- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Tak Neji se nám pozvolna probral. Jak už víte, je na místě, které nepoznává a ani tam nepoznává žadnou z osob kolem. Jak později zjišťuje, jeho zachránkyně se jmenuje Katsumi a ta protivná kočka je Tasuku. Tohle vše už ale víme. V této kapitole se Neji trochu obeznámí se svým okolím. Katsumi je před den ve škole - jak jinak - a tak musí počkat, až se vrátí. Po jejím příchodu domů ho vytáhne na menší procházku do města. Jak bude reagovat na dění kolem sebe? Bude se mu líbit naše dnešní zábava? A co když je při zpáteční cestě postihnout nějaké obtíže?

***

 

Pozpátku a s šokovaným výrazem vycouvám z koupelny. Pořád tomu nemohu uvěřit. Jak je to možné? Co se to tady děje? Nejdřív se ocitnu na tomto místě, kde nic a nikoho nepoznávám a potom tohle. To prostě není možné, není. Musím trpět nějakou halucinací. Musím! Že by to bylo genjutsu, napadne mne vzápětí? Ne, to nebude ono. Za tu dobu, co jsem tu, už by mne někdo z týmu vyprostil. Jenže jak jinak si mám vysvětlit to, že je moje prokletá pečeť pryč? Hlava. Neskutečně mě najednou rozbolí hlava. Je to tak intenzívní, že je mi z toho až zle. Chytnu se oběma rukama za hlavu a dlaně silně přitlačím na spánky. Trochu se to zmírní, ale ze zkušeností už vím, že to bude trvat ještě nějakých deset až patnáct minut, nežli to zcela odezní. Bolest byla tak intenzívní a náhlá, že mne donutila zavřít oči. Přitom jsem si ani neuvědomil, že jsem je zavřel. Udělal jsem to jaksi automaticky a podvědomě. Pranic se mi nelíbí, že si se mnou moje tělo dělá, co chce, ale co s tím mohu dělat. Dokud nepřijdu na to, co se tu děje, jsem odkázaný pouze na své tělo.

Otočím se a prohlížím si místnost. Je sice menší, ale je útulná a já se tu cítím příjemně. Na nedalekém stolku zahlédnu svou čelenku. Zcela automaticky se pohnu z místa a jdu si pro ni. Kromě ní leží na stole také obvazy, které mi překrývaly prokletou pečeť pod ní. Jako posledního si všimnu lístku papíru s nějakým textem. Stojí tam:

„Chovej se tu jako doma, prosím. Já se vrátím až odpoledne po škole. Kdybys měl hlad, tak jídelna je v přízemí vlevo. Paní Tomoko o tobě ví a jistě ti něco ráda nachystá. Klidně si to tu kolem prohlédni podle libosti. Nezapomeň si vzít klíče, když půjdeš pryč z pokoje.

                                                    PS: Nenech se terorizovat od Tasuku!“

Je to zvláštní, ale dokud jsem si to nepřečetl, ani mi nepřišlo na um, že jsem nejspíš pěkně dlouho nejedl, a že mám hlad. Můj žaludek mi to vzápětí také pěkně nahlas potvrdil, protože se ozvalo silné zakručení. Rozhodl jsem se proto sejít do přízemí a něco málo sníst. Koneckonců proč bych tu jen tak seděl a nic nedělal. Trochu se tu porozhlédnu a pak bych měl přinejmenším trénovat. Vždyť ani nevím, co na mě může v tomto světě čekat. „Jiný svět“ vytanulo mi náhled na mysli. Jaké to tu asi bude? Je tu také kolem tolik různorodých lidí? Musí také tvrdě trénovat, aby dosáhli co největší síly? Musí také bojovat mnoho bitev a bojů o vlastní přežití? A jací jsou vůbec zdejší shinobi? To vše se mi najednou honilo hlavou a pěkně všechno naráz. Zvláštní bylo snad jen to, že přes to množství otázek, mne nebolela hlava. Pokud jsem se nesnažil přemýšlet nad tím, že mne ovládá možná genjutsu, bylo vše v pořádku. Rozhodl jsem se prozatím tomu nechat volný průběh. Však se brzo uvidí. Vzal jsem svoji halenu a oblékl se. Spodní tričko jsem nenašel, což mne donutilo pozvednout levé obočí mírně vzhůru. Boty pro změnu byly vzorně srovnané u kraje postele. Obul jsem se, došel pozvolna ke dveřím a vzal za kliku. Tak drahý jiný světe, tu mne máš. Doufám, že jsi na mne dostatečně připraven.

Okamžitě se mi zabodly do očí pronikavé paprsky denního slunce. Instinktivně jsem přimhouřil oči a mírně si je zaclonil pravou dlaní. Pomaličku jsem se kolem sebe rozhlížel. Byl jsem asi poměrně vysoko, protože vpředu před sebou jsem viděl zahradu a téměř jsem koukal v dálavě na špičky vcelku vzrostlých stromů. Přede mnou byl menší plácek, který mi připomínal předsíň nebo verandu. Chtěl jsem udělat pár kroků před sebe, abych mohl prozkoumat, jak jsem vysoko, když se kolem mne něco prohnalo rychlostí blesku. Ani jsem nestihl zaregistrovat, jestli to byl člověk nebo ne. Vykoukl jsem mírně ven ze dveří a hlavu natočil doleva.

„Promiň, doufám, že ti nic není. Omlouvám se za ten rychlý přelet, ale nestíhám zkoušku ve škole. Měj se a zatím čus,“ hulákala na mě rychle se vzdalující postava se světlými vlasy a celá v černém.

Nerozuměl jsem naprosto ničemu z toho, co mi říkal. Pochopil jsem snad jen to, že někde už měl být a jde pozdě. Pro jistotu sem se podíval opět doleva a poté i doprava. Nic. Nikdo se už odnikud neřítil a tak jsem usoudil, že bude dost bezpečné přejít k zábradlí a prohlédnout si trochu jinak okolí. Udivilo mě, jak jsem byl vysoko. Připadalo mi to, jako bych doma v Konoze koukal na vesnici ze střechy budovy, kde má kancelář Hokage-sama. Možná, že to bylo i výš, nevím. Chytil jsem se zábradlí a mírně se předklonil víc dopředu. Napočítal jsem přesně čtyři patra a všechna vypadala nejspíš stejně. Dlouhá společná a úzká chodba, z níž vedly sedmery dveře. Zřejmě do stejných pokojů, jako byl ten můj.

„Zvláštní, zajímalo by mne, co je to tady zač,“ pošeptal jsem polohlasně.

Otočil jsem se a zaregistroval jsem zkoumavý pohled Tasuku. Stála přesně na prahu dveří a prohlížela si mě. Nevím, na co čekala anebo jestli něco čekala, ale vypadalo to tak. Prostě tam tak stála uprostřed těch dveří a očekávala, že něco řeknu. Pohnul jsem se směrem k ní. Přidřepl jsem si a snížil se na přijatelnější úroveň. Už to pro ni nemuselo být tak nepříjemné, protože jsem na ní neshlížel s takové výšky. Podrbal jsem ji za pravým uchem a promluvil na ni.

„Tak co, Tasuku, půjdeš se mnou najít jídelnu?“ zeptal jsem se jí jemným hlasem.

Mňau!

Připadalo mi, jako by právě souhlasila. Pochybovačně jsem nad svým jednáním zakroutil hlavou a opět jsem vstal. Kdyby mne právě viděl náš Sensei nebo Lee, asi by si klepali na hlavu, že jsem se zbláznil. Povídat si tu s kočkou. Tomu říkám krize. Tasuku vyšla ven a stoupla si vedle mě. Zavřel jsem dveře a vytáhl z nich klíček s číslem 28. Otočil jsem se vpravo a udělal jsem přesně deset kroků, když se přede mnou objevily točité schody. Rozvážně jsem po nich sešel úplně dolů. Po celou dobu jsem byl ostře sledován černou kočkou v těsném závěsu. Najednou mi to připadalo směšné, a tak sem se tomu s chutí také zasmál. Tasuku se zřejmě urazila, protože se vztyčeným ocasem a hrdě zvednutou hlavou odešla na přesně na opačnou stranu. Jídelnu jsem nemusel hledat moc dlouhou dobu. Jednak byly už z dálky slyšet jiné hlasy a jedna se z té místnosti linula tak opojná vůně, že to prostě nemohlo být nic jiného. Opět mi hlasitě zakručelo v břiše, a tak sem radši vešel do dveří, odkud se ozývaly ony hlasy.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem nahlas.

Na chvíli všichni zmlkli a prohlíželi si mě – nově příchozího. Pak se z vedlejší místnosti vynořila starší paní, která mi okamžitě připomněla Chiyo-baasan z Písečné. Srdečně se na mě usmála a zahalekala veselým hláskem.

„Áááá – tak ty budeš ten nový, co mi o něm ráno říkala Katsumi. Pojď sem ke mně, ať si tě pořádně prohlédnu.“

Popošel jsem trochu víc k ní. Ruce jsem tak nějak automaticky zabořil do kapes svých kalhot. Ani vlastně nevím, proč jsem to udělal. Zaslechl jsem za zády nějaké uchechtnutí a něco z toho dokonce znělo jako zachrochtání. Paní Tomoko se naklonila trochu více doprava a s rukama v bok pronesla pěkně hlasitě.

„Nevím o tom, že bychom se nacházeli ve stájích nebo ve chlívku. Takže se podle toho chovejte!“

Pak svou pozornost opět zaměřila na mne. Prohlédla si mě, přeměřila pohledem a znovu promluvila.

„Jestli máš hlad, tak ti něco nachystám. Zatím se když tak posaď tady a chvilku počkej,“ řekla mi a ukázala levou rukou na nejbližší místo. Vzápětí zmizela ve vedlejší místnosti.

Udělal jsem přesně to, co mi řekla a čekal jsem. Téměř vzápětí se znovu vynořila a v rukou nesla tentokrát větší tác. Když ho přede mne postavila, uviděl jsem něco, co mi silně připomínalo ramen z baru Ichiraku ramen. Dále tam stál velký a komický hrneček, z něhož se opojně linula vůně zeleného čaje. Poslední věcí byla miska nakrájeného ovoce.

„Děkuji,“ pronesl jsem k ní.

Pouze se na mne usmála, mávla rukou a opět zmizela vedle. Na nic jsem nečekal a pustil se do toho jídla. Koneckonců hlady už sem měl mžitky před očima. Nikdy bych to ale za nic na světě nepřiznal nahlas.

*****

Od mého prvního jídla zde uplynulo pár hodin. Musím uznat, že bylo velmi dobré a také jsem to paní Tomoko řekl. Pouze se potěšeně usmála, ale nekomentovala to nijak. Nyní jsem byl úplně vzadu v zahradě toho prostorného domu a trénoval jsem. Úplně na začátku jsem se trochu rozcvičil a rozhýbal, abych zahřál svaly. Poté jsem trochu procvičoval taijutsu a nyní úplně ke konci jsem meditoval. Musím uznat, že bez Tenten a jejích zbraňových útoků to nebylo úplně ono, ale muselo to stačit.

„Tak tady jsi?“ ozvalo se přede mnou.

Otevřel jsem oči a podíval se na známou siluetu před sebou. Katsumi měla na sobě na můj vkus trochu zvláštní oblečení, ale zřejmě to tady bylo normální. Tmavá skládaná sukně, bíla jednoduchá košile s vázankou stejně tmavé barvy jako byla sukně. Přes ruku měla přehozené ještě něco, co jsem nepoznával. A v druhé ruce svírala zvláštní tašku. Už jsem se tomu ani nedivil, protože od rána sem viděl již tolik pro mne zvláštních věcí, že mi to přestávalo vadit i překvapovat.

„Jestli jsi už skončil, mohli bychom vyrazit do města se trochu projít. Přinejmenším bys ses tu porozhlédl,“ promluvila ke mně.

Přikývl jsem, vstal a došel až k ní.

„Hm, jen si hodím tašku k paní Tomoko a pak se zastavíme u Tanjira, aby ti půjčil něco na sebe. Takto bys působil trochu zvláštně na lidi tady,“ řekla a ukázala na mě.

„Mě by stačilo mít své věci zpátky. Všechny své věci, tedy i to tričko, které nikde není,“ pronesl jsem pouze.

„Bylo od krve a silně potrhané. Už by to nešlo opravit,“ odpověděla nazpátek.

*****

Za další hodinku jsme už kráčeli vedle sebe po chodníku. Zamyšleně jsem si prohlížel okolní krajinu a vše ostatní. Podařilo se mi uhájit moje původní kalhoty a boty, takže mi ta živelná pohroma, které Katsumi říkala Tanjiro, půjčila pouze pohodlné a nenápadné tmavomodré tričko. Od Katsumi jsem také dostal gumičku, takže jsem si mohl stáhnout vlasy, jak jsem byl zvyklý. Nechal jsem se přesvědčit a čelenku jsem nechal doma. Nechtělo se mi, ale když jsem tak koukal teď kolem sebe, musel jsem dodatečně uznat, že to bylo dobře. Doopravdy by to působilo dost divným dojmem.  

„Tak kam bys ses chtěl podívat?“ zaslechl jsem vedle sebe.

„Nevím, nechám to na tobě,“ řekl jsem tak nějak automaticky.

„Hm, moc mi teda nepomáháš,“ pronesla o poznání tišším hlasem.

Trochu jsem se zastyděl a pohlédl na ni: „Promiň, nemyslel jsem to zle.“

„Nevadí, stejně už asi vím, co to bude. Nech se překvapit,“ pousmála se a vyrazila svižnějším krokem vpřed.

Asi za třicet minut jsme dorazili k větší budově, která doslova zářila do širokého okolí. Na vstupním štítu stálo výrazným písmem – ZÁBAVNÍ A NÁKUPNÍ CENTRUM. Nebylo mi vůbec jasné, co to má být. Nejspíš to na mě také muselo být vidět, protože se Katsumi vzápětí ozvala.

„Vím, pro cizince tvého ražení to asi vypadá dost divně. Přisahám ale, že se budeš bavit. Věř mi trochu,“ řekla mi se smíchem. Poté mne drapla za ruku a vtáhla dovnitř.

Byla to doopravdy dost zvláštní zkušenost, to musím uznat. Také by mne nikdy nenapadlo, jak zábavné a přitom přínosné může být nicnedělání a odpočívání. Katsumi mne zatáhla na něco, čemu říkala kolečkové brusle. Trvalo chvilku, než jsem přišel na to, jak to funguje, ale pak už to bylo v pohodě. Neuvěřitelně příjemně jsem se u toho odreagoval a přitom jsem cítil, jak mi u toho pracovaly všechny možné svaly na těle. Potom jsme byli v jiném patře toho centra a dali si něco k pití. Já jsem měl oblíbený čaj a Katsumi si dala cappuccino. Nevím, co to bylo, ale vonělo to jako čokoláda a skořice v jednom a mělo to napěněnou bílou pěnu na povrchu. Úplně nakonec jsme zašli do obchodu s doplňky. Chtěla tam hlavně Katsumi, ale nakonec jsem to byl já, kdo odtud odcházel s něčím novým.  Uchvátily mne tam tradiční japonské náramky, které se využívají v magnetoterapii. Katsumi měla takovou radost z toho, že mě něco nadchlo, že mi jeden hned pořídila. Celkem vzato bylo to příjemných pár hodin. Už se nepamatuju na to, kdy jsem se cítil tak uvolněný a odpočatý. Až doposud jsem neznal nic jiného než trénink, boj a jedna mise za druhou. Pomalu jsme se trousili nazpátek a ani jednomu z nás se moc nechtělo. Právě jsem chtěl něco říct., když jsem za námi zaslechl hlasy.

„Ale, ale, ale – jestlipak to není naše slečna Sebeovládání sama osobně. A kdepak jsi vzala tu kouli u nohy, Katsumi.“

Otočil jsem se a okamžitě jsem vycítil, že budou problémy. Před námi stáli nyní čtyři mladící. Rozdílné výšky, váhy a postav a zcela určitě o něco málo starší než jsme byli my. Neznal jsem jejich sílu a schopností, takže nejrozumnější bude, když počkám s čím se předvedou. Pouze jsem se mírně posunul o pár kroků doleva, abych trochu víc chránil Katsumi, která teď stála díky tomu za mnou. Neunikl mi škodolibý úsměv toho v čele.

 

Autorovy poznámky na konec:

Tak doufám, že se vám to líbilo. Vím, že je to trochu délší, ale nebyla jsem schopná se nějak zastavit ;-) Opět tedy gome, gome - mina! Příští kapitolka bude definitivně poslední. Čeká nás v ní řešení problémů, do nichž se v druhé části dostanou Katsumi a Neji. Dalších pár komických Nejiho setkání s naší všední realitou a nakonec také jeho znovuobjevení se zpět v Konoze. Jste zvědaví, jak k tomu dojde ;-) Tak na to si budete muset počkat, drahouškové :-)