1. Společná mise

„Deidaro! Sakra kde ten blb vězí? Asi bude ve svém pokoji, ale tam se mi zrovna nechce.“ Zašklebil se. Na konci chodby uviděl pootevřené dveře Deidarova pokoje, nakonec se donutil vejít. Ovšem vejít, bylo slabé slovo.

„Deidaro!“ Deidara seděl u stolu a zamyšleně koukal na zeď. „Tak slyšíš mě?“

blonďák se otočil. „Jo, co je?“

Hidan se opět zamračil. „My dva máme spolu zítra misi, chytit osmiocasého.“

„Jo tak osmiocasého? Hm.“ Zamyšleně se podíval na zeď a pak na Hidana.

„TO JE VŠECHNO CO NA TO ŘEKNEŠ? HM?!“ Rozzuřeně bouchl pěstí do zdi.

„Hidane, měl by ses ovládat.“ Odsekla prohodil si vlasy. „To tu budeš na všechny takhle řvát?“

„Teď už mě fakt sereš, prostě…. ZÍTRA V 9 VYRÁŽIME!“ Zrudl zlostí a „opustil“ pokoj.

Další den 6:35 ráno

„Deidaro!“ ozvalo se spolu s třískutím dveří. Deidara byl pořád ještě v posteli, taky bylo teprve půl sedmé.

„VSTÁVEJ!“ Dei jen zamžoural očima ale i tak hned poznal, že postava ve dveřích je Hidan. „Už? Kolik je hodin? Vždyť je ještě tma!“ Promnul si oči a kouknul se na hodiny. „PŮL SEDMÉ?! Děláš si srandu?! Včera si říka, že až v 9!“ začal protestovat a přehodil si přes hlavu deku.

„No em, trochu jsem to posunul.“ Nahodil ironický úsměv.

„Trochu?!“ sykl Deidara.

„Ha, a pak kdo se tu má ovládat že? Zlatovlásko!“ zazubil se a po chvíli si uvědomil že to, co řekl, byla vážně blbost. Je docela sexy když je naštvanej. PROBOHA! Co to tu melu? Já přece nejsem žádná buzna! Uf, měl bych se vzpamatovat… „Hele nebudu se tu s tebou vybavovat, prostě JDEME! Koukej na sebe něco hodit a nezapomeń si vyčesat tu zlatou hřívu!“ Bože, já to řekl znovu?

„PROČ MÁŠ POŘÁD NĚJAKÝ NARÁŽKY NA MOJE VLASY? Měl bys být sticha, tvoje vlasy vypadají jako bys je vzal nějakému dědovi a nalepil si je na hlavu sekundovým lepidlem.“

„T-TY! TY ZAS VYPADÁŠ JAKO BUZNA! …“

…a takhle to pokračovalo ještě několik desítek minut.

7:00 ráno

„DOBŘE! Vidím, že ty pokoj nedáš. Tak chci se převlíct, vypadneš? Nebo mi chceš asistovat?“ Nahodil vražedný pohled, snažil se Hidana odradit od druhé možnosti.

„Jo, už du!“ Hned jak se za Hidanem zaklaply dveře Deidara zamkl a skočil zpátky do postele. „Há, ten debil šedivej mě takhle brzo budit nebude.“

Mezitím za dveřmi:

„Co tam kruci tak dlouho dělá?“ nervózně se podíval na nástěnné hodiny. „Už tam jeskoro půl hodiny. HALO?“ ozvalo se spolu se zaklepáním. „POHNI! Nebudu tu na tebe čekat hodinu!“ Ikdyž Hidan klepal či řval sebevíc, za dveřmi se nic neozývalo. „Že mi ten parchant zdrhl oknem?!“ Deidara jen pobaveně poslouchal co si Hidan žvatlá za dveřmi. „JÁ TY DVEŘE VYKOPNU!“

„Ajé… Hidánek už ztratil nervy, ale co teď? Asi ho budu muset poslechnout, vylezu oknem.“ Jenže bylo pozdě, Hidan se už rozbíhal a když tvrdě narazil do dveří, zastihl Deie zrovna když byl napůl vevnitř a napůl už slézal dolů oknem.

„TY HAJZLE!“ Hidanovi se zablýskaly oči zlostí. Jedním pohybem ruky ho chytil pod krkem a přimáčknul ke zdi. „O CO TI SAKRA JDE? Proč se furt snažíš vyhnout se naší misi?!“

„E-h…. J-já s-e ne-sna-žím vy-hnout mi-si j-en je na mě m-oc brz…“

„BRZO? Když takhle zrdžuješ tak není divu, že tě tahám z postele tak brzo!“ Ještě než Hidan dořekl větu, vyrobil Dei jílového ptáka z rezervního vybušného jílu který se vznesl nad Hidanovu hlavu. „Katsu!“ Deidara rychle uskočil z místa výbuchu, Hidan ale uskočit nestačil. Z prachu, a kousků omítky se pomalu vynořovala postava.

„CHCEŠ MĚ ZABÍT? TY POJEBANEJ MALEJ SPRATKU! JÁ TI JEDNU…!“

…a sakra… Měl bych něco udělat než mě ten psychpat sejme kosou.“Em.“

Nedořekl ani slovo a Hidan už ho táhl po chodbě směrem ven.

„Sakra! Pusť mě! Já půjdu po svých.“

„No jasně, a zase zdrhneš….“ řekl, ale stejně ho pustil. Dei se zašklebil na Hidana tak, že ho měl chuť sejmnout kosou a nechat ho tam. Samozřejmě to nakonec neudělal. Přece jen je Deidara docela dobrý na boj z velké vzdálenosti, může se hodit.Za celou cestu už neřekli nic, Dei celou dobu čuměl do země zatímco Hidan si leštil svůj Jashin přívěšek. Tak to pokračovalo až do doby kdy se začalo stmívat a Hidan navrhl jít se skrýt do akatsuki ukrýtu a přečkat tam noc…

„PROČ?! Já klidně půjdu i v noci.“ Protestoval Deidara.

„Jebe ti? Ještě by nás někdo napadl a víš, jak se blbě ohání s kosou v týdle tmě? Ještě bych si tě spletl s nepřítelem a ufik ti… i když ty „ho“ nepotřebuješ.“ Škodolibě se zasmál.

„Jak můžu s klidem spát vedle někoho, kdo pořád mluví jen o….“

Hidan ho hned přerušil. „Hele nech si ty řečičky na jindy, už je fakt tma.“

„Hm, ale jestli se o něco pokusíš, tak….“

„HÁ! Tak to říká ten pravej, to spíš já bych se měl bát, že mě vojedeš! Já jdu spát, ty si dělej co chceš… Teda, pěkně daleko ode mě.“

„TY S TÍM PROSTĚ NEDÁŠ POKOJ ŽE? JÁ NEJSEM BUZNA!“

„Haha… Hidan se jen zasmál a pokračoval v cestě do úkrytu.Nakonec šel spát i Deidara ale posunul se pěkně daleko od Hidana.

Tentýž den 23:00

Hidan se probudil. “Sakra, nemůžu spát, pořád musím myslet na samý kraviny. He? Ten spí jak zabitej. Kdybych ho neznal, tak bych se ho pokusil přefiknout v domění, že to je holka. Hm…. stálo by to za zkoušku… JEŽIŠ! TY PITOMEJ NADRŽENEJ HIDANE! VZPAMATUJ SE! Přece nejseš přihřátej…“ Mlátil hlavou o zeď.

„Hidan?“ Ozvalo se a zpoza rohu začala vyházet postava.

Hidan hlas dobře znal, už jen z jeho komického přízvuku. „TOBI?!“ Vykulil oči na postavu zahalenou v aka plášti.

„Promiň, slyšel jsem nějaký hluk tak jsem se šel podívat co se děje.“

„Ale… co tady děláš?“

„Na to samé bych se tě chtěl taky zeptat … něco jsem zaslechl a… Snad nechceš znásilnit Deidara-senpai-…? Když si uvědomil, co vlastně řekl, začal se strašně smát.“

„NEEEE! Já…“ Tak z toho se jen tak nevykroutím, SAKRA! Já nevěděl že tu je… Zoufale se podíval na spícího Deidaru. Vidíš jaké mi děláš problémy? SAKRA, SAKRA, SAKRA, SAKRA… Pořád si opakoval.

„He?“ Tobi se zadíval na Hidana který začal opět tlouct hlavou do zdi. „Chcete probudit Deidara-senpai? JO!“ Křikl vynervovaný Hidan.

„Á, tak já vás nebudu rušit. Dobrou noc …a užíjte si to,-… senpai!“ Ještě před odchodem mrknul na Hidana ale ten to nemohl vidět kvůli Tobiho masce.

„GRR! Blbečku!“ Dodatečně zařval a hodil po Tobim polštář, ten už byl ale dávno pryč. „JÁ JSEM TO TAK POSRAL! Co si teď o mně budou všichni myslet? Počítám s tím, že to ten kokot Tobi vytroubí všem v Akatsuki…“

„NÉ, NÉ… Itachi nééé! Au… To bolí! NÉÉÉ!“ Hidanovu samomluvu přerušil hlas Deidary.

„He? Co to mele? Von mluví ze spaní? Chm…. zdá se že nejsem jediný kdo chtěl využít Deidaru pro uspokojení svých choutek… No ale… Itachi?“ Potichu se zasmál.

„Hej!“ Začal s ním třást. „Ticho, nebo tu zas přiletí ten retard Tobi a jestli nás uvidí takhle…“ Rychle toho nechal a právě včas, v tu chvíli tam totiž přiběhl zase Tobi.

„DEIDARA-SENPAI?! Děje se něco?“ 

Já věděl že tu zas přiletí… pomyslel si Hidan.

Toho hluku už bylo ale až moc na Deidarův lehký spánek, probudil se a zmateně se rozhlížel kolem sebe až se pohledem zastavil u Tobiho.

„TOBI? Co tu…“

„Senpai! Jste v pořádku!“

„A proč bych neměl být?“ zděšeně se podíval na Tobiho

„Křičel jste tu, tak jsem myslel, že se něco děje.“

„CO?“

„Mluvil, no spíš řval si ze spaní“ odsekl znuděně Hidan

„CO?“ Deidara to pořád nechápal.

„Á, tak ze spaní? Mě se to zdálo dost reálné…“ zamručel nevěřícně Tobi

„Mlel si něco jako: NÉÉ, Itachi NÉÉ, au to bolí… NÉÉ!“ Nadšeně napodoboval Hidan

„Eh… Deidara se začervenal… To byla asi … noční můra!“  Vykřikl, když našel správné pojmenování a pochválil se za skvělou lež.

„Aha.“ Řekl zklesle Tobi. „Takže „nic“ se nekoná Hidane?“

„GRR! VYPADNI TOBI!“ Zlostí mu zajiskřily oči.

„A-no!“ Konečně se odšoural za roh.

Deidara měl plnou hlavu otázek, ale radši byl zticha, aby se o tom insidentu z minulého léta nikdo nedozvěděl…