1. kapitola – Po výhře přichází vystřízlivění

Renji hlasitě funěl. Stál v posilovně u boxovacího pytle a procvičoval si údery. O dost menší hbitá postava ho důrazně ťukla do zad. Ohnal se po ní, ale uhnula mu.
   „Co chceš, diblíku?“ Zatvářil se ztrápeně.
   „Neříkej mi tak! Víš moc dobře, že to nesnáším.“ Černovlasé dívce plál v očích oheň. Její přátelé a kolegové si na ni dávali pozor, byla totiž trochu vznětlivější.
   „Promiň, zapomněl jsem. Chceš ode mě něco?“ zeptal se opatrně.
   Vzdychla si. „Mluví o tom celé Společenstvo. Kapitán Ukitake se přede mnou chytal za hlavu. Co jste to s Hisagim u všech čertů dělali v našem posvátném háji?“
   Nedokázal se dlouho dívat do těch smutných očí. Uhnul pohledem a začal se za sebe stydět. „No, my… lí… líbali jsme se. Ale… Hisagi mě sváděl!“ zamumlal a nespouštěl oči ze stěny.
   „No já jsem snad špatně slyšela!“ rozčílila se černovláska. „A to mi řekneš s takovým klidem?“
   To Renjimu dodalo. „Nebudu se ti zpovídat jenom proto, že jsi kapitánovo sestra!“ prsknul zlostně.
   „Hele, uklidni se, Abaraii. Prostě si o vás dvou teď všude šuškají. Jste senzace, ale vůbec nevím, jestli je to dobře. Poslyš, odpověděl bys mi na pár otázek?“
   „Ale jo, ptej se,“ zabručel otráveně, o takový rozhovor věru nestál.
   „Jsi si jistý, že jsi homosexuál?“
   Zaútočila přímo. Zamračil se a pak vzdychl. „Třeba to taky poznáš.“
   „To jako, že bych najednou začala běhat za velitelkou likvidační čety?“ nadhodila.
   „Ty a kapitánka Soi Fong? To bych si vážně nikdy nemyslel, že jsi sebevrah, Rukio!“ Začal se smát a šklebil se na ni.
   „Já to přece nemyslím doopravdy,“ vzdychla si. „Tak jak dlouho už to mezi vámi trvá?“
   „Nó, tak když uvážím, že Shinigami stárnou neuvěřitelně pomalu…,“ začal, ale vysloužil si za to od černovlasé nesouhlasný pohled.
   „Na to jsem se neptala!“ vyštěkla.
   „Snažím si vzpomenout!“ ucedil červenovlasý.
   Rukiu to dopalovalo. „Jak… dlouho?“ usekávala ledově. Očekávala stručnou a srozumitelnou odpověď. „Nějakých pár desítek let,“ přiznal nakonec Abarai.
   „A to na to vůbec nikdo nepřišel?“ Vytřeštila oči.
   „No dovol! Byli jsme opatrný!“ Renji se zatvářil dotčeně. „Neni to žádnej zločin, vážená slečno Kuchiki!“
   Rukia se uchechtla. „Takže to, jak jsi za mnou kdysi běhal, nemám brát vážně?“
   „Ty jsi o mě nestála, tak jsem to přestal zkoušet,“ odtušil a mrknul na ni.
   „Aha, a není to teda ten důvod, proč sis najednou přehodil orientaci?“
   Nevzdávala se. Každá její otázka byla jak bodnutí od jedovatého hmyzu.
   „Zatraceně, Rukio, prostě to tak je! Smiř se s tím a přestaň se vyptávat,“ zabručel a pak se na ni znovu podíval. „Pořád jsi moje kamarádka, že jo?“
   Vzdychla a pevně ho objala. „Vždyť víš, že ano, Renji. Já… jenom jsem chtěla vědět, jak to s tebou vlastně je,“ přiznala.
   Přikývl. „No, tak teď to víš. A já už bych měl běžet, za chvíli se zase setmí.“ Nechala ho jít. Teď už s ním stejně nic nesvede.

   Kráčel po chodníku. Pár níže postavených důstojníků si na něho ukazovalo prstem, a když zjistili, že se podíval jejich směrem, začali se rychle bavit mezi sebou. Znejistěl. Ne, potit se nezpotil, a to slunce je imaginární, takže ho ani rozpálit nemohlo. Ještě chvíli přemítal nad tím, proč svým shinigamským spolubojovníkům zjevně nevoní. Nepřišel na nic. Mávl nad tím tedy rukou a s písničkou na rtech se vracel do svého bytu.

   Mohlo ho napadnout, že v něm nebude sám. Sotva otevřel dveře, vdechl vůni pečeně. Ušklíbl se. „Tak kdepak je moje vzácná návštěva?“ zahlaholil a nakoukl do jídelny. Nikdo. Zkusil kuchyni. Tam také nic. Opatrně prošel kolem koupelny do obývacího pokoje, a jak do něj nakoukl, jeho partner si ho chytil zezadu.
   „Přestaň dělat pitomosti,“ zabručel červenovlasý a zkusil ho setřást.
   Tmavovlasý se uchechtl a ustoupil od něj. „Tak jak bylo? Moc práce nebo zase zevlovačka?“
   „Jedenáctka nám pořád ještě nesplatila dluhy, takže byl klídek a já si zašel do posilovny. Byla tam Rukia, chvíli jsme klábosili.“
   Mladík přikývl. „Dozvěděl ses něco zajímavého?“
   „Ne, ani ne. Dám si jídlo, mimochodem děkuju ti, žes uvařil, a půjdu hned spát.“
   Jemně ho chytil za ruku, přitiskl se k němu a dýchl mu za krk.
   „Neřek jsem ti snad, že toho máš nechat?“ rozčílil se Abarai a vztekle zaprskal.
   „Ale ale, ty naše netykavko! Kdopak mi slíbil tanec na stole, co?“
   Provokoval, jenže Renjiho ten lehce nasládlý hlásek rozpaloval, a mohl by mu už zase podlehnout. „Ten slib jsem dal kapitánovi,“ zabručel, ale tušil, že tohle jeho rozdychtěného partnera neodradí.
   „Takže tím chceš říct, že máš radši Kuchikiho než mě?“ Zatvářil se ublíženě.
   Červenovlasý zavrtěl hlavou. „Prostě jen na tebe dneska nemám náladu, nic víc, nic míň.“
   „Vážně ne?“ Hisagi mu přejel levačkou po boku. „Ani trochu, ty šibale? Ani tu pusu mi nedáš?“ Přišla další zamítavá odpověď. Shuuhei se zakabonil. Asi se jeho zlatému chlapci vážně něco přihodilo, když s ním nechce ani mluvit. „Dobře, tak já tě nechám, ale víš dobře, že kdyby se něco dělo, mně to můžeš říct vždycky.“
   Trochu se zastyděl. Přece jen se choval jako hrubián, nemusel tak rychle odseknout. Vzdychl si. „Víš, když nad tím tak přemýšlím, přestává se mi zamlouvat, že to na nás prasklo. Ostatní důstojníci se totiž začínají chovat… nezvykle divně… a nepřátelsky.“
   Hisagi pobaveně potřásl hlavou. „Ale, to se ti zdá. Když začal Urahara Kisuke běhat za kapitánkou Yoruichi, byl z toho taky šílený poprask. Ale to si nemůžeš pamatovat, protože jsi byl ještě malý studentík.“
   „Kterýho svedl jeho zlomyslný učitel,“ uchechtl se Renji. „Ne, přestaň vtipkovat. Možná se to vážně nemělo dostat ven.“
   Mladík s vlasy zbarvenými do fialova si vzdychl. „Netrap se tím. Běž si lehnout, přestaň přemýšlet, a až se pořádně prospíš, budeš to vidět jinak. Schovám jídlo a tu slavnostní večeři sníme zítra.“
   Přisvědčil a trochu se zastyděl. I když to tak nevypadalo, Hisagi byl v jejich vztahu ten rozumnější a také dospělejší. Uměl ho uchlácholit, když ho jeho horká hlava zrazovala.

   Rozloučil se s ním a pustil se do jídla, nechal si od Shuuheie odkrojit kus toho báječného pokrmu a do misky nandal zeleninu a zamíchal ji s trochou dresingu. Pak uklidil nádobí, zapřel se rukama o okenní parapet a díval se na ztichlou ulici. Třeba si to všechno jen namlouvá. Přece jim nikdo nebude doopravdy… bránit…