- Velikost textu +
,,Páni, tady je ale stromů!“ rozplývala se Ayako nadšeně a rozhlížela se na všechny strany.
,,Jo, až moc. Skoro se tu nedá pohnout. Chtělo by to motorovou pilu,“ poznamenala Ayame otráveně a znechuceně zírala na velkého krovkáče, který si spokojeně hověl na popraskané kůře stromů.
,,Ayame!“ zhrozila se Ayako a věnovala sestře pohoršený pohled. Květiny milovala, vlastně všechno živé.
,,Jo, jo, já vím, promiň,“ omlouvala se Ayame s očima upřenýma k nebi, ale v duchu si myslela svoje. Hiei je nechápavě pozoroval, nemohl uvěřit tomu, že tyhle dvě holky, přestože jsou si navlas podobné, jsou přitom úplně jiné. Pak si ale vzpomněl na sebe a Yukinu. Jsou dvojčata, a přitom Yukina je hodná, milá, něžná, a Hiei…není. Jenže nejsou stejní ani vzhledově, prakticky mají stejné jenom dvě věci- oči a výšku. Nad tím faktem se Hiei lehce pousmál.
,,A hele, ono se to umí i smát, už jsem v to ani nedoufala,“ ušklíbla se Ayame ironicky.
,,Nevím, o čem mluvíš,“ odsekl Hiei a už měl svůj obvyklý kamenný výraz.,,S tebou není řeč...“ zavrtěla Ayame nechápavě hlavou, ale to už se dveře vily otevřely a na prahu stál červenovlasý mladík se smaragdově zelenýma očima. Ayame i Ayako spadla čelist. Tentokrát měl Hiei co dělat, aby se neusmál, na tuhle reakci byl už dávno zvyklý.
,,Ahoj, vy musíte být Ayako a Ayame. Pojďte dál. Hiei, je tu i Yukina, je v kuchyni,“ řekl mladík s milým úsměvem. Ayame přešla až k němu s otazníkama místo očí. Hiei mezitím zmizel někde ve vile.
,,Omlouvám se, ještě jsem se ani nepředstavil. Jmenuji se Shuichi Minamino, ale mí přátelé mi říkají Kurama.“
,,Těší mě. A…Co přítelkyně?“ vyjela po něm Ayame. Ayako s úšklebkem protočila oči v sloup, tohle dělala pokaždé, když se jí zalíbil nějaký kluk. Kurama nasadil výraz překvapení.
,,No, nemám žádnou…“
,,CO? Fakt ne? A jak to?“ rozzářila se Ayame a zavětřila svou kořist. Kurama nepatrně zrudnul a zrozpačitěl.
,,Já…Mám totiž…přítele…“ řekl a nejistě se usmál. Ayame se zarazila a zatvářila se zklamaně, ale hned to přešla a smířila se s tím.
,,Vážně? A kdo je ten šťastlivec?“ zeptala se Ayako a vstoupila do debaty. Kurama začínal být pořádně nervózní.
,,Hiei…“
,,COŽE?! Ten malý, nabručený pidilid? To myslíš vážně?“ zhrozila se Ayame. Tohle rozhodně nečekala, vždyť jsou oba tak rozdílní. Hned si představila chudáka Kuramu schouleného v pokoji a nad ním démona Hieiho s obuškem v ruce a zlomyslným úšklebkem na tváři. Kurama nad Hieiho novou přezdívkou propukl v smích.
,,Máš ohromné štěstí, že tě Hiei neslyší. Takové narážky na jeho vzrůst nemá příliš v lásce,“ řekl po chvíli, kdy se konečně uklidnil.
,,Protiklady se přitahují…Na tom něco je, že?“ poznamenala Ayako pobaveně. Kurama jí věnoval jeden ze svých nejhezčích úsměvů a Ayako celá zrudla. Najednou se vedle nich objevil Hiei a Ayame měla sto chutí zopakovat, co před chvílí řekla.
,,Tak jdete už, všichni na vás čekají,“ řekl jako vždy otráveně, ale jakmile ho Kurama objal kolem ramen, na tvář se mu vloudil nepatrný úsměv. Společně pak vešli dovnitř do obývacího pokoje. Na zemi na malých polštářcích sedělo 5 lidí. Nějaká stará ženská, která by klidně mohla být jejich babičkou (nedejbože..) a tvářila se, jakoby spolkla ponožku, dva kluci, jeden oranžovovlasý s výrazem ignoranta, druhý byl o dost hezčí s tmavými vlasy, pak modrovlasá dívka v růžovém kimonu (Ayame se zhrozeně ušklíbla, ale nechtěla nikoho soudit podle vzhledu) a vedle ní asi 17-ti letý kluk. Ale co dívky udivilo nejvíc, byl světle modrý dudlík, který měl v puse.
,,Lidi, tak tohle jsou Ayame s Ayako,“ prolomil Kurama nepříjemné ticho.
,,Já jsem Koenma, těší mě. Tohle je Botan (modrovlasá dívka se mile usmála),Yusuke Urameshi (tmavovlasý kluk se vesele zazubil), Kazuma Kuwabara (,,Co je?“ ozval se oranžovovlasý mladík zmateně), a tohle je paní Genkai, která vám teď vše vysvětlí (starší žena kývla směrem k děvčatům na pozdrav). Tady s Kuramou a Hieim jste se už seznámily, nemám pravdu?“ promluvil mladík s dudlíkem (Ayako se dusila smíchy).
,,Jo, už jsme měly tu čest,“ ušklíbla se Ayame a dloubla sestru loktem do žeber.
,,No, ještě že maj smysl pro humor, aspoň tu nebude taková nuda,“ uchechtl se Yusuke. *PLESK!*
,,Hééj, za co to bylo tentokrát, babi?!“ namítl Urameshi a zamračeně si třel obtisk na tváři.
,,Chovej se slušně!“ zavrčela Genkai s vražedným pohledem, a tak se Yusuke raději stáhl. Kurama chytl Ayame a Ayako za ruce a dotáhl je až k nim. Dívky se nesměle posadily na předem připravené polštářky.
,,Takže, něco k tomu, proč tu jste. Včera se u vás děly poněkud zvláštní věci, co?“ začala Genkai se založenýma rukama a upila svého bylinkového čaje.
,,Poněkud zvláštní věci? To si děláte srandu, ne? V ložnici zesnulých rodičů jsme našly oběšenou mrtvolu a obývák potřísněný krví, nemluvě o lednici, a to jsou podle vás zvláštní věci? Ještě doteď jsme se z toho nevzpamatovaly!“ namítla Ayame nevěřícně. Hiei si posměšně odfrknul.
,,To myslíte vážně, Genkai, že tyhle dvě holky nám mají pomoct zachránit Ningenkai?“Ayame s Ayako se ke Genkai nechápavě otočily.
,,A tohle mělo znamenat…co?“ vydala ze sebe Ayame.
,,Hiei, zpomal trochu, takhle to na ně vybafnout nemůžeš, Genkai jim to pěkně postupně vysvětlí,“ krotil ho Kurama a vyslal k nabručené Genkai omluvný pohled.
,,No to bych ráda, protože teď už vůbec nic nechápu,“ ozvala se Ayako.
,,No, a když to nechápe ona, jak to pak mám pochopit já?“ přikývla Ayame a Yusuke se uchechtl. Alespoň nebyl jediný, kdo měl tu “nejvyšší možnou inteligenci“ (krom Kuwabary).
,,No dobře, rozhodly jste se samy. Jak je mi známo, před půlrokem vám zemřeli rodiče. Tuhle pravdu znáte vy. Ale já vím něco mnohem víc, jinou pravdu. A ta pravda je…“ řekla Genkai a nadlouho se odmlčela.