte!“ zařvala hlasitěji, než zněl jejich smích.
,,Takhle živo už tu pár dní nebylo, co?“ zašeptala Ayame pobaveně k Ayako a Daisukemu, aby to neslyšela Genkai.
,,Ta je teda dokáže zchladit,“ řekl Daisuke uznale nahlas, takže si ho Yusuke konečně všiml. Přešel až k němu a měřil si ho pohledem.
,,A tenhle je co zač?“ zamračil se a pomalu kolem něj obcházel. Daisuke se tvářil zaskočeně, ale Ayako pohotově odpověděla místo něj. Yusuke se zastavil a překvapeně na ni pohlédl.
,,Daisuke? Není to jeden z těch démonů, o kterých jste mluvily?“
,,Jo, přesně ten. Prostě se k nám přidal, to ti bude muset jako vysvětlení stačit. Nebo by se taky dalo říct, že je to sestřin nový objev, viď, Ayako?“ Tentokrát se slova ujala Ayame a poplácala sestru po zádech.Yusuke se nestačil ani divit.
,,Cože? Tak proti komu vlastně máme bojovat?“ zeptal se s nechápavým výrazem.
,,Přece proti těm jeho bratrům, o nich jsme vám taky říkaly. Aizawa a Arashi, copak si nevzpomínáš?“ povzdychla si Ayame a protočila oči v sloup. Yusukeho výraz se sice nijak nezměnil, ale to Ayame hodila za hlavu a všechny pozvala dovnitř.…………

,,Takže do hodiny se musíme přeměnit,“ dovyprávěla Ayame v obývacím pokoji, zatímco Ayako všem rozdávala šálky s čajem. Pak si sedla vedle Daisukeho a zaposlouchala se do debaty.
,,No tak se nepřeměníte, a co se stane. Prostě se s nimi sejdeme a budeme s nimi bojovat my, ne?“ navrhl Kuwabara a Yusuke souhlasně přitakal. Ayame ale rázně zavrtěla hlavou a návrh s okamžitou platností zamítla.
,,To bohužel nepřichází v úvahu, a to ze dvou důvodů. První je ten, že pokud jejich podmínku nesplníme, vyhladí celou lidskou rasu, a my s Ayako nehodláme mít na svědomí celý svět. A zadruhé, přece bychom vám nenechaly všechnu tu zábavu!“ řekla, divže se radostně neusmívala.,,Možná mi něco uniklo, ale…Proč se směješ?“ zeptala se Ayako zmateně a se zvednutým obočím na Ayame hleděla, stejně jako ostatní.
,,Já ti ani pořádně nevím, prostě mám dobrou náladu. Vím, že bych neměla, ale docela se i…těším,“ připustila Ayame s potutelným úsměvem a v ruce žmoulala roh deky.
,,Nerada ti tu tvou zdánlivě dobrou náladu kazím, ale ty vůbec nemáš proč se radovat. Možná jsi to ještě nepostřehla, ale Aizawa ani Arashi nejsou žádné měkoty, nebojí se jen tak ničeho a neštítí se ani cizí krve na svých rukou,“ řekla Genkai zamračeně a opřela se. To ale Ayame nijak nezasáhlo, ba naopak, tvářila se snad ještě sebevědoměji.
,,Já vím, já vím, ale…Nemůžu si pomoct. Mám pocit, že to dobře dopadne. Jakoby mi někdo uvnitř mě našeptával, že se není čeho bát, že se to dá zvládnout. A já tomu chci věřit,“ vysvětlila s klidem, který se rázem přenesl na všechny přítomné kolem. Pochopitelně kromě Genkai, ta zůstala nohama pevně na zemi.
,,Teď mám ten pocit taky…Jako bychom už vyhráli,“ usmála se Ayako a nepřítomně hleděla do země. Genkai byla čím dál netrpělivější.
,,Opravdu obdivuji váš optimismus, ale byla bych ráda, aby jste přestaly stavět vzdušné zámky a vrátily se zpět do reality. Zbývá nám totiž už jen půlhodina a jestli budeme dále sedět a tlachat o takových zbytečnostech, svět to zachránit nepomůže,“ odsekla a z malé tašky vytáhla lahvičku. Byla úplně stejná jako ta pro Daisukeho, ale její obsah nebyl modrý, nýbrž pronikavě fialový. Ayako s Ayame sebou trhly a vrátily se do normálu. Pohled všech se stočil na lahvičku a místnost pohltila napjatá atmosféra.
,,Víte, co je tohle?“ zeptala se Genkai vážně a lahvičkou zatřepala. Látka uvnitř nijak nepěnila, dál se blyštila v paprscích zapadajícího slunce, jehož světlo proudilo pootevřenými okny dovnitř. Všichni, i Kurama, zavrtěli hlavou.
,,Tohle je velmi vzácná látka z ještě vzácnější rostliny pocházející ze Zásvětí,“ vysvětlila a s chápavým pohledem se na Kuramu pousmála. Ten se tvářil naprosto ohromeně, byl si jistý, že slyšel o každé rostlině jak tady, tak v Zásvětí. Mistr rostlin se mu neříkalo jen tak, jeho kamarády tedy dost překvapilo, že o téhle nemá ani ponětí.
,,Nemusíš být tak ohromený, je pochopitelné, že ji neznáš. Vlastně by mě dost udivilo, kdybys o ní jen slyšel. Tahle malá rostlinka byla uměle vytvořena ve zkumavce a to teprve nedávno,“ řekla a Kurama jen zamyšleně přikývl.
,,Jak to, že o ní víte, když ne Kurama?“ zeptal se Hiei nabručeně, kterého to očividně vyvedlo z míry ještě více než samotného Kuramu. Genkai si povzdychla a položila lahvičku na stolek před sebou.
,,To teď ale vůbec není důležité, spíš bych vás měla seznámit s jejím principem. Můžu?“ zeptala se a s tázavým pohledem přejela očima všechny přítomné. Přikývli, a tak pokračovala dál.
„Takže, Ayame s Ayako tohle vypijí. Látka začne reagovat s vašimi geny okamžitě a obě se změníte. Ale to hlavní vám zůstane, díky čemuž je odvar z té rostliny tak vzácný- vaše vědomí. Změníte vzhled, sílu, reflexy i hlas Anity a Meryl. Budete sice pociťovat, že někdy jednáte jinak, než jak by jste za normálních okolností reagovaly, ale to je přirozené. Takže se napůl proměníte a napůl ne. Taky vás musím upozornit na to, že na sebe převezmete i jejich vzpomínky, takže si budete všechno pamatovat. Délka trvání odvaru závisí jen na vaší vůli, takže pokud si vysloveně budete přát změnit se zpět, látka přestane účinkovat.“ Vypadalo to, že Ayame i Ayako jsou s tím nanejvýš spokojené, hlavně co se týče těch vzpomínek. Jak si obě dvě myslely, bylo načase, aby se vše dozvěděly.
,,Mohu se ještě na něco zeptat? Co bude ta přeměna obnášet? Pokud vím, tak obnovení duší není zrovna nejbezpečnější záležitost,“ poznamenal Daisuke potichu. Bylo na něm vidět, že má strach, ale nahlas to neřekl. Zvlášť, když o kousek dál seděl Hiei a bedlivě ho pozoroval. Čelo Genkai proťala vráska, která neměla se stářím nic společného.
,,Ano, tušíš správně. Ayako, Ayame? Připravte se na to, že to nebude jen tak. Popisovat vám předem nic nebudu, ale varovat vás nicméně budu muset- pokud si dost nevěříte nebo si nejste svým počínáním stoprocentně jisté, raději od toho odstupte,“ přikývla a přimhouřila oči. Ayame s Ayako se po sobě jen podívaly, pak se chytly za ruce a společně horlivě přitakaly.
,,Vy si snad myslíte, že necháme plavat jedinečnou příležitost dozvědět se o sobě všechno, co jste nám tajila? Tak to ani tou blbou náhodou ne,“ ušklíbla se Ayame a Ayako v sobě potlačovala smích. Genkai na ně chvíli hleděla, až se lekly, že udělaly něco špatně, ale pak se babča zářivě usmála.
,,Výborně, přesně tohle jsem chtěla slyšet,“ přiznala uznale a podala Ayame lahvičku. Ta ji s vděkem přijala a stiskla sestřinu ruku. Ayako se na Daisukeho povzbudivě usmála. Ten jí úsměv opětoval, ale nebyl ani zdaleka tak upřímný jako ten její. Obě dívky se tedy otočily a rozhodným krokem zamířily po schodech nahoru do svého pokoje.