Hiroko
Stories
12
Chapters
5
Words
17.2 K
Comments
0
Reading
1 h, 25 m
- Ležel jsem schoulený na jeho hrudníku a poslouchal tlukot jeho srdce, vnímal rytmus jeho dechu, horkost jeho pokožky. Bylo mi dobře, ale stejně. „Proč nespíš?“ Zašeptal najednou. „Nemůžu. Proč ty nespíš?“ Oplatil jsem otázku otázkou. „Nechci!“ Zašeptal a dřív, než jsem stačil mrknout, ležel jsem zabořený v matraci pod jeho tělem. Oči mu jiskřily. Bylo mi nepříjemně, vždycky mi bylo, když jsem ležel pod…
- Rýpal se právě v záhonku růží, když za sebou uslyšel poťouchlé chichotání. Zprudka se otočil s nadávkou na jazyku. „Ty…Parch… Soubi…?“ zarazil se. Jak dlouho už se neviděli? A…a… Najednou, najednou je zpátky s úsměvem na rtech a láskou v očích. „Ahoj,“ usmál se. Na tváři měl mnohem víc vrásek a pod očima stíny. „Soubi…Ale to! Měl jsi být se Seimeiem někde…“ rozhodil rukama.…
- „He…?!“ Ritsuka konsternovaně zíral na svého dlouholetého přítele a jaksi se mu nedostávalo slov. Absolutně netušil jestli má věřit vlastním očím, tudíž si je promnul a dál nechápavě zíral. „Ritsuko…“ Soubi mu zamával rukou před očima. „Děje se něco..? Koukáš jako by si viděl ducha.“ Sám se uculil vlastnímu fórku, ale čekal až se jeho miláček vymáčkne. „Já, asi… asi mám halucinace…“ Zašeptal Ritsuška…
- Neděle..!Celý byt je ztichlý. Vlastně ne, ne celý, do ticha se ozývá klapání klávesnice…. ————————- „Yuki?“ Do pokoje strčí hlavu Suichi. „Zase jsi celou noc nespal..?? Hodláš to dohánět ve dne?? Slíbil jsi výlet!“ Yuki zvedne hlavu od počítače. Nemusí odpovídat. Je rozcuchaný má zarudlé oči a pod nimi kruhy a u počítače snad 6 šálků kávy. Celkově vypadá jako zombie. „Nic neříkej,“ mávne…
- „Soubi, prosím řekni to ještě, prosím..“ mroukl Ritsuka a bříšky prstů položil na Soubiho rty. „Miluji Tě, Ritsuka,“ zašeptal Soubi. Ritsukovým tělem projela příjemná vlna energie. Stáhl prsty a přiložil je na své rty, poté se zachumlal, blíž Soubimu, blíž jeho k jeho horkému tělu. „Miluji Tě, Soubi…“ zašeptal ještě tiše, když usínal v jeho náručí ukolébán tlukotem jeho srdce. Nemohl už vidět úsměv, blažený…
- Seděl jsem v malé, celkem útulné – na to, že to bylo vysoce zabezpečené vězení byla útulná- místnůstce a čekal na svého prvního zpovědníka. Ne opravdu nejsem kněz. Šťepán Re, jméno mé, povoláním psycholog (nebo psychiatr Hiro-chan je zmatená). Dalo by se říct, že nejsem starý, podle mě, ale podle teenagerů už asi nejmladší nebudu. Je mi 28, vystudovaný a už tři roky dělám…
- Prolízal jsem se seznamkou, ne že bych to dělal nějak často, však padla na mě nostalgie blížících se Vánoc a tak -jako spousta dalších- jsem přece jenom nechtěl zůstat sám. Znuděně jsem si podpíral bradu a prolízal se hromadou nových inzerátů, které mě nijak nepřitahovali. Buď byli plný klišé nebo nezajímavý -jako autor- nebo jsem je přehlídl. Usrkával jsem čaj chroupal sušenky a dál…
- „Domi zlatíčko, mohl bys sem na chvilku, prosím?!“ Protočil jsem oči, nikdy s tím nepřestane, sakra proč to musí pořád dělat, vždyť ví, že mi tím sráží autoritu. „Už letím..a prosímtě neříkej mi „zlatíčko“.“ Zasyčel jsem a sešel po schodech k ní, k mé -a nejen mé- vychovatelce. „Dobře, zlatíčko, a teď tohle podrž.“ Vrazila mi do ruky hrnec plný vařící polévky, spálil jsem…
- Příběh obyčejného studentíka, který se jen snaží uživit svou mamku. Skloubit dohromady „práci“ a školu není jednoduché, a co když se do toho připlete ještě něco..:))
- 654 • Led 9, '25
- 658 • Led 9, '25
- 760 • Led 9, '25
-
- „Sei, že je živý…??“ Ritsukovi se rozšířily zorničky… „Kde je…?? Jak se tam dostanu…??“ Zahalil Soubiho vlnou otázek, bylo mu najednou všehno úplně fuk, chtěl ho vidět. Odraz sebe sama. Bratra, který ho miloval. „Uklidni se, Ritsuko, on příjde sám.“ Soubiho hlas měl posmutnělý podtón. Radoval se s Ritsukou, ale bál se toho co příjde. Ritsuka se trošku uklidnil, jakmile se však rozdrnčel zvonek…
- 1 2 Next