1. kapitola – Začátek mé vize?

Můj příběh začal na podzim. Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového se stane, ale opak je pravdou. Stalo se… Nechci říct, že toho lituji, ale pořád tu něco je, něco, co nedokážu popsat. Byl jsem snad paranoidní? Byl to jen sen? Vize? Tohle bylo až moc živé na obyčejnou vizi. Jak jsem řekl, vše začalo na podzim… Vítr neurvalými prsty pročesával koruny všech stromů. Za malou chvilku byl celý kraj tak pestrý, že by mu i duha záviděla. Byla to mozaika, kterou by však žádný jiný umělec nedokázal zhotovit tak dokonale, jak to umí sama příroda. Nad poli nelétaly vlaštovky, ale děti si tam pouštěli draky. Dny se krátí, noci se prodlužují, jak krásný a barevný může podzim být. Listy stromů se barví do nejrůznějších barev světa. Voňavý a lehký vzduch se jako had plíží nad krajinou Konohy. Mladý, blonďatý chlapec kráčil lesem. Vítr pomalu začíná slábnout, až se úplně uklidní. Opatrně našlapuje, aby tu dokonalou přírodní kulisu nenarušil. Jde po krásné vyšlapané cestičce směrem dolů k vesnici. Zabočí za roh, projde kolem vysoké brány, kde pozdraví hlídače a jde dál. Jeho pohled hned padne na velké sochy, které se tyčí nad celou vesnicí. Vlastně spíše obličeje. Celkem je jich tam pět. Dokonce i bábi Tsunade, ušklíbl se chlapec. Chlapcův padl na jednu určitou sochu. Pohledem přejížděl rysy jeho tváře. Jeho špičaté vlasy, které dopadaly do obličeje. Yondaime,pousmál se. Obdivoval ho. Byl jeho vzorem a možná i něco víc. Nadechl se. Vždy, když se podíval na jeho sochu, dech se mu začal zrychlovat. Krev se mu začínala vařit, ne však vztekem, ale něčím úplně jiným. Po chvilce od něj odtrhl svůj pohled a rozešel se k Ichiraku ramen, k jeho nejoblíbenějšímu stánku. V jeho v celém životě snad ani jednou nebyl někde jinde, než jen o starého pána a jeho dcery. S úsměvem se rozešel ke stánku. Hned, jak si sedl, zavolal na pána svoji objednávku. S úsměvem na rtech a se slovy:
„Itadakimas!“ se pustil do jídla. Během pár minut si stačil ještě mnohokrát přidat. Zaplatil a vydal se domů.

* * *

Cítil, jak se jeho dech zrychluje. Jeho oči těkaly po místnosti ve snaze zachytit alespoň dotyčnou osobu. Na zátylku mu děsem stoupaly chloupky. Nohy se mu třásly, nejspíš se mu brzo podlomí kolena. Byl v neznámé
místnosti. Všude okolo byl písek. Zeď, podlaha… vše bylo z kamene a z písku. V rohu stála jen postel. Bylo vidět, že tu dlouho nikdo nebyl. Všude byl prach a pavučiny. I samotná postel byla celá od pavučin. Její, dříve čistý prostěradla, peřiny a polštáře, teď byly ušmudlané. Skoro ani nešlo poznat, že dříve byly čistě bílé. Blonďatý chlapec pohledem přejížděl po místnosti stále dokola. Vedle postele s nebesy stál noční stoleček. Na něm stála váza, která byla již také celá zaprášená. Její lesk se vytratil a její kouzlo také. Stála tam sama, jen uvnitř byla květina. Samotná květina byla uschlá, kdyby se jí chlapec dotkl byť jen prstem, rozpadla by se. Naproti postele byl východ. Dveře i futra byla proděravěná a zdálo se, že brzy spadnou. Vlastně se zdálo, že celá místnost se zřítí. Nebylo tu okno, nic. Byla tu jen tichá a klidná atmosféra. Avšak chlapec cítil, že tu není sám. Cítil tu něčí přítomnost. Jakoby ho někdo sledoval. Neustále. Byl už na prášky. Tohle se mu nelíbilo. Zahrává si snad s ním? Co od něj chce? Hrdlo se mu svíralo z neustálého ticha a klidu. Co by dal, byť jen za nějaké šustění listů od stromu, nebo jen křik. Kohokoli. Tohle ticho ho dohánělo k šílenství. Byl tu zavřený v jedné místnosti, mezi čtyřmi stěnami, kde to vypadalo jako po výbuchu. Ze stropu se občas zpustil písek. Zrovna jako teď. Chlapec se otřepal, když mu zrníčka zlatavého písku spadlo do jeho blonďatých vlasů.
„Naruto…“ šepot. Chlapec se otáčel za hlasem. Nemělo to však žádný účinek. Hlas jakoby vycházel od všech stran. Nemohl najít místo, odkud hlas vycházel. Zdrceně se posadil na postel, ta neunesla jeho tíhu a hlasitě zaskučela. Chlapec se raději postavil, aby postel nespadla úplně.
„Naruto…,“ opět ten hlas. Chlapec se znovu otáčel. Nic však nenašel.
„Jsem rád, že jsi přišel,“ ozval se příjemný hlas znovu. Chlapec si sedl na zemi.
„Jste rád? Čekal jste mě? A kdo sakra jste?“ zanadával chlapec.
„Myslím, že to pochopíš sám,“ zasmál se. Chlapec se zamračil. Jak asi mohl poznat osobu, se kterou mluví? Nevidí mu do obličeje, snad ani nikdy neslyšel jeho hlas. Nebyl mu vůbec známí. Neznal ho. Než však mohl přemýšlet dál, skříň se naproti němu otevřela. Chlapec překvapeně přišel až ke staré skříni. Nakoukl dovnitř. Naspod skříně byly poskládány do komínku velké bedny, které byly zalepeny izolepou.
„Nabízíte mi, abych se tam podíval?“ chtěl se ujistit Naruto. Tichý smích mu byl odpovědí. Naruto nečekal na další mužové reakce a jal se prohlédnout obsah beden. Všechny je vytáhl ven. Sedl si k bednám na zem a jako na povel je začal rozbalovat. Všude se teď, kvůli chlapcovým pohybům, šířil prach. Naruto se rozkašlal, když mu prach vlítl i do dýchacích cest. Nevěnoval však tomu příliš velkou pozornost a začal rozbalovat dál.

* * *

Z prudkým pohybem se probudil. Pot mu stékal po jeho holé hrudi proudem. Ztěžka dýchal. Těkal očima po místnosti. Když však zjistil, že to byl jen sen, ulehl zpět do peřin.
„Byl to jen sen,“ utřel si pot z čela. Jeho dech se začal uklidňovat. Díval se do stropu aspoň půl hodinu, než se uráčil jít se obléct. Natáhl si na sebe, jako vždy svoje oblečení – černo – oranžové a mohl jít. Za chvilku mají sraz s Kakashim. Běžel, co mohl, aby se tam dostal co nejdřív. Když doběhl na již smluvené místo, už tam všichni byli. Sai, který si zrovna kreslil svoje zvířátka na kus pergamenu, Kakashi, který si jako vždy četl svoji perverzní knížku a Sakura, která měla složené ruce na hrudi. Jednou nohou si podupávala. Rozzuřená na ubohého Naruta začala křičet:
„Naruto, kde si sakra byl? Jsi horší než Kakashi!“ vyžádala si od jejich senseie ukřivděný pohled.
„Omlouvám se, koukal jsem do stropu a zapomněl jsem na čas,“ omluvil se všem. Sakura zrudla vztekem. Kakashi se pousmál.
Je stejný jako já, akorát, že mluví pravdu, pomyslel si.
„Narutó…,“ vyhrkla dívka. Chlapec nestačil uhnout a dívka mu vrazila rovnou do břicha pořádnou ránu. Blonďák se skácel na zem.
„Sakuro – chan, za co?“
„Za to, že meleš hovadiny,“ oznámila mu. Naruto se díval ublíženě na dívku, jak kráčela za černovlasým chlapcem. Povzdechl si. Už se chtěl zvednout, když se mu před obličejem zjevila něčí ruka. Zvedl svůj pohled na muže před ním.
„Kakashi – sensei, um…“
„Chytni se Naruto,“ usmál se jejich učitel.
„Vidíte, jak je Sakura urážlivá?“
„Neměl si ji vytáčet svými výmluvami.“
„Ale to nebyla výmluva, byla to pravda,“ odfrkl si chlapec. Učitel se jen zasmál
„Však já vím, ale vysvětluj to Sakuře,“ načež se otočil k chlapci zády. Podíval se na zbývající dva týmové partnery Naruta.
„Dneska budeme víceméně jen procvičovat. Jelikož nám Tsunade – sama nezadala žádnou misi. Také je pravda, že jsme procvičovaly včera. Domluvil jsem se s jedním mým starým přítelem, že mu pomůžeme naložit otepi slámy do jeho vozu, nějaké námitky?“ když však slyšel jen ticho, který prořízl až Narutův křik, tak se otočil na blonďatého chlapce.
„Kakashi – sensei, tohle přeci nejde. Chci nějakou misi. Jak dlouho jsme nic nedostaly a já chci vyrazit!“ rozkřičel se chlapec.
„Já ti věřím, Naruto, ale musíme plnit mise, když jsou. Pokud je vše v pořádku, buď rád.“ Naruto našpulil pusu v uraženém gestu
„Pokud se mám stát Hokagem, musím trénovat a pokud mám trénovat, potřebuji mise,“ říkal si Naruto.
„Naruto, zesiluješ i tím, že pomáháš ostatním lidem,“ zanadával Kakashi. Narutovi se rozzářily oči
„Tak na co čekáme? Jdeme!“ a už byl pryč. Kakashi si jen povzdechl. Sakura přišla za jejich senseiem
„Pokud se snažíte porozumět jeho myšlení, tak se nesnažte,“ upozornila ho Sakura.
„To jsem vzdal už dávno, Sakuro. Tak mládeži? Jdeme,“ poručil jejich učitel.