Polovina Konohy je zničená. Písek a rozvaliny všude kolem, kam jen oko dohlédne. Co se to proboha děje? Copak Pein doopravdy zničí celou naši vesnici a zabije každého, kdo se mu připlete do cesty? Jde mu doopravdy jen a pouze o Naruta? I kdyby to tak bylo, nesmi ho dostat. Prostě nesmí! „Naruto, ty máš mnohem lepší oči, nežli mám já.“ Vzpomenu si na svá vlastní slova, která jsem mu řekl, když jsme byli na záchranné misi s cílem osvobodit Sasukeho. Na mysli mi vytanou i má další slova z té doby. Tenkrát jsem je nevyslovil nahlas, ale myslel jsem na to v duchu. Zrovinka jako nyní: „Naruto, ty jsi mě zachránil z temnoty, tak teď zachraň i Sasuskeho.“ MYŠLENKY. Stovky myšlenek se mi právě teď honí hlavou. Neměl bych jim věnovat žádnou pozornost a soustředit se plně na boj. Já si ale prostě nemůžu pomoci. Ony samotné si dělají, co chtějí a neptají se mne na souhlas. NEPOZORNOST. Ta nepozornost mne bude stát hodně. Určitě…

„Zatraceně! Je jich trochu moc a nám dochází síly,“ ozvu se vzteklým hlasem.

„Pozor, Neji, za tebou,“ stačí ještě zakřičet Tenten.

*****

Nestihnu se ani obrátit a podívat se tomu nebezpečí zpříma do očí. Nevidím nepřítele za sebou. Ano, to je přesně to o čem jsem mluvil před chvílí. Nepozornost je nebezpečná a já za ni nejspíš nyní zaplatím. Jaká bude cena? Cítím slabou nevolnost a motá se mi hlava. Nejsem schopný soustředit se na nic kolem sebe. Připadám si, jako bych levitovat v prostoru. Moje tělo se samovolně otáčí proti směru hodinových ručiček. Pomaličku a se smrtelnou jistotou. Nevnímám nic jiného než to bolení hlavy a prázdnotu kolem. Nemám představu, jak dlouho to už trvá. Najednou se všechno neuvěřitelně zrychlí a mně se díky tomu jen víc točí hlava. Pak už nic nevnímám a jen padám do neznáma. Někam a nikam. Temnota a prázdno. Země nikoho uprostřed beznaděje.

Mňau --- Mňauu --- MŇAUUU!!!

Slyším ten protivný a výrazný hlas velmi blízko. Zatraceně! Jestli je to zase ta děsná kočka paní Shijimi, tak ji asi tentokrát definitivně zlikviduji. Jsem si víc než jistý, že bych tím prokázal tu největší možnou službu mnoha geninům, kteří ji musí neustále odchytávat. Ty peníze manželky feudálního lorda Ohnivé země za to jistojistě nestojí.

„Dej mi pokoj, Toru,“ zabručím tak akorát napůl úst.

Mňau --- Mňauu --- MŇAUUU!!!

Ta kočka je ale děsně otravná, napadne mě. Už se chci natáhnout a ohnat se po ní, ale ouha – ono to jaksi nejde. Nějak se nemůžu pohnout. Co se to děje?

Mňau --- Mňauu --- MŇAUUU!!!

„Jestli toho okamžitě nenecháš, tak uvidíš,“ stihnu znovu pohrozit čtyřnohé příšerce, kterou spíše tuším nalevo od sebe. Pak zaslechnu z větší dálky jasný dívčí hlas.

„Tasuku? Tasuku, kde jsi?“

Mňau --- Mňauu --- Mňau --- Mňauu --- Mňau --- Mňauu

Kočka vřeští jako smyslů zbavená. Přestane teprve až tehdy, když jasně slyším kroky. Podle toho, jak ta osoba došlapuje a s jakou rázností odhadují, že může vážit přibližně padesát kilo.

„Tasuku, co to tady máš? Copak si to… “ promluví dívčí hlas znovu.

Hlas se jí zadrhne v polovině druhé věty, ale i tak ji slyším naprosto zřetelně a jasně. Nemůže být ode mne dál než na dvacet kroků. Je potichu a stojí na místě. Zřejmě přemýšlí, jestli má utéct anebo se přiblížit, napadne mě.

„Nemusíš se mě bát, já ti nic neudělám,“ řeknu jí pouze.

„Nebojím se tě. Nemám důvod. Neohrožuji tě, takže proč bych měla,“ odpoví dívka nazpět.

„Jak daleko je to do vesnice?“ zeptám se jí. Cítím, že se mi přestává točit hlava, takže pravděpodobně budu schopný vstát a dojít tam.

„Do vesnice?“ zeptá se nechápavě dívka.

„No, ano, do vesnice. Copak nejsem nedaleko?“ zeptám se jí znovu a tentokrát se mi také podaří otevřít oči. Hledím do tváře, kterou znám snad celý svůj dosavadní život. Proboha, vždyť tohle je Tenten, napadne mne okamžitě.

„Tenten, proč se tak divíš? A co to máš vlastně na sobě?“ řeknu a prohlížím si její neobvyklé oblečení. Má na sobě kraťasy světle modré barvy a tričko tmavě modré barvy s krátkým rukávem. Připadá mi to trochu zvláštní, protože pokud si dobře vzpomínám, tak Tenten nesnášela modrou barvu. Na nohou má obuté jednoduché páskové boty. Nejzajímavější na ní ovšem je to, že má vlasy upravené naprosto neobvyklým způsobem. Její dlouhé husté tmavohnědé vlasy jsou vyčesané nahoru do ohonu. Musím uznat, že jí to takto neskutečně sluší. Měla by to takhle nosit mnohem častěji, napadne mě. Až na to bude dost času, budu jí to muset říct.

„Kdo je Tenten?“ zeptá se mě se zájmem.

Trochu mě to zarazí, ale odpovím jí. „Ty jsi přece Tenten. To je totiž tvoje jméno.“

„Tak to určitě není, protože já se jmenuji Katsumi,“ odpoví mi nazpátek.

Moment! Tady se něco děje anebo jsem se už definitivně zbláznil. Že by měl Lee pravdu a já to skutečně tak moc přehnal s tréninkem? Ne. Spíš to vypadá na hodně ošklivý vtip. Jen nechápu, že se k tomu propůjčila i Tenten. Budu se pak muset zeptat Leeho, jak ji přemluvil k té modré záplavě.

„No tak, Tenten, to už by stačilo. Dost legrace, protože na to nemáme ani čas a já ani náladu. Kde je Lee?“ prohlásím už o poznání vzteklejším hlasem. Samotného mne vzápětí překvapí, jak moc. Já se totiž obvykle nevztekám a nerozčiluji. Pouze jediný člověk mne dokázal vytočit tak, že jsem nad sebou ztratil sebekontrolu a rozzuřil se doběla. To už je ale pěkně dávno a na chuuninské zkoušky mám už jen matné vzpomínky.

„Nevím, kdo je Lee a podruhé ti opakuji, že moje jméno je Katsumi a ne Tenten,“ ozve se znovu dívka.

To už na mě začíná být moc. „Kde to zatraceně jsem?“ vyštěknu pouze.

„Tohle je zahrada našeho domu, ale jinak jsi na předměstí Okinawi,“ odpoví mi dívka prostě.

„Cože?“ zavřísknu a zprudka se posadím. Neměl jsem to dělat, napadne mě hned vzápětí, protože se mi zatmí před očima. Pak už je to zase jen tma všude okolo.

*****

Slyším nedaleko kapat vodu. Pozvolna otevřu oči a otočím hlavu doprava za zvukem padající vody. Jak tak vidím, jsem v nějakém pokoji. Nepoznávám to tady, ale není vyloučeno, že mě našel někdo z vesnice a přivolal pomoc. Skoro si oddechnu. Takže to byl jen sen, pošeptám si pro sebe polohlasně.

Mňau --- Mňau – Mňau

Zaslechnu známý zvuk a otočím se za ním. Očekávám, že uvidím známou kočku s velkou růžovou mašlí na pravém uchu. Místo toho sedí kousek ode mne na židli krásná černá kočka a fascinovaně si mě prohlíží svýma jasně jantarovýma očičkama. Téměř se jí v nich odráží veškerá moudrost světa a věků dávno minulých. Na krku se jí na tenkém řemínku houpá malá zlatá rolnička. Jemně a nehlučně seskočí na zem a ladným krokem dojde až ke mně. Svýma předníma nohama se opře o okraj postele. Natáhne štíhlý krk a čumáčkem se mi přiblíží téměř k mému nosu. Něco se jí nezdá, protože jemně frkne a zatřepe hlavou zprava doleva. Následně ji přestanu zřejmě zajímat, protože se otočí a odkráčí zpět na své místo.

Povzdechnu si pro sebe a rozhodnu se, že se pokusím posadit. Co dál se uvidí až podle toho, jak zareaguje následně moje tělo. Pevně se zapřu o loket levé ruky a pravou dlaní tlačím do matrace, abych měl jistotu. Pozvolna přesunu nohy přes okraj postele a velmi opatrně se posadím. Dýchám zhluboka a pravidelně. Nic. Výborně, takže to nakonec nebude tak zlé. Vlasy mi přepadly dopředu a úplně mi halí obličej, takže nyní nevidím naprosto nic. No výborně, takže jsem nejspíš někde nechal čelenku se znakem Listové. Pomaličku a se zavřenýma očima zvedám hlavu, až dokud ji téměř nezakláním dozadu. Pak s ní jemně pohnu doleva a následně doprava. Opakuji to tak dlouho, dokud nezaslechnu známé křupnutí krčních obratlů. Teď už je to v pořádku a zvládnu se postavit a dojít se opláchnout. Vstanu a vykročím směrem, odkud jsem předtím slyšel kapat vodu. Periferním viděním zaznamenám na malém stolku svoji čelenku a ještě něco, ale nechce se mi zastavovat se a zkoumat to podrobněji. Místo toho dojdu do koupelny a automaticky ponořím ruce do nádoby s vodou. Naberu ji do dlaní a chrstnu si ji na obličej. Takto to udělám několikrát za sebou. Po paměti šmátrám vedle sebe, až dokud nenahmatám ručník. Otevřu oči a koukám na svůj obličej do zrcadla před sebou. V příští vteřině se zarazím. Vytřeštím na sebe oči, pusu otevřu dokořán a zcela šokovaný hledím na svůj obraz. Ne, já na něj doslova a do písmene zírám jako šílený. Na mém čele totiž něco schází. Něco, co jsem tam měl dost dlouhou dobu a o čemž jsem byl přesvědčený, že zmizí až po mé smrti.

„Prokletá pečeť“ klanu Hyuuga je pryč!!!