1) Jako vždy… nebo ne?
by Kikinka
Noc. Déšť. Bouřka. Stromy zběsile házejí větvemi a zbavují se přebytečných listů, i když je potřebují, aby nezmokly. Blesky prosvítají do kdejakých bytů. A v některých pokojích se dokonce na zdech objevují divné obrazce.
„MAMÍÍÍ!!!! JÁ SE BOJIIIM!!“ ozývá se jedním bytem.
V jiném pokoji….
„Sakra musí tak ječet?“ Dívka se naštvaně přetočí na záda a pozoruje stěnu před sebou, jak se o ní odrážejí blesky, společně se stíny stromů. Žádné divné obrazce. Pak se ale usměje a zavzpomíná…..
Noc. Déšť. Bouřka. Zdánlivě stejná noc. Ale v trochu jiném bytě. Nebo jinak uspořádaném. A v něm…. pootevřenými dveřmi někdo sleduje hlavy dvou lidí…. asi rodičů….. svých…..
Je to modrovlasá dívenka, asi tak kolem pěti-šesti let….. a asi nesleduje hlavy rodičů, ale ten film, na který koukají.
Je v něm taky bouřka…. a zkrz blesky jsou vidět….. roztrhaná těla po zemi…. plno krve…. vlčí zuby, ze kterých ještě kape krev…. záběr na ohavnou tvář onoho muže…. který se právě podíval přímo na onu dívenku…. ta rychle utekla a klepala se strachy pod peřinou…..
Najednou záblesk….. a na zdi se objevila ta tvář z filmu….
„MAMÍÍÍ!!!!!“
„Notak….. jenom se ti něco zdálo…..“ Ano. Přesně tohle říkala i jí kdysi. Ale tohle období je už za ní….. ale za jejím bratrem ještě ne….. když utichlo, zase se pokusila usnout.
Dívka s modrými vlasy, dlouhými až k pasu se protáhla…. a zívla….. Pomalu se dostávala z postele, aby se odsunula k počítači. Když najednou….
PRÁSK! Dveře se rozletěly….
„HEJÁÁÁ!!!“ v nich stál její mladší bratr v bojové pozici… připraven jí kdykoliv skolit nějakým bojovým uměním.
„PRÁSKEJ!!“ zařve na něj a snaží se ho vytlačit ze dveří.
Ale on začne máchat rukama i nohama a všelijak poskakovat jako magor.
„PŘESTAŇ!! UKLIDNI SE!!“ nakonec se jí podaří ho vytlačit. Chvíli dveře drží, a když zjistí, že do nich vráží, zamkne.
„Ty VOLE!!!“ začne nadávat a pořád naráží. Jednou se mu určitě podaří je vyrazit.
Po chvíli je ticho. Asi ho to přestalo bavit. Upraví si dveře a vyjde z pokoje. Nakoukne do obýváku, očekává ho tam.
No jasně. Tancuje na gauči před televizí. V ruce brčko a šermuje s nim. Seskočí. Vydává tak nehorázný zvuky…..
„Přestaň!“ okřikne ho, aby se trošku uklidnil, když už šermuje televizi před obličejem.
„Proč? Ty mi nerozkazuješ!“ a přesune se k ní a šermuje na ní. A při tom vydává zvuky, který udávaj pohyb meče.
„Aspoň omez ty pazvuky! Vadí mi to!“ otočí se, ale něco do ní narazí.
„KRIPLE!!“ Zaječí a on uskakuje a pořád šermuje.
„Co je?“ Občas se podívá za sebe, aby do něčeho nenarazil.
Chytne ho za ruce a zavrčí: „Nech toho!“
Pustí ho a odejde do pokoje.
Za chvíli se objeví u ní. Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne, než uslyší.
„Magický zdroj! Mystická síla!“
„Padej!“ okřikne ho, ale on se nedá.
„Amidamaru! Do meče!“
„Sakra drž hubu!“ vyjede na něj a snaží se po něm zase chňapnout. Ale on i s pazvukama odcouvá.
Pak už byl docela klid…. až k večeru, kdy se u ní v pokoji koukal na televizi. Jak to mohla sakra dovolit? To je jasný. V bytě jsou pouze dvě televize…. jedna v obýváku, na kterou právě kouká matka a v jejím pokoji, na kterou zrovna nikdo nekoukal. A sálodlouhé vysvětlování proč ne? Neměla vlastně žádný argument, kromě toho, že jí to vadí a otravuje…… když u toho pořád tancuje…. dělá zvuky a vykřikuje….
„Ty blbečku! Seš pitomej? Dyt je to klon! Je to klon!“ Jo takhle vyvádí u všeho, na co kouká.
„Ale oni to neví!“ snaží se ho umlčet sestra, která neodtrhne oči od povídky, kterou právě čte. Ale nikdy to nezabírá, tak ani nedoufá, že teď jo…
„Hej, kdyby sem tam byl… a měl tam všechny schopnosti, ne! By sem je rozdrtil!“ vytahuje se prcek na posteli a tluče do ní pěstí.
„No jasně! Kolikrát ti mam říkat, že sou kreslený!! A víš, co je to kreslený? Žijou podle scénáře, kterej jim někdo napsal. Nemají vlastní mozek a jejich život je nakreslenej od začátku do konce! A ty to nezměníš! Leda že by ses domluvil s výrobcem.“
Takový hádky by byly nekonečný. Popisovat tak obyčejný den, může být i docela nuda. Pokud ovšem….. můžete přeskočit děj až na večer… spíše noc…. kde se všichni zase snaží usnout.
A opět při bouřce.
Dívka leží na zádech a sleduje zeď před sebou. Nemůže usnout. Přestože neslyší svého bratra a jeho mamííí..… dneska má i takový divný pocit…..
Zableskne se a na zdi se ukáže něco ohizdnýho…… tvář Kisameho. Zamrká a čeká na další záblesk. Pořád tam je. Posadí se. To neni možný. Ne. Musí se jí to zdát. Sesune se zase do ležící polohy a zavře oči. Po chvíli uslyší hlasy.
„Opovaž se ceknout“ zašeptá hlas.
„Jé, šéfe, arašídy!“ vykřikne druhý.
Dívka se lekne a otevře oči. Otočí se a nevěří svým očím. Itachi a Kisame. To se jí fakt musí zdát.
„Co sem řek, drž hubu. A co mi říkáš šéfe?“ snaží se šeptat Itachi a chytí ho pod krkem.
„Doneseme je Kishimotovi? Třeba nám přidá.“ navrhne Kisame a ukáže Itachimu balíček arašídů.
„Jo, třeba se mi odvděčí a sežere tě piraňa.“ odhodí ho a otočí se k posteli. A spatří dívku, která je pozoruje a právě se chystá křičet. Itachi jí všas zacpe pusu. Dívka něco zamumlá a snaží se tu ruku dát pryč.
„Budš mlčet?“ zeptá se jí potichu.
Dívka rychle přikyvuje. Ani neví proč, ale pustí jí. Dívka si oddechne. Itachi na ní pořád zírá a Kisame něco hledá. S arašídama v ruce.
„Co chcete?“ zeptá se dívka potichu.
„Nejsi moc zvědavá?“ ozve se Kisame ze skříně.
„To byla moje první otázka“ chce po něm hodit pohled, ale jak ho spatří ve skříni…..
„Hej! Já sem zvědavá, jo? Vypadni mi ze skříně!“ začne nadávat, ale snaží se, aby moc neječela.
„Šéfe, zjistil jsem, že nenosí sukně.“ vystrčí hlavu ven a zavře skříň.
„A to ti ohromě vadí! Chtěl sis snad ňákou pučit?“ Napučíse už rudá vzteky. Pak si ale navíc uvědomí, že ho měla ve skříni…. a hrabal se jí v oblečení….. ta odporná ryba….
„Néééé! Ten smrad z toho v životě nedostanu!“ lehne si a schová si hlavu pod deku.
„Já si myslím…. že už viděla dost.“ řekne Itachi s pořád stejným výrazem.
Dívka s uslzenýma očima malinko vykoukne.
„Cože?“ spatří Itachiho, jak drží v ruce stříkačku, s čímsi zeleným. A míří s tím k ní. Pod dekou se začne klepat. Itachi jí odkreje. A na chvíli zrudne. Nejen proto, že to s tím odkrytím trosku přehnal, ale taky proto, že nečekal, že bude mít tak krátkou košilku.
„Hej!“ zakreje se, ale za chvíli ucítí píchnutí v rameni.
Otočí se a zhrozí se. Má v rameni zapíchnutou injekci. Pomalu sleduje, jak Itachi pokládá palec na píst. A pomalu tlačí celý obsah do ní. Ucítí podivné mravenčení po celém těle, horko, začnou se jí pomalu zavírat oči, až už uvidí jenom tmu a pak se propadne do říše spánku.