- Velikost textu +

Ed chvíli němě zíral do talíře, po tom co se Sekáči sbalili a vypařili se jako voda. Vlastně nekoukal sám, dost dalších spolužáků a učitelů si ho zkoumavě prohlíželo.

Elric zjistil, že svatý klid mít už asi v blízké době nebude. Tak odnesl podnos s blivajzem a rovnou se loudal chodbou k učebně.

Zjistil, že se tu zprávy šíří rychlostí světla. Jindy by se chodbou prodíral, teďka mu lidi sami ustupovali z cesty.

„Grr,“ zavrčel podrážděně. Několik spolužáků couvlo. „Hmm,“ protočil očima. Dnešní den se prostě nedařil. Štěstí jako by ho snad opustilo po tom co se dostal do tohoto podezřelého světa s nejasnými pravidly, která se měnila dnes a denně a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Po tom co se zde ocitnul vlastně jen padal z jednoho průšvihu do druhého a neměl možnosti volby. A ani teď to spřátelení se Sekáči mu nedávalo pocit, že by to mohlo dopadnout jinak. Něco se nad ním stahovalo a přinášelo to sebou neblahé tušení.

Dlouze si povzdychnul a vešel do učebny. Nějak ho přešla chuť na ten studentský život, o kterém tak předtím nadšeně přemítal.

„Skvělé,“ pronesl ironicky. Jestli se domníval, že tu nalezne azyl, tak se opravdu spletl. Asi si zapomněl uvědomit jednu důležitou věc a tím byla schopnost šířit drby. Zírali na něj všichni co seděli i stáli okolo. Dokonce někdo začal cosi mumlat, Ed moc neslyšel jen něco, že on je ten novej co se přidal k Sekáčům.

Edovi se do obličeje vkrádal zklamaný možná až skoro zdrcený výraz. Bylo mu líto, že ostatní to berou takhle. Ne že by s nimi někdy mluvil, taky tady v tomhle světě byl necelý týden, ale i tak mu to bylo strašně líto. Předtím ho ignorovali a netušili, že vůbec existuje, ale teďka se ho báli. Ani jedna možnost se mu pořádně nezamlouvala.

„Paráda,“ zašvitořil si pro sebe a zabral první volné místo, na které narazil. To mělo ovšem za následek, že ti co seděli okolo se sbalili a zdrhnuli do co nejvzdálenějšího místa od něj.

Ed si položil hlavu do dlaní. Tenhle den byl, jak se to říká, nejhorší v jeho životě? Možná ne úplně, ale nelíbilo se mu to jak ho ostatní sledují. Jak si o něm povídají a jak posílají dál lži co si někdo vymyslel, jen aby měli o čem mluvit.

„Ede,“ odsunula se vedle něj židle. Ed střelil okem po tom dotyčném co si přisedl. Mustang!

„Hm?“ složil se zase unaveně na ruce.

„Ale no tak.. myslím, že jsi teďka jedna nejpopulárnějších postav v celé škole. Vlastně všude!“ mrknul na něj. Ed přemýšlel, jestli se ho snaží povzbudit a nebo naštvat. Tenhle Mustang ho štval. Byl tak podobný tomu starému, ale přesto byl povahově jiný. Dalo by se říct že tělo Mustanga duše ďábla. Nejhorší možná kombinace.

„Neřekl jsi mně na to mě potřebuješ..“ rozhodl se zase navázat rozhovor.

„Mám prostě svoje důvody a po těch ti nic nemusí být,“ zavrčel na něj, ale to ostatní poznat nemohli, mluvil potichu. A v jeho obličeji se nehnula ani vráska, prostě nic co by nasvědčovalo tomu, že se ho pokouší zastrašit.

Edward chápal rychle. Byl natvrdlý ohledně některých věcí, ale kdo nebyl v něčem pomalejší.. Naopak dokázal bezproblémově pochopit co a jak mu Mustang teďka říká. Dlouze se na něj podíval. Z něj opravdu strach neměl. Bál se jiných věcí, jiných nočních můr a Mustang v nich opravdu nefiguroval.

„Jasně,“ šeptnul mu nazpátek Ed. „A kde máš nohsledy?“ rozhlídnul se, ale nikde jeho skupinku přívrženců nezaznamenal.

Royovy vystřelily koutky úst navrch. Potom se ale zamračil, samozřejmě aby se neřeklo, ale bylo na výsost jasné, že se mu to oslovení jeho kumpánů líbí. Nejspíš je tak i doopravdy bral. Jen jako ty, které může použít a smět s nimi manipulovat. Asi jim dával jistou volnost, aby si je držel u těla, ale jinak aniž by to oni sami věděli měl je v kapse. „Jsme jedna parta. Jsme Sekáči a ty jsi teďka jeden z nás aby si věděl. Chováme se k sobě mile,“ ušklíbnul se u posledního slova.

Edovi to nedalo a málem se neudržel, aby neprotočil nad jeho proslovem, panenky.

„Jinak pokud jsi to nezaznamenal tak se Xuanovi moc nelíbíš. Asi si myslí, že máš někoho nahradit,“ podíval se skrz něj. Edovi přejel mráz po zádech, ten pohled ho vyděsil. Ale ne dost na to, aby sebou škubnul nebo tak. „Měl by sis na něj dát pozor,“ usmál se. Bohužel vůbec ne přátelsky, vůbec ne mile, spíš jen strojeně a trochu víc to protáhnout je to slizký úsměv.

„Jasně chápu. A když už jsme u toho..mám ti nějak říkat.. jako dávat najevo, že jsem ti podřízený? Něco jako Dobré ráno pane. Nebo dobré můj lorde. Možná králi.. co myslíš?“ nakrčil čelo a v jeho hlase vyznívalo tolik sarkasmu a ironie, až by se pomalu daly prodávat.

Mustang dělal, že přemýšlí. „Myslím, že na tom oslovení musíš ještě zapracovat..chtělo by to něco aby šlo poznat jak moc si mě vážíš. Něco brilantního co mě vystihuje.“

Edwardovi málem spadla brada. On neslyšel ten tón se kterým na něj mluvil? Opravdu se ho snažil vyprovokovat? Dařilo se mu to, ale nechtěl mu to přiznat. Snažil se držet na uzdě. Neudělat žádný špatný krok.

„Jinak ty si prvňáček… víš, že máš i takovou výšku..máš povinný lesy viď? Mě to třeba ohromně zajímá jak to napravit a zvýšit tak lesnatost naší krajiny,“ i když Ed málem po něm teďka vážně už doopravdy skočil, potom ho to zarazilo. Mustang se změnil, jako by vedle sebe měl někoho jiného. Ten hlas a ten upřený pohled na jednu z návěsných tabulí před sebou. Prostě s musel uklidnit a začít přemýšlet. Mustang. Tolik vzpomínek, které se k němu vlastně nevztahovaly. Proč  mu byl Mustang tak blízko. Vždycky byl vlastně s ním. Jako jeho věrný pes. Nikdy nebyl pokořený, ale kalkuloval a jednal sám za sebe. Přesto Mustang.. Právě on i když to Ed nevěděl uměl s ním tak manipulovat, že dokázal udělat všechno proto, aby se Ed nemohl rozhodnout jinak a udělal to poslušně jak měl. Dělal všechno tak, aby nikdo nepoznal, že není jiná cesta. Tohle měli oba Royové stejné. Byli to svině!

***

Ed se nakonec zhroutil na postel a zůstal mrtvě ležet. Dnešek byl příšerným dnem. A to to teprve začne. Zítra už má vystupovat jako Mustangův nohsled. Tedy jako jeho partner v otázkách jiných než intimních. Zařadit se mezi ně a nedat na sobě znát jak ho to všechno štve a jak se drží jen tak tak, aby někomu něco neudělal jak je rozzuřený. Teďka byl ale však unavený, po těch všech pohledech, ještě stále po tom víkendu, kdy jen makal, po tom ránu co s Dannym…Ed zrudnul a posadil se na posteli.

„Sakra!“ zaklel sprostě. Vypustil to. A to se to teprve stalo ráno. A co bylo nejhorší byla to jen jeho chyba. Všechno byla jeho chyba….kdyby to nechal dojít tak daleko. Kdyby si vzal ten debilní ručník. Kdyby se nepřidal k Sekáčům, neměl s nimi žádné potyčky. Kdyby nebyl vůbec s Dannym na pokoji.. kdyby..

„Sakra!“ zanadával znovu, ale hlasitěji.

„Ahoj jsem doma,“ rozrazili se zvesela dveře do pokoje. Danny si to rázoval nadšeně rovnou za Edem do vedlejšího pokoje, který fungoval jako ložnice.

„Eh.. Ahoj,“ zapípal Ed. Nevěděl jak se choval. Danny nevypadal jinak než jindy, ale Elric si prostě nebyl jistý. Raději se snažil udržet si odstup. Prozatím.

„Tak co škola?“ skočil na postel Dan a rozvalil se pohodlně do rohu, aby dobře viděl na Eda.

„Nic..“ pokrčil rameny. „Co ty?“

„Taky nic..Já to slyšel,“ upozornil a podíval se na něj. „Ty a Sekáč?“ úsměv mu zmiznul, ale oči byli stejně milé jako vždycky.

„Jo já a Sekáč,“ ušklíbnul se Ed. Teďka mu to přišlo jako jeden z nejblbějších vtipů. On je Sekáč.. Odteď a nejspíš navždy.