1. kapitola: Výkupné

Rudě žhnoucí slunce s plamennými jazyky olizujícími vyprahlou pustinu stálo v nadhlavníku. Jeho paprsky tančily po opálené kůži všech přítomných, bez milosti je spalovaly, hřály a zkoumaly jejich trpělivost. Zdali se někdo pohne. Zdali někomu dojde trpělivost. Zdali někoho zmůže horko a žízeň. Vzduch nad nehostinným obzorem se třepotal jako by snad žil.

Šedivé štíty budov se leskly rudým prachem hrbolaté cesty, na níž proti sobě, tváří v tvář, stáli dva lidé. Hnědé ošoupané klobouky alespoň částečně bránily slunci, aby je oslepilo, ruce volně spuštěné podél boků – prsty neposedné.

Proti robustně stavěnému muži s hřívou hnědých vlasů slepených do půl centimetru tlustých drátů stála blonďatá žena. Její tvář zpola halil hnědý šátek chránící ústa před prachem, i přes to bylo v modrých očích zřejmé jisté pobavení, úsměšek. Kolem nedočkavě stoupající a klesající hrudi povlávala světle hnědá košile s tmavě rudým vzorem, koženkové kalhoty v pase obepínal pás držící kolty a náboje.

Klap.

Vteřinová ručička na velkých věžních hodinách přeskočila. Mužova ruka vystřelila ke koltu v jeho opasku rychlostí útočící kobry.

Prásk!

Muž se vítězoslavně ušklíbl, ale byla to žena, z jejíž zbraně se kouřilo a byl to on, kdo pocítil bolest v hrudi. Na košili se mu objevila ruda skvrna, nejprve maličká, nepatrná, ale později se rozběhla po jeho břiše dolů, vpíjela se do košile a svědila ho na kůži. Koltu se nestihl ani dotknout. Sledoval, jak k němu pomaličku kráčí.

Cink.

Ostruhy na jejích botách provokativně narážely do země a vydávaly zvuk ne nepodobný malé zvonkohře, kterou měl jako kluk zavěšenou nad postýlkou. Zpod klobouku na něj výsměšně shlížely ty oči. Pomalu, jako bez spěchu, si rukou v rukavici stáhla šátek z tváře. Na rudých rtech tančil pobavený úsměv. Nebyla nijak hezká, rysy tváře, hrubé a strohé, získala po svém otci. Nos měla křivý, uhýbající nalevo. Poznal ji, nyní neomylně a jasně, i když žádná druhá taková nebyla. Klesl a padl na kolena.

Klak.

Bubínek koltu se zatočil, viděl náboj v komoře. Věděl, co přijde. Namířila mu zbraní přímo doprostřed čela, stála od něj sotva metr. Vyhrála. Doplatil na svou zbrklost, měl poslouchat zvěsti, ne se vysmívat místním. Měli důvod se bát, když se objevila v jejich městě. Měl ji zase nechat v klidu odejít, nejspíš je ani nechtěla okrást.

Prásk!

Mužovo tělo padlo na zem. Žena schovala kouřící zbraň zpět do pouzdra a dle zvyku pohladila zdobenou rukojeť. Rozhlédla se okolo. Nikdo se neodvážil jí nic říct, tak se líně natáhla pro papír čouhající z mužovy kapsy. Musela se zasmát, wanted, stálo úplně nahoře. Dead or alive. Přelétla pohledem přes svůj portrét, povedl se jim, se smíchem si posunula klobouk víc do čela. Odměna stále čítala jen padesát tisíc dolarů, nic moc. Pokrčila rameny a zastrčila si papír za opasek. Měla chuť se napít.

Když vešla do salónu, na chvíli se rozmohlo hrobové ticho. V zakouřeném pajzlu se hrál poker a whiskey tekla proudem. Líbilo se jí tam. Krátce se ušklíbla šerifovým směrem, dotkla se klobouku a lehce kývla hlavou. Blesklo se mu v očích, ale nic neudělal. Po dřevěné desce jí barman poslal skleničku. Povytáhla obočí, ale nic na to neřekla a kopla to do sebe. Whiskey jí pomalu klouzala hrdlem. Musela se ušklíbnout, skoro se to nedalo pít, ale tak na tom byly všechny salóny na Divokém západě, jak té zpropadené končině říkali chladní a odtažití Britové. Poručila si druhou, protože přes tu kyselou pachuť v ústech ji nápoj zahřál v žaludku. Ten měla ráda, každý tady jej potřeboval, aby byl schopen přežít další horký den.

Když kdosi další rozrazil dveře salónu, šum opět ztichl. Žena jediná se neotočila, ty kroky dobře poznala, aniž by si musela ověřovat totožnost příchozího, měla chuť otočit se a také mu vpálit kulku mezi oči, ale bylo všeobecně známo, že to by byla asi ta poslední věc, kterou by udělala.

Muž v těžkém černém kabátu přešel celou tu místnost až k baru vedle ní, všichni na něm viseli očima. On se pak otočil a vyzývavě přelétl jejich tváře svým šedavým pohledem plným pohrdání. Každý raději před tou zjizvenou tváří sklopil zrak.

Objednal si u barmana pití, ten se mohl přetrhnout, aby mu jej donesl správně vychlazené, takřka bezchybné.  Takřka. Muž se napil a zkřivil tvář. Natáhl se přes bar a, rychlý a bleskový jako vždy, popadl barmana pod krkem.

„Dones mi to, co piješ sám, ty malej zkurvysyne!“ zavrčel rozhořčeně. Barman se začal rychle klanět a couval k zadním dveřím. Dívka se ušklíbla a nalila si z láhve, z níž nově příchozí odmítl pít. Napila se.

„Musíš pořád působit takový rozruch?“ zeptala se s pohrdavým nezájmem.

„Nedá se to pít,“ odvětil. Pak zase na chvíli zavládlo hrobové ticho. Mouchy poletovaly okolo oken a s tupými nárazy se snažily najít cestu ven.

„Co vlastně chceš?“ zavrčela, když jí došla trpělivost. Tu jeho věčnou přezíravou nadnesenost nesnášela. Muž si počkal, než barman donese nejlepší pití v hostinci, a napil se. Pořád ještě nebylo podle jeho chuti – poznala to na jeho očích. Jednou jedinkrát se zaleskly. Pokýval hlavou a znovu si nalil. Barman se uvolnil a roztřeseně se usmál. Příliš brzo, staříku, zamumlala v duchu, ale nahlas nic neřekla.

„Mám pro vás vzkaz od šéfa, prý se máte-“ začal, ale ona jej přerušila, když hlasitě praštila skleničkou do stolu. Všichni v místnosti mimoděk nadskočili.

„Jenže my už pro tvého šéfa nepracujeme, amigo,“ zavrčela důrazně. On se jen polovičatě usmál. Na jejích slovek mu pramálo záleželo.

„Jistě moc dobře víš, amigo,“ pronesl a zapitvořil se po ní, „že náš šéf svý lidi jen tak nepouští pryč. Pamatuješ na Suzzane, že?“ prohlásil. Tu se ale zase ona pohrdavě zasmála a pohodila hlavou.

„Suzzane byla jeho děvka. Připadám ti tak snad?!“ zasyčela a sáhla k pasu pro kolt. Okamžitě mu visel hlavní před očima, vyzývavý a právě tak sprostý jako klín štětky. Zasmál se.

„Korzet k tobě sedí mnohem líp než kolt,“ odvětil tiše. V odpověď se zasmála a postavila se tak prudce, až její židle odskočila dozadu a s uši rvoucím rachotem dopadla na podlahu. Teď už měli zaručeně pozornost celého sálu, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Věděli moc dobře, co přijde. Zatřásla mu koltem před obličejem.

„Pojď ven a vyzkoušíme si, kdo z nás by měl nosit kolt a kdo korzet,“ pronesla hromově. Ani se k ní neotočil, jen si nahnul pití a nevzrušeně hodoval dál.

„Uklidni se a sedni si, nemám nejmenší chuť si tady s tebou špinit ruce,“ ušklíbl se. Zase povznesený. Zamračila se, ale nic neřekla. Věděla, že by to bylo zbytečné.

„Tohle je moje poslední slovo,“ zasyčela a v afektu do sebe kola další skleničku whisky. Chtěla odejít, ale on ji drtivou silou popadl za zápěstí a strhl ji zpět. Málem vyjekla.

„Cena za váš odchod je jeden milion dolarů – za každou,“ prohlásil ledově klidně. „Jinak si pro vás Pastor někoho pošle.“

Vyškubla ruku z toho ocelového sevření a odolávala touze promnout si zápěstí. Bolelo to. „Vyřiď mu, že to bereme, Tome,“ zasyčela. Ušklíbl se a shodil láhev s whisky na zem. Zlatavá tekutina se rozstříkla po zemi. Udělal dva kroky doprostřed místnosti, než se ozval barman.

„Je-ještě jste mi nezaplatil, pane!“ vyhrkl. Muž se otočil.

„Ach, jistě,“ pronesl a vytáhl z kapsy zápalku, se kterou škrtl o klopu kabátu. Zapálená sirka se rudě zaleskla ve vzduchu, než dopadla do kaluže whisky. Jako by se chvíli nic nedělo, než oheň zaplál mohutným plamenem. Několik lidí v hrůze vykřiklo. Tom se ve dveřích ohlédl. Místo, kde seděla blondýna, bylo prázdné. Tu se kolem něj rychle prohnal kaštanově hnědý kůň, který ho málem srazil k zemi. Jezdkyně se zasmála a pobídla zvíře, aby ještě přidalo.

Tom se musel proti své vůli krátce ušklíbnout.

…

Již z dálky viděla prach zvedající se od koňských kopyt, tak s hlasitým prásknutím zaklapla dřevěnou bednu plnou peněz a vyzývavě si na ni jednou nohou stoupla. Když ji někdo bude chtít dostat, bude muset přes ni. A ona nehodlala nikoho pustit ke svým těžce vydobytým penězům.

Když viděla ze sedla seskakovat blondýnu, oddechla si, neboť ji poznala. Sedla si tedy na bednu a ruce s klidem položila do klína. Nebezpečí pominulo.

Zarazila se okamžitě, když si žena stáhla z tváře šátek. Čelo jí brázdily dvě znepokojené vrásky a rty se vůbec neusmívaly, jako by byla jejich majitelka o dvacet tisíc dolarů bohatší (což skutečně byla, jednalo se o její podíl toho, co leželo v bedně).

„Stalo se něco, Jackie?“ zeptala se proto. Blonďatá sebou škubla a obrátila se k ní. V očích se jí zračila nejistota a podráždění. Stáhla si z hlavy klobouk a opřela se o skálu. Chvíli nic neříkala, jak si cosi rozmýšlela. Pak vytáhla z kapsy papír zmačkaný do malé kuličky a hodila ho druhé do klína.

„Zabila jsem dalšího lovce. To už je tenhle týden třetí. Lucky Jam říkal, že šerif v tý poslední osadě vyslal skupinu sedmi lovců, aby chytily Sneeziho, mám takové tušení, že se tihle tři zatoulali a chtěli si přivydělat nějakou bokovkou,“ prohlásila. Dívka s vlasy ostříhanými na mikádo se zamyslela a zavrtěla se na bedně. Sice jim to komplikovalo život, ale nikdo je ještě nedokázal dostat. I cena na ně stále zůstávala stejná, to nebyl důvod k obavám. Než ale stačila říct něco dalšího, dlouhovlasá pokračovala. „Šla jsem zapít úspěch do místního Salonu. Přišel tam Tom,“ pronesla pohřebním tónem. Krátkovlasá se zahleděla na kouř na obzoru. Jeho původ byl tedy vysvětlen.

„Kolik chtějí?“ zeptala se. Bylo jí jasné, proč je šéfovi lidi vyhledali. Muselo to tak dřív nebo později dopadnout, nemohly utíkat navždy.

„Milion dolarů za každou,“ vydechla Jackie a složila obličej do dlaní. To nikdy nemohly včas stihnout. Krátkovlasá šokovaně pootevřela pusu, ale pak vztekle kopla do bedny.

„Máme každá sotva polovinu. Nemůžeme se ve dvou pustit do nějaké větší banky, vlastně se teď nemůžeme pustit do žádné banky,“ lamentovala. „Zasranej Pastor, čert aby ho spral!“

„Já se tam nevrátím,“ prohlásila Jackie. Z hlasu jí zaznívala železná jistota.

„Samozřejmě. Ani jedna z nás už se tam nevrátí,“ sykla krátkovlasá žena, její starší sestra, a pohodila hlavou.

„Ale co chceš dělat, Jane?! Jemu neutečeme,“ namítla znovu Jackie.

„Uvidíš, něco mě napadlo. Pojďme uložit peníze, řeknu ti to cestou. Je tady jedna banka, která připadá v úvahu…“