1. That’s no Moon, it’s a space station.

Ben stál zády opřený o dveře svého pokoje a cítil, jak muchlá plakát na nich nalepený. Planety a hvězdy se pomalu pod tíhou jeho těla mačkaly na sebe, lepicí páska praskala a papír se hrnul do drobné neforemné harmoniky, která za sebou zanechávala bílé praskliny. I přestože slyšel naříkání jednoho z jeho oblíbených Star Wars plakátů, nepohnul se ani o píď, aby zabránil dalším škodám. Stejně bylo pozdě, nemohl tomu zabránit, ani kdyby se zbláznil, bylo dokonáno.

Dlouho bylo na druhé straně ticho. Co asi dělá nepřítel? Čeká, až Ben otevře dveře a zaútočí ze svého úkrytu? Nebo stáhl ocas mezi nohy a utekl z bitevního pole? Hluboký nádech, ještě hlubší výdech, poslední přiložení ucha ke dveřím, prudký vpád… A nic. Jen nadpozemský nepořádek, rozházené komiksy, poházené oblečení a Ben Solo. Po vetřelci jako by se zem slehla.

„Tomu nevěřím!‘‘ Nepřítel tu někde musí být, tím si je naprosto jistý, přeci se nevypařil. Pro jistotu nahmatá basebalovou pálku a pomalu nakoukne do temných koutů jeho pokoje. Za postelí, v pootevřené skříni, pod stolem, až dojde k otevřenému oknu…

„Sakra.‘‘ Utekla mu nebo utekl, bylo to jedno, hlavně že to bylo pryč a dál to neokupovalo prostory jeho pokoje. Nevěděl, jestli si zoufat nebo si zoufat ještě víc, z čehož si zoufal, jak nevíce mohl. Mrštil sebou o postel, zatímco pálku odhodil neurčitým směrem. Ta trefila polici s kazetami a ty se jako domino s velkým rachotem sesunuly jedna po druhé k zemi do černé díry mezi skříňkou a stolem.

„Bene?‘‘ ozvalo se zaklepání jakmile doskřípěl plastový obal od poslední pásky.

„Ano?‘‘ hlesl Ben.

„Všechno v pořádku?‘‘ Leia měla oči, všimla si, v jakém stavu je Benův pokoj a proto nečekala na odpověď a pokračovala dál, „Maso je hotové, pojď si dát, dokud je.‘‘ A s tím odešla.

Ben poraženě vstal z postele. Nepřítele možná nerozdrtil, avšak se s ním může setkat v nějaký jiný den. Potřebuje proto nabrat sílu, nic by se nemělo podnikat s prázdným žaludkem. Když však všechny proměnné dosadil do složité rovnice obsahující strýčka Luka, známého Chewieho a jídlo, vyšlo mu mučení, které jejich přítomnost přinášela. Zapomněl však na veličinu kručícího žaludku a tím pádem bylo bez dalších úvah rozhodnuto.

„Á, návrat marnotratného syna,‘‘ rozmáchl Han rukama. V jedné držel kleště i s masem, nejspíše s porcí, která patřila Benovi. Ten se proto veškerou silou mysli snažil masu zabránit, aby z kovového sevření vypadlo na zem. Jak znal svého otce, maso by sebral, ofoukal, trošku víc přismažil a nandal by mu ho na talíř. Všichni přeci znají pravidlo pěti vteřin.

„Co je to?‘‘ Možná ho měl nechat spadnout na zem.

„Středně propečený steak.‘‘ Ne možná, ale určitě, takové zklamání.

„Já chtěl krvavý, nebo úplně černý.‘‘ Oponuje Ben.

„Taky bys nemusel mít žádný.‘‘ Píchne směrem k Benovi Han obracečkou.

„A dost, žádný souboj v zírání, jste jak malé děti!‘‘ Utne to Leia. Oba se zamračí a vrátí se k jídlu, Ben k tomu na talíři, Han k tomu na grilu.

„Tak co ten tvůj model, Bene? Co to bylo, Měsíc?‘‘ Začne Luke.

„To není měsíc, to je vesmírná stanice.‘‘ Opraví ho Ben.

„No jo, vlastně, ze Star Treku, že jo?‘‘ Přisadí si Han. Ben má co dělat, aby se neudusil kouskem masa, které se právě chystal polknout. Dědečku, ty to vidíš. Všichni se ještě chvíli tváří jako neviňátka, než propuknou ve smích. Luke přátelsky poplácává Bena po rameni nebo se mu možná snaží pomoci neudusit se a nechat ho dál trpět v jejich společnosti.

„Tak co, ještě dneska, než ti začne škola. První den na střední, těšíš se?‘‘ Odvede Luke s nenápadností slona v porcelánu řeč někam jinam, zatím co Ben přemýšlí, že vidlička vlastně není zas tak špatný vražedný nástroj.

„Na nic se netěším víc, než na to vězení s krycím jménem střední škola a to utrpení, které mě v jejích lavicích, doufejme, že ne ve skříňkách, čeká.‘‘ Vymáčkne ze sebe nakonec Ben. Kdyby jeho život měl mít nějaký soundtrack, právě teď by to byl I’m not okay.

„Vidíš to moc pesimisticky, Bene.‘‘ Ujišťovala ho Leia.

„Chtěla jsi říct realisticky, mami.‘‘ Zamračil se Ben.

„Kdepak, zlato. Střední je zábava.‘‘ Přisvědčuje a kýve na Hana.

„Třeba jako ve Snídaňovém klubu?‘‘ To by bylo fajn.

„Cože? To doufám, že ne. Víš, co se stane, když budeš často po škole? Luke má pořád co dělat a rád tě zaměstná.‘‘ Rozčiluje se Han.

„To mě zaměstná i tak.‘‘ Krčí na to rameny Ben. Diskuze je u konce, maso v popel se obrátilo a Ben odchází, zítra má podle rodičů velký den, je třeba se na něj připravit. Dává si nabít iPod, stahuje písničky a vybírá to nejlepší z šatníku. První dojem je všechno, Ben si nemůže dovolit promrhat šanci splynout s davem, na několik následujících let na tom závisí jeho život. Než se naděje, urputné přemýšlení co a jak se změní na dlouhých osm hodin spánku, na jehož konci je nemilé probuzení od netrpělivé Leii Organy-Solo.

„To snad ne,‘‘ povzdechne si. „To jdeš do školy v tomhle?‘‘ Ukazuje zděšeně na oblečení ze včerejšího dne stále navlečeném na Benovi, který se zatím probouzí ze snového opojení. Nechápavě se podívá nejdříve na matku, pak na to, co má na sobě, nakonec na hodiny. Jediná věc v nepořádku je jeho ošacení, stejně jako Marty McFly usnul v šatech z předešlého dne. No co, štěstí přeje připraveným. Zatímco Leia kroutící nevěřícně hlavou odchází, Ben zabírá koupelnu a provádí běžnou hygienu – opláchnout obličej, vyčistit zuby, uhrábnout vlasy, i když je nakonec schová pod beanie, převléct se, ovonět a může se jít nasnídat.

„To jsi to teda vylepšil.‘‘ Pohoršuje se Leia nad tričkem s nápisem ,I’m not antisocial, I‘m selectively social‘.

„To s nápisem ,Normal people scare me‘ už bylo bohužel vyprodané.‘‘ Han u stolu jen protočí oči.

„Nechceš si vzít něco… Barevnějšího? Trošku pozitivity do toho prvního dne?‘‘ Zkouší to Leia.

„Nejbarevnější v mém šatníku je šedá.‘‘

„A co třeba alespoň hnědé kalhoty?‘‘

„Ty jsou momentálně ve špíně.‘‘

„Tohle nikam nevede.‘‘ Prohlašuje Leia, Han dál mlčí.

„To je pravda.‘‘ Zbytek snídaně probíhá potichu, jak jen to u snídaně jde. Nějaké to cinknutí nože o talíř či lžičky o stěnu hrníčku, chřoupání toastů, srkání kávy. Han projíždí poslední novinky ve světě, hlavně v politice, a Leia vypadá tak nervózní, jak se Ben cítí.

Cesta do školy není o nic jinačí, Ben si zacpe uši sluchátky, ať nemusí celou dobu poslouchat pracovní záležitosti valící se na něj zprava zleva. Kouká z okýnka, jak kolem pádí krajina, Han Solo jinak než samotný ďábel řídit ani neumí, a přemýšlí nad slovy Gerarda Waye, ,so darken your clothes or strike a violent pose, maybe they’ll leave you alone, but not me‘.

„Jsme tu!‘‘ Volá Han až moc nadšeně. Ben se modlí, kéž rozloučení proběhne v autě. Jeho přání není vyslyšeno, Solovi si rozepínají pásy a vystupují zároveň s ním z auta.

„Tak, Bene,‘‘ otočí se k němu otec. „Hodně štěstí.‘‘

„Zlato moje,‘‘ sevře ho v náručí matka.

„Mami, temní rytíři nepotřebují objímat.‘‘ Snaží se jí Ben lehce naznačit své znechucení.

„Pomiň,‘‘ štípne ho do tváří, jako by jí ponížení objetím bylo málo. Jak rád by Ben ovládal telepatii, přinutil by oba zůstat v autě, dokud by nezazvonilo na hodinu, do které zbývalo asi deset minut.

„Uvidíme se odpoledne.‘‘ Jediné rozloučení, kterého se jim dostane, Ben se otočí na Conversce a svižným krokem odchází k budově. V kapse si po paměti bočními tlačítky zesílí zvuk natolik, až je rachot elektrických kytar skoro k nevydržení, a směle projde vchodovými dveřmi. Po chodbách je spousta různých lidí, u stěn stojí skříňky tak akorát nacpat do nich nějakého šprťáka, namakaní sportovci se rozhlíží nejen po holkách, ale taky po nových obětech. Gerard měl pravdu, tomuhle neuteče.

Hrdě stojí ve dveřích, dokud do něj někdo nevrazí ramenem a s omluvou nepokračuje dál. Pokyny, kam se dostavit, byly docela jasné, rozhodne se tedy začít hledat svou třídu v tom blázinci, kde všechno vypadá jako podle kopíráku. Učebny se dřevěnými židlemi a oddělnými stolky s vyrytými nápisy, vzkazy, žvýkačkami nalepenými zespodu na deskách, které uklízečky nechtěly seškrabovat. Všední učitelé, všední hodiny, všední prohlídka všední školy. Alespoň do jídelny se dostali akorát na oběd.

Starší ročníky mají zabrané své území, nováčci zkoušejí štěstí u jiných nováčků. Dokonce i Ben. Kluk, co sedí přímo před ním u stolu a čte si, mu až moc připomíná křivdu včerejšího dne. Zrzavé vlasy a pronikavé studené oči, akorát jen dvě nohy namísto čtyř a neudělal mu bordel po pokoji jako nezvaný kočičí host.

„Můžu?‘‘ Optá se.

„Jestli musíš.‘‘ Odpoví zrzek.

„Musím akorát tak umřít.‘‘ Konstatuje Ben.

„Hux,‘‘ natáhne k němu náhle ruku a Ben jí stiskne možná až moc. Za to určitě může Darth Vaderova hlava na ní nakreslená fixou, provází jí síla.

„Kylo Ren, nesnáším svoje pravý jméno…‘‘ Odmlčí se pohrdavě, Hux čeká. „Ben.‘‘ Nastane nepříjemný a nevyhnutelný okamžik ticha. Kdo promluví první, on nebo Hux?

„Co čteš?‘‘ Nezávazná konverzace nikomu nikdy neublížila, usoudí Ben a v duchu nepřestává přemýšlet nad další potencionální otázkou a odpovědí. Snaží se myslet také na to, jak by to asi zvládl velký Darth Vader.

„Nietzscheho. Každý by si měl přečíst Nietzscheho.‘‘ Zazáří Huxovi oči a pohledem si Bena přeměří, jako by přemýšlel, zda je Nietzscheho kvalit vůbec hodný. Zadívá se na jeho tašku přes rameno a vysloví onen předvídatelný dotaz.

„Co je to? Měsíc?‘‘ Zrovna teď na Hvězdu smrti doléhá špatné světlo a je prakticky k nerozeznání od obyčejné planety, ačkoliv má do ní hodně daleko. Ben není naštvaný, když se zhluboka nadechne a na moment dech zadrží.

„Death Star.‘‘

„Hvězdné války.‘‘

„Myslím, že my dva si budeme rozumět.‘‘

@KyloR3n

„dear diary

i met a guy at lunch named hux

he has read nietzche he says

he says everyone should read nietzche“