1. Michio

Měl jsem ten den zatraceně špatnou náladu … jako vždycky. Čas, který jsem musel jako každý den trávit v práci ubíhal neuvěřitelně pomalu … vlastně jsem měl pocit, jako by vůbec neubíhal. Každou volnou chvíli jsem upřel pohled na hodiny a prosil jsem ručičky, aby běžely o něco rychleji. Nepomáhalo to …

Když už jsem konečně nasedl do auta a rozjel se směrem k domovu, uvízl jsem v koloně … jako vždycky. Naštvaně jsem bubnoval prsty do volantu a těšil se domů … na mou drahou polovičku … polovičku jménem Natsu. Natsu je …

Ten den bylo opravdu příšerné počasí. Obloha byla temně šedá a lilo jako z konve … a já musel jít na nákup, abych nakrmil mého synovce a jeho přítele, kteří se mnou sdílí byt. Měl jsem vážně mizernou náladu … jako vždycky.

Už jsem se vracel domů, přičemž jsem si nad hlavou držel noviny, abych moc nezmokl. Když jsem náhle z postranní uličky slyšel posměšné hlasy …

„Co to máš na hlavě? Božínku, ty jsi taaaak roztomilý. Nechceš si trochu pohrát?“

„No tááák … pojď k nám, čičííí …“

Se zamračeným výrazem jsem se vydal za těmi hlasy … a po chvíli jsem je uviděl.

Čtyři asi tak osmnáctiletí výrostci se skláněli nad drobnou postavičkou, kterou jsem přes ně moc neviděl. Jeden z nich se po postavičce zrovna sápal.

Vzteky se mi zatmělo před očima.

„Nechte ho být!“ zahřměl jsem a přiblížil se k partičce.

Všichni čtyři se otočili a nahodili posměšné úšklebky.

„Dej si odchod a najdi si jinou kořist, starouši. Tenhle je teď náš.“ Prohodil ten nejvyšší z nich.

Vztekle jsem vycenil  zuby. Měl jsem chuť ty parchanty zmlátit do bezvědomí … ale donutil jsem mozek, aby přemýšlel racionálně a místo toho jsem vytáhl mobilní telefon.

„Jak chcete, policie tu bude co nevidět …“ zavrčel jsem výhružně, vyťukávajíc při tom číslo.

Jejich vůdce sebou lehce škubl a otočil se k postavičce. Zdálo se, že váhá. Pak se rychle sklonil k postavě a chytil ji za bradu.

„Však já si tě příště najdu, uvidíš …“ Sykl s ironicky milým tónem a hrubě postavu odstrčil. Pak vstal a pohlédl na své kumpány.

„Tak jdem …“ zavelel a s opovržlivým výrazem odvedl své beránky okolo mě pryč.

S povzdechem jsem schoval mobil a vydal se k postavičce. Teď už jsem si ho mohl prohlédnout líp.

Byl vážně dost malý a hubený – vypadal tak na 15 let … bledý obličej měl orámovaný světlounkými vlasy, ze kterých teď odkapávala voda. Upíral na mě téměř nepřirozeně velké modré oči a věřte nebo ne … měl kočičí uši, ocásek a na krku široký obojek s rolničkou. Nebýt toho, že jsem slyšel, jak ho oslovovali v mužském rodě, ani bych nevěděl, zda je to chlapec nebo dívka. Roztomilejší stvoření jsem nikdy neviděl …

Když jsem se trochu vzpamatoval, dřepnul jsem si k němu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně.

A on se na mě díval … nevypadal vystrašeně, neplakal … jen se díval. A v jeho očích byl … obdiv? Nevěděl jsem …

Kývnul.

Trochu jsem si oddychl a podivil se, co to má v tomhle počasí na sobě. Tedy měl na sobě jen bílé triko s krátkým rukávem, kraťasy – pod nimi barevně pruhované podkolenky a vysoké bílé šněrovací boty. Musel mrznout …

Takže jsem beze slova sundal sako a hodil mu ho přes ramena … žádná odezva. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem ho prostě chytil a vzal ho do náruče. Měl jsem obavy, že sebou začne házet a křičet něco v tom smyslu, že jsem úchyl, ale … nestalo se.

Naopak se ke mně přitiskl a neustále na mě upíral modrá kukadla.

Začal jsem mluvit první …

„Já jsem Michio … a ty?“ zeptal jsem se co nejmilejším hlasem.

„Natsu.“ ozvalo se tiché brouknutí.

Uklidnilo mě to a musel jsem se usmát. „Natsu … těší mě. Říkal jsi, že jsi v pořádku, viď? Tak kam tě mám odnést? Ví tví rodiče, že jsi venku?“

Chvíle mučivého ticha. „Nemám …“ špitl.

Zkameněl jsem. „Nemáš … nemáš rodinu? A … kde bydlíš? Neříkej mi, že bydlíš sám?“ zeptal jsem se s obavami.

K mojí úlevě zavrtěl hlavou. „Momentálně u rodiny jednoho mého … kamaráda. Ale já … nechci tam. Jen tam překážím.“

Usilovně jsem přemýšlel a ani jsem si neuvědomil, že s ním kráčím směrem k našemu bytu. A nákup jsem … nejspíš nechal v té uličce. No a co? Nákup počká, zmrzlé kotě ne.

„Poslyš, Natsu …“ začal jsem trochu nejistě. „Co kdybych tě vzal ke mně? Mohl bys tam zůstat, dokud se nedáš do kupy … a klidně i déle.“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co říkám. Já? Člověk, který nemá rád lidi, nerad se seznamuje, nerad vodí někoho cizího do svého bytu – svého teritoria? Ten chlapec na mě musel udělat větší dojem, než jsem si uvědomil. „Bydlím se svým synovcem a jeho přítelem – ten je přibližně ve stejném věku jako ty, možná se znáte. Tak co myslíš … dohodneme se?“

Dlouho mlčel … nekonečně dlouho.

„To by … nevadilo?“ zeptal se nejistě.

„Jistě, že ne, naopak … byl bych moc rád.“ Široce jsem se usmál.

„Dobře, tak … děkuju.“ Špitl a pak udělal něco … naprosto nečekaného. Natáhl se ke mně a zlehka mě políbil na krk. Výš asi nedosáhl.

Šokovalo mě to … ale méně, než bych čekal. Jako by se ve mně vážně něco … změnilo.

Usmál jsem se a sklonil se k němu. Zabořil jsem obličej do těch jemných vlasů a vdechl jejich vůni. A v tu chvíli jsem byl neuvěřitelně šťastný …

„Už je dobře …“

Pár dní na to se k nám přistěhoval … ukázalo se, že on a Nikko chodí do stejné třídy a naštěstí spolu i vychází. Kime si ho také dost oblíbil. Možná až moc … mám dojem, že ho začal brát jako svého mazlíčka, v horším případě možná hračku. Ale má smůlu – Natsu je můj! Protože … já ho vážně … mi –

„Kam se cpeš, do prdele?!“ zařval jsem s hysterií v hlase a zahrozil pěstí řidiči, který se právě vecpal přede mě.

Jak dlouho tu ještě budu trčet?! Mezitím na mě Natsu čeká doma … určitě už je zoufalý. A Kime možná …

Prudce jsem se napřímil. Už několikrát jsem po příchodu domů načapal Kima strhávajícího z Natsu oblečení … většinou to bývalo v úterý nebo ve čtvrtek, tedy tehdy, kdy byli Natsu a Kime doma sami – já se v ty dny vracím domů později z práce a Nikko také, protože vede taneční kurzy.

Zatraceně, co je dnes za den …? ČTVRTEK! A už je 17:49, což znamená, že Natsu je už určitě doma a Kime taktéž – ten je koneckonců doma pořád. Měl bych si pospíšit, jinak …

Polknul jsem a silně stiskl klakson, který se ječivě rozezněl.

„Tak dělejte sakra, nemám na tohle čas!“ křičel jsem na okolní auta, ale bylo to k ničemu … domů jsem přijel v 18:22.

Vyskočil jsem z auta, bleskově ho zamkl a vběhl jsem do dveří. Schody jsem bral po dvou, hrnul jsem se nahoru rychlostí světla s velice neblahou předtuchou.

Že byla ta předtucha správná jsem zjistil hned u dveří našeho bytu. Kime byl slyšet až na chodbě.

„Natsu – chaaan, když sebou budeš pořád takhle mrskat, tak ti ty kalhoty nikdy nesundám.“ Bručel nespokojeně. Jeho hlas byl doprovázen šustivými zvuky, hned na to dupotem a zvukem trhající se látky.

Vytáhl jsem z kapsy klíče, ale ani za Boha jsem nemohl najít ten správný. Připadalo mi, že klíč hledám celé hodiny, zatímco z bytu ke mně doléhal dupot dvou párů nohou a Kimovo sladké přemlouvání.

Konečně jsem ho našel! Rychle jsem klíč zasunul do zámku, otočil s ním a prudce rozrazil dveře.

„Michio – saaaaaaan!“ ozvalo se a ve stejný okamžik mě k zemi srazilo malé kočičí neštěstí.

Docela slušně jsem se praštil do hlavy, takže se mi na chvíli zatmělo před očima a zaúpěl jsem. Jednak kvůli bolesti hlavy a zároveň proto, že se mi Natsu po tom, co mě srazil na zem, otřel hubeným stehnem o rozkrok. ,Hloupá kočka …‘ pomyslel jsem si zoufale a snažil jsem se ovládnout své vlastní choutky.

(Zapomněl jsem podotknout, že Natsu je magnet na problémy …)

Když jsem si byl jistý, že po něm neskočím a neservu z něj oblečení, pomalu jsem posbíral ze země jak sebe, tak i jeho. Vážně jsem doufal, že už nebude dráždit mé křehké sebeovládání.

Nicméně jsem ho objal a on zabořil tvář do mé košile. Měl jsem teď šanci si to prohlédnout.

Takže zaprvé … neměl triko. To už z něj očividně Kime stačil servat. Dál postrádal jednu nohavici svých krásných kraťásků – to by vysvětlovalo ten zvuk trhající se látky. A byl dost rozcuchaný a značně zadýchaný … jinak byl ale v pořádku. Díky Bohu.

Prudce jsem zvedl hlavu a pátral jsem pohledem po Kimovi. Nejradši bych mu jednu vlepil.

Stál kousek ode mě a nevinně se usmíval. Pak se ke mně (k nám) rozeběhl.

„Michiiiii!“ zapištěl nepřirozeně vysokým hlasem a skočil mi kolem krku … čímž přirozeně přimáčknul kočičáka, který stál mezi námi.

Kime mi sladce hleděl do tváře a mezitím zajel pravačkou Natsu do kalhot.

Ten si nemohl ani stěžovat, neboť byl obličejem přimáčknutý k mé hrudi. Kdo ví, jestli vůbec mohl dýchat.

Ale já si toho všiml … vidím totiž všechno. Jen jsem se napřáhl a uzemnil Kima dobře mířenou ránou do hlavy.

„MOJE!“ zaječel jsem majetnicky a trochu ucouvl se svou kořistí v náručí.

Natsu se vydýchával z šoku … pak na mě upřel ta obrovská kukadla a vděčně se usmál. „Vítej doma, Michio – san …“ broukl a stoupl si na špičky, aby mě mohl políbit na uvítanou … a pak tam najednou nebyl.

A mohl za to znovu Kime, který se mezitím sebral ze země a zákeřně ode mě Natsu odtrhl. Ještě ke všemu na mě drze vyplázl jazyk.

Vztekle jsem vycenil zuby, drapl Natsu za volnou ruku a táhl ho k sobě.

Kime mě napodobil …

Takto jsme se nějakou chvíli přetahovali a pořvávali na sebe – mezi naším handrkováním bohužel úplně zaniklo Natsuovo trpělivé „nechte toho“ a „nehádejte se“. Po chvíli mu ale už došla trpělivost … a když mu dojde trpělivost, je zle.

„PŘESTAŇE SE O MĚ PŘETAHOVAT, SAKRA! JÁ NEJSEM NIČÍ MAJETEK!“ zaječel dotčeně.

Mě i Kima to ohromilo tak, že jsme naráz pustily kočičákovy ruce.

Natsu se naštvaně odvrátil a odkráčel do svého pokoje. Cestou ze země sebral své triko. Ozvalo se prásknutí dveří a cvaknutí zámku.

Probodl jsem Kima pohledem.

„Jsi spokojený?“ zavrčel jsem na něj a odešel jsem do kuchyně.

Vařil jsem těstoviny se sýrovou omáčkou … Natsu je totiž miluje – doufal jsem, že se na mě tak přestane zlobit.

Pustil jsem si rádio a práce mi ubíhala celkem rychle.

Když jsem byl hotový, rozhodl jsem se, že půjdu Natsu zkontrolovat. Obezřetně jsem došel ke dveřím jeho pokoje a po chvíli váhání jsem vzal za kliku. Bylo zamčeno … zkusil jsem zaklepat.

„Natsu? Udělal jsem večeři … nemáš už hlad?“ zeptal jsem se mile a čekal … žádná reakce.

Pokrčil jsem rameny. Buď trucuje anebo se možná učí … vždy u toho poslouchá hudbu do sluchátek, takže neslyší.

Odvrátil jsem se od dveří a odcházel jsem … byl jsem už u dveří kuchyně, když se ozval dusot nohou, cvaknutí zámku, opět dusot a vrznutí židle.

Pousmál jsem se a vrátil se zpět k jeho pokoji. Očividně si to rozmyslel …

Opět jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Seděl u stolu, který byl momentálně zcela zakrytý sešity a knihami. A Natsu měl na krku kromě obojku i velká oranžová sluchátka, ze kterých tlumeně vycházela hudba – přece jen se učil. Triko si neoblékl … to mě chce vážně vyprovokovat?

Potichu jsem za sebou zavřel dveře.

On se ani neotočil, vlastně mě úplně ignoroval – soustředěně zrovna počítal nějaký příklad.

Zamračil jsem se. ‚Tak já ti zachráním kožich a ty mě budeš ignorovat, kočko nevděčná? No počkej …‘ pomyslel jsem a s výrazem naprostého šílenství jsem se k němu rozešel.

Prudce jsem ho otočil k sobě a zamával na rozloučenou všem myšlenkám na jemný polibek … prostě jsem mu bez debat narval jazyk do krku. Byl jsem si jistý, že mě neodstrčí …

A kočičák nezklamal … prudce vydechl nosem a levačku mi vpletl do vlasů. Volnou rukou mi mezitím začal obratně rozepínat košili … knoflíček po knoflíčku. Po chvíli už byla dole a Natsu se ke mně pevně přitiskl, přičemž mi aktivně polibky opětoval.

Po několika minutách téměř nevinného líbání jsem mu z krku strhl sluchátka, vzal ho do náruče a přenesl ho na postel, aniž bych třeba jen na okamžik odtrhl své rty od těch jeho.

Opatrně jsem ho položil a klekl si nad něj na všechny čtyři. Chvíli jsem nechal líbání a trochu se od něj odtáhl, abych si ho mohl prohlédnout.

Tváře měl mírně zrůžovělé … vlasy měl teď ještě rozcuchanější, než předtím … upíral na mě oči, v nichž se třpytily jiskřičky vzrušení … a byl naprosto k sežrání. Silně pochybuju, že někdy potkám někoho roztomilejšího.

Pomalu jsem se nad něj sklonil a přiblížil se k jeho hrdlu. Nejdřív jsem ho jen zlehka políbil, ale pak jsem se odvážil přejet mu špičkou jazyka od klíční kosti k bradě. Zároveň jsem pravou ruku vtěsnal mezi nás a přejel mu dlaní po vnitřní straně stehna.

To se mi povedlo … Natsu vzrušeně zasténal, zaklonil hlavu a zaryl mi pěstěné nehtíky do obnažených zad. Umí vydávat vážně rozkošné zvuky … a těmi mě vždycky nebezpečně rozpálí.

Chvíli jsem ho líbat na krku a pak jsem se odvážil přesunout se níž. Zrovna, když jsem se nebezpečně blížil k lemu jeho kraťasů, Natsu nečekaně ztuhnul.

Trochu jsem zpanikařil. ‚Udělal jsem snad něco špatně?‘ pomyslel jsem si zděšeně a pohlédl jsem na kočičáka.

Ten upřeně zíral směrem ke dveřím, rudý až za ušima.

Podíval jsem se tam taky … no jistě.

Stál tam samozřejmě Kime, který objímal Nikka kolem pasu. Oba nás doslova propalovali pohledem. Jak dlouho tam asi stáli?

Kime se ušklíbl, chytil Nikka za ruku a odvrátil se od dveří. „Michi … na rovinu … jsi děsný úchyl.“ Prohodil pobaveně a spěšně odešel i s Nikkem.

Vyskočil jsem z postele a doběhl jsem ke dveřím.

„Říká ten, co se snaží každou chvíli Natsu znásilnit!“ zařval jsem ode dveří a zabouchl je.

Pak jsem se vrátil k posteli, posadil se a schoval si obličej do dlaní. ‚Bože, já tohle nedám! Takhle mi to zkazit!‘ zaúpěl jsem v duchu.

V tu chvíli se ozvalo slabé zašustění a dvě tenké ručičky se mi omotaly kolem pasu. Kočičák se ke mně přitiskl a opřel se mi bradou o rameno.

„Jsem rád, že tě tu mám, Michio – san.“