1. Nezvaní návštěvníci

„Moje hlava,“ zabručel Hidan a zvedl se z podstolu. Dopotácel se na záchod a o chvíli později se odtamtud ozval nelibý zvuk.
„Fuj.“ Zašklebil se Kakuzu a potácivě se zvedl. „Včera jsem to asi přehnal,“ zamumlal, a opřel se o stůl. Hidan se mezitím vypotácel z koupelny, v obličeji smrtelně bledý.
„Šéf nebude moc rád, až zjistí, že jsme mu vypili všechny zásoby, ale doufám, že mě nepřizabije jako posledně,“ zabručel a rozhlédl se. Tobi v místnosti nebyl, Sasori s Deidarou leželi na podlaze, Kakuzu seděl, opřený o stůl, na kterém chrápal Zetsu. Jediný Kisame vypadal, že se na něm včerejší pití nijak nepodepsalo, naopak vypadal nadmíru spokojeně. Všichni, až na Kakuzu a Hidana spali.
„Né! Kocovinu né!“ Ozvalo se Deidarovo zasténání. Nesl pití ze všech nejhůř, a bohužel pro něj toho včera nejvíc vypil. Zíral na podlahu a snažil se nevnímat pulzující bolest v hlavě. Zvedl se, zapotácel a zakopl o ležícího Sasoriho. Spadl zpátky na zem.
„Nemůžeš dávat pozor?“ Zabručel loutkař a posadil se. „Zase si to včera přehnal?“ Zeptal se blonďáčka. Ten mu to jen odkýval a znovu vyčerpaně usnul na zemi. Sasori protočil oči. „Taky bych chtěl umět usnout kdykoliv a kdekoliv.“ Zabručel a opatrně se postavil. Došel trochu vratkým krokem do kuchyně, natočil si skleničku vody a jedním lokem jí do sebe obrátil. „To jsem potřeboval“. Vydechl a přimhouřil oči. „Asi si ještě půjdu lehnout.“ Zabručel, pak ale jeho pohled padl na hodiny, které toho měli nejspíš dost za sebou. „Divný, je jedenáct pryč. “ Řekl zmateně. „Normálně by nás Konan odsud vykopla, tak proč teď ne?“ Zeptal se sám sebe.
„Třeba včera prováděli něco, co je opravdu vyčerpalo,“ zazubil se Kisame, který už se vzbudil taky.
„Obdivuju tě.“ Zavrčel. „Já jsem loutka a kocovina mě trápí víc než tebe.“ řekl Sasori a protáhl se. „Škoda že je Itachi na misi, připravil by mi to pití proti kocovině, docela slušně to zabírá, do hodiny jsem se jí zbavil.“
„Šťastlivče.“ Řekl nabručeně Hidan, který se právě do kuchyně doplazil, a to doslova. Zvedl se, opíraje se přitom o kosu. „Doufám, že Konan nebude nadávat jako posledně,“ zamumlal si pro sebe, ale Sasoriho bystrým uším neuniklo nic.
„Zase si pozvracel záchod?“ Vyjel na něj. „Kdo to bude uklízet? Konan se posledně zařekla, že po nás zvratky uklízet nebude!“ Chytil se za hlavu Sasori.
„Nekřič táák… “ zasténal Hidan a po očku se podíval na loutkaře. Pein to s ní nějak zařídí, jako ostatně vždycky. A kde jsou vlastně? Je docela pozdě. Normálně by nás Konan vykopla už před hodinou, ale teď nic.“ Řekl překvapeně.
„To bych taky rád věděl.“ Povzdechl si Sasori. „Šel bych je vzbudit, ale máme to zakázaný.“ Řekl a nalil si další skleničku.
„UÁÁÁÁÁ!!!“ ozval se celou skrýší ženský hlas, který probral všechny, v kuchyni či obýváku přítomné vyspávače kocoviny.
„Konan, buď zticha!“ Zavrčel Zetsu.“
„To není Konan.“ Zbělal Kakuzu. V tu chvíli do pokoje s vřísknutím vběhnul Tobi.
„Pomóc! Ona mě chce mlátit!“ Zařval a schoval se za Zetsua. U něj se ale slitování nedočkal a byl nevybíravě prohozen dveřmi. Chvíli bylo ticho, pak všichni přítomní uslyšeli ženšký hlas, který vyluzoval takové nadávky, až nad nimi zůstával rozum stát. Dokonce i Dediara, i když ho ještě pěkně bolela hlava, se posadil. Pak z chodby vylítnul neidentifikovatelný oranžový ječící předmět, který přistál Zetsuovi na hlavě.
„No tak, Michaelo, uklidni se,“ ozval se konejšivý chlapecký hlas. Vzápětí se ve dveřích objevil původ předchozích zmatků. Asi patnáctileté děvče s krátkými, rezavými vlasy a hnědýma očima, právě hrozilo pěstí chlapci pověšenému na její pravé ruce. Mohlo mu být tak deset.
„Promiň, Tomáši, ale já nenechám nikoho, aby mi čuměl pod sukni, i když to je samotný Tobi!“ Zahřměla a znovu ukázala chlapci s oranžovou maskou svojí pěst.
„Tobi nerad, Tobi je hodný kluk!“ Vřískal skrček s oranžovou maskou, zatímco všichni zírali na to naštvané stvoření, které se pozvolna uklidňovalo, až zrudlo.
„T-tak já jdu zase do postele, abych se mohla vzbudit.“ Vykoktala a doprovázená zmatenými pohledy všech členů Akatsuki i malého chlapce vyklopýtala z místnosti.