- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Tak tady je vidět že vůbec nemám čas. Když nejsem schopná někam přidat něco co už mám dopsaný (budu doufat že od ledna už to budel lepší)

***

Chapter I. 

 

Jaké je to v zemi za zrcadlem? 

 

Jedna... 

 

Lavi, Kanda, společné čekání a  pohled na skoro prázdný pokoj, ve kterém je snad zajímavé jen naprasklé zrcadlo visící na zdi.  

 

„Zdá se mi to nebo je tu nějak nezvykle ticho?“

 

 

Kanda přešel k zrcadlu a natáhl ruku, jako by se chtěl svého odrazu dotknout. 

 

„Jaké je to vlastně v zemi za zrcadlem?“ 

 

„Máš rád pohádky, Yuu?“ zeptal se a v jeho hlase zněl nepatrný výsměch, ale on se nesmál nebo snad ano?

 

„Nebo chceš být pohlcen a octnout se na konci?“ 

 

„Chci jen vědět, jestli je tam svět jiný...“ tiše zašeptal a odtáhl se. Potom odešel. Ta tichá slova byla poslední, co řekl, pak už s ním opět nemluvil.

Je to stejné jako ta vzpomínka. Na dobu kdy se viděli poprvé? Ne, spíš když se mu naskytla možnost s ním poprvé mluvit...

„Nemrač se tak. Dívky by se měli usmívat, když se mračí nejsou roztomilé!“

 

Hned jak to dořekl dostal pěstí.

 

„Proč jsi to udělala?“ ptal se překvapeně a vyplivl krev, která se mu nahrnula do úst.

 

„Protože já NEJSEM HOLKA!“

 

„Eh..“ Tak na tohle nevěděl co říct. Ten chlapec vypadal jako dívka... nebo vlastně když se na něj tak dívá možná že už ani ne.

 

„Promiň, Yuu-chan, spletl jsem se...“ nahodil omluvný úsměv, ale dostal další ránu.

 

„A tohle bylo za co?“

 

„Neříkej mi Yuu-chan!!“

 

 

 

„To máš štěstí, Lavi. Kanda ti řekl víc slov než většině dohromady.“

 

Ozvaly se posměšné hlasy, ale on nechápal, co je tu k smíchu.

 

 

Tichý povzdech. Vše se mění a přitom je stejné. Válka pokračuje a když skončí, vystřídá ji další. Jen lidi v ní se postupem mění. Někteří to vydrží a jiní ne.

 

„Jak dlouho bude trvat, než tě něco zlomí, Yuu?“ 

 

Dva.

 

Jaký pohled se naskytl tentokrát?  Na zemi sedí a pláče dívka s krátkými vlasy.

 

Proč ty slzy? Někdo umřel?

 

 

‚Ne, to jen beznaděj svádí naši mysl.‘

 

 

Lavi zavrtěl hlavou, aby tak zahnal špatné myšlenky. Ty obrazy, které tolik děsí.

 

Zavřel oči a když je otevřel, viděl, že před ním stojí známá tvář.

 

„Yuu..?“  Ne, tohle opravdu není iluze.

‚No tak, udělej něco…cokoliv.‘ 

 

Lavi si povzdechl a pomalu natáhl ruku. Chtěl se ho dotknout. Jen lehce, aspoň konečky prstů.

‚Neuhýbej, Yuu. Prosím, aspoň pro jednou..‘

 

Stále blíž, už jen kousek ... tak blízko byl u svého cíle, ale Kanda ho najednou chytl za zápěstí a odstoupil o pár kroku dál.

 

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjel na něj vztekle a jeho tvář nabrala svého typického pohledu. Tolik zamračeného a vzteklého…

 

„Yuu-chan...“ zkusil na něj promluvit, ale jen vyslovením toho jména vše zhoršil. Japonský mladík se prudce otočil a odešel.

 

 

‚Znovu... nebylo to naposled stejné?‘

 

Tři...

 

 

Místa se střídají. To šílený vypravěč přetočil o pár stránek dál a všechno zamotal.

 

Malý pokojík podobný jako mají ostatní exorcisti, jen tenhle zdobí něco jiného. Růžovobílý květ.

 

„Kdyby tak byl jen na ozdobu..“

 

Hodil na zem knihu, co zrovna četl.

 

Cítil, ale co vlastně? Co Kanda cítí.

 

Pomaličku, pozvolna se křehké pouto přetrhává, musí se spojit, než se přetrhne úplně. Jen se čeká, než někdo udělá další chybu.

 

Než jeden začne nenávidět.

 

„Lavi!“

Křik

Kanda křičel? Poprvé křičel bolestí a nevěděl, co ji způsobilo. 

Konec...

 

 

Zrcadlo spadlo a s hlasitým nárazem se rozbilo. Kanda zbledl, jako by se právě rozplynula jeho jediná cesta útěku.

 

Svezl se na kolena a dotkl se střepů. Chtěl je posbírat a slepit něco, co už nikdy držet pohromadě nebude.  

 

„Dávej pozor, můžeš se pořezat...“ 

 

Sotva to dořekl, ozvalo se tiché zasyknutí. To ostrá hrana střepu zajela pod kůži.  

 

I děti jednají většinou instinktivně a ten prst si strčí aspoň do pusy, jen ty musíš vybočovat. Prostě to ignorovat, pro tebe je to jen malé, obyčejné škrábnutí.‘

 

„Yuu... pořezal ses...“  

 

Nevnímal ho, jen dál sbíral střepy, ty drobné úlomky. Zvláštní jak krásně se třpytí a lesknou a přitom to zrcadlo bylo už staré a místy špinavé.

 

„Jsi v pořádku, Yuu..?“

 

Chtěl jít k němu blíž, zatřást s ním. Prostě cokoliv udělat, aby mu z tváře zmizel ten tak nezvykle nepřítomný výraz, který u něj viděl jen jednou a to, když se ho ptal ...

‚Jaké je to v zemi za zrcadlem?‘