1. Deidara&Sasori

Po velmi únavné misi se dva partneři konečně vrátili do Akatsuki sídla. Jestli si myslí, že si zde odpočinou, tak se extrémně pletou.

S: Taky by ses tu nemusel, tak roztahovat s tím svým kentusem. Každý den po tom šlapu a už to déle trpět nebudu.

D: Jakej kentus? To je mé umění a … (zarazí se) No moment, tak to vy my na to šlapete?! Víš kolik času to zabere? A tolik materiálu! (začne hulákat)

S: Času by sis měl vážit a trávit ho lépe, než tím modelováním z hlíny.

D: Stejně všechno jednou skončí, tak proč si ten život neužít?! Nebudu každej den vysedávat v koutě a fňukat, jak ten život letí. Ne-é já si ho chci užít, abych nakonec mohl udělat to nejlepší, co na tomto světě existuje. (tajemně se usměje) Mé konečné umění hmm.

S: Ty si idiot! Pořád pokládáš ten blivajz za umění?! Jak vidím, nic si se nenaučil.

D: BLIVAJZ!!! Jakej blivajz? Nazýváme věci pravými jmény, takže …

S: Odpad! (skočí mu do řeči)

D: Umění!!! (rychle dokončí svou větu)

S: Tohle není umění. Umění je něco krásného, co překoná tok času a zachová se do budoucnosti. Něco jako … (zasněně)

D: Ty třísky, které se válejí hned vedle mého blivajzu … teda jílu. (ukáže na podlahu)

S: Ne loutky, pako, loutky.

D: Pche. Pravé umění je chvilkové, rozkvete a hned poté uvadne. Umění je výbuch.

S: Chceš mě nasrat? Povídám ti, že umění jsou loutky. Ty aspoň lidem k něčemu jsou, narozdíl od toho tvého výbuchu.

D: To by mě zajímalo k čemu?! Hodí se to akorát do krbu. (posměšně)

S: Sklapni nebo se neznám.

D: Říkám vám pouze pravdu. Nemůžu za to, že ji neunesete, mistře.

S: Myslím si, že bysme měli zavést nový řád.

D: Nový řád?

S: Přesně tak! Za prvé nebudeš mi říkat mistře. Za druhé každý z nás bude používat pouze půlku svého pokoje …

D: To je blbost. A co dveře? Klika je pouze na jedné straně a když já nebudu moc používat vaší půlku, tak jak se dostanu z pokoje hm?

S: Hned kousek od postele máš okno. (ušklíbne se) Tím pádem dveře nepotřebuješ (odpoví mu sladce)

D: To mám jako lízt oknem? (zděšeně upře pohled na Sasoriho)

S: No vidíš, že jsi na to příšel. Nejsi zase takový idiot, jak jsem si myslel. 

D: Ale …

S: Dále za třetí žádné ranní budíčky typu … (začne vyjmenovávat) Umění je výbuch, Katsu nebo Bang a okamžitě zapomeň na to, že by mi ty tvé „umělecké“ výtvory cvrlikali do ucha.

D: Nemůžu za to, že jste jim sympatický. (rozesměje se)

S: Humor? Přejde! (mírně kývne k oknu)

D: (zmlkne) Nechcete to druhé pravidlo vynechat? (udělá psí očička)

S: (ďábelský pohled) Zapomeň. Jen si trp. (odejde z pokoje)

D: A co teď?! (utrápený pohled směr okno)

Deidara pomalým krokem přešel k oknu a se smutným pohledem ho otevřel. Nikdy si nepomyslel, že by Sasori mohl být tak krutý. Nechal ho lézt oknem, jen aby měl svůj prostor. Ale v tom to není. Deidara se dlouho pokoušel Sasoriho pořádně naštvat a dnes se mu to podařilo.
Blonďatá hlava vykoukla z okna. Pod oknem si vesele hověla část velké zahrádky patřící Zetsuovi. Dei se rozhodl trefit na kousek trávy, ležící vedle keře s růžemi.
Jedna noha, druhá noha a Deidi letí k zemi. Bohužel se netrefil na místo, na které původně zamýšlel, ale hned do toho krásně ostnatého keře plného růží.